Rozhovor s předsedou Ústavního soudu České republiky JUDr. Josefem Baxou

Proč by mělo být soudní jednání srozumitelné a bez průtahů nebo jak se bránit tlaku politiků vůči nezávislosti soudců, se Konkursní noviny v exkluzivním rozhovoru ptaly JUDr. Josefa Baxy, předsedy Ústavního soudu.

Na to, že změnit pozici hlavy Nejvyššího správního soudu na tentýž post Ústavního soudu není jen o to popojít o 100 metrů dál po Joštově ulici.

Pane doktore, v čem se liší role a práce předsedy Nejvyššího správního soudu, kterou jste vykonával do roku 2018 a předsedy Ústavního soudu, na které působíte od srpna 2023? A co pro vás osobně znamená být hlavou Ústavního soudu? Výše přece u nás již justiční Olymp nesahá…

Víte, ty role jsou si v něčem podobné. Prostě je to stále předseda soudu, který má své specifické úkoly, který jedná jménem soudu a zastupuje soud navenek, ale má také působení i směrem dovnitř soudu a může utvářet jeho celkovou podobu. Má také významné kompetence v rámci organizace soudu. Předseda Nejvyššího správního soudu, kterým jsem byl téměř 16 let, byla ale přesto všechno velmi specifickou rolí, a to z jednoho jediného a jednoduchého důvodu: Nejvyšší správní soud tehdy právě zahajoval svou činnost a vznikal na zelené louce. Mým úkolem bylo uvést jej do života, přičemž mou klíčovou kompetencí bylo vybírat soudce, sestavit je do jednotlivých senátů a připravit taková organizační i jiná pravidla, tak aby ten soud fungoval.

Asi to byly těžké začátky…

Samozřejmě že každý takový start a budování je velmi náročný (úsměv), což v tomhle případě bylo umocněno hlavně tím, že to byla nejen náročná, ale do té doby také zcela nevyzkoušená práce, protože Nejvyšší správní soud tady naposledy fungoval mezi dvěma světovými válkami, takže nebylo vlastně na co navazovat.

Byla to vlastně jedinečná chvíle, protože asi už nikdy poté nebude mít tady někdo příležitost vytvářet nový soud. Všechny podobné instituce u nás se už předtím z něčeho vytvářely, na něco navazovaly, z něčeho vycházely… Tady jsme ale začínali z bodu nula, a v tom to bylo originální. Zároveň to byl také nevyšlapaný terén, protože v té plnohodnotné podobě správní soudnictví tady naposledy existovalo před skoro 80 roky.

Naproti tomu předseda Ústavního soudu, kterým teď jsem, znamená být představitelem orgánu, který tady existuje 30 let. V čele Ústavního soudu přede mnou stály silné osobnosti, naposledy 20 let doktor Rychetský. Jedná se tedy o instituci, která má jistou kontinuitu, tradici, a také velkou vážnost a důvěru veřejnosti. Přesto nebo právě proto není pochopitelně úplně jednoduché na to navázat, protože každý jsme trochu jiný. Také zde v rámci Ústavního soudu nemá jeho předseda tak zásadní vliv na jeho složení, protože jak známo, soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu Parlamentu, takže moje role zde na Joštově ulici je jiná; musím přiřadit nové soudce k těm, kteří tu již jsou a vlastně je nějakým způsobem sestavit, seskládat, do jednotlivých senátů, vytvořit tady dobrou atmosféru a dobré, kolegiální vztahy mezi nimi. Aby ten finální výsledek, jak říkám takovéto „sladění orchestru“ a překonání té současné bohužel objektivně nedobré situace, kdy se má během dvou let z té původní sestavy 15 ústavních soudců plných 13 vyměnit za nové, proběhlo co nejlépe a nejsnáze. Protože tu jsou soudci na odchodu, před odchodem, jsou tady naši noví a na obzoru budoucí kolegové, u kterých ještě nevíme, jací budou a do toho nemáme samozřejmě žádný sanitární měsíc ba ani jeden jediný den: při tom všem musíme normálně fungovat a všichni od nás očekávají, že se na chodu Ústavního soudu tyto personální obtíže a výměny nijak neprojeví.

