Rozhovor s bývalým ministrem vnitra, prezidentem Unie obhájců a advokátem JUDr. Tomášem Sokolem

Advokát JUDr. Tomáš Sokol varuje v článku před kobercovým náletem dobročinnosti bez ohledu na vzniklý dluh. Čtěte více v rozhovoru pro Konkursní noviny. 

Je možné, že současný přístup k dlužníkům ohrozí základní premisu civilního práva

„Kobercový nálet dobročinnosti bez ohledu na to, jak dluhy vznikly, zato na úkor jiných, je hodně špatné řešení,“ říká v dnešním rozhovoru pro Konkursní noviny známý advokát a také bývalý ministr vnitra a prezident Unie obhájců, JUDr. Tomáš Sokol. Podle něj je také třeba brát vážně to, že stát doslova vyhazuje peníze, získané většinově od daňových poplatníků, a současně tvrdí, jak je třeba šetřit.

Pane doktore, co podle vás čeká na poli právním v letošním roce?

Víte, spolehlivou odpověď na tuhle otázku vám zřejmě může dát Baba Vanga, nebo nějaký jiný zavedený prognostik. Pokud jde o legislativní události, něco lze usuzovat z obsahu v eKlepu nebo z přehledu návrhu zákonů projednávaných Parlamentem. Ovšem odhadnout, co bude schváleno, pokud nejde o vysloveně nekonfliktní zákony už je o dost obtížnější.  Vás ale zajímá, pokud jde o zákony, které návrhy považuji za interesantní. Určitě to je zákon o hromadném občanském řízení soudním, který bude ještě níže zmíněn. Nebo, pokud přijde, pak návrh novel trestního řádu a trestního zákoníku, které by měly vést k tomu, po čem je voláno a v čem je, alespoň rámcově shoda i v rámci koalice: dekriminalizaci a depenalizaci. Z pochopitelných důvodů věřím, že bude schválen návrh novely zákona o advokacii, který, krom jiného, by měl posílit ochranu klientských informací.

V soudnictví se lze nadít několika velmi spektakulárních řízení, namátkou bych uvedl pokračování kauzy Čapí hnízdo, nebo trestní stíhání exposlance Feriho, případně soudní fázi akce Dozimetr. Doufám, že co nejrychleji bude rozhodnuto o odvolání proti výplatě částečného rozvrhu vypořádání věřitelů Sberbank. Podle všech informací to vypadá, že odvolání samo je něco mezi nemravností a vydíráním.  Když už jsem zmínil to, čemu se obecně říká hromadné žaloby, jak vyplývá z jedné z vašich otázek, neúspěšný žalobce v české verzi kauzy Dieselgate hovořil o dalším opravném prostředku. Myslel nepochybně dovolání. Moc šancí mu osobně nedávám, ale určitě to bude zajímavá konfrontace právních poměrů v České republice a v zahraničí. V roce 2024 zřejmě začne být naplno využíván zákon č. 284/2023 Sb. o preventivní restrukturalizaci. A pokud jde o dělníky na „poli právním“, z pochopitelných důvodů doufám, že bude změněn advokátní tarif. A že to bude v intencích toho, co navrhuje Česká advokátní komora.

V jakém stavu je podle vás současná česká justice, a to jak po linii trestního práva, tak civilního, a kde je situace podle vašeho názoru horší? Vláda dokonce nedávno v rozporu se svým vlastním vládním slibem odpískala práci na zbrusu novém trestním řádu, takže stále platí desítkami novel záplatovaný, 63 let starý socialistický zákon. Co a kde nás to tedy podle vás pálí nejvíce?

Možná to někoho překvapí, ale česká justice je v dobré kondici. Měřeno zejména výkonností soudnictví ve státech Evropské unie. Podle všech dostupných ukazatelů se to týká jak úseku civilního, tak trestního. Pokud snad někde jsou, alespoň z pohledu advokáta vážnější problémy, pak je to délka řízení ve správních věcech.

