Reklama

Srovnání insolvenčního práva a prostředí mezi Českou republikou a Německem

18.03.2022

ČlánekZdarma

Stejně jako v minulém čísle, kdy jsme ukázali srovnání insolvenčního právního prostředí mezi Čechií a jeho po stránce kulturní,  právní, geografické i pokrevní nejbližším sousedem- Slovenskem- přinášíme i v tomto březnovém Bulletinu další analyticko- komparativní materiál na téma srovnání insolvenčních práva u nás a v zahraničí. Jeho autorka, Mgr. Ing Klára Vítková, pro Konkursní noviny zpracovala porovnání insolvenčního práva v České republice vs. Německo. A vzala to vskutku důkladně a detailně. Přinášíme její analýzu s přáním, aby posloužila našim insolvenčním správcům a dalším právníkům v jejich práci, a to nejen v případě příhraničních insolvenčních řízení, ale i jiném vedení insolvencí, které svým dosahem přesahují hranice našeho státu. Což  je koneckonců v dnešním globalizovaném světě čím dál častější.

Úvod

Význam komparativního výzkumu již výstižně popsali kolegové v předchozím čísle. Zahraniční právní úpravy mohou poskytnout doporučení do budoucna (best practice), ale i cenné informace o „slepých uličkách“ či aplikačních problémech spojených s tím kterým řešením (worst practice). I já se zaměřím na jeden ze sousedních států České republiky, a to Spolkovou republiku Německo.

Tato volba má dva základní praktické důvody:

(1) ČR i SRN patří do kontinentálního systému práva (dokonce do stejného okruhu[1]). Lze tedy očekávat relativní podobnost jejich insolvenčních systémů (zejm. struktury a institutů). Osobně nejsem velkou příznivkyní srovnávání právních úprav, které náleží do odlišných typů právní kultury, protože kvůli velké rozdílnosti základních stavebních kamenů takových právních řádů jsou získané poznatky většinou obtížně využitelné. Je však nutno poznamenat, že zrovna v oblasti sanačních procesů nabízí angloamerické země zajímavý zdroj inspirace (ať už hovoříme o hlavě 11 amerického insolvenčního zákona nebo o vypořádací smlouvě podle britského zákona o obchodních korporacích[2]).

(2) Zároveň ČR se SRN sdílí velkou kulturně-právní blízkost, díky čemuž německá právní úprava často slouží jako zdroj inspirace pro českou.[3]

Tento text nemá (vzhledem k rozsahu ani nemůže) představovat komplexní srovnání českého úpadkového práva [reprezentovaného především zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „InsZ“)] a německého úpadkového práva [reprezentovaného především německým insolvenčním zákonem (Insolvenzordnung[4], dále jen „InsO“)]. Mým cílem je poukázat na některé systémové odlišnosti, které mohou člověka zvyklého na české insolvenční právo v německé úpravě překvapit.

Nedostatky českého úpadkového práva

Kolegové se v předchozím čísle zaměřovali na problematické aspekty právní úpravy reorganizace a rozsahu oprávnění insolvenčního správce při soupisu majetkové podstaty. Já bych, zejména s ohledem na svou zkušenost z pozice orgánu dohledu nad činností insolvenčních správců, chtěla upozornit na jinou věc, a to postavení insolvenčního správce při popírání pohledávek.

Popírání pohledávek považuji za jeden z klíčových úkolů insolvenčního správce. Od postoje, jaký insolvenční správce k jednotlivým přihlášeným pohledávkám zaujme, se do značné míry odvíjí průběh celého insolvenčního řízení. Popření insolvenčním správcem totiž přímo vede ke spornosti pohledávky, a tím mj. i k (není-li v řízení rozhodnuto jinak) nemožnosti věřitele v rozsahu takové pohledávky hlasovat. Od výsledku přezkumné jednání se odvíjí i míra uspokojení věřitelů a (především ve starších řízeních) i šance dlužníka na úspěšné absolvování oddlužení a získání benefitu osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek.

