Rozhovor s Mgr. Martinem Švábem a Mgr. Martinem Čumpelíkem z AK Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2024 zásadně vymezuje hranice zákazu změny k horšímu v insolvenčním řízení a má výrazný dopad na praxi soudů, dlužníků i věřitelů.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 NSČR 22/2024 má velký dopad na budoucnost insolvenčních řízení a pro rozhodovací praxi
Nejvyšší soud ve svém čerstvém rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 22/2024 rozhodoval o správné aplikaci zásady reformationis in peius – hezky česky zásadou zákazu změny k horšímu – v poměrech insolvenčního řízení. Tedy kdy se v jeho rámci tato zásada může, respective nesmí uplatnit. Podle dvojice právníků z AK Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři má totiž toto rozhodnutí pro budoucnost insolvenčních řízení zásadní význam hned v několika konkrétních směrech. „Především přináší jasné vymezení hranic této zásady v insolvenčním kontextu,“ soudí například Mgr. Martin Šváb. Také podle jeho kolegy Mgr. Martina Čumpelíka bude mít právě toto rozhodnutí významný dopad na insolvenční praxi v České republice. Podle obou pak tím Nejvyšší soud zároveň silně přispívá k větší efektivitě, spravedlnosti a předvídatelnosti insolvenčního procesu.
Mgr. Martin Šváb a Mgr. Martin Čumpelík z AK Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři
Pánové, můžete našim čtenářům popsat, oč v kauze Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2024 ze 17. června letošního roku šlo?
Mgr. Martin Šváb (MŠ): V předmětném sporu, v němž Nejvyšší soud rozhodl 17. června letošního roku, šlo o velmi zajímavou a prakticky významnou otázku – zda a v jakém rozsahu se v insolvenčním řízení uplatní zásada zákazu změny k horšímu, takzvané reformationis in peius. Tato zásada je v právní teorii i praxi dobře známá a znamená, že odvolací soud nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch odvolatele, pokud odvolání podal pouze on. V insolvenčním právu však Nejvyšší soud potvrdil, že tento princip nelze mechanicky převzít, protože insolvenční řízení má zcela odlišnou povahu i účel.
A to jak konkrétně?
MŠ: Pro lepší pochopení podstaty sporu tak ve stručnosti nastíním, čeho se věc týkala. Předmětem rozhodnutí byl případ manželů – dlužníků, kteří vstoupili do insolvenčního řízení s návrhem na povolení oddlužení. Jejich úpadek byl řešen formou splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. V průběhu plnění oddlužení se však ukázalo, že dlužníci své povinnosti neplní nedoložili potřebné doklady o svých příjmech a výdajích, vznikly jim nové dluhy, a navíc se objevilo finanční plnění, jehož původ nedokázali věrohodně doložit. Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že oddlužením sledují nepoctivý záměr, a rozhodl o zrušení schváleného oddlužení. Zároveň podle § 418 insolvenčního zákona řízení zastavil, neboť měl za to, že dlužníci nedisponují žádným zpeněžitelným majetkem, z něhož by mohli být věřitelé uspokojeni.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání sami dlužníci. Odvolací soud sice potvrdil zrušení oddlužení, avšak po doplnění dokazování zjistil, že dlužníci přece jen mají majetek konkrétně přibližně 120.000 korun získaných na základě dohody o narovnání. Proto dospěl k závěru, že zastavení řízení nebylo na místě, a napadené rozhodnutí změnil tak, že na majetek dlužníků prohlásil konkurs. Dlužníci se proti tomuto rozhodnutí bránili dovoláním k Nejvyššímu soudu, v němž namítali, že tím došlo k porušení zákazu změny k horšímu, neboť odvolání podali pouze oni, a přesto skončili v horší situaci než před jeho podáním. Nejvyšší soud však jejich dovolání zamítl jako nedůvodné. Zdůraznil, že insolvenční řízení se svým charakterem zásadně liší od řízení sporného – není řízeno dispoziční zásadou, ale zásadou oficiality, a především zásadou ochrany práv všech věřitelů. Soud tedy nejedná výhradně z podnětu účastníků, ale z úřední povinnosti zkoumá, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jednotlivé postupy. Ustanovení § 418 insolvenčního zákona pak jasně stanoví, že po zrušení oddlužení musí soud rozhodnout o dalším osudu řízení buď prohlásí konkurs, pokud existuje zpeněžitelný majetek, nebo řízení zastaví, pokud dlužník žádný majetek nemá.
