Nezákonná exekuce a odpovědnost státu: Nejvyšší soud vymezil klíčové hranice
Nejvyšší soud potvrdil, že stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí vedenou na základě nepravého titulu. Klíčové je využití návrhu na zastavení exekuce.
Lukáš Pachl/2. 4. 2026
Z obsahu:
- Exekuce vedená na základě falzifikovaného titulu je nezákonná
- Stát odpovídá za škodu objektivně, bez ohledu na zavinění
- Návrh na zastavení exekuce je zásadní procesní prostředek
K otázce zastavení exekuce
Nejvyšší soud řešil, zda stát odpovídá za škodu způsobenou exekucí vedenou podle falešného exekučního titulu. Dospěl k závěru, že ano, pokud byly splněny podmínky zákona.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 30 Cdo 2091/2025-279 ze dne 18.11.2025
Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).
Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Exekuce, která je vedena podle exekučního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2013 (tedy i exekuce, jež byla vedena proti žalobkyni), již není zahajována usnesením exekučního soudu o jejím nařízení, jak tomu bylo před uvedeným datem, nýbrž soudní exekutor je soudem toliko pověřován s tím, že toto pověření není podle § 43a odst. 5 exekučního řádu soudním rozhodnutím a účastníkům řízení se nedoručuje. Judikatura Nejvyššího soudu nicméně dovodila, že odpovědnost státu za škodu způsobenou exekucí, která pro nesplnění zákonem stanovených podmínek vedena být neměla, spadá i nadále pod režim odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí ve smyslu výše citovaného § 7 odst. 1 OdpŠk. Vlastní odpovědnostní titul je zde přitom představován vyrozuměním o zahájení exekuce, které soudní exekutor povinnému zašle spolu s exekučním návrhem a kopií exekučního titulu a od jehož doručení povinný nesmí nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (§ 44 odst. 1 a § 44a odst. 1 exekučního řádu). Přestože ani toto vyrozumění není rozhodnutím a povinný tak proti němu nemůže podat odvolání, může se proti němu bránit návrhem na zastavení exekuce (tedy návrhem zařazeným výše zmíněnou novelou mezi opravné prostředky uvedené v § 8 odst. 3 OdpŠk, které je poškozený za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí povinen využít) s tím, že je-li nezákonnost exekuce následně konstatována v usnesení o zastavení exekuce, je toto vyrozumění soudní praxí in favorem poškozeného za nezákonné rozhodnutí (materiálně) považováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1123/2025).
Jak patrno ze skutkových závěrů odvolacího soudu, v nyní posuzovaném případě žalobkyně jakožto povinná návrh na zastavení exekuce podala, načež předmětná exekuce byla zastavena podle výše citovaného § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (aplikovaného ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu) z důvodu, že vykonávaný notářský zápis ve skutečnosti nebyl notářem sepsán, a jednalo se tak o falzifikát. Důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) uvedený v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je přitom formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a v něm citovanou judikaturu). V soudní praxi přitom není pochyb, že podle tohoto ustanovení lze výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit také v případech, v nichž je nepřípustný pro vadu exekučního titulu [nejde-li o důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy o případ, kdy byl výkon rozhodnutí nařízen navzdory tomu, že se vykonávané rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným], či pro pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí, ale též např. i pro odstranění zjevné nespravedlnosti. Přitom pouze v prvních dvou případech by bylo možno uvažovat o nezákonně vedené exekuci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2086/21).
O nezákonně vedenou exekuci tudíž nepůjde například tehdy, pokud důvod zastavení exekuce opírající se o aplikaci § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude vycházet ze závěru o tzv. šikanózním exekučním návrhu oprávněného, jehož uplatnění není primárně motivováno snahou domoci se plnění přiznaného mu vůči povinnému jinak bezvadným exekučním titulem (tj. půjde o návrh nerespektující esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce, jak je tomu v situaci, kdy povinný byl objektivně připraven dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, avšak oprávněný tomu prokazatelně bránil neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2239/2021, ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 3391/2024, nebo ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1422/2025). Obdobný závěr bude namístě učinit též v situaci, kdy zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude důsledkem úkonu provedeného v průběhu exekuce povinným, jakým je důvodně vznesená námitka promlčení či úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek účastníků (mající za následek zánik vymáhané pohledávky s účinky ke dni předcházejícímu vydání exekučního titulu), popř. uspokojení vymáhané pohledávky do takové výše, že se další výkon stane nevhodným (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5987/2017, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1973/2020, nebo ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1858/2025).
