Vojtěch Šimíček: Soudce musí volit spravedlivý výklad, jinak má zasáhnout Ústavní soud

12.05.2026 | Josef Machů Aktuální čísloRozhovorZdarma

Rozhovor s Vojtěchem Šimíčkem o spravedlivém výkladu práva, roli soudů, volebních sporech i důvěře veřejnosti v justici v době rostoucí polarizace.

Pane doktore, jaké to je, vrátit se po deseti letech na Ústavním soudě zpět do každodenní agendy kasačních stížností? Vnímáte správní právo po té dekádě s větším nadhledem, nebo vás naopak překvapuje jeho narůstající složitost?

Návrat na NSS je návratem „domů“, protože jsem si byl vědom časového omezení mandátu ústavního soudce. Posun za těch deset let spočívá zejména v tom, že agenda správních soudů je daleko více technicistní, než tomu bylo v jeho počátcích. Když totiž současný model správního soudnictví vznikal po roce 2003, řešily se velmi často zásadní otázky typu „co vše je a má být přezkoumatelné správními soudy“, nezřídka se jednalo o otázky velmi hodnotové, zatímco dnes převažují problémy, kde je ve hře unijní právo. Správní soudy se musí zabývat i velmi neprávnickými otázkami často technického rázu. Současně mohu říci, že správní soudnictví je ve skvělé kondici a oproti situaci kdy jsem z NSS odcházel, se výrazně zkrátila délka řízení, snížil se počet nedodělků, a to nejen na NSS, ale především u krajských soudů. Taky se snížil celkový věk správních soudců.

Můžete porovnat zatížení a styl práce na Ústavním soudě a Nejvyšším správním soudě?

„Styl práce je velmi podobný, protože stejně jako u ÚS se i na NSS jednání konají pouze výjimečně.“ Zásadní rozdíl spočívá v nápadu věcí na jednoho soudce, který je na NSS v porovnání s ústavními soudci přibližně jen třetinový. K tomu ale je třeba dodat, že téměř všechny kasační stížnosti se rozhodují věcným rozsudkem, zatímco přibližně 95 % ústavních stížností končí odmítnutím zejména pro jejich zjevnou neopodstatněnost.

Od ledna platí velká novela soudního řádu správního. Je to skutečně ta modernizace, kterou NSS potřeboval, nebo se obáváte, že nové procesní postupy mohou řízení spíše zkomplikovat? Například novela umožňuje napadat samostatně závazná stanoviska úřadů. Znamená to konce nekonečného kolečka, kdy se lidé léta soudili o banální razítko, bez kterého nemohli stavět?

Nemyslím si, že tato novela je zásadní, spíše ji vnímám jako upřesnění některých sporných věcí, popřípadě jako legislativní potvrzení něčeho, co již správní soudy delší dobu činily. Co se týká možnosti napadnout žalobou závazná stanoviska úřadů, nechme se překvapit, k čemu tato změna v praxi povede. Na straně jedné rozumím důvodům zavedení této změny, nicméně na straně druhé si nemyslím, že by tato procesní změna mohla vést k zásadnějšímu urychlení zejména stavebních řízení. Dokonce si troufám tvrdit, že v některých případech to může vést k jejich zpomalení.

Česká společnost je velmi polarizovaná a každé volby končí řadou stížností. Máme se bát momentu, kdy o vítězi voleb nebudou rozhodovat voliči, ale soudci, jako to vidíme v některých zemích?

Určitě není důvod k obavám. Možnost zrušení výsledku voleb byla zatím vždy vykládána českými soudy jako něco zcela mimořádného a pokud ke zneplatnění voleb došlo, tak pouze na úrovni voleb do obecního zastupitelstva anebo některého senátního obvodu. V případě voleb do poslanecké sněmovny dokonce zákon ani neumožňuje prohlásit volby za neplatné. NSS může pouze rozhodnout o neplatnosti volby některého kandidáta. Reálná rizika voleb jako procesu legitimizace v demokracii spatřuji úplně jinde, a to především v dezinformačních kampaních a v trollování ze zahraničí.

Důvěra v instituce ovšem klesá i u nás. Co může dělat soudce pro to, aby i ten, kdo spor prohraje, odcházel s pocitem, že proces byl spravedlivý?

Nemyslím si, že by v posledních letech důvěra v soudy klesala a zejména Ústavní soud dlouhodobě patří mezi nejvíce důvěryhodné instituce. Důvěra veřejnosti v soudy je samozřejmě důležitá a moje rada pro její zachování, popřípadě zvýšení může znít banálně. Dělat svoji práci co nejlépe s čistým svědomím a co nejrychleji. V konečném důsledku si pak myslím, že každý rozumný člověk dlouhodobě ocení, že soudce rozhoduje spravedlivě, byť to v konkrétním případě může znamenat, že je toto rozhodnutí v jeho neprospěch.

