Rozhovor s Doc. JUDr. Bohumilem Havlem, Ph.D. členem Akademie věd a Legislativní rady vlády

Patří mezi ty, který vládě radí a vymlouvá zkrácení doby oddlužení z pěti let na pouhé tři roky pro úplně všechny typy dlužníků. Podle něj nemá být předpokladem, že sociální politiku vlády financují soukromí věřitelé tím, že jim stát prakticky bez náhrady vyvlastní jejich majetek. 

Pane docente, proti novele insolvenčního zákona, kterou vláda nedávno schválila,  dokonce nad rámec povinného implementačního základu EU, se výjimečně spojila většina nejen laické, ale i odborné veřejnosti: právníci, ekonomičtí experti, starostové a dokonce soudci. Ti všichni varují před jejím přijetím v této podobě, protože kromě poškození morálky národa to bude znamenat ztrátu skoro 100 miliard. Z toho nejméně 15 miliardové sekery ve státních financích, což v situaci, kdy stát šetří kde se dá i nedá, je tak trochu špatně. Proč je podle vás v tomto případě vláda papežštější než papež, tedy přísnější jak sama EU?

Mám za to, že novela je v tomto ohledu čistým politickým produktem. Ač totiž všichni znají argumenty proti novele v jejím paušalizujícím pojetí, vždy na konci padl „argument“, že se na tom dohodla koalice a hotovo. Je samozřejmé, že slabším se má pomáhat, ostatně oddlužení to dělá od svého přijetí v roce 2006, ale musí se tak dít proporčně a rozumně, nikoliv neadekvátně na úkor soukromých věřitelů tak, že se práceschopným dlužníkům dává prostor pro morální hazard. Pohybuji se kolem insolvenčního zákona od jeho přijetí, a zatím nikdy jsem nezažil takovou desilusi, jako zde, kde se racionální diskuse odmítla s poukazem na politické přesvědčení pár poslanců či mediální zkratky proponovaných neziskových organizací. Politika samozřejmě obsah práva určuje, resp. dává mu směr, ale musí to být směr racionální a únosný, který ctí odbornou diskusi, nikoliv voluntarismus či nahodilé názory nahodilých politiků.

Nicméně, nemyslíte si, že zvláště když vláda dle potřeby ruší i vlastní sliby je hazardem pro celý stát i společnost sveřepě trvat na této podobě novely, respektive transpozičních pokynů Evropské unie? Na konferenci v Akademii věd dokonce zaznělo, že již byla překročena hranice, kdy si lidé začali myslet, že mít dluhy je normální a tyto dluhy se nemusí splácet a že jsme svědky růstu „kultury dluhů“. A vy sám jste upozornil, že zkrácení doby oddlužení znamená v podstatě vyvlastnění majetku věřitelů bez náhrady. Tedy prolomení Listiny lidských práv a svobod, což může znamenat ústavní žaloby…? Ergo kladívko – není to tedy příliš velká cena za uspokojení politického boje a narcismu?

Víte, jak jsem zmínil, zásah do vlastnického práva věřitelů je obsažen již v samotné podstatě oddlužení, ale ten musí být současně proporční a adekvátní, protože není a nemá být předpokladem, že sociální politiku státu (vlády) financují soukromí věřitelé. Navíc, vlastnické právo je chráněno čl. 11 Listiny, a zásah do něj musí být za náhradu a jen ve veřejném zájmu. Jistě každý z nás chápe a uznává, že stávající pojetí oddlužení, které rovněž částečně vyvlastňuje, je racionální a únosnou podporou sociálně slabších obyvatel, byť se již neshodneme, kdo vše to vlastně je. Ale je skutečně dobré a potřebné oddlužení vtahovat bez dalšího na všechny a zkracovat jeho trvání, když z analýz plyne, že to významně sníží ekonomickou účinnost tohoto způsobu řešení úpadku, konkrétně z dnešních a dlouhodobých 56 procent na pouhé jednotky procent. Mám za to, že není a nebyly předloženy žádné argumenty, že by tomu tak snad být mělo. Vlastně nebyly dány žádné argumenty. Podobně jako v jiných dnes v médiích hojně zkoumaných kauzách, jako třeba Lex ČEZ, se ukazuje, že politická pozice je mnohdy více než ústavní ochrana legitimních práv, a pokud se současně práceschopným, ale nikoliv sociálně slabším dlužníkům vzkazuje, že dluhy se možná ani nemusí platit, je to hazardování s obyčejnou lidskou důvěrou a tenkou linií společenské smlouvy.