V tomto světle Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud byl plně oprávněn přezkoumávat nejen samotné zrušení oddlužení, ale i správnost výroku o zastavení řízení. Zjistil-li, že dlužníci mají majetek, který může sloužit k uspokojení věřitelů, nemohl řízení zastavit, ale musel prohlásit konkurs jinak by totiž porušil samotný smysl insolvenčního zákona, jímž je co nejvyšší a spravedlivé uspokojení věřitelů.
Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že zásada reformationis in peius má v insolvenčním řízení odlišný obsah a rozsah než v řízení sporném. Její mechanická aplikace by mohla vést k absurdním důsledkům, například by odvolací soud musel potvrdit zastavení řízení, i když by bylo zjevné, že dlužník má majetek, z něhož by mohli být věřitelé uspokojeni. Takový postup by fakticky zmařil účel insolvenčního řízení a poškodil věřitele. Proto v situaci, kdy se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí soudu prvního stupně a místo zastavení řízení prohlásil konkurs, nejde o porušení zákazu změny k horšímu, ale o zákonem předvídaný a nezbytný postup odpovídající povaze insolvenčního řízení.
Co to podle vás bude v praxi tedy znamenat?
MŠ: Tento rozsudek má podle mého názoru významný dopad na insolvenční praxi. Dlužníky předně upozorňuje, že podáním odvolání proti rozhodnutí o zrušení oddlužení se mohou vystavit riziku, že se jejich situace v odvolacím řízení fakticky zhorší – například právě tím, že místo zastavení řízení bude prohlášen konkurs. Na druhé straně ale rozhodnutí posiluje právní jistotu věřitelů a potvrzuje, že soudy musí vždy hledět nejen na zájmy dlužníka, ale i na ochranu věřitelů a naplnění účelu zákona.
Z širšího pohledu si dovolím tvrdit, že Nejvyšší soud tímto rozhodnutím jasně vymezil hranice přenositelnosti zásad civilního sporného řízení do insolvenčního kontextu. Insolvenční řízení sleduje veřejný zájem efektivní vypořádání úpadku a spravedlivé uspokojení všech věřitelů. Proto je nezbytné, aby soudy měly možnost reagovat na zjištěné skutečnosti i tehdy, pokud to pro dlužníka znamená méně příznivý výsledek.
Rozhodnutí 29. senátu Nejvyššího soudu tak dle mého názoru představuje důležitý interpretační milník, který přispívá k vyšší předvídatelnosti rozhodovací praxe a zároveň potvrzuje, že insolvenční řízení je specifickým procesem s vlastními zásadami a cíli. Z pohledu věřitelů jde o pozitivní posílení jejich právní ochrany, zatímco dlužníci by si měli být vědomi, že v odvolacím řízení se nemohou spoléhat na automatickou aplikaci zákazu změny k horšímu, jak jej znají z civilního práva.
Abych to shrnul, Nejvyšší soud nakonec dovolání dlužníků v této kauze jasně zamítl jako nedůvodné a potvrdil tak správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Jaký to bude mít podle vás význam pro budoucnost insolvenčních řízení v praxi a prosím, zde buďte konkrétní také v čem.
