Rozhovor s prezidentem Exekutorské komory České republiky Mgr. Janem Mlynarčíkem
„Jsme v situaci, kdy je naše pozice setrvale oslabována a soudní exekutoři jsou odsouváni na vedlejší kolej,“ tvrdí otevřeně v našem rozhovoru prezident Exekutorské komory České republiky Mgr. Jan Mlynarčík.
Petr Blahuš/2. 5. 2025
Z obsahu:
-
Vymahatelnost pohledávek v ČR klesá, důvodem jsou legislativní změny a rostoucí nezabavitelné částky.
-
Exekutoři čelí systematickému oslabování své profese a ztrátě společenské i ekonomické podpory.
-
Veřejná debata často zkresluje obraz dlužníků a věřitelů, což má negativní dopady na celý právní systém.
Jedním z doprovodných jevů, které to potvrzují, je podle něj i fakt, že exekutorská profese je u nás jedinou právnickou profesí, u které nedošlo k úpravě tarifu za více než 20 let. Vinu na negativním vnímání exekutorů ale Mgr. Mlynarčík odmítá. „Měli by to být především zákonodárci, kteří by měli nést zodpovědnost za nastavení efektivního a důstojného vymáhání pohledávek,“ soudí hlava českých exekutorů, podle kterého ale bohužel dnes existují regiony a enklávy, kde je standardní žít na dluh a umět se vyhýbat placení svých závazků. A stát, vláda a zákonodárci? Ti s tím nic nedělají. „Jejich dluhy potom platí všichni daňoví poplatníci,“ uzavírá Mgr. Mlynarčík.
Pane prezidente Exekutorské komory, jak se podle vašich zkušeností a dat v posledních pěti letech vyvíjí křivka procent z celkové dlužné částky, které se daří z dlužníků vymoci ve prospěch věřitele? Jde to dolů, nebo stoupá?
Bohužel, Exekutorská komora takové statistiky nemá, ani je nevede. Poměr uspokojení je možné sledovat v rámci oddlužení, kdy u konkrétního dlužníka jsou přihlášeny pohledávky všech věřitelů a soud pak může sledovat výši poměrného uspokojení těchto pohledávek. Říkáme tomu pracovně „generální“ exekuce. Soudní exekutoři totiž zpravidla vedou exekuci na jednoho dlužníka pro jednoho věřitele. U těchto exekucí sledujeme základní data jako je výše vymáhané pohledávky a zda došlo nebo nedošlo v určitém čase k vymožení celé pohledávky. Toto je jeden z hlavních rozdílů mezi insolvencí, oddlužením, a exekucí. V insolvenci dochází k poměrnému (částečnému) uspokojení všech věřitelů. V případě úspěšné exekuce je pohledávka uspokojena celá včetně nákladů exekuce. Exekutorská komora spravuje na své náklady Centrální evidenci exekucí, na jejímž základě je zpracovaná statistika, která je v podobě otevřených dat na webových stránkách Exekutorské komory k dispozici široké veřejnosti.
Obecně lze ale říci, že celou problematiku vymahatelnosti je nutné primárně posuzovat také z hlediska platné legislativy. V posledních letech a primárně v uplynulém roce došlo k dalšímu výraznému a jednostrannému posunu ve prospěch dlužníků.
První extrémní vychýlení zákona ve prospěch dlužníků na úkor věřitelů můžeme zaznamenat v době covidové pandemie a následně v době energetické krize. To byly ale naprosto pochopitelné zákonné kroky, které ke krizovým okamžikům patří. Avšak když došlo k odeznění těchto extrémních situací, nedošlo ze strany státu k vyrovnání tohoto vychýlení. Naopak, nazval bych to až útočným přístupem neziskového sektoru, v jehož rámci docházelo k dalšímu oslabování pozice věřitelů. Zákonodárci těmto tlakům pro mě z neznámých důvodů podlehli a výsledkem jsou například novely insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, které však hájí zájmy pouze jedné menšinové skupiny obyvatel, a to dlužníků.