Jedním z těch nesplněných slibů, které si vláda dokonce vytkla ve svém programu, je vznik nového trestního řádu. Ministr spravedlnosti řekl, že text zákona, připravený jeho experty, je na základě jednání s výbory Sněmovny a Senátu neprůchodný. Pomiňme teď skutečnost, že ta samá nejednotnost nezabránila vládě schválit už zmíněnou novelu insolvenčního zákona. Nepovažuje podle vás vláda skutečnost, že už více než 60 let a tedy skoro dvě generace po „Listopadu“ používáme v podstatě ještě stále socialistické právo, za nic mimořádného? Nebo že na rozdíl od trestního a občanského zákoníku tato země nový trestní řád nepotřebuje?

Nejsem specialista na procesní právo, ale stejný osud potkal také návrh věcného záměru soudního řádu civilního zejména v okamžiku, kdy se legislativních otěží opět chopili soudci. Samotní soudci jsou většinou odborně zdatní, o tom žádná. Nicméně jejich logickou vlastností je vysoká míra konzervativismu, protože oni nakonec musí podle procesích pravidel soudit a rozhodovat – a tedy mají dojem, že významných změn není potřeba. Ostatně stejně negativně se významná část justice stavěla i k novému soukromému právu. Ač, světe div se, společnost se nezhroutila a nová úprava se aplikuje a rozvíjí. Duch socialistického myšlení, o které často píše např. Karel Eliáš, je duchem stále přítomným a často mě překvapí, když ho vidím i u nových absolventů právnických fakult. A právě proto nové procesní právo potřebujeme, stejně jako jsme potřebovali nový občanský zákoník, abychom z tenat tohoto myšlení vybředli. Někdy je nutný onen thalerovský šťouch (nudge), aby se něco stalo a někdy si nevystačíme s pouhou evolucí v myšlení.

Dluh zůstává závazkem, který musí být plněn, což náš stát bohužel nepodporuje, a tak vysílá signály dlužníkům, že své dluhy platit prostě nemusí. To jsou vaše slova z odborné konference v květnu v Praze. Zároveň jste tam varoval, že těmito politickými experimenty a populismem včetně série údajně jedinečného Milostivého léta mohou politici způsobit konec civilního práva. Je situace opravdu tak špatná? A co by ji mohlo podle vás změnit a zlepšit?

Těmito svými slovy jsem chtěl účastníky konference trochu vyburcovat…

No, to se vám myslím povedlo. Citovala vás i Česká televize…

Ne, jistě není situace „zas tak“ špatná. Jenže: musíme si uvědomit, kde a co dnes žijeme, protože právní regulace je jen jedním z nástrojů sociální kontroly. Pokud dnes vidíme, že politiku v mnohém vedou vidiny volebních výsledků či fanatismus, pokud sledujeme, že pravda se vydává za názor a téměř vše lze relativizovat, či pokud vnímáme, že z pouhé rvačky mezi lidmi dokážeme mediálně udělat národnostní střet, těžko si můžeme myslet, že se kdekdo z nás nemění. A ano, pokud konzervativní vláda po sérii spíše málo úspěšných milostivých let přináší nástroj dalšího oddlužování části obyvatel, pak nejenže říká, že stará civilistická maxima, že dluhy se mají plnit, ne vždy platí, ale také kašle na ty, co mají za správné pracovat a plnit své povinnosti. Nechci se zde ani náhodou dovolávat oné moderní zkratky o střetu civilizací, ostatně její proponenti většinou o právu moc neví, jen je vhodné vnímat, že každý signál, který byrokracie (vláda) veřejnosti vyšle, může mít nečekané konsekvence, o důvod více, je-li na to předem upozorňována.