To, co nazýváte „odpískáním“ trestního řádu, je nepochybně problém. Obtížně se mi k němu vyjadřuje, neboť jsem dlouhá léta, snad by už se dalo říct desetiletí, členem rekodifikační komise, která měla vypracovat návrh nového trestního řádu. Což splnila, ale návrh neprošel úspěšně ani neformální odbornou diskusí s poslanci a senátory ústavněprávních výborů, což je hodně špatný začátek. Takže na jednu stranu chápu vládu, že se jí nechce jít s tímto textem do Poslanecké sněmovny.  Minimálně by to skončilo celou řadou pozměňovacích návrhů a pak i dost možná tím, proč se prý v USA říká, že velbloud je kůň, který prošel zákonodárným procesem. Osobně mám dost smíšené pocity. Na jednu stranu je to spousta prozatím zmařené práce, na druhé straně asi logický důsledek délky doby, po kterou jsme na návrhu pracovali. Ukazuje se, že zřejmě bude nezbytné, aby právní předpis vznikal mnohem rychleji a nedošlo k tomu, že konečná verze návrhu již podle těch, kteří o něm mají posléze rozhodovat, či odborníků, kteří se k návrhu vyjadřují, neodpovídá aktuálním představám o tom, co by v takovém zákoně mělo být. Jinak řečeno, pokud je schválen legislativní záměr, pak by pokud možno ve stejném volebním období měl být předložen, projednán a případně snad i schválen návrh zákona, který vychází z tohoto legislativního záměru. Pro dnešní poslance, a to včetně vládní koalice, je velmi snadné říct, že s tím, co je plodem dávného legislativního záměru, již nechtějí mít nic, případně velmi málo společného. Přesněji mají ke konečnému produktu zásadní výhrady. Jako jeden z příkladů lze uvést námitky, že současný návrh dostatečně neodráží požadavky na tzv. restorativní justici. A je to nepochybně kritika i mé práce, protože ani já jsem se v tomto směru dostatečně nesnažil, byť jsem věděl, že volání po větším ohledu na tento trend zde je. Na druhé straně jsem s některými normami zase dost silně nesouhlasil. A se mnou i jiní. V takovéto atmosféře asi nelze tak zásadní právní úpravu prosadit.

Návrh rekodifikovaného trestního řádu měl nepochybně aspiraci vylepšit, zjednodušit, případně zrychlit současné trestní řízení. Nelze ale tvrdit, že jeho nepřijetí je nějaká katastrofa. S tím současným jsme se všichni, policisté, žalobci, soudci   i obhajoba naučili žít, případně ho metodou novel postupně vylepšovat. Tak se do současného trestního řádu dostaly i některé prvky trestního řádu, který byl připravován prostě proto, že se jevilo jako racionální je tam nainstalovat rovnou a nečekat na rekodifikaci. Takto lze postupovat i dál.

Jaký je váš názor na nejen podle laické, ale většinově i odborníky, právníky, a dokonce i soudci kritizovanou novelu insolvenčního zákona? Připomenu, že všem těm vadí zejména plošné zkrácení doby oddlužení pro všechny dlužníky z pěti na tři roky, kdy jde vláda z politických a nikoli věcných důvodů dokonce nad rámec toho, co nám ukládá EU. Řada expertů v této věci dokonce varuje před pádem základní premisy civilního práva, tedy že za své dluhy musíme všichni zaplatit, a před chaosem, který může dle nich otřást i bezpečnostními a demokratickými základy státu. Považujete tyto názory za přehnané nebo s jejich výtkami souhlasíte?

 I mně vadí, i když rozhodně nejsem odborník na insolvenční řízení, zkrácení doby oddlužení pro dlužníky, fyzické osoby z 5 na 3 roky. To, co se po nás chtělo ze strany Evropské unie, se týkalo zkrácení doby oddlužení pro právnické osoby. Pro tento způsob vylepšován toho, co přichází cestou směrnic EU, se zažil výraz „goldplating“. V anglické verzi Wikipedie je toto pozlacování definováno jako proces, kterým se rozšiřují pravomoci směrnice Evropské unie při jejím provádění do vnitrostátních právních předpisů členského státu. V češtině ovšem už dávno máme pro něco podobného mnohem srozumitelnější výraz „být papežštější než Papež“.