V jednom ze svých rozhovorů jste uvedl, že budete klást důraz na srozumitelnost rozhodování pro veřejnost. Nejsem asi sám, kdo při sledování zpráv občas kroutí nad výroky soudů hlavou nebo se diví, proč se některé kauzy táhnou třeba i po jednu lidskou generaci. Jedním z premis soudnictví má být přitom předvídatelnost rozhodování a rychlost, protože největší výchovný dopad má rychlý rozsudek. Jak ze své pozice a po svých mnohaletých zkušenostech soudce vnímáte tyto veřejností kritizované případy? Jako důkaz, že je české soudnictví příliš formální či naopak jako důkaz, že se soudci snaží, byť někdy dost dlouho proniknout až k samé podstatě věci a řádně rozhodnout?

Domnívám se, že požadavek rychlosti soudního řízení je zcela na místě. Ne nadarmo se říká, že „pozdě přinesená spravedlnost je nespravedlností“. Na druhé straně musíme vidět, že některé případy jsou opravdu velmi složité a nějaké zbrklé nebo povrchní rozhodnutí by asi nikoho neuspokojilo. A také musíme vidět, že ne všichni aktéři soudního řízení chtějí, aby to řízení rychle skončilo. Někdo, kdo je obžalován nebo je po něm žádána nějaká náhrada škody se jistě snaží oddálit splnění své povinnosti, takže i to chování účastníků řízení nebo jejich zástupců může také nést znaky obstrukce, vyhýbání se tomu konečnému rozhodnutí.

Samozřejmě i podoba našich procesních předpisů někdy nahrává tomu, že soudní řízení se zdá být zbytečně formální – a ano, dokonce i je zbytečně formální. Pořád tu ale bohužel máme ty naše procesní předpisy z počátku 60. let minulého století, a na obzoru přitom není žádný moderní předpis. Takže já v tom vidím jakýsi soubor všech těchto příčin dohromady, kdy ale nechci říkat, že ten soudce s tím vždy nemůže nic udělat.

Vzpomínám si ale na případ syna ředitele liberecké nemocnice, obžalovaného původně z vraždy, za kterou byl dokonce odsouzen a také si něco odseděl, a až po dlouhé době byl nadřízeným, respektive dohledovým soudem pravomocně osvobozen pro nedostatek důkazů o jeho vině. To je přece dosti značný rozdíl v rozhodování soudních senátů, ne? Jak je vůbec možné, že jeden senát někoho odsoudí na 20 let, druhý ho za to samé uzná nevinným?

Ze své pozice samozřejmě nemohu komentovat konkrétní případy…. Nicméně povím to takhle: souzení je lidská činnost, jako každá jiná. A připusťme, že to může také někdy přinášet nějaké chyby a omyly. Konečně i proto máme my, ale i všude na světě odjakživa opravné prostředky, máme kvůli tomu nadřízené soudy, aby se tyto chyby, pokud možno identifikovaly a eliminovaly. No a víme, že i ve vyspělých demokratických zemích jsou někdy soudní procesy, které trvají delší čas a které končí jinak, než na začátku všichni předpokládali. Víme také, že to je i jeden z argumentů proti trestu smrti, protože se po čase může zjistit – a děje se to! – že, jak se říká „všechno je a bylo jinak“. Takže osobně doufám, že tento i jiné takové případy jsou spíše ojedinělé a že to není žádný trend nebo řekněme typický rys našeho soudnictví. Tím ale zase nechci všechny uchlácholit, že není na čem dál pracovat nebo není v tomto směru co dále zlepšovat. Každé řízení a tím bych to asi uzavřel má trvat jen tak dlouho, jak je třeba. Nemá smysl schovávat se za nějaký průměr, ale každé řízení je jiné a někdy tak dva roky jsou tak akorát a někdy i pouhé dva měsíce jsou zbytečně dlouhé.