Historický vývoj dovedl insolvenčního správce do stavu, ve kterém disponuje nezávislou kompetencí rozhodnout, zda popře či nepopře konkrétní pohledávku. V daném ohledu je omezen v podstatě pouze obecnými standardy výkonu funkce. Ty jednak předpokládají svědomitý postup s odbornou péčí, jednak postup ve společném zájmu věřitelů (třeba i proti individuálnímu zájmu daného věřitele). V tom částečně spočívá jádro problému. Již v minulosti Vrchní soud v Praze totiž dovodil, že není možné uložit správci konkursní podstaty, jaký postoj má zaujmout k jednotlivým pohledávkám při přezkumném jednání.[5] V této věci se rozvinula poměrně bohatá judikatura vyšších soudů, která se shoduje v závěru, že insolvenční soud není oprávněn udělovat insolvenčnímu správci žádné pokyny stran výkonu jeho popěrného práva. Vrchní soud v Olomouci jen nezřetelně připustil, že by tato teze nemusela platit bezvýhradně, pokud by při výkonu popěrného práva došlo ke zjevnému excesu.[6]

Reálnou možnost, jak motivovat insolvenčního správce k popření pohledávky, nemají ani věřitelé. InsZ věřitelskému orgánu neumožňuje, aby insolvenčnímu správci nařídil, jaký postoj má k přihlášené pohledávce zaujmout (na rozdíl třeba od možnosti nařídit insolvenčnímu správci podání odpůrčí žaloby)[7]. To se mimo jiné odvozuje z faktu, že věřitelé sami disponují vlastním popěrným právem (jakkoliv při tom nemohou využít výhody nákladové neutrality a dalších informací, které se insolvenční správce v průběhu řízení dozví).

Motivační v tomto směru není ani současné nastavení pravidel pro odměňování insolvenčních správců (z úspěšného popření pohledávky insolvenčnímu správci neplyne žádný přímý užitek).

Z výše uvedeného však také vyplývá, že insolvenční správce musí důsledně dbát na to, aby v rámci svého postupu při přezkoumávání pohledávek dodržoval (především) povinnost postupovat svědomitě a s odbornou péčí a ve společném zájmu věřitelů – pochybení v tomto postupu je podle mého názoru možné postihnout jak v rámci dohlédací činnosti soudu, tak dohledové činnosti Ministerstva spravedlnosti.

Praktické rozdíly mezi českým a německým úpadkovým právem

a) Přihlašování pohledávek

Proces přihlašování pohledávek v SRN vykazuje řadu odlišností, které mají značný praktický dopad: V SRN se pohledávky nepřihlašují u insolvenčního soudu jako v ČR, ale přímo u insolvenčního správce.[8] Lhůta pro přihlašování pohledávek není v SRN pevně dána zákonem jako v ČR[9], ale určuje ji soud v rozhodnutí o úpadku. Tato lhůta činí nejméně dva týdny a nejvýše tři měsíce.[10] Lhůta pro přihlašování pohledávek není propadná[11] (její zmeškání tedy neznamená, že už by se věřitel nemohl insolvenčního řízení účastnit), na přezkumné jednání se zařazují i pohledávky přihlášené po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek.[12] Pro řadu neinstitucionálních věřitelů je takové řešení výhodné, neboť odstraňuje extrémní tvrdost následků nesledování insolvenčního rejstříku. Reálně se tím odkládají negativní následky neuplatnění pohledávky až k okamžiku, kdy insolvenční správce začíná mezi věřitele distribuovat výtěžek zpeněžení, případně průběžné srážky z příjmů dlužníka. V obráceném gardu ovšem tento model vytváří v insolvenčním řízení problém neurčitého insolvenčního fóra. Ten vyvolává permanentní nejistotu. Křehké většiny věřitelů nutné pro podporu konkrétních řešení mohou být vstupem nových věřitelů kdykoliv narušeny, což může vést například k odmítnutí dosud vyjednaných dohod (zejm. reorganizačních plánů). Absence propadné lhůty přitom může lákat určité skupiny k taktickému manévrování. Vedení incidenčních sporů v pokročilé fázi insolvenčního řízení zároveň navíc vede k jeho celkovému prodlužování a vzniku dodatečných nákladů.