Další oblastí, kterou je potřeba zmínit, je nastavení parametrů marných a bagatelních exekucí. Současná právní úprava byla přijata velmi narychlo, nebyly provedené patřičné analýzy a její aktuální podoba je tak nepřehledná a komplikovaná, což znamená, že je v praxi obtížně aplikovatelná. Zastavování marných exekucí považujeme za zcela nekoncepční, zároveň musíme poukázat, že systém na proces zastavování exekucí nebyl připravený a zatěžuje jak soudní exekutory, tak i administrativu samotných soudů. Sám jsem se na odborném fóru již vyjádřil, že mám nutkání přejmenovat svůj úřad na „zastavárnu“. Původně jsme totiž jako exekutoři měli exekuce provádět, ale nyní je hlavně zastavujeme.
Další oblastí, která neumožňuje důstojné vymáhání pohledávek, je model srážky z příjmu a související otázka výše nezabavitelné částky. V případě nepřednostní pohledávky činí nezabavitelná částka 80 procent z průměrného čistého příjmu. A je nutné si uvědomit, že oslabení věřitelů znamená ve své podstatě přenášení nákladů spojených s oddlužením na daňové poplatníky, kteří nikomu nic nedluží, všechno si řádně platí a plní. Už i na sociálních sítích jsem zaznamenal výrazný posun nálad. Chápu naštvanost obyčejných lidí, kteří chodí pravidelně do práce, všechno mají zaplaceno, a pak zjistí, že lidé, kteří mají exekuce, mohou být v klidu, protože stát jejich exekuce zastaví a náklady uhradí ostatní daňoví poplatníci.
Některé neziskové společnosti vytváří jak v médiích, tak mezi zákonodárci falešné obrazy dlužníků. Ve veřejném prostoru se ale už občas objeví i vyjádření insolvenčních správců či dalších subjektů, která jasně pojmenovávají, že velká část dlužníků se vyhýbá placení svých závazků a umí se v systému pohybovat. Jejich dluhy potom platí všichni daňoví poplatníci a žádná prodlužnická opatření či zkracování doby oddlužení v rámci insolvence situaci nevyřeší.
Co z toho teda plyne?
Ze všech výše uvedených důvodů proto lze dovodit, že křivka vymahatelnosti, zejména z pohledu věřitelů, musí logicky klesat. Nikoliv však proto, že by soudní exekutoři neuměli vymáhat. Tam, kde se vymáhat daří, jsou exekutoři stále poměrně efektivní, v mnoha případech však objektivně vymáhat nelze.
Jaké faktory podle vás primárně ovlivňují výši tohoto procenta?
Nejvýraznější faktory jsem zmínil již výše. Je nutné si uvědomit, že soudní exekutoři tvoří jeden z pilířů právního státu a jsou součástí výkonu spravedlnosti. Jejich pozice je však překvapivě různými subjekty včele s některými neziskovými společnostmi oslabovaná a výsledkem je mimo jiné setrvale klesající počet exekutorských úřadů. Důvodem pro jejich rušení je dlouhodobý nezájem vykonávat tuto profesi způsobený právě i nefunkční legislativou a oslabováním ekonomických podmínek souvisejících s vymáháním pohledávek věřitelů a celkově v náročnosti výkonu exekutorské profese.
Důvodem nezájmu o výkon exekutorské profese je ale také například neustálá novelizace exekučního řádu, který prošel od roku 2001 již 52 novelami, exekuční řízení je komplikované, je výrazně zatížené nadbytečnými byrokratickými postupy. A exekutorská profese je jedinou právnickou profesí, u které nedošlo k úpravě tarifu za více než 20 let. Jeho nastavení tak neodpovídá současným ekonomickým podmínkám.
Širší pohled na příčiny zahajování exekucí nenáleží exekutorům, ale sociologům, můžeme-li se však obecně vyjádřit, vidíme hlavním problém v nedostatku pracovních příležitostí v určitých regionech, jsou také regiony, kde je vyšší počet obyvatel s nižší úrovní vzdělání a s tím souvisí i nedostatečné znalosti v oblasti finanční gramotnosti. To vše jsou předpoklady pro vysoké procento exekucí. Obecně to můžeme shrnout do pojmu složité sociální podmínky a mnohdy nedostatečná finanční a dluhová gramotnost.