Je možné, jak píšete, že současný přístup k dlužníkům ohrozí základní premisu civilního práva. Na jednom nedávném kulatém stolu jsem slyšel o obdobnou kritiku, hovořící například o snižování nebo dokonce likvidaci vědomí odpovědnosti za vlastní jednání. V praxi to už namnoze vypadá tak, že nikoliv nepodstatná část fyzických osob, které se ocitly v insolvenci, si vyrobila dluhy zcela dobrovolně tím, že ve chvíli neschopnosti zaplatit jednu spotřebitelskou či obdobnou půjčku, si prostě vypůjčila další peníze, a když neměli na splácení této další půjčky, tak si vypůjčila další peníze. V nemalém počtu případů, dokonce bych si troufl tvrdit, že tak z cca 80 procent tito dlužníci vyrážení klínu klínem provozovali dlouhodobě. Takzvaní odborníci na dluhovou problematiku, což je podle mého názoru ekvivalent výrazu odborník na stavbu sněhuláků, tomu začali říkat dluhová past. Tím realitu emotivně zabarvili a současně zcela zdeformovali její podstatu a to, že prostá nezodpovědnost začala být vnímána jako nějaké nečekané neštěstí. Jako když někdo přijde náhle o práci nebo mu musí amputovat nohu. Připustit, že si tito dlužníci prostě neměli půjčovat, nebo ještě spíše, s prvním dluhem měl jít za věřitelem a říct, nemám peníze na splácení, musíme tu situaci nějak řešit, nebo dokonce, že v řadě případů jde zcela jednoznačně o trestný čin podvodu, „odborníci“ odmítají.  Uznávám, že velká zadluženost je i z hlediska státu problém, ovšem kobercový nálet dobročinnosti bez ohledu na to, jak dluhy vznikly, zato na úkor jiných, je hodně špatné řešení. Předpokládám, že z obsahu této odpovědi je jasné, co si o zkracování doby oddlužení pro fyzické osoby myslím.

Jak hodnotíte výsledky posledního tzv. Milostivého léta (resp. nyní Milostivého podzimu)?

Poslední takzvané Milostivé léto nebylo z ryze ekonomického hlediska až tak špatný nápad, protože věřitel, zjednodušeně řečeno stát, se rozhodl ze svých dlužníků dostat alespoň jistinu za cenu toho, že jim promine příslušenství. Jaký efekt to mělo, by měl sdělit ten, kdo s těmito finančními prostředky hospodaří. Tedy stát. Druhou věcí jsou předchozí takzvaná Milostivá léta, kde stát doslova vyvlastňoval finanční prostředky fyzických a právnických osob bez jejich výslovného souhlasu. Soudě podle mediálních informací to nijak zvlášť dobře nedopadlo. Je to ale hodně relativní, protože konstruktéři tohohle nápadu nikdy neuvedli jakékoliv srozumitelné kritérium, podle kterého by se dalo usuzovat na úspěch nebo neúspěch celého podniku.

Také v rámci nařízeného přijímání evropského práva má vláda značný skluz, za což je oprávněně kritizovaná. Třeba zákon o hromadných žalobách má platit už řadu měsíců, a přijali ho dokonce už Slováci. Právě jeho neexistence přitom vedla naše soudy k zamítnutí žaloby tisíců českých majitelů německých aut VW a Škoda v kauze známé jako Diselegate. Právník žalobců již avizoval, že se obrátí na Ústavní soud a v případě potřeby i na Evropský soud ve Štrasburku, protože pokud jsme si v EU všichni rovni a kompenzaci už jinde majitelé v té samé věci dostali, tak není možné, aby čeští řidiči odškodnění za německý podvod nebyli. Nota bene, když tato norma tu už měla dávno také platit. Jak vy osobně hodnotíte zpoždění při přijímání evropských norem?