Naopak účinky popěrného úkonu jsou v SRN principálně stejné jako v ČR – popření pohledávky dlužníkem (na rozdíl od popření insolvenčním správcem nebo jiným věřitelem) nemá vliv na zjištění pohledávky[13], ale seznam přihlášených pohledávek není pro takovou pohledávku exekučním titulem[14]. Obdobná jsou i pravidla pro zahájení sporu o zjištění popřené pohledávky – v případě nevykonatelné pohledávky musí žalobu podat věřitel[15], u vykonatelné pohledávky naopak ta osoba, která učinila popěrný úkon[16]. Konec lhůty pro podání žaloby ale není stanoven pevně, odvíjí se od účinnosti vyhlášky o rozvrhovém usnesení[17]

b) Odpovědnost za pozdě podaný insolvenční návrh

Jakkoliv se právní úprava povinnosti podat včasný insolvenční návrh v ČR a SRN a důsledků jejího porušení na první pohled moc neliší, opak je pravdou.

V prvé řadě je nutné upozornit na skutečnost, že na rozdíl od české právní úpravy německý právní řád stanovuje ke splnění povinnosti podat insolvenční návrh nejen subjektivní lhůtu (která je však stejná jako v ČR, tj. „bez zbytečného odkladu“), ale také objektivní lhůtu v délce 3 týdnů od okamžiku, kdy nastala platební neschopnost nebo kdy se společnost ocitla v úpadku předlužením. Takto zakotvená objektivní lhůta umožňuje vyzkoušet mimosoudní sanační opatření[18], zároveň však nedovoluje oddalovat okamžik podání insolvenčního návrhu[19], a tedy vyprazdňovat majetkovou podstatu[20]. Relativní tvrdost objektivní lhůty však zmírňuje soudní praxe tím, že vyžaduje „rozeznatelnost“ úpadkové situace[21]. Nepostačuje tedy samotná existence úpadku, ale zároveň se nevyžaduje skutečná vědomost povinných osob o něm.

Rozdíly mezi ČR a SRN panují i v přístupu k otázce, zda je odpovědnost za porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh subjektivní (tj. za zavinění), či objektivní (tj. bez zavinění). Zatímco v SRN je tato odpovědnost vnímána jako odpovědnost za zavinění (přičemž postačuje nedbalost[22]), v ČR se podle mého názoru jedná o nevyřešenou otázku, přičemž já osobně nesouzním se závěrem Nejvyššího soudu[23], že se jedná (stejně jako v SRN) o odpovědnost subjektivní, ale přikláním se k závěru o odpovědnosti objektivní.[24]

A konečně je vhodné mít na paměti, že pozdní podání insolvenčního návrhu v SRN na rozdíl od ČR samo o sobě zakládá také trestněprávní odpovědnost.[25] Vzhledem k tomu, že ekonomická data ukazují, že korporátní dlužníci v ČR podávají insolvenční návrhy až několik let poté, co se dostanou do faktického úpadku[26], je to jistě zajímavý podnět pro úvahy o dalším směřování InsZ. Osobně se však domnívám, že by to ke zlepšení situace nevedlo – klíčová je podle mého názoru vždy faktická vymahatelnost, která by, jak ukazuje německá i historická česká[27] zkušenost, zřejmě nebyla značná

c) Výběr a kvalifikace insolvenčního správce

Pokud jde o výběr a kvalifikaci insolvenčního správce, lze situaci zjednodušeně[28] shrnout tak, že SRN používá systém, který ČR (s ohledem na velmi negativní zkušenosti)[29] opustila již před dlouhými lety (některé aspekty ještě za účinnosti ZKV, některé při novelizacích InsZ).

Od počátku účinnosti InsO až do dnešní doby je v SRN využíván nominační systém (který byl v ČR zrušen tzv. koncepční novelou InsZ s účinností od 1. 1. 2014). Insolvenčního správce tak vybírá insolvenční soudce, který vede předmětné insolvenční řízení.

V SRN neexistuje centrální veřejný seznam insolvenčních správců. Každý soudce (dokonce ani soud) si vede tzv. předběžný seznam (Vorauswahlliste), ze kterého pak volí konkrétní osobu pro konkrétní insolvenční řízení.

Insolvenčním správcem v SRN může (a vždy mohla) být pouze fyzická osoba[30], což je úprava, od které český zákonodárce upustil již s účinností od 1. 5. 2000. S léty jsem však dospěla k závěru, že by nebylo od věci úvahy o tomto pravidlu opět oživit – s přesunem přezkumného jednání v oddlužení od soudu na insolvenční správce a stoupajícím významem dohledu insolvenčního správce nad plněním povinností dlužníka v oddlužení se podle mého názoru zvyšuje význam osobního výkonu funkce insolvenčního správce (který nadto InsZ požaduje bez ohledu na formu insolvenčního správce).