Na už zmíněné konferenci zazněl kromě rizika vyvlastnění majetku věřitelům ze strany státu, stojícího nikoliv na straně věřitelů také další problém a tím jsou neustále se zvyšující limity takzvaného nezabavitelného minima. Potvrzují to rovněž statistky neustále klesajících srážek ze mzdy statisícům mnohdy chronických dlužníků, s čímž se také ruku v ruce citelně prodlužuje doba, za kterou tito lidé uhradí aspoň část svých pohledávek. Jak podle vás, člena Legislativní rady vlády, z této slepé uličky ven? Co by se mělo a musí změnit, aby se nakonec všechny závazky dlužníků poctivým věřitelům nestaly nedobytnými i z tohoto důvodu? A souhlasil byste s názorem řady právních expertů, exekutorů a insolvenčních správců, že se v tomto případě jedná o tikající bombu vymáhání dluhů v České republice?

Víte, to je vlastně stále stejné téma. Buďto bude stát podporovat plnění dluhů těmi, kdo plnit mohou, nebo bude mít tendenci každého, kdo se více hlasitěji ozve, chápat jako sociálně slabšího. Možná by bylo na místě se zamyslet, zde je racionální udržovat švarcsystém a přesouvání zaměstnanců do OSVČ, možná by bylo dobré si sečíst všechny formy podpory, kterou stát tu i onde dává, a možná nám z toho vyjde závěr, že cílená podpora je lepší než paušální akce. Bylo by asi také dobré, kdyby pravicová vláda, která návrh nového oddlužení dnes předkládá, jasně řekla, že stát není chůva, který má pro každého dávku, ale že je to hlídač, zda se někomu neděje něco, co by již nemohl ani za pomoci občanských poraden a filantropie zvládnout. Ale to by znamenalo mít v tomto ohledu koncepci a chápat, že insolvenční právo není a nikdy nebylo nástrojem sociální podpory. A ano, jak jsem již zmínil, cesta, kterou dnes vláda volí, je myslím cestou, která napíná linii soudržnosti a solidarity.

Vidíte v dnešním českém právním prostředí ať již co se týče trestního, nebo spíše civilního, obchodního (insolvenčního) práva ještě nějaká další problematická místa, která nás mohou v dohledné době potrápit? Ať již z pohledu paragrafů nebo obyčejného „zdravého“ rozumu?

Nepatřím k systémovým kritikům soudců a věřím v jejich schopnost dobře a rychle rozhodovat. Neumím posoudit, zda jim to nebo ono chybí, jen vím, že justiční byrokracie není malá a jistě není levná. Asi ale všichni také víme, že každý má to, na co má, ne-li, nejspíše se zadlužil a ejhle, znovu ono oddlužení. Co tím chci říci je pouze to, že stát je velmi složitý stroj, ten náš pak velmi nákladný a pro mnohé pocitově všespásný, a celá jeho byrokracie, včetně justiční, musí zrcadlit jeho ekonomické možnosti. Vzpomeňme si ale třeba na pandemii, kde kdekdo natahoval ruku a měl pocit nároku na podporu? Pokud si konkrétní soudce bude myslet, že důvodné snížení či zmrazení jeho platu zasahuje do jeho nezávislosti, pak asi také bude muset platit, že my všichni, kdo přednášíme na vysokých školách či působíme na Akademii věd, jsme pod neustálým útokem na nezávislost a svobodu vědeckého bádání.

V poslední době jsme opakovaně svědky vnitřních bojů mezi partajemi Pětikoalice. Nejprve si nejmenší vládní část, Piráti, odsouhlasila, že jejich koaliční partner a ministr spravedlnosti za ODS je nebezpečím pro stát, zákony a pořádek. A hned pak se hnutí STAN pustilo do šéfa státní kasy (taktéž z ODS) když na adresu jeho kroků kolem neutěšeného vývoje rozpočtu řeklo, a teď cituji: „zoufalý pohled“, „hrozivá spirála“ nebo „nedůvěryhodná čísla“.  Co to může znamenat, a teď se Vás ptám, co by zástupce Ústavu práva a státu boj o vlastní budoucnost, o pašalíky,  snaha shazovat všechny problémy a chyby před blížícími se volbami na ty druhé, abych z toho sám vyšel jako lilium nebo co?

