Rozhovor s Mgr. Lucií Kačerovou z advokátní kanceláře Kačerová advokáti s.r.o.

09.12.2025 | Petr Blahuš Aktuální čísloRozhovorZdarma

Co se stane s odměnou insolvenčního správce, když je prohlášený konkurs zrušen a řízení končí dříve, než začalo? O nejspornějších bodech insolvenční praxe mluví advokátka Lucie Kačerová.

Petr Blahuš/21. 11. 2025

Z obsahu:
• Odměna insolvenčního správce po zrušení konkursu
• Výklad započtení zapodstatových pohledávek
• Zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty a výjimky

Jak se řeší odměna insolvenčního správce, pokud je usnesení o prohlášení konkursu odklizeno kasačním rozhodnutím s tím, že insolvenční řízení je ukončeno, aniž k prohlášení konkursu (znovu) dojde? A jak je to se zápočtem pohledávek za majetkovou podstatou a proč stále není zcela jasné, kdo smí – a kdo by neměl – kupovat majetek z majetkové podstaty? Na toto o na další aspekty současného insolvenčního práva jsme se zaměřili v tomto rozhovoru s Mgr. Lucií Kačerovou, Její pohled na věc je zajímavý hlavně tím, že se dlouhodobě věnuje insolvenční problematice a ve svých předchozích článcích otevřeně upozorňovala na místa, kde současná úprava a/nebo její výklad pokulhává.

Jak by se podle vás měl řešit výpočet a zdroj odměny insolvenčního správce při zrušení konkursu?

Insolvenční správce v takovém případě předkládá zprávu o činnosti, ve které popíše svou činnost a vyčíslí svou odměnu. Odměnu by si správce měl vyčíslit standardně, tj. i když v době rozhodování soudu o odměně již bude konkurs zrušen, měl by správce při vyčíslení postupovat podle § 1 až 4, nikoliv podle § 5 vyhlášky, podle kterého v případě zrušeného konkursu věcně nesprávně určil insolvenčnímu správci odměnu Městský soud v Praze ve svém nedávném rozhodnutí. Problematický je však zdroj pro úhradu této odměny. Jde totiž o případ, kdy v důsledku zrušení usnesení o úpadku zanikla právní skutečnost, na základě, které vznikla majetková podstata. Nastupuje proto úprava obsažená v § 38 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. odměna správce bude hrazená ze zálohy na náklady insolvenčního řízení a v zákonem uvedeném rozsahu státem. O tom všem, tj. z jakých zdrojů a k čí tíži má být hrazená odměna správce je přitom soud povinen rozhodnout ve svém usnesení o schválení zprávy o činnosti insolvenčního správce.

Takže pokud žádná majetková podstata neexistuje, hradí práci insolvenčního správce stát – tedy všichni z našich daní?

Výše náhrady je omezená zákonem, tj. nestačí-li k uspokojení odměny insolvenčního správce záloha na náklady insolvenčního řízení, hradí je stát, nejvýše však do výše 50.000 korun na odměně insolvenčního správce a do stejné výše, tedy také 50.000 korun, na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce.

A co ten zbytek?

Bylo absurdní, aby správci, kteří svou práci vykonávali několik let, tj. přezkoumávali pohledávky, spravovali majetek, nebo zpeněžovali majetkovou podstatu, nedostali nakonec v důsledku rozhodnutí odklizení rozhodnutí soudu o úpadku kasačním rozhodnutím v zásadě nic. Již v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání soudy nižších stupňů napadlo, že by osobou povinnou k úhradě nákladů správce měl být v takovém případě dlužník. K tomuto nápadu bych ráda odcitovala část rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uzavřel, že: „…Ze žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání však neplyne, že by takto určenou odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty měl uhradit dlužník. Při absenci výslovné úpravy v dotčeném směru nelze dlužníka, jehož úpadek nebyl osvědčen prohlášením konkursu na jeho majetek (v důsledku toho, že usnesení o prohlášení konkursu bylo odklizeno některým z opravných prostředků) a ohledně kterého bylo konkursní řízení ukončeno, aniž k takovému prohlášení konkursu (znovu) došlo, zavázat k úhradě odměny a hotových výdajů osoby, která mu byla (jako správce jeho majetku) vnucena soudním rozhodnutím, jež v mezích dalšího instančního přezkumu neobstálo…“^{[1] [2]} Vzhledem k tomu, že se v tomto ohledu právní úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání neliší od právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně, je zřejmé, že je třeba hledat zdroj pro odměnu insolvenčního správce jinde.