A v jakém stavu je podle vás tedy současná česká justice, a to jak po linii trestního práva, tak civilního a kde je situace podle vašeho názoru horší? Ministr Blažek třeba nedávno avizoval další odklad příprav na nový trestní řád, což je dokonce v rozporu s vládním programovým prohlášením, takže stále platí desítkami novel zaplátovaný, 62 let starý socialistický zákon. Co a kde nás to pálí nejvíce?

Asi se nedá říci, kde je tato dnešní situace horší. Osobně si myslím, že obě větve českého soudnictví jsou na solidní úrovni. Nemají dnes personální problémy a jsou generačně obměněny, soudců i jejich pomocného personálu je dnes již dost a postupně se doplňuje i jejich odbornost a informační zázemí. Takže se likvidují takové ty nejhorší a chronické problémy, třeba nedostatek soudců v některých regionech a s tím zde spojené nahromadění nevyřízené agendy. Takže jsou objektivní předpoklady, aby ty věci fungovaly tak, jak jsou a jak mají. A i v rámci pravidelného evropského srovnávání není na tom Česká republika tak špatně.

Značným kontroverzím čelí v současné době chystaná novela insolvenčního zákona. Proti ní se podle šetření společnosti Insolcentrum a Akademie věd postavila nejen naprostá většina laické veřejnosti, ale i politiků samospráv, právních expertů, a dokonce i insolvenčních soudců. Všem těm vadí zejména plošné zkrácení doby oddlužení pro všechny dlužníky z pěti na tři roky, kdy jde vláda podle nich z politických a nikoli věcných důvodů dokonce nad rámec toho, co nám ukládá EU. Řada expertů v této věci dokonce varuje před pádem základní premisy civilního práva, tedy že za své dluhy musíme všichni zaplatit a před chaosem, který může dle nich otřást i bezpečnostními a demokratickými základy státu. Považujete tyto názory za přehnané nebo s jejich výtkami souhlasíte?

Jsou případy a domácnosti, kdy to není jen právní problém, ale je to také problém sociální a ekonomický. Takže vždycky půjde o to hledat jakousi rovnováhu mezi právy věřitelů a odpovědností dlužníků a dalších osob, které neplní své závazky. Jsme nyní svědky již několikátého pokusu nastolení této rovnováhy, protože se ukazuje, že ten problém už dávno přerostl takové to běžné souzení se o peníze, že to je problém, který generuje další problémy. Včetně právě třeba té kriminality. Proto je vždy důležité nastavit správně ty právní mantinely, ta pravidla, tak aby na jedné straně byl dlužník donucen k plnění svých závazků a povinností, a na straně druhé, aby to nebylo už mimo sociální a ekonomickou realitu.

Od ledna letošního roku rapidně stoupla úroveň nezabavitelné částky dlužníkům, a to dokonce do takové míry, že to u velkého počtu z nich brání splácet jejich závazky. Upozornila na to řada právníků, insolvenčních správců a exekutorů, se kterými dělaly Konkursní noviny letos rozhovory. Někteří z nich také tvrdí, že těmto věřitelům vláda, která určuje výši této nezabavitelné částky v podstatě vyvlastnila bez náhrady jejich majetek tím, že jim zabránila domoci se splacení závazků od jejich dlužníků. Což odporuje Listině lidských práv a svobod…

Tohle nemohu komentovat, protože nelze vyloučit, že tento zákon může být napaden u Ústavního soudu pro jeho tvrzenou ústavní nesouladnost.

Dobře, když už jsme ale téma zvýhodňování dlužníků nad těmi, kteří jim v dobré víře půjčili své prostředky nakousli: co říkáte z hlediska ústavnosti již tuším od roku 2008 stagnaci odměn pro insolvenční správce, navzdory všem nárůstům minimální mzdy od té doby, a hlavně v posledních letech nezvládnuté obří inflaci a nárůstu cen energií?

Myslím, že usilovat o vyšší příjmy, platy je lidsky přirozené, ale ani teď nemohu ze své pozice předsedy Ústavního soudu komentovat, zda je to zde oprávněné.

