Jarmila Veselá: Strategie odpouštění dluhů podle ní selhává
Stát podle Jarmily Veselé řeší předluženost plošným odpouštěním dluhů, aniž má dostatek dat o dopadech. Jednatelka InsolCentra kritizuje zastavování exekucí i tříleté oddlužení.
Petr Blahuš/26. 6. 2026
Z obsahu:
- Stát podle Jarmily Veselé nemá dostatek údajů o tom, komu a v jaké výši byly exekuce zastaveny.
- Za zastavování bagatelních a bezvýsledných exekucí již stát vyplatil exekutorům více než miliardu korun.
- Očekávaný masový vstup dlužníků do tříletého oddlužení se podle dat InsolCentra nedostavil.
- Plošné odpouštění dluhů podle Veselé oslabuje odpovědnost dlužníků a postavení věřitelů.
Rozhovor zachycuje názory respondentky. Uváděná data vycházejí zejména z analýz společnosti InsolCentrum a veřejného insolvenčního rejstříku. Názory respondentky nemusejí odpovídat stanovisku redakce.
Je strategie státu boje proti předluženosti české společnosti úspěšná? A má stát vůbec k dispozici čísla, nakolik se mu to daří, když vyplatil ze státní kasy přes miliardu exekutorům za ukončení bagatelních a bezvýsledných exekucí? Podle jednatelky analytické společnosti InsolCentrum JUDr. Jarmily Veselé odpověď na obě otázky je: není a nemá. „Strategie řešení předluženosti občanů tím, že jim stát odpouští dluhy, zcela selhává,“ tvrdí JUDr. Veselá.
Česká republika řeší problém předluženosti svých občanů strategií spočívající v odpouštění dluhů. Jde na to ale podle vás správně?
Ne. V praxi jde o dlouhodobě uplatňovaný přístup, který vychází z teze, že dlužníci jsou v převažující míře obětí věřitelů a za své dluhy nemohou. Pomoc předluženým lidem je založena na předpokladu, že odpouštěním dluhů budou dlužníci motivováni svoji situaci řešit a sami se budou následně starat o splácení svých závazků. Realita je však opačná. Masovým odpouštěním dluhů zadlužení lidé ztrácejí motivaci řešit problémy vlastním úsilím a očekávají, že je za ně vyřeší někdo jiný.
Stát však nemá věrohodné informace o tom, kdo jsou dlužníci a jaké mají dluhy. Například Hospodářské noviny před časem napsaly, že ačkoliv proběhly již skoro dva miliony zastavení exekucí, za které stát zaplatil exekutorům více než miliardu korun, stále mu chybí data k posouzení a analýze, jak se to vyplatilo.
Ano, je to tak. Opravdu je těžko uvěřitelné, že stát neví, kolik ze zastavených exekucí se týká ohrožených skupin dlužníků a kolik dlužníků jsou lidé, kteří by byli schopni řádně pracovat a své dluhy splácet. S odkazem na velké množství exekucí tedy stát přijímá plošná řešení, která čím dál tím víc zmírňují podmínky vymáhání pohledávek a dluhy odpouštějí. Z amnestijních akcí lze dále zmínit Milostivé léto, které mělo být jednorázovým odpuštěním příslušenství dluhu, tedy úroky, penále nebo sankce, v případě, že dlužník zaplatí jistinu. Z jedné právní úpravy se navzdory ujišťování politiků, že to bude jednou provždy, nakonec vyvinula dokonce hned čtyři další Milostivá léta. Ani ta ale ve svém důsledku nepřinesla slibovaný výsledek splácení dluhů. Tedy kromě znejistění veřejnosti, že pořadí exekucí se dá předbíhat a příslušenství dluhu se nemusí splácet.
Daleko vážnější zásah do práv věřitelů ale přece způsobila právní úprava zastavování bagatelních exekucí do 1 500 korun, a pak těch bezvýsledných, jinak řečeno marných, kde nebylo nic vymoženo v šesti letech. Nebo ne?
Přesně tak. Tento proces probíhal od roku 2021 a mimochodem u marných exekucí trvá doposud. Stát však dodnes ani neví, kterým věřitelům práva odebral – zda fyzickým či právnickým osobám, bankám, nebankovním finančním institucím, obcím či městům, dodavatelům energií či mobilním operátorům, členům bytových družstev a Společenství vlastníků jednotek nebo dokonce státním institucím – zejména zdravotním pojišťovnám. Prostě český stát neví, kterým dlužníkům exekuce zastavil, zda mužům či ženám, zda mladým či starým, zda zdravým nebo nemocným, zda lidem žijícím v ekonomicky chudých oblastech nebo v bohatých krajích atd. Stát ani neví, jaká byla výše pohledávek zastavených exekucí, jaké bylo příslušenství, jaké pořadí měla zastavená exekuce v pořadí dlužníkových exekucí, zda nebyla na řadě s placením atd. Suma sumárum – stát neví nic, dokonce nenechal ani zpracovat studii dopadu regulace (RIA – pozn. red.), kterou by měl podle legislativních pravidel pořizovat v případech zásahů do občanských práv.