Inspiraci lze hledat v již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uvedl, že: „…Přitom obecně není vyloučeno, aby stát, který takto uspokojí pohledávku správce konkursní podstaty, vymáhal (v režimu obecné odpovědnosti za škodu) vyplacenou částku nebo její odpovídající část po těch osobách (účastnících konkursního řízení), které zaviněným porušením svých (byť procesních) povinností přivodily procesní stav, v jehož důsledku tato pohledávka nemohla být uspokojena na vrub konkursní podstaty…“ Tenkrát však nebyla povinnost státu hradit náklady správce omezená na již zmíněných padesát, resp. sto tisíc korun českých. V dnešních poměrech to tak nebude stát, který by byl aktivně legitimovaným k vymáhání své škody, nýbrž insolvenční správce. Ten by se dle mého názoru měl zbývající části své odměny domáhat podle § 147 insolvenčního zákona na insolvenčním navrhovateli.

Je ještě něco, co by podle vás mělo v tomto ohledu zaznít?

K tomuto tématu patří ještě zúčtování zálohy na odměnu insolvenčního správce. K tomuto by mělo dojít rovněž v usnesení, kterým se schvaluje zpráva o činnosti. Pokud již dříve byla insolvenčnímu správci odměna zálohově uhrazená, je pak nezbytné ve výroku insolvenčnímu správci uložit její vrácení dlužníkovi.^[3] Chápu, že se ani jeden z prezentovaných závěrů nemusí insolvenčním správcům líbit, ale podle mého názoru jsou věcně správné a snad jim zůstává útěchou, že k takovýmto případům, kdy insolvenční řízení končí odklizením usnesení o prohlášení konkursu, aniž k takovému prohlášení znovu dojde, je málo.

Jak by tedy podle Vás mělo v tomto případě vypadat usnesení o schválení zprávy o činnosti?

1. Soud schvaluje zprávu o činnosti insolvenčního správce včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů ze dne XY, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku pod č. d. XY, podle níž činí:
   1. odměna insolvenčního správce částku ve výši XY,
   2. hotové výdaje insolvenčního správce částku ve výši XY.
2. Část odměny insolvenčního správce ve výši XY Kč bude uhrazena ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, která byla složena věřitelem XY dne XY a dne XY vyplacena insolvenčnímu správci.
3. Část odměny insolvenčního správce ve výši XY Kč a hotové výdaje ve výši XY Kč budou uspokojeny z prostředků státního rozpočtu.
4. Soud určuje, aby po právní moci tohoto usnesení byla část odměny insolvenčního ve výši XY Kč a hotové výdaje ve výši XY Kč vyplaceny insolvenčnímu správci ze státního rozpočtu účtárnou zdejšího soudu.
5. Zbývající část odměny insolvenčního správce ve výši XY Kč a hotové výdaje ve výši XY Kč zůstávají neuspokojeny.
6. Insolvenční správce je povinen vydat dlužníkovi částku XY Kč představující zálohu na jeho odměnu a hotových výdajů, čerpanou na základě usnesení ze dne XY, č. j. XY, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

A jaké další otázky považujete v oblasti konkursního práva za nejpalčivější?

Nevím, jestli jde o nejpalčivější otázky, ale pro mě osobně je například nepochopitelná ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k nemožnosti započtení „zapodstatových“ pohledávek. Ve zkratce lze říct, že Nejvyšší soud trvá^[4] v této problematice na výkladu, že tyto pohledávky nelze započíst už jen proto, že se nepřihlašují, a proto neprochází mimo jiné omezením stanoveným v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona. Při doslovném jazykovém výkladu § 140 insolvenčního zákona lze k takovému závěru jistě dojít. Nicméně, předmětné omezení je v insolvenčním zákoně obsaženo proto, aby chránilo majetkovou podstatu a bránilo nespravedlivému poškození či nedovolenému zvýhodnění některého z věřitelů. K tomuto však v poměrech zapodstatových pohledávek dojít nemůže, protože tyto se uspokojují kdykoliv v průběhu konkursního řízení. Dle mého názoru by tak mělo a mohlo být započtení těchto pohledávek obecně připuštěno s tím, že na pravidla pro započtení by se analogicky použilo ustanovení § 305 insolvenčního zákona.

