Regulace jako nástroj pro ovlivnění trhu: jak se elegantně zbavit konkurence
Zastropování RPSN má být nástrojem ochrany spotřebitele před drahými úvěry. Podle Lukáše Pachla však může v navržené podobě vést k opačnému efektu: omezit legální financování pro nízkopříjmové domácnosti, zvýhodnit velké hráče s levným kapitálem a posílit šedý trh.
Lukáš Pachl/30. 4. 2026
Z obsahu:
- Cenový strop RPSN může zvýhodnit velké hráče s levným kapitálem
- Až 40–60 % klientů může ztratit přístup k legálním úvěrům
- Hrozí přesun části trhu do šedé a nelegální ekonomiky
Připravovaný návrh na zastropování RPSN se na první pohled tváří jako srozumitelný, a především politicky atraktivní nástroj ochrany spotřebitele. Ve veřejné debatě je předkládáno jako účinná odpověď na nepřiměřeně drahé úvěry a jako prostředek, který má oddělit legitimní financování od lichvy. Taková zkratka je však právně i ekonomicky poměrně zavádějící. Cenový strop totiž není neutrální technické opatření. Je to silný zásah do cenotvorby, do přístupu ke kapitálu a ve svém důsledku i do soutěžní struktury celého trhu. Právě proto je třeba ptát se nikoli jen na to, zda navržený limit zní přísně, ale především na to, jaké reálné účinky vyvolá.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2225 nepochybně vychází z legitimního požadavku, aby členské státy bránily nepřiměřeně vysokým nákladům spotřebitelského úvěru. Neukládá však jediný možný model. Už vůbec nepožaduje, aby stát použil jedno plošné číslo bez ohledu na odlišnou cenu peněz, strukturu fixních nákladů, míru očekávané ztráty a rizikový profil klientely. Český návrh přitom směřuje právě k takovému řešení: u standardních úvěrů ke stropu odvozenému od RPSN, který se při zákonné hranici repo sazby 4 % pohybuje kolem 48 %, a u malých krátkodobých úvěrů k samostatnému limitu celkových nákladů. V našem případě by bylo vhodné jednoznačně zodpovědět otázku, jak a proč byly stanoveny úrokové stropy a z jakého důvodu se z obecných pravidel navrhují individuální výjimky.
RPSN je přitom především informační ukazatel. Zahrnuje úrok, poplatky i další povinné náklady a převádí je do roční procentní sazby, aby si spotřebitel mohl lépe srovnat nabídky. Jako komparativní veličina je užitečná. Jako regulační strop je však problematická zejména tam, kde výraznou část ceny tvoří fixní náklady. U malých a krátkých úvěrů se do malé jistiny a krátké doby splatnosti rozpouští náklady na akvizici, scoring, AML kontrolu, posouzení úvěruschopnosti, smluvní dokumentaci, klientský servis a vymáhání. Výsledkem je vysoká RPSN i v případech, kdy absolutní korunový náklad není excesivní. Z tohoto důvodu může být regulace založená pouze na jednom číslu ekonomicky nepřesná, neodůvodnitelná a právně nepřiměřená.
Problém tedy nespočívá v samotné existenci regulace, nýbrž v její konstrukci. Minimálně udržitelná cena úvěru není totožná s pouhým úrokem. Tvoří ji především cena zdrojů, ale také očekávaná úvěrová ztráta, provozní náklady akvizice a správy, náklad kapitálu, regulatorní náklady, náklady inkasa a teprve následně přiměřená marže. Pokud stát zastropuje finální výstup bez ohledu na rozdíly na vstupu, fakticky nerozhoduje pouze o ceně, ale i o tom, kteří soutěžitelé budou schopni na trhu dále působit.
Poskytovatel, který disponuje levným skupinovým financováním nebo jiným levným a stabilním zdrojem kapitálu, vstupuje do soutěže s výraznou výhodou. Samostatný nebankovní poskytovatel financovaný prostřednictvím úvěrových rámců, fondovým kapitálem nebo emisemi dluhopisů začíná v nákladech o několik procentních bodů výše. A právě tyto procentní body mohou rozhodovat o tom, zda se konkrétní produkt pod cenový strop ještě vejde, nebo zda z trhu zmizí. Cenový limit tak formálně dopadá na všechny stejně, materiálně však zvýhodňuje určitou bilanční strukturu a penalizuje jinou.