InsO přitom neklade žádné konkrétní požadavky na vzdělání či praxi této osoby; požaduje pouze to, aby to byla osoba „vhodná pro konkrétní řízení, prokazuje obzvláštní odborné znalosti a schopnosti a je nezávislá na dlužníkovi či věřitelích. Čtenářům znalým úpravy v ZKV tato formulace jistě něco připomene – ZKV také požadoval přiměřenou odbornou způsobilost a nepodjatost (bez další specifikace)[31]. Zpřísnění kvalifikačních požadavků (ve formě povinné praxe a profesní zkoušky) přišlo až s InsZ.

V praxi je ovšem v SRN vyžadováno splnění velmi podobných podmínek, jaké závazně stanovuje InsZ. Kandidát musí standardně disponovat výrazně nadprůměrnými znalostmi insolvenčního práva (hmotného i procesního), práva obchodních korporací, pracovního práva a souvisejících oborů (smluvní a daňové právo apod.) i podnikového hospodářství[32] a mít za sebou 5letou praxi. Z mé osobní zkušenosti jsou insolvenčními správci v SRN velice často advokáti se specializací na insolvenční právo (Fachanwälte für Insolvenzrecht).

Z českého pohledu je zajímavý požadavek „ geografické blízkosti kanceláře insolvenčního správce“

Digitalizace insolvenčního řízení

a) Obecné úvahy

Pokud jde o hodnocení digitalizace insolvenčního řízení, považuji za vhodné rozlišovat digitalizaci „interní“ (tj. vnitřní procesy na insolvenčních soudech) a digitalizaci „externí“ (tj. možnosti elektronické komunikace účastníků a subjektů insolvenčního řízení navzájem).

Co se týče „interní“ digitalizace, tam je podle mých osobních zkušeností SRN dále než ČR. Soudy jsou běžně vybaveny velmi rychlými skenery a moderním a uživatelsky přívětivým elektronickým spisem. V tomto ohledu technická úroveň ČR zaostává. Elektronický spis pro insolvenční soudy (ISIR) i obecný informační systém pro vrchní a krajské soudy (ISVKS) jsou vybudovány na základu ještě z 90. let 20. století.[33] Přestože jsou oba systémy neustále upravovány, aby dokázaly reagovat na nové požadavky, které přináší různé novelizace InsZ a souvisejících předpisů, kvalit obdobných systému v SRN podle mého názoru nedosahují. Je nutno kvitovat, že Ministerstvo spravedlnosti zejména v posledních letech věnuje značné úsilí vývoji nového elektronického spisu pro insolvenční řízení, byť se jej zatím nepodařilo dokončit.[34]

Oproti tomu v „externí“ digitalizaci insolvenčního řízení podle mého názoru SRN za ČR zaostává. Kombinace vysoké míry publicity a struktury[35] českého insolvenčního rejstříku, rozsáhlého setu elektronických formulářů a datových schránek je v unikátní v celé Evropské unii. To se ostatně projevilo i při vyjednávání evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci[36] – zatímco česká právní úprava již nyní vyhovuje požadavkům na elektronickou komunikaci podle čl. 28 směrnice, řada států (např. Chorvatsko, Kypr či Nizozemí) bude muset infrastrukturu teprve vybudovat, a proto byla pro tento článek vyčleněna speciální transpoziční lhůta (cca 5, resp. 6 let namísto 2 let pro zbytek směrnice).

b) Insolvenční rejstřík

Stejně jako český je i německý insolvenční rejstřík přístupný veřejně a zdarma, a to na adrese www.insolvenzbekanntmachungen.de. Míra publicity insolvenčních řízení v SRN je však v porovnání s ČR velmi nízká.

V českém insolvenčním rejstříku zveřejňuje insolvenční soud elektronicky téměř všechny dokumenty, které jsou součástí fyzického spisu[37]. Oproti tomu v německém insolvenčním rejstříku soud zveřejňuje standardně pouze svá rozhodnutí[38], a to formou veřejné vyhlášky; další dokumenty může zveřejnit, pokud mu to umožňují zemské právní předpisy[39].