MŠ: Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání dlužníků zamítnuto jako nedůvodné, má podle mého názoru pro budoucnost insolvenčních řízení zásadní význam hned v několika konkrétních směrech. Především přináší jasné vymezení hranic zásady reformationis in peius v insolvenčním kontextu. Nejvyšší soud potvrdil, že v insolvenčním řízení nelze zákaz změny k horšímu aplikovat mechanicky. Insolvenční řízení se totiž řídí specifickými principy zásadou oficiality, zásadou rovného postavení věřitelů a ochranou jejich práv. To znamená, že soud není vázán pouze návrhy účastníků, ale musí z úřední povinnosti zajistit, aby byl naplněn účel insolvenčního zákona, tj. co nejvyšší a spravedlivé uspokojení věřitelů.
V praxi to znamená, že odvolací soud může změnit rozhodnutí i v neprospěch dlužníka, pokud to odpovídá zákonnému řešení situace, například nahradí-li nesprávné zastavení řízení prohlášením konkursu, jako tomu bylo v nyní popisovaném případě. Tento přístup posiluje právní jistotu a předvídatelnost rozhodnutí odvolacích soudů, přičemž bude pro futuro jasné, že takovým postupem nedojde k porušení zákazu změny k horšímu. Zároveň dává soudům do ruky jasný metodický rámec: zjistí-li, že dlužník má zpeněžitelný majetek, nejsou oprávněny řízení zastavit, ale musí prohlásit konkurs, bez ohledu na to, zda to dlužník navrhuje či nikoli.
Dále si troufnu tvrdit, že je možné očekávat, že tento výklad bude mít preventivní dopad na chování dlužníků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž dává jasný signál, že dlužník, který podává odvolání proti rozhodnutí o zrušení oddlužení, nese riziko, že se jeho situace může v odvolacím řízení zhoršit, například tím, že bude prohlášen konkurs, zjistí-li se existence majetku. Tím se omezí zneužívání odvolání jako čistě obstrukčního nástroje a posílí se odpovědnost dlužníků za jejich procesní kroky.
Rozhodnutí má rovněž význam pro věřitele a insolvenční správce. Věřitelé mohou vnímat tento závěr jako potvrzení, že soudy jsou povinny chránit jejich práva i proti formálním procesním argumentům dlužníků. Odvolací soudy tak mohou napravit pochybení soudů prvního stupně, například v situaci, kdy soud po zrušení oddlužení řízení zastaví, přestože existuje majetek, z něhož lze věřitele uspokojit. To posiluje rovnováhu mezi ochranou dlužníka a věřitele a podporuje vyšší efektivitu insolvenčních řízení.
Z hlediska právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí je tento rozsudek důležitý i pro výklad § 418 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud potvrdil, že rozhodnutí o zrušení oddlužení je akcesoricky spojeno s rozhodnutím o dalším osudu řízení – tedy o prohlášení konkursu nebo jeho zastavení a soud musí vždy zvolit ten postup, který odpovídá skutečnému stavu majetku dlužníka. Tím se sjednocuje praxe soudů, které se v minulosti v podobných situacích lišily v přístupu.
Celkově tak rozhodnutí Nejvyššího soudu přispívá k větší efektivitě, spravedlnosti a předvídatelnosti insolvenčního procesu, což je v souladu se základními zásadami uvedenými v § 5 insolvenčního zákona.
Souhlasíte tedy v tomto případě vy osobně s názorem Nejvyššího soudu prezentovaného v citovaném rozhodnutí, že se nejedná o porušení zákazu „změny k horšímu“ a pokud ano, tak kde a v jakém rozsahu?
MŠ: Ano, s názorem Nejvyššího soudu v tomto případě zcela souhlasím, a to jak po stránce právní argumentace, tak i z hlediska širšího smyslu a účelu insolvenčního řízení. Domnívám se, že Nejvyšší soud velmi přesvědčivě a pregnantně ukázal, že zásada zákazu změny k horšímu nemůže být v insolvenčním řízení uplatňována mechanicky tak, jak ji známe z civilního sporného řízení.