Ochrana spotřebitele je bezpochyby veřejným zájmem, ale i ona musí obstát v testu proporcionality. Jestliže stejný limit dopadá na subjekt s levným interním financováním a na subjekt, který si kapitál opatřuje za dvojnásobnou cenu, nevytváří regulace soutěžně neutrální rámec. Materiálně totiž nerozlišuje podle kvality ochrany spotřebitele, nýbrž podle přístupu ke kapitálu. A právě přístup ke kapitálu je na úvěrovém trhu určující konkurenční proměnnou.
Do této debaty významně vstupuje tisková zpráva Asociace poskytovatelů nebankovních úvěrů (dále jen APNÚ) a studie Centra ekonomických a tržních analýz (dále jen CETA) z 25. února 2026. Ta nepřináší jen obvyklou oborovou polemiku, ale několik empiricky významných zjištění, která je třeba brát vážně. Podle studie může při cenovém stropu nastaveném na úrovni RPSN 48 % ztratit přístup k legálnímu úvěru přibližně 40 až 60 % současných klientů členů APNÚ. Jinými slovy: regulace zamýšlená jako ochranná může v praxi znamenat masivní vyloučení části spotřebitelů z legálního trhu.
Tento aspekt je klíčový. Ve veřejné debatě se často pracuje s tezí, že nízkopříjmové domácnosti by si zkrátka půjčovat neměly. Jenže takové tvrzení ignoruje sociální realitu. Data citovaná ve zmíněné tiskové zprávě ukazují, že malé nebankovní úvěry nejsou dominantně čerpány na luxus nebo zbytnou spotřebu. Nejčastěji slouží na opravu domácích spotřebičů, elektroniky či automobilu, na pořízení základního vybavení domácnosti, na úhradu energií, nájmu nebo menších rekonstrukcí. Na značkové či luxusní zboží si podle těchto dat půjčuje pouze zanedbatelný zlomek klientů. Půjčka je tak pro významnou část těchto domácností nikoli nástrojem pohodlí, ale krizovým řešením akutního výpadku likvidity. Velmi zvláštně zpracovaná je také dopadová studie RIA, která návrh zákona provází. Přes jednoznačně prokazatelné společenské dopady předkládané novely, která velké části spotřebitelů znemožní legální přístup k úvěrovému financování, zmiňuje tato studie nulové dopady na společnost. Na neúplnost studie RIA poukazovaly kromě Asociace poskytovatelů nebankovních úvěrů a Hospodářské komory ČR. Věcné připomínky k návrhu zákona měli také zástupci ministerstev, především pak Ministerstva spravedlnosti ČR.
Významný je i další údaj. Podle analýzy dat Českého statistického úřadu, kterou CETA ve své tiskové zprávě cituje, si přibližně pětina českých domácností nedokáže vytvořit finanční rezervu, zatímco v nejnižším příjmovém decilu se tento podíl zvyšuje až na 60 %. V absolutním vyjádření jde o více než 800 tisíc domácností. Pro tyto domácnosti není porucha pračky, oprava vozu potřebného k dojíždění do zaměstnání nebo nedoplatek za energie otázkou spotřebitelského komfortu, ale otázkou elementárního fungování. Právě zde se ukazuje rozdíl mezi normativním ideálem a skutečností. Regulace nemůže zrušit existenci náhlých výdajů; může pouze ovlivnit, zda budou kryty legálním, dohledatelným a regulovaným úvěrem, nebo šedým a nelegálním financováním. Na tuto situaci by se měl připravit také stát nechce-li strhnout část občanů do sféry šedé ekonomiky. Měl by tedy připravit možnost nahradit výpadek úvěrového financování nějakou formou mimořádné dávky okamžité pomoci, kterou budou moci spotřebitelé využít při krytí náhlých nepředvídatelných, ale ospravedlnitelných výdajů zajišťující základní životní potřeby.