Obecně lze podle mého názoru říct, že SRN má významně striktnější přístup k ochraně osobních informací dlužníků.[40] Kromě velmi omezeného množství informací o průběhu insolvenčního řízení je v SRN značně limitována také doba jejich přístupnosti, a to zejména u řízení, kde je dlužníkem fyzická osoba-spotřebitel. V takových řízeních jsou vyhlášky bez dalších omezení přístupné jen dva týdny (poté by se měly dát vyhledat pouze se znalostí příslušného soudu a příjmení/bydliště/spisové značky)[41]. Po skončení řízení jsou informace přístupné už jen šest měsíců. To je podle mého názoru velký nezvyk oproti právní úpravě v ČR, podle které jsou všechny dokumenty v insolvenčním rejstříku přístupné po celou dobu trvání insolvenčního řízení a ještě 3 měsíce[42], resp. 5 let po jeho skončení[43].

O tom, v jaké lhůtě musí být informace o dlužnících odstraněny ze soukromých databází, se v SRN v současné době vede spor – původně bylo akceptováno, že soukromé společnosti mohou tyto informace uchovávat po dobu 3 let (tj. po stejnou dobu, po kterou mohou být informace o dlužníkovi zveřejněny v nebankovních registrech klientských informací v ČR)[44], nyní se ale soudy přiklání ke lhůtě 6 měsíců.[45]

c) Formuláře

Také SRN disponuje několika formuláři pro insolvenční řízení. Jejich počet (a podle mého i kvalita a technická pokročilost) je však nesrovnatelně nižší než v ČR.

Stejně jako v ČR i v SRN existují formuláře, které se týkají řízení se spotřebiteli (resp. fyzickými osobami obecně) [46], a to (společný) formulář návrhu na zahájení spotřebitelského insolvenčního řízení (Verbraucherinsolvenzverfrahren)[47] a řízení o osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek (Restschuldbefreiungsverfahren)[48]. Tento formulář je povinný[49]. Na rozdíl od českého formuláře se však jedná o jednoduchý pdf dokument (který až do října 2020 ani nebylo možné vyplnit přímo na počítači), který nemá interaktivní prvky (v tom smyslu, že by se část formuláře otevřela v návaznosti na vyplnění předchozích částí).

Zároveň je třeba zdůraznit, že pokud jsou české formuláře zaslány v neredukované podobě, všechny obsahují datovou vrstvu. Možnost elektronického předání dat ve strukturované podobě (tzn. právě s datovou vrstvou) však v SRN vyžaduje určitý program a týká se v praxi pouze vybraných podání, která činí insolvenční správce vůči insolvenčnímu soudu.[50] Za nejvýznamnější považuji formulář přehledu pohledávek.

Statistické údaje

 

 

 

Závěr

Lze tedy shrnout, že i přes zjevnou blízkost německé úpadkové právo k mnoha otázkám přistupuje dosti odlišně než české úpadkové právo. Některá z německých řešení však již byla v ČR v minulosti vyzkoušena, ale neosvědčila se (zejm. nominační systém výběru insolvenčních správců). V řadě aspektů (zejm. v oblasti odpovědnosti za pozdě podaný insolvenční návrh) však podle mého názoru InsO může být zajímavým inspiračním zdroje pro další úvahy o rozvoji českého insolvenčního práva.

 

Mgr. Ing. Klára Vítková je právním analytikem a absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Má za sebou roční studijní pobyt na Právnické fakultě Universität Hamburg. V minulosti pracovala bezmála čtyři roky na českém Ministerstvu spravedlnosti, kde se z postu řadové referentky až na vedoucí elitního analytického týmu, který dohlížel nad nejsložitějšími insolvenčními řízení v České republice, jehož fungování zaštiťovala po odborné i organizační stránce. V rámci úzké spolupráce různých složek resortu justice získala několikaměsíční zkušenosti s interním fungováním a rozhodovací praxí insolvenčních soudů v Praze a Ostravě. Díky své erudici byla v roce 2018 ministrem spravedlnosti jmenována zkušebním komisařem pro zkoušky insolvenčních správců, kde se zaměřuje na občanské a obchodní právo. Jako národní expert se v rámci pracovní skupiny Rady EU podílela na přípravě nové směrnice EP a Rady (EU) č. 2019/1023 o restrukturalizaci a insolvenci a byla součástí týmu, který připravil její implementaci do českého práva. Kromě toho dokázala z evropských fondů získat financování ve výši několika desítek milionů korun pro řadu aktivit v oblasti elektronizace justice.