Osud zákona o hromadných žalobách, přesněji dle současného vládního návrhu o hromadném občanském řízení soudním především dokazuje samotnou problematičností tohoto institutu. Od počátku je zcela důvodně kritizován jako něco, co může vést, a také tam kde to již je zavedeno, zhusta vede, k vydírání podnikatelských subjektů. Asi to není případ již zmíněné Dieselgate, což na podstatě hrozby nic nemění. Vládní návrh je již projednáván, tuším ve druhém čtení a z ryze odborného hlediska se těším na to, co se zákonem zažijeme. Současný text slibuje řadu „právních lahůdek“, počínaje posuzováním toho, kdo má být oprávněn ve věci žalobcem, včetně jeho schopnosti uhradit případné náklady řízení, přes další procesní a posléze hmotněprávní peripetie. O zájmu právního zástupce žalobce či žalobců ve věci Diselgate obrátit se na další soudní instituce, jsem již psal. Problém je trochu v tom, že v tomto případě nešlo v meritu sporu o právo českých majitelů „cinknutých“ aut na odškodnění. Šlo pouze o to, zda tihle majitelé mohou podle našich procesních pravidel svá tvrzená práva na náhradu újmy delegovat na jiný subjekt, který v řízení vystupoval jako ten, kdo je oprávněn tento nárok jako svůj uplatňovat. Českým majitelům ale nic nebránilo v tom, aby individuálně podali žalobu a domáhali se náhrady škody. Bude velmi zajímavé, jak se Nejvyšší soud České republiky, případně Ústavní soud, eventuálně Evropský soud pro lidská práva nebo snad SDEU s tímhle problémem a námitkou, že jinde už jsou hromadné žaloby možné, ale u nás ne, vypořádá.

Před nedávnem jsem byl účasten diskuze právníků, řekněme na dosti vysoké úrovni, tedy soudců, včetně soudců Nejvyššího soudu, právních odborníků na ústavní právo. Hovořila i jedna senátorka, a pokud bych měl závěry této diskuze shrnout, pak rozhodně ten nejsilnější spočíval v kritice pokusu Evropské unie čím dále více a detailněji zasahovat do legislativy jednotlivých států, čím dál více přesahovat původně zamýšlené kompetence Evropské unie a jejich orgánů. To vše způsobem, který je v mnoha případech v rozporu s interními představami jednotlivých států a jejich zástupců o tom, co a jak by případně mělo být regulováno. Jestliže se tedy místní politická reprezentace domnívá, že co požaduje Evropská unie, nemusí být nutně regulováno, logicky dochází k průtahům, čehož zřetelnou ukázkou je právě zákon o hromadných žalobách, který byl poprvé do Parlamentu předložen v roce 2019. Jeho projednávání skončilo koncem volebního období. Pak následovaly další peripetie. Základním mottem je snaha nějak se vypořádat se zadáním Evropské unie na straně jedné a dosti odlišnými představami o tom, co v této oblasti potřebujeme na straně druhé. Shoduji se s těmi, kteří tvrdí, že víc a rezolutněji bychom se měli bránit na půdě orgánů Evropské unie. Je dost těžké připravit návrh zákona a pak ho schvalovat, když má upravovat něco, oč většinově politická reprezentace nestojí.

Od ledna minulého roku opět rapidně stoupla úroveň nezabavitelné částky dlužníkům, nyní dokonce do takové míry, že to u velkého počtu z nich brání splácet jejich závazky. Upozornila na to řada právníků, insolvenčních správců a exekutorů, se kterými dělaly Konkursní noviny nedávno rozhovory. Někteří z nich také tvrdí, že těmto věřitelům vláda, která určuje výši této nezabavitelné částky v podstatě vyvlastnila bez náhrady jejich majetek tím, že jim zabránila domoci se splacení závazků od jejich dlužníků. Což prý odporuje Listině lidských práv a svobod. Je to podle vás relevantní názor?

Setrvale jsem tvrdil, že tzv. Milostivé léto, které vezme obci právo vymáhat svoji pohledávku včetně příslušenství, je ve vztahu k tomu, co obec vymáhat nesmí, prostě vyvlastněním. Tedy jednáním, které je v rozporu s Listinou lidských práv a svobod. Ti, kdo tzv Milostivé léto prosazovali, to odbyli jednoduše konstatováním, že to vyvlastňování není. Takhle by se ale dalo zdůvodnit i celostátní znárodňování. Pokud jde o tzv. nezabavitelnou částku, je problém přece jen trochu jiný, protože je zřejmé, že dlužníkovi asi exekutor nemůže odnést postel nebo stůl a židle, které má kolem, proto aby je prodal a tím získal prostředky na úhradu alespoň části dluhu. Je politickou otázkou, jaký komfort má být dlužníkovi zachován, protože je jasné, že svým způsobem jej hradí věřitel nebo věřitelé. I tady si myslím, že to již stát, respektive poslanci a senátoři přehánějí, ale to souvisí s celkovým politickým trendem, v jehož rámci je pohledávka považována za něco bezmála nemravného. Viz např. nepříčetný řev tzv. odborníků na dluhovou problematiku, když se mají vyjádřit k převodům pohledávek, tedy o zcela běžné občanskoprávní jednání.