Víte, že si s kolegy od nás z ústavu, experty na právní filosofii a etiku, často klademe podobné otázky? Mimo jiné  i s ohledem na změnu řady zažitých normativních struktur (změna pohlaví/genderu, status translidí, sociální status zvířat atd.). Současně, ryze pragmaticky, jsme v druhé části volebního období, a volební predikce stávajících elit nejsou příliš příznivé, což určuje a spoluurčuje jejich chování. Naše společnost, která je myslím v mnohém velmi konzervativní, ač jsme současně dosti tolerantní, bude procházet změnami, které mohou přinést řádu složitých výzev. Právo, legislativa a exekutiva to musí vnímat, protože chybně nastavené oddlužení je sice právně prkotina, ale může, jak jsem zmínil, posunout lidské očekávání a důvěru. Podobně samozřejmě musí uvažovat soudci, zejména obou nejvyšších soudů a soudu ústavního, protože i jejich sdělení může pohnout zeměkoulí. A u politiky mám po zkušenostech s oddlužením či dalšími legislativními návrhy za to, že jim je to jedno a důvody jsou jistě různé, ale ve výsledku nezajímavé. Pokud např. vidíme, že některý z ministrů do médii výslovně lže, a my současně víme, že to musí vědět, pak jsou mu asi důvěra lidí ve stát a v jeho legitimitu jedno, a to je děsivá zpráva sama o sobě, aniž bychom zkoumali jeho pohnutky.

Doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D.

Expert na korporační právo, insolvence a restrukturalizace. Právnické vzdělání získal na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2010 se habilitoval v oboru obchodní právo. Na ZČU také působil od roku 1999 jako asistent na katedře obchodního práva, od roku 2001 tamtéž jako odborný asistent v oboru soukromé právo se zaměřením na obchodní a úpadkové právo, včetně evropského srovnání, smluvního práva a insolvenčního práva. Na své alma mater získal též titul Ph.D. a od roku 2001 pracuje jako externí spolupracovník ministerstva spravedlnosti. Jedná se o významného akademika, který byl hlavním zpracovatelem nového zákona o obchodních korporacích; za mimořádný přínos při přípravě tohoto zákona získal ocenění Právník roku 2012 v kategorii obchodní právo. V minulosti se také podílel na postu vedoucího skupiny připravující řadu zákonů, např. návrh nového insolvenčního zákona, oponentní a posléze kompromisní návrh úpadkového zákona, zákon o komoditních burzách a komoditním obchodě, zákon o nabídkách převzetí, atd.

Dlouhodobě se věnuje expertní činnosti v České republice i v zahraničí a vedle akademické výuky též komerčnímu vedení seminářů a přednášek. Doc. Havel je také vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a člen Legislativní rady vlády. Účastní se mnohých dalších komisí a odborných asociací a je členem redakčních rad právních a obchodně zaměřených časopisů a akademických orgánů. Od října 2009 působí v advokátní kanceláři PRK Partners jako Of Counsel.

V rámci své pedagické činnosti vyučoval například na PF UK výuka insolvenčního práva, a na PF MU a PF UP v Olomouci působil jako školitel postgraduálního studia. Na VŠ CEVRO má na starosti výuku korporačního práva. Od roku 2013 je členem Atestační komise ÚSP AV ČR, a od roku 2015 členem Akademické rady Vysoké školy CEVRO Institut. O rok později se stal členem Vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 2017 také Vědecké rady Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka, VŠE v Praze. Od roku 2019 působí co by člen oborových rad doktorského studijního programu „Teoretické právní vědy – Mezinárodní právo soukromé a právo mezinárodního obchodu”,  „Teoretické právní vědy – Obchodní právo” a „Theoretical Legal Science – Law and Legal Theory in European Context”, vše na Právnické fakultě UK v Praze

TEXT: PETR BLAHUŠ, FOTOGRAFIE: ARCHIV KN