Po akademické linii se od roku 2016 věnuje vzdělávání budoucích ekonomů v oblasti občanského, obchodního a insolvenčního práva na Vysoké škole ekonomické v Praze, je organizátorkou tradičních mezinárodních konferenci a v pozici projektového manažera se také v letech 2016 až 2019 starala o českou část mezinárodního výzkumného projektu v oblasti mediace a komunikaci se zástupci zahraničních univerzit. Podílí se rovněž na řešení výzkumných projektů z oblasti insolvencí financovaných Technologickou agenturou ČR (projektu zaměřeného na preventivní restrukturalizaci a projektu zaměřeného na výukovou manažersko-právní simulaci). Pravidelně přednáší na tuzemských i zahraničních akcích. Je autorkou řady odborných monografií, odborných článků a komentářů.

[1] GERLOCH, A.: Teorie práva. 5. vyd. Praha: Aleš Čeněk, 2009, s. 104.

[2] Srov. např. URBANEC, D. – NYMBURSKÝ, O.: Způsoby řešení úpadku ve Spojeném království. Epravo.cz. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/zpusoby-reseni-upadku-ve-spojenem-kralovstvi-107896.html [cit. 20. 2. 2022]

[3] Jako zářný příklad slouží zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož důvodová zpráva k části věnované deliktům se na konkrétní ustanovení německého BGB přímo odkazuje. Stejně tak bylo studium německého Gesetz zur Fortentwicklung Sanierungs- und Insolvenzrechts (StaRUG) cenným přínosem při přípravě návrhu českého zákona o preventivní restrukturalizaci.

[4] Insolvenzordnung ze dne 5. října 1994, zveřejněný ve Spolkové sbírce zákonů I na s. 2866.

[5] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 1 K 556/2001

[6] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 1 VSOL 475/2015.

[7] § 239 odst. 2 InsZ.

[8] Srov. § 174 InsO.

[9] § 136 odst. 2 písm. d) InsZ.

[10] § 28 odst. 1 InsO

[11] § 177 odst. 1 věta první InsO.

[12] Pokud to však bude požadovat insolvenční správce nebo věřitel nebo bude pohledávka přihlášena až po termínu řádného přezkumného jednání, bude přezkoumána na náklady věřitele takové pohledávky buď na zvláštním přezkumném jednání nebo písemně (§ 177 odst. 1 věta druhá InsO). Výše těchto nákladů je v současné době pevně stanovena zákonem o soudních poplatcích, a to konkrétně na 20 € za každého věřitele (nikoliv za každou pohledávku). Tyto náklady musí věřitel zaplatit i za situace, kdy se přihlásil pozdě proto, že měl za to, že je insolvenční správce o pohledávce informován od dlužníka – Okresní soud v Norderstedtu ve svém rozhodnutí ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 66 IN 288/14, přiléhavě konstatoval, že samotná vědomost dlužníka (a případně insolvenčního správce) o existenci pohledávky ještě neznamená, že se její věřitel bude chtít zúčastnit insolvenčního řízení, a proto se nákladová povinnost vztahuje i na takového věřitele.

[13] § 178 odst. 1 InsO.

[14] § 201 odst. 2 InsO.

[15] § 179 odst. 1 InsO.

[16] § 179 odst. 2 InsO.

[17] Pokud věřitel žalobu na zjištění pohledávky nepodání ani do dvou týdnů po účinnosti vyhlášky o rozvrhovém usnesení, odpadá zájem na jejím zjištění (§ 189 odst. 1 InsO). Navrácení lhůty ani její prodloužení přitom není možné.

[18] Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 9. 7. 1979, sp. zn. II ZR 118/77.

[19] Ve stejném rozhodnutí pak soud judikoval, že pokud se však přijatá opatření k ozdravění společnosti ukáží jako neúčinná, je třeba insolvenční návrh podat ihned.

[20] SCHMERBACH, U.: § 15a. In: WIMMER, K.: Frankfurter Kommentar zur Insolvenzordnung. 9. vyd. Kolín: Wolters Kluwer, 2018, s. 352, marg. 32.

[21] Rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. II ZR 273/98.