Ještě bych upozornil na chybu, která se často objevuje v médiích, a to je zaměňování příčiny a důsledku. Příčinou je horší hospodářská situace a z toho vyplývající sociální podmínky, důsledkem jsou potom vyšší počty exekucí. Exekutoři však stojí až na konci tohoto řetězce.
Podle Českého statistického úřadu dochází k dramatickému nárůstu exekučních řízení po 18. roce života. To by znamenalo, že mladí, nezkušení a do samostatného života teprve vstupující lidé jsou stále více ohroženi exekucemi, A to třeba jen kvůli omylem několik měsíců nezaplaceném dluhu za zdravotní pojištění nebo po jízdě načerno. Potvrzují to i čísla Exekuční komory?
Komplexní statistická data monitorovaná Exekutorskou komorou nesledují typ dluhu, ani proč dluh vznikl. Z otevřených statistických dat Komory, která jsou dostupná široké veřejnosti, však vyplývá, že počty osob v této věkové skupině klesají. V roce 2021 bylo ve věkové skupině 18–20 let v exekuci 1.507 osob, v roce 2022 to bylo 1.240 osob a v roce 2023 se exekuce týkala 1.214 osob. Jedná se v podstatě o tři procenta ze všech dlužníků. Data Exekutorské komory vychází výhradně z údajů o exekucích, u kterých je soudní výkon rozhodnutí a provádí je soudní exekutor.
Nepřísluší nám posuzovat, proč dluhy vznikají a o jaký typ dluh jde, ale v naší praxi se ukazuje, že se jedná primárně o otázky výchovy v rodině s vazbou na rodinný životní styl. A vzdělávací instituce musí posílit finanční gramotnost svých žáků a studentů. Je to oblast, o které se také desítky let mluví, ale zřejmě by bylo potřeba posílit skutečnou edukaci. Tady je určitě široký prostor pro celý neziskový sektor. Zároveň ve věku 18 let lidé začínají být ekonomicky aktivní a leckdy neodolají lákadlům spotřebního života, na které nestačí jejich příjmy. Nejsem sociolog, ale nelze opomenout i vliv sociálních sítí, které jsou zejména u mladých lidí jediným zdrojem informací. Sociální sítě vyvolávají dojem, že se snadno stanete úspěšným, pokud budete postupovat podle návodů různých influencerů. Bohužel, opak je pravdou a velmi mladí lidé dostatečně nedovedou rozeznat rizika a často u nich dochází k velkému zadlužení.
A bohužel musím uvést, že existují regiony a enklávy, kde je standardní žít na dluh a umět se vyhýbat placení svých závazků. To se z rodiny přenáší na děti, které takový životní styl považují za normální. Některé organizace o těchto lidech mluví jako o tzv. nedotknutelných, kteří se umí pohybovat v sytému a vyhýbat se svým povinnostem. Jejich dluhy ale nakonec zaplatíme my všichni v navýšené ceně služeb a výrobků nebo v rámci zatížení daněmi či dalšími srážkami z příjmu.
Od roku 2018 došlo po dobu celé jedné pětiletky k navýšení tzv. nezabavitelné částky o více než 100 procent, což vedlo ve většině případů k praktické nemožnosti uskutečnit exekuce tím pro dlužníky nejméně invazivním způsobem, tedy jen srážkami ze mzdy. Tenhle trend se ale přece v minulém roce zlomil, ne? Jak vidíte vývoj v tomto směru v letošním roce, potažmo v blízkém horizontu? Přichází snad podle vás konečně k prozření zákonodárců a politiků ve smyslu již antické zásady “Pacta sunt servanda”, která je dodnes základním pilířem i tuzemského civilního práva, a tedy zvýšení nadějí věřitelů, že alespoň část svých prostředků dostanou od dlužníků zpátky?