Zkoušeli jste i vy sami nějaká tvrdá a nezpochybnitelná data zjistit?
Ale ano, avšak jediná přesná čísla, která se InsolCentru podařilo získat, jsou informace vyžádané podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím od celkem 86 exekučních soudů. Podle nich ke konci roku 2024 soudy vyplatily exekutorům za administraci zastavování exekucí celkem 1,2 miliardy korun. Platby náhrad exekutorům budou dále pokračovat – podle čerstvých dosud neúplných údajů činily výplaty exekutorům v roce 2025 další stamiliony. Právní úprava zastavování exekucí vytvořila perpetuum mobile, podle kterého čím méně exekucí exekutoři vymůžou, tím víc jim bude stát vyplácet náhrad.
Prezident Exekutorské komory uvedl, že bylo zastaveno zhruba 1,75 milionu exekucí (1,1 milionu tzv. marných exekucí – pozn. red.). Z toho tedy vyplývá, že stát zasáhl do postavení věřitelů a omezil jejich majetková práva, která mohou představovat hodnotu až 100 miliard korun! Jedná se o mimořádný právní krok, svým finančním rozsahem srovnatelný s církevními restitucemi. Jenže každá právní úprava zasahující do práv občanů by měla být předem podrobena testu ústavnosti, což však v případu zastavování exekucí nebylo provedeno – jelikož stát nemá k dispozici žádná data. Mimochodem, dokonce i komunisté v padesátých létech věděli, komu majetky berou a komu dávají. Tvrzení, že by se z exekucí nic nevymohlo, je jen výmluva, když stát nemá informace o tom, o jaké pohledávky se jednalo. Průměrná míra uspokojení pohledávek věřitelů přitom činila v oddlužení v letech 2008 až 2018 zhruba 56 procent. Není divu, že při výše uvedeném přístupu státu a odpouštění pohledávek dlužníci platí stále méně a méně, a nakonec nebudou platit nic.
Má na tom status quo vliv i novela insolvenčního zákona, která zkrátila dobu potřebnou na oddlužení?
Ano, jedná se o skutečně velké zmírnění podmínek oddlužení, které nastalo právě touto novelou insolvenčního zákona, která je účinná od 1. října 2024. Navzdory nesouhlasu odborné veřejnosti – advokátů, ekonomů, soudců, starostů i podnikatelů – tehdejší vláda (jedná se o vládní koalici SPOLU, STAN a Pirátů – pozn. red.) prosadila snížení doby oddlužení na tři roky pro všechny dlužníky bez rozdílu pohlaví, věku, zdravotního stavu, místa bydliště i výše dluhu. Mimochodem, tehdejší vláda šla v tomto směru ještě mnohem dál, než kolik po nás chtěla Evropská unie. Přijetím novely se očekával masový vstup zadlužených osob do oddlužení, jejich přestup ze šedé do řádné ekonomiky a roční přínosy veřejných rozpočtů o 5 až 12 miliard korun navíc.
Ano, o těchto námitkách expertů i laické veřejnosti Konkursní noviny opakovaně informovaly. A jaká byla tedy nakonec realita?
Potvrzuje se, že většina dluhů nevzniká z nouze, ale z neodpovědnosti dlužníků. Nejvyšší dluhy totiž nemají lidé z ohrožených skupin seniorů či invalidních důchodců. Například podle mapy průměrné výše dluhů podle krajů se v oddluženích ukázalo, že nejvyšší průměrný dluh překvapivě vykazují dlužníci v bohatých regionech! Zcela jasně tak vede Praha s průměrným dluhem ve výši 2,5 milionu korun, zatímco dlužníci v mnohem chudším Ústeckém kraji vykazují průměrný dluh 990 tisíc. Rovněž míra uspokojení je naopak v bohatších regionech nižší než v ekonomicky slabších krajích; u Prahy je to jen 11 procent z celkové hodnoty dluhů, v Ústeckém kraji je to ale 23 procent. Devatenáct procent dlužníků přitom dosáhlo 67 procent z celkové hodnoty dluhů, když v této skupině převažují muži v produktivním věku.
A co z toho se změnilo po přijetí kontroverzní novely insolvenčního zákona z pera bývalé vládní, nyní již opoziční Pětikoalice?
Jak vyplývá z našich údajů, do oddlužení podle novely z roku 2024 vstoupilo o 30 procent dlužníků méně než po novele v roce 2019, kde došlo ke zmírnění podmínek ve značně menším rozsahu (připomeňme, že se tehdy snížila hranice 30 procent pro možnost oddlužení, ale většinově platilo pět let- pozn. red.). Struktura dlužníků v nových oddluženích se liší od dlužníků v předcházejícím období. Je zde více osob s časově kratším závazky do pěti let, a to cca 48 procent. Dlužníků s krátkodobými dluhy vstupujících během předchozí právní úpravy byla zhruba třetina. Je zřejmé, že v porovnání lidé s dlouhodobými dluhy do oddlužení nyní vstupují méně. Jenže: proč by to také dělali, když se jim vyplácí dluhy neplatit a posléze jsou jim odpuštěny?
