O zemi, kde zítra znamená pořád včera… I.
Proč v Česku zítra často znamená pořád včera? Esej ZAK otevírá 25. ročník rubriky KN a hledá příčiny dlouhodobých selhání veřejné správy i společnosti.
Autor: ZAK/17. 2. 2026
Z obsahu:
-
Neschopnost klást správné otázky ve veřejné správě
-
Historické paralely a jejich vliv na současnost
-
Odpovědnost společnosti za vlastní budoucnost
Tento text otevírá dvacátý pátý ročník této rubriky, včetně několika textů z konce roku 2002, kdy se poprvé objevila na stránkách KONKURSNÍCH NOVIN. Uplynulé dva ročníky byly věnovány dojmům a pojmům, a především jejich tolik častým úmyslným i neúmyslným záměnám. Letošní ročník bude věnován pokusu o odpověď na otázku, proč se v naší zemi tak nějak pořád některé věci nedaří, proč to, co mělo být hotovo, obrazně řečeno, již včera, valíme dnes pořád před sebou a doufáme, že to bude hotové zítra, pozítří nebo prostě někdy. Svým způsobem půjde i další kolo pokusu o odpověď na otázku, kterou položil před lety prezident NKÚ, volně parafrázováno, proč je to tu takové, poněkud zasukované…
Starší ze čtenářů si jistě vzpomenou na knihu reportáží Julia Fučíka ze Sovětského svazu počátku třicátých let dvacátého století O zemi, kde zítra již znamená včera. Měla smysl přesně opačný. Snažila se ukázat, že pokrok v budování socialismu v Sovětském svazu je tak rychlý, je to takový fičák, že zítřek je už vlastně pozítřek, jestli ne popozítřek nebo rovnou příští týden nebo dokonce měsíc. I v dobách, kdy by byl Fučík nedotknutelnou modlou a Sovětský svaz okupoval naši zemi, vznikaly nejrůznější parodie tuto budovatelskou tezi. Mezi jinými například O zemi, kde již včera snědli to, co měli až na zítra popřípadě obecnější teze, vážící se obecně k výsledkům budování socialismu, jako například už dneska se máme lépe, než se budeme mít zítra. Připomenu i stále aktuální oblíbené novoroční úsloví, které říká, že příští rok bude průměrný, protože sice bude horší než ten letošní, ale daleko lepší než ten, co přijde po něm…
Průzkumy veřejného mínění hovoří o velkých očekáváních lidí, že rok 2026 takový nebude a od nové vlády očekávají zlepšení v celé řadě oblastí. Jde samozřejmě nejvíce o ty, kteří si přáli výměnu staré vlády. Často jde o pozitivní očekávání v oblastech, kde se v zásadě nic negativního neděje. Typickým příkladem je řešení migrace, jejíž reálný dopad je na našem území zanedbatelný, a tudíž se spíše jedná o blíže nespecifikované řešení ukrajinské otázky, které jde populisticky na ruku xenofobům všeho druhu, kteří nechtějí nic slyšet ani o skutečných datech, číslech, ani o celkové výsledné bilanci příjmů a výdajů spojených s pobytem Ukrajinců na našem území. Pokud jde například o řešení opravdu palčivé otázky bydlení, je očekávání pozitivních změn podstatně nižší. Teprve čas ukáže, zda se pozitivní nálada a očekávání spojená s novou vládou promítne do růstu ekonomiky a společenské nálady jako celku.
První měsíc nového roku je spojen především se skutečným saldem státního rozpočtu a také s návrhem rozpočtu nového. Proběhlo rovněž hlasování o důvěře vládě a v neposlední řadě také kongres ODS, který měl mimo jiné přinést odpověď na otázku, zda její odpadlíci náhodou nebudou schopni vytvořit politickou sílu, která by mohla zamíchat neúprosnou sto osmičkovou sněmovní logikou. Ta má mimo jiné zabezpečit nevydání premiéra a předsedy Sněmovny k trestnímu stíhání, což je v každém případě věc kuriózní, ať už jsou důvody ke stíhání jakékoliv. Tento proces a následně samotný akt nevydání, které mý být v Poslanecké sněmovně zahájen na počátku února bude demonstrací vzájemné i vnitřní soudržnosti pestrého hejna politických subjektů, které se sdružily do zdánlivě tříčlenné koalice. Především půjde o SPD, které vykazuje určitou míru vnitřní nestability.