[22] SCHMIDT, Andreas: § 35 In: SCHMIDT, A. (Hrsg.): Hamburger Kommentar zum Insolvenzrecht. Kolín: Wolters Kluwer, 2017, s. 557, m. 46.

[23] Usnesení NS ČR ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, i starší ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014.

[24] Nejvyšší soud se stručně odkázal na předchozí judikaturu k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV“). Podle mého názoru však nereflektoval, že text ZKV a InsZ se významně liší (ZKV na rozdíl od InsZ o zavinění výslovně hovořil).

[25] § 15a odst. 4 a 5 InsO. Dlužno však dodat, že se jedná o odpovědnost jen složitě vymahatelnou.

[26] KUDĚJ, M. – SCHÖNFELD, J. – SMRČKA, L.: Finanční charakteristiky podniků před vyhlášením moratoria. Politická ekonomie, č. 5/2019, s. 500-506.

[27] Do konce 2007 totiž porušení zákonné povinnosti podat insolvenční návrh (resp. návrh na prohlášení konkursu) bylo trestným činem (podle § 126 odst. 2 trestního zákona).

[28] V podrobnostech si dovoluji odkázat se na svůj článek VÍTKOVÁ, K.: Problematika určení insolvenčního správce v kontextu práva na podnikání v ČR a SRN. In: Právo v podnikání vybraných členských států Evropské Unie – sborník příspěvků k IX. ročníku mezinárodní vědecké konference. 1. vydání. Praha: TROAS s. r. o., 2017, s. 277-285. Dostupné z: https://lawinbusiness.vse.cz/wp-content/uploads/page/8/Sbornik-2017_fv.pdf ).

[29] Srov. zejm. 8 až 9 Výroční zprávy BIS za rok 2011 (dostupné z: https://www.bis.cz/public/site/bis.cz/content/vyrocni-zpravy/2011-vz-cz.pdf [cit. 20. 2. 2022])

[30] O ústavnosti tohoto omezení se v SRN vedly vášnivé diskuse, které dospěly až k ústavnímu soudu. Ten v nálezu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 1 BvR 3102/13 rozhodl, že tato úprava neporušuje ani právo na svobodnou volbu povolání, ani zákaz diskriminace.

[31] K tomu tedy ještě plnou způsobilost k právním úkonům (dnes svéprávnost) a souhlas se zápisem do seznamu.

[32] FRIND, F.: § 56 in SCHMIDT, A.: Hamburger Kommentar zum Insolvenzrecht. Kolín: Wolters Kluwer, 2017, marg. 13a

[33] Jádro systému běží na technologii Evidence úpadců, jejíž testovací provoz byl spuštěn již v roce 1999 (vizte článek „Nová internetová aplikace významně zprůhlední podnikatelské prostředí“. Hn.cz. Dostupné z: https://archiv.hn.cz/c1-1015410-nova-internetova-aplikace-vyznamne-zpruhledni-podnikatelske-prostredi? [cit. 26. 2. 2022]

[34] Veřejná zakázka „Vývoj a implementace eISIR,“ v rámci které měl elektronický spis vzniknout, byla vypsána na jaře roku 2018 s tím, že nový program bude nasazen do provozu do konce roku 2020. V roce 2019 však ministerstvo bylo nuceno tuto veřejnou zakázku zrušit. Vyhlásilo ji znovu na jaře roku 2020.

[35] Čímž myslím evidenci jednotlivých písemností pod konkrétními událostmi, které umožňují extenzivní sběr statistických údajů o insolvenčních řízení a případu evidence-based legislativy.

[36] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení.

[37] Výjimky stanovuje zejm. § 423 InsZ. Podle něho se do insolvenčního rejstříku nevkládají písemnosti, které obsahují skutečnosti podléhající utajení podle zvláštního právního předpisu, a (ovšem pouze na nezbytně nutnou dobu) také písemnosti, jejichž okamžité zveřejnění by mařilo účel insolvenčního řízení.

[38] Např. o zahájení insolvenčního řízení (§ 27 InsO), o omezení dispozičních oprávnění (§ 23 InsO), o odmítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (§ 26 InsO), o odměně insolvenčního správce (§ 64 InsO), o termínu schůze věřitelů a dalších jednání (§ 74 či § 197 InsO), o nepotvrzení usnesení schůze věřitelů (§ 78 InsO) či o osvobození dlužníka od placení dosud neuspokojených pohledávek nebo o zamítnutí takového návrhu (§ 287a InsO) a dalších důležitých krocích v insolvenčním řízení.