Označujete se za konzervativně založeného soudce. Jak řešíte situace, kdy se domníváte, že psané právo je nespravedlivé?

Moc zajímavá otázka. V praxi to však nebývá takto dramatické. Pokud bych totiž tento pocit měl, pak je mým úkolem snažit se vyložit text zákona tak, aby byl v souladu s ústavním pořádkem. To konkrétně znamená, že nabízí-li právní norma vícero výkladů, musím zvolit ten, který není protiústavní a je tedy i spravedlivý. Nastane-li situace, kdy takový výklad možný není, pak jsem povinen přerušit řízení a navrhnout Ústavnímu soudu zrušení takového zákona. To jsem ostatně v minulosti již opakovaně učinil.

Dnes se v části médií a společnosti hodně mluví o erozi právního státu v Polsku nebo Maďarsku. Jsme v Česku už definitivně „za vodou“, nebo je naše justice stále křehká?

Jsem pevně přesvědčen o tom, že soudy i v České republice rozhodují nezávisle a spravedlivě a že do jejich činnosti není zasahováno ze strany ostatních složek státní moci. Neděje se proto u nás to, co známe z Polska nebo Maďarska, což ale neznamená, že nemáme být přiměřeně opatrní. Z jiných zemí totiž dobře víme, že jakýkoliv autoritářský režim na prvním místě usiluje o oslabení kontrolních mechanismů, kterými jsou zejména nezávislá média, soudy a také samozřejmě policejní orgány. Právě proto je mimořádně důležité, aby soudy požívaly důvěru veřejnosti a aby tato veřejnost dokázala hájit soudy v případě, kdyby jejich nezávislost byla skutečně ohrožována.

Je o Vás známo, že jste navrhoval pro soudce „tvůrčí volno“, aby nevyhořeli. Soudce denně čte stovky stran lidských neštěstí, podrazů a úřední šikany. Jak si udržujete víru v to, že právo má smysl a není to jen prázdná hra s paragrafy?

V každé profesi hrozí vyhoření, a proto považuji za dobrý nápad, aby i soudci měli možnost po řadě let na časově omezenou dobu se věnovat aktivitě, která rozšíří jejich obzory. Například si doplní vzdělání, napíšou publikaci, budou se organizačně podílet na pořádání různých workshopů a podobně. Je ale důležité, aby pořád byli soudci a aby následně tyto svoje nové znalosti a zkušenosti mohli ve své práci zúročit. Co se týká mě osobně, tak mám ohromné životní štěstí, že vždy přibližně po deseti letech dochází k nějaké profesní změně. Zhruba po deseti letech působení převážně na akademické půdě jsem se stal soudcem NSS, kde jsem působil jedenáct let, poté jsem pracoval deset let jako ústavní soudce a nyní jsem zpátky na NSS. Mám proto možnost pracovat v jiném prostředí a s jinými lidmi, což je skvělé právě i jako pojistka proti riziku vyhoření. Další moje štěstí spočívá v tom, že mohu vedle souzení působit na právnické fakultě a jak mi kdysi řekl jeden můj starší kolega, výhodou práce na akademické půdě je, že člověk nestárne anebo stárne pomaleji, protože se stýká s mladými lidmi.

Jaký máte názor na opakování mandátu ústavních soudců?

Již v minulosti jsem opakovaně uvedl, že bezprostřední opakování mandátu není dobré. Z toho důvodu, že nejcennější vlastností soudce je nezávislost a ta nezávislost musí být zřejmá i na venek. Pokud byste však byl ústavním soudcem a usiloval jste o opakování mandátu, pak se obtížně zbavíte podezření, že některá vaše rozhodnutí anebo rozhodnutí, na kterých se podílíte v posledních letech, byla motivována tím, abyste se zavděčil politikům, kteří o vaší budoucnosti mohou rozhodovat. To samozřejmě může ohrožovat důvěryhodnost celého Ústavního soudu.

Chápu to správně, že vylučujete bezprostřední opakování mandátu, ale připouštíte opětovné jmenování stejné osoby po určité době?

Ano, skutečně si myslím, že není ohrožením nezávislosti, je-li stejná osoba, která již v minulosti byla ústavním soudcem, navržena a schvalována jinými politickými aktéry. V tomto případě totiž nemůže být podezřívána, že by na závěr svého mandátu „odezírala ze rtů“ stávajícímu prezidentovi nebo většině Senátu.

Řešil jste někdy ve své právní praxi něco, co souviselo přímo nebo nepřímo s insolvencí nebo s konkursem?