Za pozornost stojí také úprava zákazu nabývání zpeněžovaného majetku z majetkové podstaty podle § 295 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud je ve své rozhodovací praxi ustálen v závěru, že výčet osob s omezením nabývat majetek z majetkové podstaty dlužníka, je třeba vykládat restriktivně. Ve své rozhodovací praxi dospěl rovněž k závěru, že tento výčet je taxativní.^[5] Já si nejsem jistá, že tento přístup odpovídá smyslu a účelu této výjimky, a to z několika důvodů. Předně je to proto, že u žádné z omezovaných osob (kromě dlužníka a jemu osob blízkých) není uvedeno, k jakému okamžiku musí být v postavení, které je vylučuje nebo omezuje při nabývání majetku z majetkové podstaty. Jinými slovy, týká se zákaz/omezení nabývání majetku z majetkové podstaty člena věřitelského výboru, který v tomto postavení byl kdykoliv po prohlášení úpadku, nebo který v tomto postavení je v době uzavření smlouvy? Shodná otázka se týká například vedoucího zaměstnance dlužníka, přičemž u něj z podstaty postavení můžeme přidat i další okamžik, a to dokonce ten před úpadkový. Mám za to, že při dodržení restriktivního výkladu, na kterém trvá Nejvyšší soud, bychom jako rozhodný okamžik pro stanovení omezované osoby měly zvolit okamžik uzavření smlouvy, když její platnost se posuzuje k okamžiku uzavření. Nicméně, co když se členové věřitelského výboru v průběhu insolvenčního řízení několikrát obměnili a člen, který v tomto postavení je v době uzavírání smlouvy nemá s ohledem na stav řízení žádnou informační výhodu, ze které by mohl profitovat, a naopak takovou informační výhodu s ohledem na průběh řízení požívá někdo, kdo již členem věřitelského výboru není? V takovém případě by restriktivní výklad přece neodpovídal smyslu a účelu tohoto zákazu/omezení. Dále je to proto, že ani u výčtu vyloučených/omezovaných osob není jednota.

Říkáte, že podobný problém lze nalézt i v okruhu osob, na které se zákaz vztahuje. Co tím přesně myslíte?

Zákon není v tomto směru zcela konzistentní. U některých osob výslovně zmiňuje, že se zákaz vztahuje i na jejich blízké a na osoby tvořící s nimi koncern, u jiných nikoli. Pro tento rozdíl bych měla pochopení například u společníků dlužníka, akcionářů nebo prokuristy s ohledem na jejich předpokládaný reálný vliv na provoz dlužníkova podniku, ale proč omezení není rozšířeno na osoby blízké u osob, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost a je tímto způsobem rozšířeno u členů a náhradníků věřitelského výboru, zde mi ten rozdíl uniká.

Jaké to má řešení?

Pokud se nevydáme cestou novelizace, tak je to opuštění restriktivního výkladu tohoto omezení a změření se na teleologický výklad. Při řešení sporných situací by se tak dle mého názoru měly soudy zabývat u jednotlivých osob nabývajících majetek z majetkové podstaty tím, zda a jakou měrou tato osoba vykonávala vliv na provoz dlužníkova podniku nebo zda a jakou měrou ovlivňovala jeho jinou majetkovou činnost zejména před jeho úpadkem, a/nebo zda a jakou měrou taková osoba profitovala ze své informační výhody v rámci procesu prodeje. Pokud si na kladené otázky odpoví negativně, mělo by takové osobě být umožněno nabývat majetek z majetkové podstaty dlužníka. Při kladné odpovědi na tyto otázky je pak dle mého názoru potřeba zkoumat důsledky na výsledek insolvenčního řízení. Může totiž jednoduše nastat situace, kdy přesto, že nabyvatel majetku je osoba, na kterou se uplatní zákaz dle § 295 insolvenčního zákona, jedná se o osobu jedinou, která je ochotná si zpeněžovaný majetek za stanovených podmínek koupit. V takovém případě by dle mého názoru bylo v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení vyslovit neplatnost nabývací smlouvy. Restriktivní výklad výjimky může mít vliv na likviditu majetku a nemusí sloužit svému účelu.

Je ještě něco, co by podle vás mělo v tomto ohledu zaznít?