Naopak za nezákonnou bude pokládána exekuce, jejíž zastavení postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je, jak již bylo zmíněno výše, odrazem existence závažných vad exekučního titulu, které jej z možnosti vést na jeho podkladě exekuci od počátku diskvalifikovaly. Taková vada přitom může konkrétně spočívat v nedostatku pravomoci orgánu, který vykonávané rozhodnutí vydal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 940/2000, ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2230/2011, nebo ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, jež bylo publikováno pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom dospívá k závěru, že pro účely posouzení (ne)zákonnosti vedení exekuce je na nyní řešenou situaci, v níž byla exekuce vedena na základě exekučního titulu, jenž byl falsifikátem (a tedy na základě exekučního titulu, který ve skutečnosti nikdy vydán nebyl), namístě hledět obdobně.
Žádná z okolností, kterým měl soud, jenž soudního exekutora k vedení předmětné exekuce pověřil, čelit a v důsledku nichž nemělo být dle odvolacího soudu v jeho možnostech vady předloženého notářského zápisu odhalit, přitom nemá na závěr o nezákonnosti vedené exekuce a v návaznosti na něm i o vzniku odpovědnosti žalované za škodu touto exekucí způsobenou vliv. Soudní exekutor a následně exekuční soud jsou po obdržení exekučního návrhu povinni vždy přezkoumat, zda exekuční titul, jenž byl k návrhu připojen (§ 38 odst. 2 exekučního řádu), skutečně představuje exekuční titul způsobilý k tomu, aby na jeho podkladě byla exekuce vedena (§ 40 exekučního řádu). Byl-li předložený exekuční titul ve skutečnosti padělkem, není přitom (navzdory pořádkovým lhůtám stanoveným v § 43a exekučního řádu a odrážejícím požadavek na rychlý postup soudního exekutora a soudu v této úvodní fázi exekučního řízení) z hlediska závěru o existenci a splnění uvedené povinnosti exekučního soudu významné, o jak zdařilý (přesvědčivý) falzifikát se jednalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je totiž odpovědností objektivní (tedy odpovědností vznikající bez zřetele k případnému zavinění) a zároveň i odpovědností absolutní, které se nelze zprostit, a to ani tehdy, když stát škodu i při vynaložení veškerého možného úsilí nemohl odvrátit, jak je tomu v případě zásahu vyšší moci (kromě znění § 2 OdpŠk viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, jenž byl publikován pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Poukázat lze v této souvislosti též na závěry, které formuloval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, a v nichž mj. uvedl – a to v situaci řešící odpovědnost státu za škodu způsobenou sepsáním listiny ve formě notářského zápisu, při němž notář vycházel z předložené plné moci, jež byla falsem rozpoznatelným pouze za pomoci znaleckého zkoumání – že se stát své odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže zprostit ani tehdy, pokud se prokáže, že tato škoda vznikla úmyslným protiprávním jednáním konkrétní osoby s tím, že pro posouzení nároku poškozeného na náhradu škody vůči státu nemohlo za uvedené situace hrát roli ani to, že falsum plné moci bylo natolik zdařilé, že jej šlo rozpoznat pouze znaleckým zkoumáním (viz zejména body 28 a 31 odůvodnění).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že stát je za podmínek vymezených v § 7 a § 8 OdpŠk upravujících jeho odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím odpovědný též za újmu, která byla povinnému způsobena exekucí zastavenou podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, proto, že byla vedena na základě exekučního titulu, který nebyl pravý, přičemž je nerozhodné, že pro závěr o tom, že je předložený exekuční titul falzifikátem, v okamžiku pověření soudního exekutora provedením exekuce a zaslání vyrozumění o zahájení exekuce povinnému žádná zjevná skutečnost, kterou měl exekuční soud či soudní exekutor k dispozici, nesvědčila. Opačně vyznívající rozhodnutí odvolacího soudu proto neobstojí.
Lukáš Pachl
