Výběr z judikatury: K problematice nepoctivého záměru dlužníka
Nejvyšší soud se ve své judikatuře dlouhodobě zabývá otázkou poctivosti dlužníka v oddlužení. Přinášíme výběr z rozhodnutí, která vymezují hranice nepoctivého záměru v insolvenčním řízení.
Lukáš Pachl/12. 3. 2026
Z obsahu:
-
zásada poctivosti jako základ oddlužení
-
posuzování nepoctivého záměru podle konkrétních okolností případu
-
judikatura Nejvyššího soudu k osvobození od placení zbytku dluhů
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky KSHK 15 INS 21079/2017, 29 NSČR 4/2025-B-85 ze dne 29.5.2025
Z odůvodnění
Rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ve výsledku ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněná pod čísly 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 a R 12/2024 ).
2) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněného pod číslem R 14/2012, a opět R 12/2024.
3) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z okolností (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak skutečností ), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, důvodně předpokládat . Důvodným předpokladem není jistota o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý záměr dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují předpoklad , že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. opět důvody R 12/2024].
5) Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020.
6) Pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze bez dalšího dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Skutečnost, že dlužníkovi byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut trest (uložený pravomocným rozhodnutí soudu) a že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, neznamená, že by insolvenční soud nepřihlížel při rozhodování o (ne)schválení oddlužení k chování dlužníka, pro který byl pravomocně odsouzen. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužník splnil předpoklady pro osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona, zcela odpovídá shora citované judikatuře Nejvyššího soudu; ve vazbě na skutkové poměry dané věci jej Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že argumentace dovolatele vztahující se k zvýhodnění věřitelů a nápravě dlužníka vychází (zčásti) z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu.
Lukáš Pachl