Ačkoliv poslední úpravy některých parametrů u nezabavitelné částky sice mírně eliminovaly její předcházející nebývalý nárůst, k návratu, kdy je funkční a umožní situaci, aby věřitel dosáhl na své pohledávky, má ale stále daleko. V posledních letech byla totiž částka, kterou nelze dlužníkovi zabavit při provádění srážky z příjmu, navýšena několikrát, a to i během jednoho roku. V současné době může dosáhnout u nepřednostních pohledávek až 80 % u čisté mzdy. Dlužník pak neplatí žádné své závazky.
Tento přístup je součástí prodlužnických přístupů a prodlužnických novel zákonů. Avšak to, co si zákonodárci ani neziskový sektor, který aktivně stojí za těmito kroky, neuvědomují, je, že v konečném důsledku má tato situace negativní dopad i na dlužníky samotné. Dlužníkům/povinným se totiž jejich dluhy zvyšují v důsledku prodloužení exekučního řízení a věřitel ze své pohledávky dostane minimum, případně nic. Ze širšího celospolečenského pohledu se tak vytváří skupina osob, která považuje za normální žít na dluh a nehledá cesty zodpovědného řešení.
Zároveň dochází k přenášení dluhů na všechny obyvatele, protože nevymožené pohledávky typu zdravotního či sociálního pojištění nebo neplacení alimentů na děti jsou v konečném důsledku hrazené ze státního rozpočtu či dalších veřejných zdrojů, a v případě služeb a produktů jsou nevymožené pohledávky promítnuté do konečné spotřebitelské ceny. Je tedy v zájmu všech, i neziskového sektoru, aby dlužníci své pohledávky hradili, včetně pokrytí nákladů na jejich vymožení, a aby byly prostředky ze státního rozpočtu využity zodpovědně, případně i pro potřeby neziskového sektoru v oblasti posílení finanční gramotnosti.
V loňském roce byla přijata novela insolvenčního zákona, která zkracuje dobu oddlužení z 5 na 3 roky i u fyzických osob dlužníků s cílem přivést více lidí do oddlužení a následně na standardní trh práce. Z vyjádření celé řady insolvenčních správců však zatím k této skutečnosti nedochází a spíše naopak se posiluje jednání dlužníků vyhýbat se placení svých dluhů.
Je ještě něco, na co jsem se nezeptal, a chtěl byste, aby tady zaznělo?
V prvé řadě bych chtěl zmínit, že exekutoři jsou součástí právnických profesí již téměř 25 let. První podoba exekučního řádu vstoupila v účinnost v roce 2001 a hlavním cílem vzniku exekutorského stavu bylo napravit naprosto zoufalou situaci v oblasti vymáhání pohledávek a dluhů.
Stále více se zamlžuje, kdo je skutečný dlužník a kdo je skutečný věřitel. Dlužník je zobrazovaný jako osoba, která nemá jinou možnost než si zachránit živobytí nevýhodnou půjčkou z nebankovní společnosti. A věřitel je nenasytná společnost. Realita ukazuje, a celá řada sdružení a institucí to potvrzuje, že dlužník je obvykle muž v ekonomicky nejlepších letech a půjčuje si na povrchní spotřebu a následně nechce nést zodpovědnost za své dluhy. Naopak hledá cestu, jak se placení dluhů vyhýbat. A věřitelem je dost často stát, tedy správa sociálního pojištění a zdravotní pojišťovny či veřejná správa, kdy jsou vymáhané pohledávky za jízdu na černo v dopravních prostředcích, pokuty za rychlou jízdu a nesprávné parkování nebo sdružení vlastníků bytových jednotek, kdy se nájemce rozhodne neuhradit nájem a s ním spojené poplatky. Často jsou věřiteli také rodiče samoživitelé. Neměli bychom hledat důvody, proč dlužník nemůže zaplatit své pohledávky, ale naopak hledat cesty, jak věřitel dostane svou pohledávku a celý proces vymáhání půjde k tíži dlužníka, ne všech zodpovědných občanů.