Od našeho posledního setkání vím, že se stejně jako já zajímáte o historii československého protiněmeckého II. odboje. Máte v řadách těch statečných mužů, ale i žen a dětí, třeba skautů, domácího a zahraničního odboje nějakou oblíbenou personu, jejíž osudy vás nějak inspirovaly nebo výjimečně zaujaly? Pokud vím, tak třeba plzeňský aeroklub přispěl do odboje spolu s prostějovským a „baťovským“ ze Zlína největším počtem našich letců a román Jak se plaší smrt od válečného pilota Antonína Lišky byl částečně použit i jako námět pro film Tmavomodrý svět…

Osobně jsem poznal za svého života mnoho z těchto úžasných lidí a účastníků odboje a nikdy nepřestanu obdivovat tu jejich statečnost. Tu odvahu a pevnost v obtížné situaci, v nelehké chvíli a době, kdy se rozhodli, že se pustí osobně do boje za znovuzískání ztracené svobody pro svou vlast a věděli přitom, že tím riskují nejenom svoji existenci, své životy, ale také životy celé své rodiny a širokého okolí. A přes to tak učinili. Velmi si jich za to vážím a myslím, že bez nich bychom tady asi my dva ani nebyli. Kromě těchto osobních kontaktů znám ale také desítky dalších příběhů našich válečných veteránů a odbojářů, z knih, filmů a podobně. Nechtěl bych ale vyzdvihovat nikoho konkrétního z těch všech, protože si myslím, že ti všichni si zaslouží velikou úctu. A hlavně na ně nesmí být nikdy zapomenuto!

Na ty válečné hrdiny jsem se neptal jen tak. Už na jaře 1990 jsem sehnal knihu „Na všech frontách“ s memoáry těch, kteří v letech 1938-1945 bojovali za Československo, aby z něj už o tři roky později museli kvůli komunistům a prospěchářům zase utíkat. Překvapilo mě v ní, kolik odvahy nejen vůči nepříteli, ale často bohužel i svým mocným krajanům museli vynaložit třeba členové polních soudů a vojenští prokurátoři. A to jak na Západě, kdy se např. JUDr. Jaroslav Němec, polní prokurátor a soudce čs. jednotek v Británii, přes tlak exilové vlády a armády odmítl podílet na trestání důstojníků, kterým vadilo jen z organizačních důvodů odnětí jejich hodností, aby pak v roce 1944 po svém převelení jako vrchní polní prokurátor 1. Čs. sboru musel pro změnu čelit tlaku Sovětů. Podobným tlakům na svou nezávislost čelil také předseda polního soudu 1. Čs. sboru František Vohryzek. A nyní má otázka: podobné tlaky ze strany politiků zažívají dnes i čeští soudci; konečně vy jste na to sám v roce 2019 upozornil, a jste vy sám jako předseda Ústavního připraven tomuto tlaku politiků nepodléhat?

Tak především je třeba říci, že snaha nějak ovlivnit soudní řízení tu vždy byla, je a také bude. To myslím nezmizí. Takže od těch regulérních snah, tedy kroky účastníků řízení nebo jejich advokátů, kteří přesvědčují svými argumenty soud, aby rozhodl v jejich prospěch to je jistě naprosto v pořádku až po ty možná méně viditelné, ale o to nebezpečnější tlaky. Právě ony totiž chtějí ovlivnit nějakou nezávislost rozhodování. A na to musí být každý soudce připraven a také musí být připraven tomu nekompromisně čelit! Ono to někdy vypadá nevinně, jsou to takové věci typu přímluv, které soudce zažívá ve svém okolí, mezi známými příbuznými nebo spolužáky, a tam je v takových situacích, byť to není někdy příjemné, musí soudce velmi razantně a rychle tyhle věci odmítnout. Ba dokonce si myslím, že soudce musí mít i jakýsi instinkt, aby identifikoval, že by k něčemu takovému mohlo dojít, a on se tímto svým předvídáním tomu dokázal třeba i vyhnout. Třeba tím, že nepřijme pozvání jít do té společnosti, na nějakou tamtu akci a podobně. A když už tam je, tak dokáže proti tomu razantně vystoupit, či v případě potřeby z této společnosti také rovnou odejít. A tohle je, myslím, na denním pořádku.