Mám za to, pokud by se zásada reformationis in peius uplatnila absolutně, jak tvrdili dlužníci, vedlo by to v praxi k absurdním výsledkům – soud by například musel potvrdit zastavení řízení, i kdyby věděl, že dlužník má majetek, z něhož by mohli být věřitelé uspokojeni. Takový výsledek by popřel samotný smysl insolvenčního zákona.
Souhlasím rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že odvolací soud byl oprávněn změnit výrok o zastavení řízení a prohlásit konkurs na majetek dlužníků, protože existence zpeněžitelného majetku dlužníků tuto variantu jednoznačně vyžadovala. Insolvenční soudy jsou ze zákona povinny postupovat ex officio a z úřední povinnosti přihlížet k tomu, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro zrušení oddlužení, prohlášení konkursu či zastavení řízení. Odvolací soud tedy nejednal „proti“ dlužníkům, ale v souladu s § 418 insolvenčního zákona a se zásadou, že insolvenční řízení má sloužit především k ochraně práv věřitelů a dosažení co nejvyššího uspokojení jejich pohledávek.
Zcela proto souhlasím s 29. senátem Nevyššího soudu, že zde nejde o porušení zákazu změny k horšímu, nýbrž o legitimní a zákonem předvídaný důsledek povahy insolvenčního řízení. Změna rozhodnutí odvolacím soudem v neprospěch dlužníka není v tomto případě „sankcí“ za odvolání, ale nutným korektivem k tomu, aby rozhodnutí odpovídalo skutečnému majetkovému stavu a účelu zákona. V tomto rozsahu považuji přístup Nejvyššího soudu za správný a přínosný nejen proto, že posiluje princip právní jistoty a jednotnost rozhodování, ale i proto, že zamezuje situacím, kdy by dlužníci mohli prostřednictvím procesních námitek bránit věřitelům v dosažení spravedlivého uspokojení. Rozhodnutí tak podle mého názoru posiluje rovnováhu mezi ochranou dlužníků a ochranou věřitelů a zároveň přispívá k větší efektivitě a předvídatelnosti insolvenční praxe.
Shrnuli tedy výše uvedené s názorem Nejvyššího soudu se ztotožňuji, zejména tam, kde soud výstižně vysvětluje, že insolvenční řízení se neřídí dispoziční zásadou, nýbrž zásadou oficiality, a že ochrana věřitelů musí mít při rozhodování o dalším osudu úpadku po zrušení oddlužení přednost. Tento výklad považuji nejen za právně přesný, ale i za věcně spravedlivý a prakticky funkční.
Jaký by měl být podle vás, ale postup v situaci, kdy dlužník nebo dlužníci vlastní pouze zajištěný majetek, který nebude zjevně postačovat ani na uspokojení zajištěného věřitele prvního v pořadí?
Mgr. Martin Čumpelík (MČ): Insolvenční zákon vychází primárně z principu hospodárnosti řízení. Jinými slovy – každé insolvenční řízení by mělo mít smysl, vést k určitému výsledku a nikoli pouze formálně proběhnout bez reálného dopadu. Právě z tohoto důvodu zákon počítá s možností, že insolvenční soud po zrušení oddlužení řízení zastaví a neprohlásí konkurs, a to zejména právě v situaci, kdy je zřejmé, že by šlo o tzv. „prázdný“ konkurs.
Tato situace může nastat tehdy, vlastní-li dlužník výhradně majetek, který je celý zatížen ve prospěch zajištěných věřitelů, a jeho hodnota navíc zjevně nestačí ani k pokrytí jejich pohledávek. V praxi to znamená, že pokud není možno plně uspokojit ani zajištěné pohledávky, pak je zřejmé, že nezajištění věřitelé z takového konkursu nezískají vůbec nic, a že řízení pro ně může postrádat ekonomický smysl, neboť uspokojení se v takovém případě dočká pouze první zajištěný věřitel, resp. nepřímo též i insolvenční správce. V takovém případě se domnívám, že by měl soud důsledně zvažovat, zda přistoupí k prohlášení konkursu či řízení bez dalšího zastaví.