Pokud jde o politický folklór, byli jsme i v lednu dál vystaveni nekonečnému příběhu poslance Turka, kterého sice vyhodili z Hradu, ale kterej je tak vytrvalej, že by moh bejt ministrem, jak se píše ve Švejkovi o jakémsi Bouškovi z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od Exnerů, a vždycky se jim tam vrátil… Zní to až absurdně, ale stávající situace, která připomíná stále více legendární spor o seržanta Gríšu, posouvá Filipa Turka ke stále větší popularitě a rozhodně neztrácí to, čemu se říká politická budoucnost. Na rozdíl od seržanta Gríši nebude popraven, ale kouzlem chtěného i nechtěného bude vzkvétat pro účast v dalších volbách. Pokus o zvýšení osobní popularity učinil svým novoročním projevem rovněž Tomio Okamura, ale těžko říci, zda našel jako ústavní činitel tu správnou cestu…
Než se dostaneme k letošnímu nosnému tématu, je nezbytné naplnit určitou tradici a připomenout významná výročí, která jsou s rokem 2026 spojena. Jako první se nabízí půl tisíciletí, které uplyne od bitvy s Osmanskou říší u Moháče, v níž zahynul mladý král Ludvík Jagellonský. Český trůn se tak uvolnil pro Habsburky na základě dohody o nástupnictví mezi Jagellonci a Habsburky. Nicméně arcivévoda Ferdinand musel ještě projít volbou českých, moravských a slezských stavů, protože ti nedali souhlas se svatbou Ludvíkovy sestry Anežky, a tudíž pro ně automatické smluvní nástupnictví neplatilo. Kandidátů bylo jako much, polský král se zapomněl včas přihlásit, ale nakonec v roce 1528 byl arcivévoda zvolen a vládl jako Ferdinand I. spojeným tehdejším zemím českým, uherským a rakouským, čímž byly položeny základy habsburské říše ve střední Evropě. Je to velice zajímavá část naší historie, která měla podstatný vliv na české království dávno před Bílou horou a legendární třistaletou porobou. Doporučuji zejména historku o tom, jak ryze čeští stavové zmanipulovali předvolební kampaň a předvolební shromáždění, takže Morava a Slezsko nakonec uznaly Ferdinanda bez volby. Nese to takřka neodolatelný duch dnešní doby.
Připomeňme už jenom stručně, že v roce 1926 zahájila svou činnost jako cedulová banka Národní banka Československá, pravidelné vysílání zahájil Československý rozhlas a poprvé vyšel Medvídek Pú. V roce 1826 byly v Istanbulu rozpuštěni janičáři a v Moskvě popraveni děkabristé. V roce 1726 vyšlo poprvé geniální dílo Jonathana Swifta Gulliverovy cesty a v roce 1626 byl založen Nieuw Amsterdam, pozdější New York. Celý ostrov Manhattan, na jehož jižním cípu byl založen Nový Amsterodam, stal guvernéra tehdejšího Nového Holandska Petera Minulta 60 holandských guldenů pro indiánský kmen Lenapů. Připomenout si zaslouží v českém kontextu osobnost Františka Palackého, zvaného Otec národa, který před dvěma sty lety zahájil práce na svém životním díle s pozdějším názvem Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě a zároveň uplyne stopadesát let od jeho úmrtí. Mimochodem jeho historické veledílo počíná právě rokem 1526 a je tedy dějinami zhruba území dnešního Česka v době habsburské vlády.