Co říkáte z hlediska ústavnosti již tuším od roku 2008 stagnaci odměn pro insolvenční správce, navzdory všem nárůstům minimální mzdy od té doby, a hlavně v posledních letech nezvládnuté obří inflaci a nárůstu cen energií?

O odměnách insolvenčních správců moc nevím. Jestli ale tyto odměny stagnují na úrovni roku 2008, je to špatně. Pokud v té době nebyly velmi silně „přepálené“, o čemž pochybuji. Minimálně zčásti ale problém asi bude v tom, s čím se setkávám i při jednáních o zvýšení mimosmluvních odměn advokátům. Mnoho těch, kteří o těchto záležitostech rozhodují, anebo alespoň do nich mluví, si vůbec neuvědomuje, že to, co je vnímáno jako odměna insolvenčního správce, potažmo advokáta, je částka, která má hradit i někdy dost vysoké a zejména nezbytné náklady na provoz činnosti insolvenčního správce, případně advokáta.

Jaký je podle vás v praxi rozpor třeba v případě problémů s postoupením pohledávky za dlužníkem v insolvenčním řízení? Ptám se na to s ohledem na existenci paragrafu 8 zákona č. 593/1992 Sb. na straně jedné, resp. závěry jednání mezi Ministerstvem financí a Komorou daňových poradců v rámci Koordinačního výboru na straně jedné, a Doplnění zápisu z jednání tohoto výboru s Komorou daňových poradců z 5. ledna 2000, přičemž se o deset let později se k věci vyjádřil také Nejvyšší správní soud svým rozsudkem 8 Afs 54/2010-155 ze dne 29. 12. 2010. Je od té doby v tomto směru vše rozporné „vyřešeno“ nebo se stále vyskytují v praxi nějaké nesrovnalosti ve výkladu?

K této otázce bych se raději nevyjadřoval. Vím velmi zhruba, o co jde, vím také, že ve vámi zmiňovaném judikátu šlo o problematiku související s vytvářením rezerv a opravných položek. Ale není to moje parketa a těch, kteří hovoří o něčem, co znají pouze „z rychlíku,“, je dost i beze mne.

„Český stát páchá atentát na rodinu, jen hloupý stát je ničí a rozvrací, “ tvrdí v reakci na to, že resort kultury vedený ODS v době všeobecného škrtání a zvyšování daní podpořil obří částkou 160000 korun vydání knihy Zrušte rodinu, kontroverzní radikální německé feministky Lewisové, senátorka a bývalá ministryně spravedlnosti za ODS Daniela Kovářová a dodává: „Proč naše ministerstvo za peníze českých daňových poplatníků a spokojených příslušníků českých rodin dotuje protistátní požadavek?“ Tenhle můj dotaz není od věci, protože jak právnička Kovářová také uvedla, rodina, manželství a děti jsou u nás institucemi chráněnými českým právem, konkrétně občanským zákoníkem. v něm se říká, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Ale také dokonce ústavních zákonů a mezinárodních úmluv, signovaných Českou republikou.  Domníváte se, že tato podle senátorky Kovářové západní zhůvěřilost je typickým odrazem fungování a kompetentnosti vlády Pětikoalice, nebo jen ODS, která stojí osobou ministra Baxy za vydáním této knihy? Protože jak JUDr. Kovářová také tvrdí, je pro český stát i jeho právní fungování naopak nezbytné, aby podporoval řádné fungování manželství a rodin s otcem a matkou…?