Uvedené je o to důležitější za situace, kdy při prohlášení konkursu by nebylo postaveno najisto, že v souvislosti se zpeněžením zajištěného majetku dlužníka bude uhrazena minimální odměna insolvenčního správce ve smyslu § 4 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů. Prohlášení konkursu za takové situace by bylo nejen nehospodárné, ale ve výsledku by stejně vedlo k jeho zrušení podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.
Zákon však připouští výjimku, která dává dlužníkovi možnost rozhodnout se pro konkurs i v situaci, kdy jeho majetková situace naplnění účelu konkursu fakticky neumožňuje. Pokud totiž dlužník na řešení svého úpadku formou konkursu výslovně trvá, může soud k takovému návrhu přihlédnout – ovšem za podmínky, že bude složena soudem stanovená záloha na náklady insolvenčního řízení. Z praxe je možné doplnit, že v situaci, kdy dlužník nemá prostředky ani na uspokojení zajištěných věřitelů, je nepravděpodobné, že by snad disponoval prostředky na uhrazení zálohy insolvenčního řízení. Tím je zajištěno, že konkurs nebude veden zcela na náklady státu a že budou uhrazeny alespoň základní výdaje spojené s jeho průběhem.
A co situace, kdy dlužník nebo dlužníci vlastní pouze majetek, u kterého je sporné, jestli bude postačovat na úhradu odměny správce v konkursu?
MČ: V takovém případě by měl insolvenční soud řízení zastavit ve smyslu § 418 odst. 4 insolvenčního zákona. Za situace, kdy není zřejmé, že by z majetku dlužníka byla uspokojena odměna insolvenčního správce a zároveň alespoň částečně též věřitelé, je třeba pečlivě zvažovat, zda vůbec existují zákonné a ekonomické předpoklady pro vedení konkursu. Insolvenční zákon v tomto směru stanoví poměrně jasná kritéria, jejichž cílem je zabránit formálnímu nebo čistě „procedurálnímu“ vedení řízení, které by nevedlo k žádnému reálnému uspokojení věřitelů.
Pokud je tedy zjištěno, že dlužník sice vlastní nějaký majetek, ale jeho hodnota je natolik nízká či nejistá, že zjevně nebude postačovat ani k úhradě minimální odměny insolvenčního správce a nákladů řízení, pak mám za to, že by měl soud postupovat obdobně jako v případě tzv. „prázdného“ konkursu tedy řízení zastavit. Jinými slovy, pokud by náklady konkursu převýšily možný výtěžek, není hospodárné ani smysluplné konkurs prohlašovat.
Rozhodujícím kritériem je zde míra pravděpodobnosti, že zpeněžení majetku skutečně povede alespoň k úhradě nákladů řízení. Pokud je tato pravděpodobnost jen hypotetická nebo zanedbatelná, insolvenční soud by měl v souladu se zásadou hospodárnosti konkurs neprohlašovat a řízení zastavit. Zákonná úprava však opět naráží na „limity“ praxe, kdy zpravidla ono rozhodnutí o zastavení řízení bude do značné míry na aktivitě přihlášených věřitelů.
Naopak, pokud existuje odůvodněné očekávání, že majetek bude možno zpeněžit tak, aby byly pokryty nejen základní náklady (například jde o majetek obtížně ocenitelný, ale potenciálně zpeněžitelný – např. pohledávky, spoluvlastnický podíl apod.) samotného řízení, ale též pohledávky věřitelů, soud zpravidla konkurs prohlásí.
Důležitým korektivem je rovněž § 38 insolvenčního zákona ve spojení s § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stát v krajním případě hradí odměnu správce, není-li z čeho ji uhradit. Tento mechanismus však nelze chápat jako nástroj pro zahajování konkursů „na zkoušku“. Jeho účelem je chránit správce v případech, kdy se až v průběhu řízení ukáže, že majetek dlužníka nepostačuje, nikoli nahrazovat ekonomickou podmínku prohlášení konkursu.