V této souvislosti je pozoruhodná i další informace z tiskové zprávy APNÚ. Míra zamítnutí žádostí o úvěr u nových zákazníků členů asociace dosáhla v roce 2024 hodnoty 58,3 % a od roku 2019 se stabilně pohybuje nad hranicí 50 %. Tento údaj relativizuje stereotyp, že nebankovní sektor půjčuje plošně každému bez rozlišování. Naopak naznačuje, že významná část tohoto segmentu již sama přijala poměrně restriktivní přístup ke schvalování, tedy jinými slovy: že určitou samoregulační funkci již trh vykonává. Pokud by za takové situace stát ještě dále snížil cenový prostor pro rizikovější klientelu, může to znamenat nikoli zvýšení odpovědnosti, ale faktické odříznutí těch klientů, kteří již dnes procházejí velmi přísným sítem.
Selektivní účinek regulace lze dobře ukázat na třech modelových typech poskytovatelů. Model Alfa představuje velkou finanční skupinu se stabilním a levnějším financováním. Model Beta samostatného nebankovního poskytovatele odkázaného na úvěrové financování a fondový kapitál. Model Gama pak poskytovatele závislého na dražším tržním financování, typicky na soukromých emisích, investičních prostředcích nebo jiných externích zdrojích s vyšší požadovanou výnosností.
Pro názorné posouzení dopadů navrhovaného zastropování je vhodné pracovat s modely, v nichž se mění pouze cena zdrojů, zatímco ostatní nákladové a rizikové vstupy zůstávají shodné. Ve všech třech variantách se proto vychází z totožné očekávané ztráty ve výši 5,8 %, provozních nákladů 4,9 %, nákladu kapitálu 2,1 %, nákladů na compliance a vymáhání 0,9 % a přiměřené marže 2,2 %. Jedinou proměnnou je cena financování.
V modelu Alfa činí cena zdrojů přibližně 5,1 % ročně, což odpovídá minimálně udržitelné roční ceně kolem 21,0 %. U úvěru 10 000 Kč se splatností 12 měsíců a s jednorázovým poplatkem 450 Kč tomu přibližně odpovídá RPSN 34,5 %. Takový produkt se tak do uvažovaného stropu vejde bez zásadních obtíží.
V modelu Beta se při zachování všech ostatních vstupů zvyšuje cena zdrojů na přibližně 9,6 % ročně. Minimálně udržitelná roční cena tím roste na zhruba 25,5 % a u téhož produktu dosahuje RPSN přibližně 40,7 %. Již zde je patrné, že vyšší cena financování sama o sobě významně omezuje prostor pro ekonomicky udržitelnou nabídku.
V modelu Gama pak cena zdrojů dosahuje přibližně 12,8 % ročně. Při jinak nezměněných parametrech vzrůstá minimálně udržitelná roční cena na přibližně 28,7 % a RPSN stejného produktu činí asi 45,2 %. Tento model ukazuje, že i bez změny rizikové, provozní či maržové složky může dražší financování poskytovatele výrazně přiblížit k regulatorní hranici.
Srovnání těchto modelů potvrzuje, že plošný strop RPSN může na jednotlivé poskytovatele dopadat nerovnoměrně. Rozhodujícím faktorem totiž nemusí být pouze obchodní politika či míra zisku, nýbrž již samotná cena kapitálu. Právě ta může určovat, zda je produkt při jinak shodných parametrech ještě regulatorně průchodný.
Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud část poskytovatelů odejde z trhu, spotřebitel bude alespoň lépe chráněn. Jenže právě zde se ekonomická realita rozchází s legislativní intuicí. Poptávka po malých a rychlých úvěrech nezmizí jen proto, že zákon omezí legální nabídku. Přesune se jinam. Tisková zpráva APNÚ i zahraniční zkušenosti citované studií CETA poukazují na riziko růstu šedého a nelegálního trhu. Jde o zcela logický efekt: jestliže regulovaný sektor přestane být pro část klientů ekonomicky dostupný nebo pro poskytovatele ekonomicky proveditelný, transakce se přesune mimo dohled, mimo standardní registraci a mimo vymahatelná pravidla ochrany spotřebitele.