Ano, zajímavé jsou třeba také procesní aspekty zákazu nabývání z majetkové podstaty.

Všechny osoby, kterých se zákaz nabývání z majetkové podstaty týká, mohou požádat insolvenční soud o udělení výjimky podle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona. Ale k jakému okamžiku? Před uzavřením smlouvy, nebo i po jejím uzavření? A jak se takový návrh bude chovat v případě, že bude podán po uzavření smlouvy a současně po zahájení sporu o neplatnost smlouvy?

Předně, jedná o návrh ve věci samé,^[6] nikoliv například o návrh na výkon dohlédací činnosti. Proto mám za to, že pokud je takový návrh činěn z opatrnosti, tj. osobou, která má za to, že na ni omezení § 295 insolvenčního zákona nedopadá (například člen věřitelského výboru, který jím již ke dni uzavření smlouvy není), může být podán, ale měl by být zamítnut z důvodu nedostatku aktivní legitimace, a nikoliv meritorně projednán (za předpokladu, že bychom lpěli na restriktivním výkladu předmětného zákazu). Meritorního projednání by se tak podle mého názoru měly týkat pouze návrhy těch osob, které jsou v daném postavení, které je omezováno, k okamžiku uzavření smlouvy.

A dále, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1194/2021, dospěl k závěru, že byl-li návrh podán až poté, co byl prodej realizován, je zřejmé, že by navrhovatel s žádostí o udělení výjimky neuspěl. Tento závěr byl však učiněn v případě, kdy žadatel o udělení výjimky byl osobou odlišnou od nabyvatele majetku z majetkové podstaty (jinými slovy, žadatel si již neměl co koupit). Pokud by však byl nabyvatel majetku zároveň osobou, na kterou se řešená výjimka vztahuje, mám za to, že nic nebrání tomu, aby byl návrh na udělení výjimky podán i po uzavření převodní smlouvy, když podání návrhu není ze zákona omezeno žádnou lhůtou. Takovému návrhu dle mého názoru by nemělo bránit ani případné běžící řízení o určení neplatnosti uzavřené smlouvy. Obě taková řízení se totiž netýkají stejného předmětu řízení, a dokonce ani týchž osob. Na druhou stranu, i kdyby rozhodnutí o udělení výjimky bylo vydáno dříve, než rozhodnutí ve sporu o určení neplatnosti smlouvy a výjimka by byla udělená, na výsledek sporu o určení neplatnosti by to nemělo mít vliv. Jak již bylo totiž uvedeno výše, soud posuzuje platnost smlouvy ke dni jejího uzavření a nutně by musel dospět k závěru, že k tomuto dni výjimka udělená nebyla. Jinými slovy, podávání návrhu na udělení výjimky po uzavření smlouvy postrádá smysl.

Děkuji za rozhovor.

Popisky:

• „Je absurdní, aby správci, kteří svou práci vykonávali několik let, tj. přezkoumávali pohledávky, spravovali majetek, nebo zpeněžovali majetkovou podstatu, nedostali nakonec v důsledku rozhodnutí odklizení rozhodnutí soudu o úpadku kasačním rozhodnutím v zásadě nic,“ říká Mgr. Lucie Kačerová.
• Advokátní kancelář Mgr. Kačerové a její tým sídlí v Pařížské ulici v samém centru Starého města pražského, která jakožto nejdražší ulice střední a východní Evropy patří mezi 11 nejdražších ulic Evropy a do dvacítky vůbec nejdraýšéch adres na světě.

1. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007. ↑
2. Shodně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1348/2009. ↑
3. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 NSČR 79/2017, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že „Za situace, kdy insolvenční správce obdrží na zálohách na odměnu a hotové výdaje více, než kolik mu je nakonec insolvenčním soudem určeno, může insolvenční soud (bez návrhu) při jejich zúčtování v usnesení o určení odměny a hotových výdajů zavázat insolvenčního správce k vrácení „přeplatku“ na zálohách dlužníku, přičemž takový výrok bude znovu exekučním titulem a je proti němu přípustné odvolání (nejde o rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, pro takový výrok platí to stejné, co bylo uvedeno pro určení (schválení) odměny a hotových výdajů insolvenčního správce.“ ↑
4. Viz nejnovější rozsudek Nejvyššího soudu k této otázce ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3589/2021. ↑
5. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 77/2014. ↑
6. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1194/2021. ↑

Autor: Petr Blahuš