Pokud tedy už v okamžiku rozhodování o prohlášení konkursu vyjde najevo, že majetek dlužníka nebude stačit ani na pokrytí nákladů insolvenčního řízení (včetně odměny správce), soud má povinnost řízení zastavit.
Z hlediska účelu a systematiky insolvenčního zákona se tedy domnívám, že i v těchto případech musí být rozhodování soudů vedeno principem racionality a hospodárnosti. Insolvenční řízení nemá být nástrojem pro formální „vyřešení“ úpadku, ale pro reálné a efektivní uspokojení věřitelů a tam, kde takové uspokojení objektivně není možné, není důvod, aby soud konkurs prohlašoval.
Jaký by podle vás měl být postup, pokud dlužníci vlastní pouze obydlí, které neslouží k zajištění?
MČ: Pokud jde o ochranu obydlí dlužníka, tato je zakotvena v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona s tím, že dlužník není v průběhu oddlužení povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže by jeho hodnota přesahovala hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu, kterým je nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení.
Účelem ochrany obydlí je zachovat dlužníkovi během oddlužení určité materiální zázemí, které sníží jeho fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně, přičemž příjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věřitele.
Doplňuji, že ochranu obydlí dlužníka je možno aplikovat pouze za situace, že toto není předmětem zajištění. Takový majetek je pak zpeněžen, pokud zajištěný věřitel nepožádá, aby zpeněžen nebyl (§408 odst. 3 insolvenčního zákona). Čili, jak jsem uváděl již výše, v těchto situacích je zcela klíčová aktivita věřitelů v řízení a jejich snaha o zpeněžení onoho majetku.
Na druhou stranu v rámci úpravy konkursu žádné obdobné zákonné ustanovení chránící obydlí dlužníka není a takové obydlí je možno zpeněžit a výtěžek použít ve prospěch přihlášených věřitelů. Tedy i při zvažování prohlášení konkursu po zrušení oddlužení je třeba tento majetek brát v potaz a je pravděpodobné, že v takové situaci bude konkurs prohlášen.
Budou moci dlužníci podat znovu návrh na povolení oddlužení, pokud byl na jejich majetek prohlášen konkurs?
MČ: Ano, dlužníci mohou po prohlášení konkursu podat návrh na povolení oddlužení, avšak v této souvislosti je třeba rozlišovat situace, za kterých byl původně konkurs prohlášen. Takové situace mohou nastat dvě, a to že původní konkursní řízení bylo jako konkurs vedeno od svého počátku, anebo že došlo k přeměně oddlužení na konkurs z důvodů v zákoně uvedených.
Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční soud bude při posuzování takového návrhu velmi pečlivě zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky. Insolvenční zákon stanoví jasná kritéria, kdy soud takový návrh zamítne. Klíčovým ustanovením je v tomto směru § 395 insolvenčního zákona, který vymezuje případy, kdy soud návrh na povolení oddlužení nepovolí (zamítne) a právě tato pravidla mají zásadní význam i při snaze dlužníka dosáhnout oddlužení po skončení konkursu.
Základní podmínkou je, že konkursní řízení musí být pravomocně skončeno. V jeho průběhu totiž nelze přejít k oddlužení, protože konkurs a oddlužení představují dva odlišné a vzájemně se vylučující způsoby řešení úpadku. Jakmile je však konkurs ukončen, může dlužník podat nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V takovém případě ale soud podle § 395 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona zkoumá, zda nový návrh není veden nepoctivým záměrem a zda dlužník bude objektivně schopen splácet alespoň pohledávky vyjmenované v zákoně – tedy zejména pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň. Pokud by soud dospěl k závěru, že návrh je podán s cílem oddálit uspokojení věřitelů, zakrýt majetek, vyhnout se odpovědnosti či jinak zneužít institut oddlužení, návrh zamítne. Stejně tak bude zamítnut v případě, že dlužník nedisponuje příjmem umožňujícím plnit zákonem požadovanou minimální výši splátek.