Ale i ve věcech, které jsou dejme tomu důležitější, tedy kdy jde o nějaké zásadní dopady soudních rozhodnutí, jsou soudci statusově i materiálně vybaveni na to, aby všemu tomuto i jiným druhům nátlaku odolali a mohli rozhodovat nezávisle a nestranně. V minulosti mohlo třeba jít soudci, jak se říká, o kejhák nebo přinejmenším o zničení kariéry, ale dnes nic z toho nehrozí. Dnes je to možná jen o pár kyselých tvářích, o jakýsi nekomfort, ale určitě to není existenciální otázka. A pokud by se snad něco takového vyskytlo, kdyby byl soudce za své postoje a názory nějak šikanován třeba na svém pracovišti tak má k dispozici všechny možné prostředky, aby tomu mohl čelit, aby věc mohl zveřejnit a podobně. Takže si myslím, že bez tohohle, pokud není na tohle připraven a vybaven, jak tomu čelit, je každý soudce pro justici zbytečný. Všichni chtějí nezávislé a nestranné soudce, a takovými být také musíme.

Na závěr mi dovolte malý novinářský můstek od těch tlaků z dob totalit k dnešku. Jeden můj známý válečný historik a ilegální skaut z dob komunismu se mi před časem svěřil, že mu dnešní doba čím dál více připomíná dobu normalizace. Lidé jsou podle něj zastrašováni říkat otevřeně své názory, jakýkoliv jiný než ze shora nařízený názor je automaticky shazován a jeho nositel přinejmenším dehonestován, ale už i také vyhazován z práce, a dokonce poprvé od roku 1989 kriminalizován. V mainstreamu prakticky neexistuje prostor pro jiné než oficiální názory, a novináři z jiných médií jsou pak v závislosti na zaměření jejich majitelů buďto nuceni psát na vládu oslavné ódy či přinejmenším neinformovat o jejích chybách, nebo naopak na ní nenechat suchou nit. Vím, že soudci i díky své nezávislosti žijí mnohdy v jakési uzavřené sociální bublině, ale zajímal by mě váš názor, tedy zda si myslíte, že má ten historik a pamětník pravdu, či zda jen přehání?

Myslím, že srovnávat dnešní dobu s dobou normalizace není správné, protože v době normalizace o nějaké svobodě projevu nemohla být řeč. Dneska je garantovaná Listinou základních práv a svobod, je pod ochranu soudní moci a naposledy také Ústavního soudu… Netvrdím, že se ani dnes nemůže stát, že ji někdo bude chtít omezovat nebo do ní zasahovat, ale tomu tak bylo, je a bude. Tak jako někdo zasahoval, zasahuje a bude zasahovat do něčí osobní svobody tím, že dotyčného neoprávněně vezme do vazby, nebo do práva vlastnit majetek či neoprávněně zasáhne do tajemství dopravovaných zpráv. Tyhle věci se dějí, ale od toho jsou tu soudy, od toho je zde ochrana základních lidských práv a svobod. Nic z toho v té normalizaci nebylo, o tom jsme si mohli nechat jenom snít. Takže byť to někomu může připadat, že se nějaké věci dějí znovu, nebo se to někam vrací, tak na rozdíl od minulosti máme prostředky k tomu, abychom tomu zabránili.

Nelze ale popřít, že dnes už česká justice minimálně státní zastupitelství chtějí opět jako v minulém režimu trestat jen za to, že člověk něco řekl, ať už proti očkování na covid, i když dnes už je mnoho tehdejších vládních tvrzení o tomto koronaviru překonaných, nebo v souvislosti s pokračováním války na východní Ukrajině, ale nikoliv za to, že fakticky něco udělal?

To nepopírám, ale součástí trestního práva jsou i verbální trestné činy, protože někdy může v tom slově být šířena nenávist, mohou v něm být výhrůžky násilím a tak dále.  Prostě se nedá říci, že slovem nelze ublížit. A někdy za tím slovem následuje i ten skutek. Neboť na počátku každého násilí bývá slovo. Musíme se tedy prostě smířit s tím, že tohle se bude i nadále postihovat. Je samozřejmě otázkou, co obsahově, v jakém rozsahu a podobně, ale říci, že svobodu projevu nelze nijak omezit, je nemožné.