Takže se domníváte, že odpouštění dluhů nemá přímý vliv na snížení počtu exekučních dlužníků?
Ne, to opravdu nemá. Když se podíváme na křivku klesání počtu exekučních dlužníků, tak jak čtyři kola Milostivých let tak i zastavování exekucí tuto klesající křivku zásadně neovlivnily. Dlužníci se dostávají z dluhových problémů tím, že buď dluhy zaplatí, nebo projdou oddlužením.
Jak tedy hodnotíte přístup státu v rámci jeho boje proti předluženosti české společnosti?
Strategie řešení předluženosti občanů tím, že jim stát odpouští dluhy, zcela selhává. Stát masovým odpouštěním dluhů vyhazuje miliardy z okna. Zatímco dlužníci před rokem 2018 byli schopni uhradit více než 50 procent z hodnoty svých závazků, nyní již postupně přestávají platit vůbec. Vítězem odpouštění dluhů jsou osoby, které své závazky neplní a dluhy se jim odpouštějí. Stát bere těmto lidem motivaci, aby se aktivně o řešení předlužení sami starali. V dlouhodobém horizontu tak stát vychová neodpovědné občany, kteří budou vzorce své neodpovědnosti přenášet na své děti. A zatím stát, respektive politici, volí jednoduchou a líbivou cestu odpouštění dluhů, které však za dlužníky v konečném důsledku zaplatí všichni občané. Lze důvodně předpokládat, že stát začne konat teprve tehdy, až dojde ke kolapsu. To však bude pozdě, protože se ztratí historicky zakořeněná odpovědnost většinové české populace.
Děkuji za rozhovor.
Odpověď ministerstva spravedlnosti: Ministerstvo spravedlnosti obdrželo Vaši žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, kterou žádáte statistické informace o bagatelních či marných exekucích. K Vaší žádosti Vám sdělujeme následující: Justiční statistika Ministerstva spravedlnosti požadovanými daty o bagatelních či marných exekucích nedisponuje, neboť je nesleduje. S pozdravem Mgr. et Mgr. Jacek Morávek vedoucí oddělení styku s veřejností Ministerstva spravedlnosti ČR (zvýrazněno redakcí)
Odpověď Exekutorské komory České republiky: Žádost se odmítá. Tajemník Exekutorské komory České republiky posoudil výše uvedenou žádost a dospěl k závěru, že požadované informace nelze v nyní posuzovaném případě poskytnout. Dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Informací se podle ustanovení § 3 odst. 3 téhož zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Povahou zmíněného zákonného omezení práva na informace se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2011, čj. 6 As 33/2011 – 83 (dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), podle kterého „informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu, a to zpravidla již v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu (§ 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).“ Odmítnout žádost o informace na základě ustanovení § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je možné, pokud povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011–67). Exekutorská komora České republiky v současnosti nedisponuje a v rámci své působnosti ani nemůže disponovat přesnými daty o počtu zastavených bagatelních a marných exekucí, včetně výše vymáhaných povinností v těchto exekucích a počtech povinných (dlužníků), jichž se tyto exekuce týkaly. Navzdory tvrzení žadatele se tyto informace do Centrální evidence exekucí (dále též „CEE“) nezapisovaly a nezapisují. Rozsah údajů zapisovaných do Centrální evidence exekucí stanovuje ustanovení § 125 exekučního řádu a podrobněji vyhláška č. 329/2008 Sb., o centrální evidenci exekucí, ve znění účinném. Ani jeden z citovaných právních předpisů však nestanoví Komoře povinnost evidovat a soudním exekutorům povinnost zapisovat do Centrální evidence exekucí informaci o způsobu či důvodu zastavení exekuce. Z CEE tedy taková data jednoduše čerpat nelze, neboť se v ní ze zákonných důvodů nenachází. Není proto ani možné z evidence extrahovat počty žadatelem specifikovaných exekucí, počty dotčených dlužníků (povinných) ani výši vymáhaných povinností z těchto exekucí. Bohužel ani v případě, kdy by se taková data do Centrální evidence exekucí zapisovala, by nebylo možné informaci žadateli poskytnout, neboť se jedná o informace, o již skončených exekucích. Tyto informace se okamžikem výmazu z evidence dle § 125 odst. 4 exekučního řádu stávají součástí tzv. neveřejného seznamu. Informace z neveřejné části CEE přitom Komora smí poskytnout pouze na písemnou žádost soudu nebo orgánů činných v trestním řízení. Nemá-li Exekutorská komora České republiky požadovaná data k dispozici a nemá-li jakoukoli právní povinnost jimi disponovat (resp. je dle právní úpravy ani mít nesmí), nemůže je logicky ani žadateli poskytnout.
Na základě shora uvedených skutečností proto Exekutorské komoře České republiky nezbylo než žádost žadatele v plném rozsahu odmítnout dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť Exekutorská komora České republiky požadovanými informacemi nedisponuje ani nemá zákonnou povinnost jimi disponovat.