MŠ: Dalším důvodem k zamítnutí návrhu podle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona je lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka v předchozím insolvenčním řízení. Jestliže již v minulosti soud zjistil, že dlužník neplnil své povinnosti, neposkytoval součinnost, zatajoval majetek nebo jinak zmařil účel řízení, taková minulá zkušenost bude důvodem, proč mu soud další oddlužení nepovolí. Toto ustanovení je klíčové právě pro případy, kdy dlužník po neúspěšném konkursu žádá o „druhou šanci“, protože soud musí zhodnotit, zda jde o poctivý restart, nebo o opakovaný pokus obejít povinnosti vůči věřitelům.
Zákon rovněž stanoví časová omezení, která mají zabránit neodůvodněně častému podávání návrhů na oddlužení. Podle § 395 odst. 3 insolvenčního zákona soud návrh zamítne, jestliže dlužník již v posledních 10 letech získal osvobození od placení zbytku dluhů z předchozího oddlužení. Odstavec 4 téhož ustanovení dále brání opakovanému podání návrhu, pokud v posledních pěti letech byl návrh na oddlužení zamítnut, oddlužení nebylo schváleno nebo bylo zrušeno z důvodu nepoctivého záměru. Jinými slovy, dlužník, který se již v nedávné minulosti pokusil o oddlužení nepoctivě, nemůže bezprostředně po takovém zjištění soudem znovu žádat o oddlužení zákon předpokládá určité období, během něhož by měl prokázat změnu svého přístupu.
Podle § 395 odst. 5 insolvenčního zákona soud návrh zamítne i tehdy, pokud dlužník v posledních třech měsících před podáním nového návrhu vzal svůj předchozí návrh na povolení oddlužení zpět. Cílem je zabránit tomu, aby dlužníci takticky stahovali své návrhy v reakci na vývoj řízení, a následně je obratem znovu podávali. Přesto zákon v odst. 6 připouští výjimku, pokud existují důvody zvláštního zřetele hodné. Typicky se může jednat o situace, kdy dlužník své jednání může rozumně ospravedlnit, nebo kdy je mezi výší dluhů a hodnotou majetku výrazný nepoměr, a nové oddlužení by bylo ekonomicky i společensky smysluplné.
V praxi tak platí, že i po prohlášení a ukončení konkursu může dlužník znovu usilovat o oddlužení, avšak soud přihlédne ke všem okolnostem jeho předchozího chování i aktuální situace. Nový návrh bude přijatelný jen tehdy, pokud dlužník prokáže, že jeho záměr je poctivý, že disponuje dostatečným příjmem či jiným majetkovým zajištěním k plnění splátkového kalendáře, a že od svého předchozího neúspěchu učinil kroky k nápravě. Insolvenční soudy se v tomto směru opírají nejen o samotné znění § 395 insolvenčního zákona, ale i o judikaturu, která zdůrazňuje, že účelem institutu oddlužení není neustálé oddalování uspokojení věřitelů, nýbrž umožnění poctivému dlužníkovi nový ekonomický start.
Domnívám se, že lze uzavřít, že dlužník, jehož úpadek byl dříve řešen konkursem, není z možnosti oddlužení do budoucna vyloučen, ale jeho nový návrh bude soud hodnotit přísně optikou § 395 insolvenčního zákona. Rozhodujícími faktory budou poctivost záměru, schopnost reálně plnit pohledávky věřitelů a zodpovědný přístup k plnění povinností. Jen tehdy, pokud soud shledá, že dlužník skutečně směřuje k poctivému a efektivnímu řešení svých závazků, může mu povolit nové oddlužení a poskytnout mu tak zákonem zamýšlenou druhou šanci.
Děkuji vám oběma za rozhovor.
Petr Blahuš