Zahraniční zkušenost je v tomto směru varovná. Ze Slovenska, Polska i Velké Británie jsou známy případy, kdy příliš restriktivně nastavené cenové limity vedly k omezení legální nabídky, ke koncentraci trhu a k přesunu části klientů k alternativním nebo neformálním zdrojům financování. Slovenský příklad bývá zmiňován nejčastěji: po zavedení úrokových stropů výrazně klesl počet poskytovatelů a podle dostupných průzkumů má významná část spotřebitelů problém získat legální úvěr. Pokud se podobná dynamika zopakuje v českém prostředí, nebude výsledkem vyšší ochrana, ale přesun z regulovaného prostoru do zóny bez faktické ochrany.
Vedle sociálního efektu nastupuje i efekt soutěžní. Když z trhu zmizí menší a střední poskytovatelé financovaní dražším kapitálem, nezískají přeživší hráči pouze jejich klienty. Získají i data, distribuční kanály, lepší vyjednávací pozici a větší schopnost diktovat podmínky. Koncentrace trhu přitom v úvěrování obvykle nekončí nižší cenou. Končí menší volbou, silnější tržní mocí několika dominantních subjektů a horším postavením spotřebitele v delším časovém horizontu.
Právě zde se ukazuje, proč je zavádějící popisovat novelu výlučně jako nástroj boje proti lichvě. Takové označení zakrývá skutečnost, že regulace může fakticky přeskupit trh ve prospěch úzkého okruhu levně financovaných subjektů. Na papíře stanoví stejný limit všem. Ve skutečnosti však „řeže šikmo“: zvýhodňuje ty, kteří nakupují peníze levněji, a vytlačuje ty, kteří je nakupují dráž. Z hlediska soutěžní neutrality jde o velmi významný problém.
Tisková zpráva APNÚ je zajímavá ještě v jednom ohledu. Vedle kritiky navrženého stropu poukazuje na to, že skutečné problémy trhu nejsou jen o ceně. Mezi strukturální vady patří nedostatečné a nejednotné posuzování úvěruschopnosti, obcházení zákona přes účelově zakládané živnosti nebo úvěry poskytované mimo režim spotřebitelské ochrany, nejasné smluvní podmínky, neregulované platformové modely a problematické prodejní praktiky. Jinými slovy: trh netrpí pouze vysokou cenou některých produktů, ale i kvalitou rozhodovacího procesu a kvalitou dohledu.
Právě proto se za věcně přesvědčivější jeví regulace zaměřená na standard posuzování úvěruschopnosti. Především jednoznačné legislativní definování tohoto zásadního pojmu. Pokud by novela jasně definovala minimální rozsah zjišťovaných údajů, povinné využívání renomovaných úvěrových registrů a důsledný postih obcházení zákona, mohla by posílit ochranu spotřebitele bez toho, aby automaticky odřízla velký segment legální nabídky. V tomto bodě mají argumenty zaznívající z expertního kulatého stolu racionální jádro. Pro poradenskou i dohledovou praxi je totiž podstatnější, zda věřitel odpovědně ověřuje schopnost dlužníka splácet, než zda zákon mechanicky stanoví jediné číslo bez ohledu na realitu nákladů.
Lze samozřejmě namítnout, že i cenový strop je legitimní součástí ochranného rámce. To je pravda. Musí však být konstruován tak, aby reflektoval ekonomickou realitu, rozlišoval mezi typy produktů a nepůsobil jako plošná uzávěra pro celé segmenty klientely. I z tohoto důvodu je třeba vážně brát návrhy, aby se konečná podoba regulace neopírala pouze o politicky atraktivní, ale ekonomicky nevhodně zvolené číslo, nýbrž aby vycházela z reálných nákladů trhu a z judikatorních požadavků proporcionality.
Připravované zastropování RPSN v navržené podobě není neutrální spotřebitelskou ochranou. Je to regulační mechanismus, který může současně vyvolat tři vzájemně propojené efekty: sociální vyloučení části nízkopříjmových domácností z legálního financování, soutěžní oslabení nezávislé nebankovní konkurence a institucionální posílení neregulovaného trhu. Právě v tomto trojím účinku spočívá jeho skutečné riziko.
Jestliže má novela skutečně chránit spotřebitele, musí být přísná, ale současně splnitelná. Musí posilovat odpovědné úvěrování, transparentnost, standardy posuzování a dohled nad obcházením zákona. Pokud se však spokojí s mechanickým zastropováním cenového výstupu, může se z nástroje proti excesu stát nástroj elegantního vytlačení konkurence.
Lukáš Pachl