O věci nic nevím, kromě toho, že podle informace z ECHA24.cz (https://echo24.cz/a/HUnGt/zpravy-panorama-feministicky-manifest-zruste-rodinu-knihu-podporilo-ministerstvo-kultury-eu a tam citované mluvčí Ministerstva kultury: „Kniha byla součástí dotačního programu Kulturní aktivity na podporu projektů profesionálního výtvarného umění“. Podle téhož zdroje je v té knize mimo jiné napsáno: „Nukleární rodina je jádrem nespravedlnosti a nerovnosti a je třeba ji zrušit. V knize ukazuje, jak bude vypadat svět, kde příbuzenství bude nahrazeno spřízněním a kde péče nebude privatizovaná a vynucená, ale naplňující a kolektivní,“ Jinak řečeno, jedny komouše jsme ledva vyhodili dveřmi a druzí se derou oknem zpátky. Schopnost lidstva znovu a znovu se drápat na kamna, kde se už tolikrát spálilo zadek je skoro až humorná. To se ale nedá říct o tom, že demokratický a chvílemi snad i liberální stát tyhle nesmysly dotuje. Psát si samozřejmě může každý co chce. Nevidím to tak dramaticky jako Daniela. Už jsem jeden pokus o kolektivizaci rodiny a přechod na velkochov dětí zažil a nedopadlo to. Nevím jistě jestli stát ničí rodinu, jak říká Daniela, spíš asi ne. Tyhle nesmysly se moc nechytají. Kdybychom ty třeštěnce měli brát vážně, pak bychom jim mohli vytýkat deklaraci zcela protiústavního cíle. Viz článek 32 odst. 1 Listiny, podle kterého „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.“  Jenže vážně je nikdo nebere, jsou asi tak přesvědčiví, jako holohlavci, kteří po deseti pivech hajlují a pak tvrdí, že jen ukazovali, jak vysoko vyskočí jejich pes. Zato je třeba brát vážně to, že stát doslova vyhazuje peníze, získané většinově od daňových poplatníků. A současně tvrdí, jak je třeba šetřit. Nevím také, jestli to něco vypovídá o fungování vlády. V jedné vládě jsem kdysi seděl a nedovedu si představit, že by tehdejší ministr kultury něco takového připustil. Je to slušný člověk. A kdyby snad ano, hodně nahlas bych se ho zeptal, jestli se nezbláznil. Zcela jistě je ta dotace důkaz dost značné amorálnosti těch, kteří mají právo o těch penězích rozhodovat. Styděl bych se v době, kdy se lidé skládají na léky pro nemocné dítě, na Vánoce kupujeme hračky dětem z dětských domovů nebo jako Ježíškova vnoučata dárky starým lidem a vybíráme na řadu jiných dobročinných záměrů dát i jen korunu na cokoliv jen vzdáleně podobného zmíněné knize. I kdyby za ty peníze koupili bezdomovcům rum, bylo by to lidštější než tohle.

Mám jednu velkou výhodu, která spočívá v tom, že mně už anetičtí hlupáci nerozčilují. Prostě jsem si zvykl. Co také jiného v době, kdy jako euroobčan přispívám astronomickými částkami palestinským teroristům, kteří pak za ty peníze podřezávají židovské děti. Možná byste se už nějaký investigativec mohl začít zajímat o to, co všechno stát ještě dotuje. Zcela jistě byste se hodně divil.

Začínali jsme tak trochu věšteckou otázkou, což asi není tak úplně exaktně právnicky uchopitelné. Skončeme tedy něčím, na co lze odpovědět snadněji: co byste vy sám přál České republice do roku 2024?

ČR bych především přál, aby se zastavil ekonomický propad a problémy s tím související. Přál bych jí, aby vláda řadu svých opatření, které vnímám jako docela rozumná a racionální, dokázala přesvědčivěji vysvětlit voličům. Přál bych ČR, aby ruští okupanti odtáhli z Ukrajiny, protože ČR tamní válka ekonomicky i politicky velmi zasahuje. Pochopitelně bych ČR přál, aby se už tady nevyskytl šílenec podobný tomu, co střílel na Palachově náměstí.  Prostě bych republice, a tedy nám všem přál poněkud klidnější dobu, než byla ta v roce 2023 a pár let předtím.

Dá li Bůh, Každopádně, děkuji za otevřené odpovědi; v dnešní politicky korektní době plné prázdných politických floskulí je taková otevřenost už bohužel spíše výjimečná.