Dějiny a jejich dopady do současnosti budou hrát v našem tématu svou jistou někdy více někdy méně skrytou úlohu, ale první pokračování věnujeme několika takřka neuvěřitelným skutečnostem z doby nedávné, konkrétně konce roku 2025. Oslavili jsme po 58 letech dokončení dálnice D1 v délce celých 376 kilometrů. Slováci otevřeli důležitý dálniční tunel dlouhý 7,5 kilometrů, na kterém se tužili v potu tváře od roku 1998. Číňané otevřeli tunel pod pohořím Ťan-šan, Nebeskými horami, v délce 22,2 kilometrů a trvalo jim to něco přes pět let. Šli do hloubky přes kilometr, stěny tunelu jsou pojaté jako série obrazů a veškerý vytěžený materiál byl použit na tuto a jiné stavby. Tyto tři události ze závěru loňského roku uvádím proto, aby bylo zřejmé, že to že nám liniové stavby moc nejdou, není spojeno ani s duchem doby ani s politickým režimem ani s konkrétním státem. Připomeňme si kupříkladu, kolik dálnic se za posledních 15 let podařilo vybudovat v sousedním Polsku, o Německu a Rakousku nemluvě. Zdá se, že to bylo právě bývalé Československo, kde se objevil někdy v nestřeženém okamžiku duch podivného neumětelství a neschopnosti. Kde se vzal, tu se vzal, jak se říká v pohádce. Tázání po příčině tohoto jevu je nejen otázkou za milión, ale zároveň otázkou pro tento rok jednou z klíčových a snad dokonce i v daném kontextu správných.
Jednou z cest, kterými se můžeme dobrat vysvětlení onoho kde se vzal, tu se vzal, je nepochybně uvědomění si vztahu mezi otázkami a odpověďmi. Platí hluboká moudrost, ke které se hlásí mnohé staré kultury, včetně židovské. Nikdy neměň dobrou otázku za dobrou odpověď… Jde o to, že dobrá otázka svědčí o skutečném porozumění situaci a problémům, které přináší. Dobrá otázka navozuje inspirující klima a ukazuje na možnou škálu i různorodost odpovědí. Odpovědi se lze naučit i bez hlubokého porozumění, ale k dobré otázce se bez hlubokého porozumění dostaneme jen těžko. Proto dobrý učitel nezkouší žáky a studenty z odpovědí, ale ze schopnosti klást otázky. Zabýváme se příliš kvalitou svých odpovědí, ale málo myslíme na kvalitu otázek, na základě, kterých odpovědi vznikly. Otázky stojí v podobě nejrůznějších strategií, poptávek a zakázek v základu vedení společnosti vůbec. Stav vedení společnosti nám jednoznačně ukazuje, že nemáme dobrých otázek opravdu nazbyt.
Důvody jsou dva. Především jde o to, že většina otázek a zadání, které klademe, jsou spojené s distribucí veřejných statků a příliš mnoho zadavatelů vymýšlí otázky jenom proto, aby se část těchto zdrojů, především v podobě peněz vrátila temnými cestami do jejich soukromých kapes. Přitom vytvářejí systém společenských vazeb, který ty, kteří otázku zadali, chrání před důsledky jejich nesplnění nebo jen nevyhodnocení. Charakteristickým rysem je skutečnost, že se vytvořeným bludištěm nelze vrátit ke vchodu a posoudit původní otázku, která je spolu se svým autorem jakoby zapomenuta. Vytváří se systém nezávislých odborníků a institucí, ve kterém nikdo za nic neodpovídá a nikdo za nic nemůže. Často chybí odpověď na otázku, na co vlastně hledáme odpovědi, proč to celé vlastně děláme.
Nikdo nevyžaduje po těch, kterým je dáno klást otázky, jakoukoliv kompetenci. Nikdo se nezabývá systematickou přípravou těch, kterým bude jednou dáno zadávat otázky, zakázky a nakládat s našimi statky. Takže obecně nemáme lidi, kteří by uměli klást dobré otázky a z těch, kteří to umějí, většina své dovednosti využívají ve vlastní soukromý prospěch. Situace se zhoršuje se vzrůstající úrovní veřejné správy, protože v jejích horních, více komplexních patrech je jednak složitější klást dobré komplexní otázky a jednak je tam o hodně více peněz a zároveň anonymity.
Klást dobré a aktuální, a přitom komplexní otázky, které mají potenciál ovlivňovat naše budoucí jednání, je dáno jenom nemnohým z nás. Je sice mnoho povolaných, ale velmi málo skutečně vyvolených. Navíc se tito vyvolení netěší v naší zemi tradičně přílišné oblibě, naopak, spíše se těší závisti a tendenci je z vlivu na zemi a posléze i ze země samé vytlačit. Přece nám našinec nebude říkat, co máme nebo co bychom měli dělat. A tak raději podléháme otázkám či spíše nápadům, které přicházejí odjinud. Vše pod heslem, že odborník přece vždy přijíždí z jiného města.