Exekutoři, jako právnická profese, vnesli do celého systému vymáhání pohledávek kultivovaný a důstojný způsob vymáhání. Dnes jsme však v situaci, kdy je naše pozice setrvale oslabována a soudní exekutoři jsou odsouváni na vedlejší kolej. Hledají se stále nové alternativní cesty a efektivita vymáhání a náklady spojené s vymáháním nejsou v centru zájmu. V současné době je zákonodárci projednávaný zákon o celní správě. Součástí navržené novely je i přenášení vymáhání pohledávek ze strany státu právě na celní správu. Je nejvyšší čas, aby si především zákonodárci, ale i široká veřejnost včetně neziskového sektoru uvědomili, že celní správa je silovou jednotkou s právem nosit zbraň a že vedle toho mají civilní právnickou profesi soudních exekutorů, jejichž specializací je důstojné vymáhání pohledávek za jasně daných pravidel například s povinností natáčet záznam při řešení exekučního řízení.
Dalším hlediskem je efektivita vymáhání pohledávek. Na celní správu převádí své pohledávky soudy, vězeňská správa, ale také obce. To jsou subjekty, které ve své podstatě nezajímá, zda jsou pohledávky skutečně vymožené. Argument, že vymáhání celní správou je výhodný pro dlužníky, je jednoznačně zavádějící. Celý proces vymáhání celní správou je hrazený ze státního rozpočtu, protože celní správa odsud čerpá své prostředky na provoz, na rozdíl od exekutorů, kteří jsou standardní komerční profesí a výkon jejich činnosti je právě hrazený dlužníkem a nezatíží tedy státní rozpočet.
Po předcházejících debatách o odstranění vícekolejnosti vymáhání se dnes dostáváme tímto přístupem k ještě větší vícekolejnosti vymáhání, kdy vedle soudních exekucí pracujeme s právními exekucemi či daňovými exekucemi. Naopak soudním exekutorům by měl být dán větší prostor i v předexekučním vymáhání.
Bohužel, jsme to my soudní exekutoři, kteří musí na tyto záležitosti upozorňovat, ale měli by to být především zákonodárci, kteří by měli nést zodpovědnost za nastavení efektivního a důstojného vymáhání pohledávek. Všichni bychom si měli uvědomit, že pokud něco stát vymáhá, pak to určitě není zadarmo. Tyto peníze by měl stát používat jinak a efektivněji než najímat další a další lidi pracující pro celní správu. Jestliže by tyto pohledávky vymáhali soudní exekutoři, státní rozpočet by to nic nestálo. Naopak do státního rozpočtu soudní exekutoři platí daň z příjmů a daň z přidané hodnoty. Náklady spojené s tímto vymáháním by hradili dlužníci. Tedy ti, kdo v prvé řadě neplnili své povinnosti. To je přece správné a spravedlivé.
Autor: Petr Blahuš
Foto zdroj: se souhlasem Mgr. Jana Mlynarčíka
JAKÉ FAKTORY VÝŠI PROCENTA VYMAHATELNOSTI POHLEDÁVEK NEJVÍCE OVLIVŇUJÍ?
Vymahatelnost pohledávek v exekučním řízení se dlouhou dobu pohybovala okolo 30 až 40 procent.
V posledních několika letech se však vlivem mnoha faktorů úspěšnost
provedení exekuce snižuje. Z mimoprávních důvodů lze jmenovat globální pandemii covid19 a s ní související protipandemická opatření i nebývale vysokou inflaci posledních let.
Tyto události měly za následek reálné snížení postižitelných příjmů. Došlo rovněž k navýšení
Tzv. nezabavitelné částky o více než 100 procent od roku 2018, což vedlo ve většině případů k praktické nemožnosti provádět exekuce nejméně invazivním způsobem – srážkami ze mzdy. Jak známo, ke snížení úspěšnosti vymáhání vedly ve velké míře legislativní změny v podobě několika oddlužovacích zákonů (milostivá léta nebo zmírnění podmínek pro oddlužení, a dále třeba zastavování bezvýsledných exekucí), z nichž některé značně zkomplikovaly exekuční řízení. Současnou neutěšenou situaci by podle expertů mohlo napravit rozšíření využitelných způsobů vymáhání o postih dalšího, nyní obtížně či absolutně nepostižitelného, a přitom hodnotného majetku dlužníků.