Autor: Petr Blahuš

Foto: Se seouhlasem JUDr. Tomáše Sokola

JUDr. Tomáš Sokol (1951) je český právník nejen v oblasti práva trestního, ale také občanského, obchodního a v dalších odvětvích a specializacích.  V roce 1978 absolvoval Právnickou fakultu University Karlovy v Praze a od té doby pracuje v advokacii, s výjimkou několika let po tzv. Sametové revoluci, kdy se v roce 1990 stal pražským městským prokurátorem a poté až do roku 1992 ministrem vnitra v české vládě Petra Pitharta.  Poté se vrátil zase do advokacie, ale souběžně s tím byl v letech 1992 až 1997 členem (v letech 1996–1997) i předsedou politické strany Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální (SD-LSNS). V roce 1996 za tuto stranu kandidoval do Senátu ve volebním obvodu Příbram, nepostoupil však do druhého kola. Ač to předtím dlouhodobě odmítal, v akademickém roce 2011/2012 se stal odborným asistentem na katedře veřejného práva a veřejné správy CEVRO Institutu (tedy na soukromé vysoké škole neuniverzitního typu blízké ODS). Nicméně jeho hlavní doménou je stále advokacie, už v roce 1992 například spoluzaložil advokátní kancelář, později pojmenovanou Brož & Sokol & Novák, která se v roce 2023 spojila s Trojan, Doleček a partneři, advokátní kanceláři, s.r.o. Ta, nyní pod jménem Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o. tvoří jednu z nejvýznamnějších právních kanceláří v České republice.

Kromě vlastního výkonu advokacie se ale také angažuje v samosprávě českých advokátů, když byl již v roce 1995 členem kárné komise a od roku 2009 členem odvolací kárné komise České advokátní komory (ČAK). V roce 1997 se také stal zkušebním komisařem pro trestní právo při advokátních zkouškách. JUDr. Sokol je rovněž členem představenstva ČAK, v minulosti byl jejím místopředsedou. Je také předsedou sekce pro trestní právo ČAK, členem její sekce pro advokátní právo a sekce pro IT a GDPR. V letech 2006–2009 se stal opakovaně několikanásobným vítězem soutěže Právník roku, spolupořádané Českou advokátní komorou, a to v kategorii Právník roku volený laickou veřejností. V roce 2009 také obdržel od předsedy ČAK ocenění „Za přínos České advokacii“. Je známý hlavně pro své zastupování například Radovana Krejčíře, lobbisty Marka Dalíka a dirigenta Bohumila Kulínského. V roce 2010 zastupoval vládu České republiky před Nejvyšším správním soudem ve věci projednávání vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany. V nedávno skončeném skandálu kolem současné manželky historicky prvního pravomocně odsouzeného českého expremiéra Nečase (ODS) také vystupoval coby obhájce generála v.v. Ondreje Páleníka (v letech 2010-2012 velitel Vojenského zpravodajství, 2012-2014 předseda Správy státních hmotných rezerv), který byl obžalován ze zneužití pravomocí veřejné osoby.

JUDr. Sokol je krom toho také již skoro čtvrtstoletí členem Arbitrážní komise České basketbalové federace, když od roku 2010 je jejím předsedou, stejně jako předsedou Arbitrážní komise Českého volejbalového svazu. Rovněž je zapsán v Seznamu rozhodců Ministerstva spravedlnosti podle zákona č.216/1994 Sb. Kromě toho však působí i jako rozhodce v soukromé firmě Společnost pro rozhodčí řízení, a. s., kterou založili s partnery ze své advokátní kanceláře, a v roce 2014 patřil k zakladatelům Unie obhájců České republiky, v jejímž čele později stanu jako její prezident.

• „Setrvale jsem tvrdil, že takzvané Milostivé léto, které vezme obci právo vymáhat svoji pohledávku včetně příslušenství, je ve vztahu k tomu, co obec vymáhat nesmí, prostě vyvlastněním,“ říká JUDr. Sokol a dodává: „Tedy jednáním, které je v rozporu s Listinou lidských práv a svobod. Ti, kdo Milostivé léto prosazovali, to odbyli jednoduše konstatováním, že to vyvlastňování není. Takhle by se ale dalo zdůvodnit i celostátní znárodňování.“
• Advokátní kancelář, jejímž je JUDr. Sokol společníkem, a která sídlí v centru Prahy na jejím Novém městě, dnes tvoří jednu z nejvýznamnějších právních kanceláří v České republice.