[39] Srov. § 9 InsO.

[40] Dlužno však dodat, že to v nemalé míře souvisí s účinností evropského nařízení o GDPR (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů), na které SRN reagovala novelizací mj. právě vyhlášky Spolkového ministerstva spravedlnosti a ochrany spotřebitele k veřejným vyhláškám v insolvenčním a restrukturalizačním řízení na internetu (InsBekV), která se týká podmínek zveřejňování informací v insolvenčním rejstříku i jiných databází, které s informacemi z insolvenčního rejstříku pracují.

[41] Srov. § 2 odst. 1 bodu 3 písm. c) InsBekV.

[42] V případě, že insolvenční řízení skončí rozhodnutím podle § 142 InsZ (tj. dojde k odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo zjevnou bezdůvodnost, k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu nebo k zamítnutí insolvenčního návrhu).

[43] Skončí-li insolvenční řízení jiným rozhodnutím než podle § 142 InsZ.

[44] § 20z odst. 11 zákona o ochraně spotřebitele.

[45] Vrchní zemský soud v Šlesvicku-Holštýnsku rozhodnutím ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 17 U 15/21, rozhodl, že společnost Schufa Holding AG, která provozuje soukromou databázi s informace o bonitě osob, je povinná vymazat informaci o tom, že byl dlužník osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek, po uplynutí 6 měsíců od zveřejnění této informace (a ne až po uplynutí 3 let jako doposud). Oproti tomu Vrchní zemský soud v Oldenburgu rozhodnutím ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 13 U 63/21, podpořil zachování dosavadního 3letého období. Proti oběma rozhodnutím bylo podáno dovolání ke Spolkovému soudnímu dvoru. Tato otázka tak ještě čeká na finální závěr.

[46] Ty lze nalézt na justičním portále https://justiz.de/service/formular/f_insolvenzen/index.php

[47] Jedná se v podstatě o německý ekvivalent českého oddlužení. Tento typ insolvenčního řízení je upraven v § 304 an. InsO.

[48] § 286 an. InsO.

[49] § 305 odst. 5 InsO.

[50] To souvisí s účinností nařízení spolkové vlády o rámcových technických podmínkách elektronického právního styku a o zvláštní elektronické úřední poště ze dne 24. 11. 2017 (BGBl. I S. 3803)

 

Aktuální číslo

2024 – 05

Ročníky

Reklama

Tištěné
předplatné

1644

1 rok

  • Měsíčník v tištěné a elektronické verzi
  • Neomezený přístup k exkluzivnímu elektronickému obsahu
  • Pro studenty poskytujeme slevu 50 %
Koupit

Elektronické
předplatné

1152

1 rok

  • Neomezený přístup k exkluzivnímu elektronickému obsahu Konkurzních novin na webu
  • Pro studenty poskytujeme slevu 50 %
Koupit

Reklama

Vycházejí elektronicky dvakrát měsíčně jako Newsletter a jednou měsíčně v tištěné podobě jako Bulletin. Vydává: COOPER PRESS, spol. s .r. o., IČ 25207059 | Redakce: Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno, e-mail: info@kn.czCEO: Dalibor Knotek, mobil: 602 789 839, e-mail: d.knotek@kn.czŠéfredaktor: Petr Blahuš, mobil: 608 301 966, e-mail: p.blahus@kn.czPR: mobil: 778 706 306, e-mail: info@kn.cz, Grafická úprava: Dalibor Knotek Registr. značky: 03/97 OK Tiskne: Novatisk, a.s. Rozšiřují: International mail service, s.r.o. Distributor: Česká pošta, s. p. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., Odštěpný závod Západní Čechy, ředitelství v Plzni, č. j. P2-222/98 ze dne 6. 11. 1998. Názory a stanoviska otištěné v těchto novinách nemusejí vždy odpovídat názorům a stanoviskům redakce. Vydavatel si vyhrazuje právo publikované materiály zveřejnit na internetu, adresa: www.kn.cz. MKČR e 12417. iSSN 1213-4023.

© 2024 Konkursní noviny | Design & realizace HD Production Brno | Zásady cookies