Ano, ale také se říká, že použití trestního práva je až ten poslední, nejtvrdší možný zásah ze strany státní moci…

To jistě, to stále platí. S tím souhlasím. Ale jak jsem řekl, nemyslím si, že se vracejí doby normalizace. Institucionální omezování svobody projevu se určitě nevrací. Vezměte si ale, že v životě i v právu tu máme nové fenomény, které tu třeba ještě před 10 nebo 15 lety nebyly: třeba jak se vyrovnat se svobodou projevu na sociálních sítích a vůbec v prostředí internetu? Najdeme zde třeba věci, které jsou třeba hůře prokazatelné, ale na druhou stranu jsou nebezpečnější pro dosah jejich šíření. Když jste před 15 lety přednesl nějaký nenávistný výrok v hospodě před pár chlapy, tak se třeba někteří z nich pohoršili, ale v té hospodě také s největší pravděpodobností ten výrok také zůstal. Kdežto dneska, když totéž budete šířit ve virtuálním prostoru, tak třeba dopady těch výzev k násilí jsou mnohem ničivější.

…a společenská nebezpečnost toho je pak také větší….

Přesně tak. Takže nemůžeme na tuto stránku věci rezignovat, protože to v konečném důsledku může ohrožovat demokracii jako takovou. I demokracie musí mít schopnost se ubránit.

Tak to je na závěr jistě dobrá zpráva. Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů v čele Ústavního soudu.

 BLOK: JUDr. Josef Baxa (31. prosince 1959 v Klatovech) je český soudce, od srpna 2023 předseda Ústavního soudu České republiky, v letech 2003 až 2018 předseda Nejvyššího správního soudu České republiky, v letech 1998 až 2002 náměstek ministra spravedlnosti České republiky. Podílel se na založení Právnické fakulty ZČU v Plzni.

JUDr. Baxa vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, a od roku 1984 pracoval jako trestní soudce nejprve u Okresního soudu Plzeň-město, od roku 1989 u Krajského soudu v Plzni, jehož se stal později místopředsedou. V jednom ze svých prvních případů také zprostil obžaloby disidenty a signatáře Charty 77 Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala, obviněné z výtržnictví a pobuřování. Po tzv. Sametové revoluci se jako soudce Krajského soudu v Plzni věnoval rehabilitacím odsouzených z 50. let. V letech 1998 až 2002 působil jako první náměstek ministra spravedlnosti, poté se 2. ledna 2003 stal prvním předsedou znovu budovaného Nejvyššího správního soudu. V roce 2009 se stal Právníkem roku v oboru správní právo. Funkci předsedy Nejvyššího správního soudu vykonával do 30. září 2018. V dubnu 2023 prezident Pavel oznámil, že jej odborná komise navrhla do funkce soudce Ústavního soudu a 31. května 2023 Senát vyjádřil souhlas s prezidentovou nominací na soudce Ústavního soudu (schválil jen 63 hlasy od 79 přítomných senátorů) 5. června 2023 prezident Pavel jmenoval JUDr. Baxu soudcem Ústavního soudu, a o dva měsíce později, konkrétně 4. srpna, ho jmenoval i předsedou Ústavního soudu České republiky.

 Podle nejaktuálnějšího průzkumu veřejného mínění, které provedla ve dnech od 2. do 14. listopadu 2023 společnost STEM mezi reprezentativním vzorkem 1021 respondentů, věří Ústavnímu soudu 59 procent obyvatel České republiky. Nejnovější výzkum STEM upozornil na pokles důvěry mezi staršími lidmi, kde se pohybuje pouze kolem 50 procent, zatímco u mladších ročníků je důvěra v něj setrvale výrazně vyšší na úrovni tří čtvrtin až dvou třetin.

Autor: Petr Blahuš

Foto: Archív KN