V současnosti se k této agendě dostáváme nepřímo, protože náš volební senát rozhoduje mimo jiné o rozpouštění politických stran, přičemž jejich výmazu z ministerstva vnitra musí předcházet likvidace, takže ustanovujeme insolvenční správce a přiznáváme jim odměnu. Kromě toho insolvenční právo se samozřejmě propisuje do řady agend, které řeší správní soudy. Mám na mysli zejména daňové právo. A samozřejmě během svého působení na ÚS jsem se podílel na rozhodování desítek případů, ve kterých insolvenční právo hrálo nějakou roli. To je dáno tím, že ústavní stížností lze v našich podmínkách napadnout prakticky jakékoliv rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Pane docente, učíte už více než třicet let na právnické fakultě, je v něčem jiná současná generace studentů oproti těm před deseti, případně dvaceti lety a více?

Můj osobní pocit je ten, že se oproti situaci před třiceti lety velmi rozevřely nůžky mezi nejlepšími a nejhoršími studenty. Zatímco například moje generace byla minulým režimem tlačena do průměrnosti a nebylo dobré vybočovat z davu, jsou dnes špičkoví studenti výjimečně dobří. Mnoho z nich studovalo střední školu v zahraničí, paralelně studují více oborů, mají skvělé jazykové schopnosti, umí výborně používat veškeré technické prostředky a vůbec nepochybuji o tom, že jim bude „patřit svět“. Současně se však objevují věci, které dříve nebyly, jako například větší rozvolňování doby studia, přerušování studia jenom za účelem napsání diplomové práce a jestliže v mojí generaci běžný absolvent právnické fakulty končil právnickou fakultu ve dvaceti dvou až dvaceti třech letech, je dnes zcela běžné, že studenti promují ve dvaceti pěti nebo třeba ve dvaceti osmi letech. Což pak samozřejmě znamená i pozdější nástup do praxe.

Je mi známo, že jediné rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno opatření v době kovidu a týkalo se uzavření maloobchodů, jste připravil právě Vy jako soudce zpravodaj. Jak se jako právník teď díváte zpětně na toto období?

Především si myslím, že na covid nebyl připraven vůbec nikdo. Nebyli připraveni politici, lékaři a ani soudci. Pro všechny to byl velký šok a z pozice Ústavního soudu zákonná úprava vůbec nepočítala s tím, že mají být efektivně přezkoumávána opatření, jejichž životnost byla průměrně pouze dva týdny. Proto ÚS rozhodoval za situace, kdy napadená opatření zpravidla již neplatila. Situaci velmi změnilo přijetí pandemického zákona, kde o zákonnosti těchto kovidových opatření rozhodoval NSS a řadu z nich zrušil.

Jak se stavíte k nedávnému nálezu ÚS ve věci Vrábel vs. stát, kdy ÚS tvrdě odmítl Vrábelovo předchozí odsouzení ze strany justice jen kvůli jeho výrokům, a konstatoval, že svoboda slova se u nás nesmí nikterak omezovat, protože pak by již nebylo co chránit.

Nebylo by fér, abych se mediálně vyjadřoval k některým konkrétním rozhodnutím současného ÚS, protože by to mohlo vypadat, že jejich práci hodnotím anebo dokonce svoje kolegy chci poučovat. Proto jen obecně. Vždy jsem patřil mezi zastánce široké svobody projevu a s výjimkou excesů typu nenávistných projevů (hate speech) a také nepravdivých faktických tvrzení, která mohou citelně zasahovat životy konkrétních lidí. Jde-li však o vyslovení názorů, mělo by platit okřídlené Voltairovské „velmi s vašim názorem nesouhlasím, ale budu se vždy zasazovat o to, abyste ho mohl hlásat“.

A na závěr mi dovolte jednu odlehčenější otázku na úplně jiné téma. Jste velký fotbalový fanoušek a znalec kopané, jak vidíte působení naší reprezentace na světovém šampionátu, kam se probojovala po dvaceti letech?

Jsem velmi rád, že jsme se na mistrovství světa dostali. Nicméně upřímně řečeno, když jsem pečlivě sledoval výkony našich borců na hřišti, myslím si, že můžeme jen mile překvapit. Ale velmi bych si přál, abychom se tohoto překvapení dočkali.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho dalších profesních úspěchů.

Vojtěch Šimíček patří mezi nejvýraznější a nejotevřenější české právníky. Po studiích na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně působil jako asistent ústavního soudce na Ústavním soudě. Od jeho vzniku v roce 2003 byl na Nejvyšším správním soudě, pak odešel hlídat ústavnost na Ústavní soud, kde byl i místopředsedou a v roce 2024 se znovu vrátil na NSS. Je předsedou volebního senátu NSS a je docentem ústavního práva, které již více než třicet let vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mezi jeho koníčky patří fotbal.

Josef Machů