Výběr z judikatury: Dražba a insolvenční řízení
Dražebník je povinen upustit od veřejné dražby, pokud je zahájeno insolvenční řízení, bez ohledu na to, zda o něm ví. Rozhodl o tom Nejvyšší soud ve významném rozsudku z února 2025.
Lukáš Pachl/24. 6. 2025
Z obsahu:
-
Dražebník musí od dražby upustit automaticky, jakmile je zahájeno insolvenční řízení, a to i bez své vědomosti.
-
Zákon o veřejných dražbách nevyžaduje, aby byl dražebník o zahájení řízení informován.
-
Neuposlechnutí této povinnosti zakládá neplatnost dražby.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 2993/2024-172 ze dne 4.2.2025)
Povinnost upustit od dražby v případě zahájení insolvenčního řízení je objektivní a její porušení zakládá neplatnost dražby i v případě, že se dražebník o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k vlastníku dražené nemovitosti nedozvěděl.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách dražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, v němž se řeší úpadek nebo hrozící úpadek vlastníka, nebo byl-li předmět dražby nebo jeho část zahrnut do majetkové podstaty podle zvláštního právního předpisu, není-li navrhovatelem insolvenční správce.
Podle ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona se se zahájením insolvenčního řízení spojují tyto účinky:
a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou,
b) právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení; právo na uspokojení ze zajištění přitom náleží v případě zajištěné podmíněné pohledávky i dojde-li ke splnění odkládací podmínky pro vznik takové pohledávky po zahájení insolvenčního řízení; to platí obdobně v případě zajištěné budoucí pohledávky, dojde-li ke vzniku takové zajištěné budoucí pohledávky po zahájení insolvenčního řízení,
c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Pro pohledávky věřitelů na výživném ze zákona vzniklé po zahájení insolvenčního řízení však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci srážkami ze mzdy do prohlášení konkursu nebo schválení oddlužení, ledaže insolvenční soud rozhodne jinak kvůli důvodné pochybnosti, že takový výkon rozhodnutí nebo exekuce sleduje zneužití práva na úkor ostatních věřitelů. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému,
d) nelze uplatnit dohodou věřitele a dlužníka založené právo na výplatu srážek ze mzdy nebo jiných příjmů, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou nebo platem.
Podle ustanovení § 109 odst. 4 insolvenčního zákona účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku.
Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 1 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu (§ 2 odst. 2 o. z.). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 259/2020.
Jazykový výklad ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) ZVD potíže nečiní; užitím slovesa „upustí“, aniž by bylo vázáno na jakoukoliv podmínku, se jednoznačně vyjadřuje absolutní povinnost bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda je dražebník vlastníkem dražené věci (nebo i někým jiným) upozorněn na podání insolvenčního návrhu, jak prosazuje dovolatelka; ostatně žádné ustanovení zákona o veřejných dražbách (nebo jiného právního předpisu – typicky insolvenčního zákona) povinnost insolvenčního navrhovatele informovat dražebníka o podání insolvenčního návrhu nestanoví.
Zákon o veřejných dražbách taktéž neváže povinnost od dražby upustit [resp. neplatnost veřejné nedobrovolné dražby – srov. ustanovení § 48 odst. 3 ZVD („dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit“)] na vědomost dražebníka o zahájení insolvenčního řízení (jak opětovně prosazuje dovolatelka).
Uvedená úprava má i svůj teleologický důvod; nelze přehlédnout jednoznačnou vazbu na insolvenční řízení, resp. na úpravu účinků zahájení insolvenčního řízení [srov. citované ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], výjimky z těchto účinků lze dosáhnout pouze formou předběžného opatření vydaného insolvenčním soudem podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy by umožnil dražebníku dražbu vykonat), což se však v této věci nestalo (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1212/2024).
K výše uvedeným závěrům se přiklání i odborná literatura; jak správně poukazuje odvolací soud, srov. Rakovský, Líznerová, Haščák, Zákon o veřejných dražbách, 1. vydání, C.H. Beck, 2019, str. 266-283, str. 491-498.
Lze tak dovodit, že povinnost upustit od dražby v případě zahájení insolvenčního řízení je objektivní a její porušení zakládá neplatnost dražby i v případě, že se dražebník o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k vlastníku dražené nemovitosti nedozvěděl.
Autor: Lukáš Pachl