Pokud se hlouběji zamyslíme nad osudem našich zemí ve dvacátém století, můžeme s trochou nadsázky říci, že to bylo svého druhu více než století hledání náhrady za ztracený vídeňský trůn. Naše rubrika na to reagovala svými texty v roce 2018. Přes veškeré deklarace jsme se neosvobodili od stínů stařičkého mocnářství, které se nám neustále vkrádají a vracejí do fungování našeho státu i společnosti podobně jako legendární Švejkův pes Balabán.
Důvody jsou dvojího druhu. Nejde jednom o opravdu dlouhé a často temné stíny minulosti, ale především o dlouhodobou neschopnost vrhnout do prostoru více světla. To bylo, mimo jiné, už přání umírajícího Goetheho. Důvodů legendárního nedostatku světla v české kotlině, moravském úvalu i leckde jinde je několik. Především se nedostává světlonošů, což je dáno mimo jiné tím, že v malých společnostech je jich přirozeně málo, ale zároveň je poměr počtu těch, kteří by chtěli zářit doma, v populaci nižší. Je to dáno jednak tím, v malých společnostech vzbuzují světlonoši závist a nenávist velké skupiny tupých, líných a neschopných a s nimi tiše sympatizujících většiny lhostejných. Část světlonošů tedy raději podle úsloví o házení perel sviním slouží jinde nebo jiným, protože je to jednoduše pro ně lepší a hlavně bezpečnější.
To má samozřejmě další efekt, totiž to, že se nám tragicky nedostává světlonošů odjinud, a tak poté, co vyženeme své opravdové světlonoše a ponecháme si jen ty svítící mírně, v mezích zákona a dají se kdykoliv vypnout, degeneruje naše společnost na poněkud temné a smrduté doupě. Pokud pomineme světlonoše a jejich nedostatek, pak tu schází uvědomění si skutečnosti, že není stínu bez světla, které ho utváří. Scházejí tedy i hledači tohoto světla a také lidé, kteří dovedou učinit události, které stín spolu se světlem vytvářejí, nevýznamnými a nicotnými, a tudíž stín nevrhajícími.
Na samý závěr si připomeňme tradičně aktuální text Karla Čapka.
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako Pánbůh, – nebo ne, to by nešlo, neboť Bůh nikdy nespí; tedy kdybych se na Nový rok probudil jako svatý Petr, řekl bych si:
“Copak bych měl letos udělat pro ty čerchmantské Čechoslováky? Oni jsou to sic kacíři a někdy, hrom do nich…!!!, holota nevděčná; ale něco z nich může být. Já myslím, že mají trochu drsné povětří; snad proto jsou tak zlostní a zarytí. V létě mají horko a bouřlivo, že na sebe podrážděně vrčí; a v zimě jim mrzne tak, že každý myslí jen na sebe a k těm druhým je jako rampouch. To dělá to klima. A proto se jim nic nelíbí; zima je jim příliš studená a léto příliš horké; je-li něco černé, je jim to příliš černé, a je-li něco bílé, je jim to příliš bílé; jakživo jim nic není recht. To si tak zvykli z toho svého počasí. Ale počkejte, darebníci, já vám ukážu; nadělím vám počasíčko jako někde u moře; dám vám vlídné zimy, – se sněhem, to se rozumí, takový snížek je dobrota; a lahodná léta se sluncem i vlažičkou, – to by v tom byl čert, abych vás nepředělal. Kdybyste vy sami byli na sebe vlídnější, bylo by vaše počasí mírnější; ale když nechcete začít vy, začnu já.
Pomáhej vám Pánbůh v novém roce!”
Prezident republiky v novoročním projevu konstatoval, že nemáme spoléhat ani na Pánaboha ani na politiky, ale především sami na sebe. Jednoduše, jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Náš svět je i takový, jaký ho chceme vidět, jaká jsou naše očekávání…
Máme na to…
Autor: ZAK
