Rozhovor s advokátem a rozhodcem JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D.

Případů souběhu insolvenčního a exekučního řízení přibývá, a řada problémů kolem toho není vyřešena ani v právních předpisech, ani v judikatuře. Co s tím?

Jaký je vzájemný vztah insolvenčního a exekučního řízení, a které má nad tím druhým a kdy přednost? Na tento zajímavý právní aspekt, a také na to, nakolik se našim zákonodárcům povedla novela insolvenčního zákona, zkracující dobu oddlužení nad rámec příkazu EU pro všechny, nebo nová, také na základě tlaku Bruselu přijatá právní úprava institutu tzv. hromadných žalob, jsme se zeptali známého advokáta a rozhodce JUDr. Davida Řezníčka, LL.M., Ph.D.

„Prohlášením konkursu nedochází k přerušení exekučního řízení, v němž zůstává dlužník účastníkem i během trvání konkursu,“ tvrdí tento známý expert na insolvence a dodává třeba, že účinností reorganizačního plánu dochází k zániku původních práv věřitelů a třetích osob, která jsou posléze nahrazena novými právy uvedenými v reorganizačním plánu. „V reálu má zpravidla navrch insolvenční právo, v teoretické rovině to již tak jednoznačně nevidím, jejich souběh je totiž spojen s řadou problematických otázek, které nejsou dostatečně vyřešeny ani v právních předpisech, ani v judikatuře soudů,“ říká JUDr. Řezníček.

Co se týče kontroverze budícího ulehčení života chtonickým dlužníkům, jedná se podle JUDr. Řezníčka o významné oslabení principu spravedlivého uspokojení věřitelů a varuje před rizikem tzv. morálního hazardu.

Pane doktore, insolvenční řízení slouží k řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka nikoli k prosazování individuálních zájmů věřitelů; úpadek má být řešen tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným, a tak k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Naproti tomu exekuční řízení sleduje zájem na uspokojení pohledávky pouze konkrétního věřitele, který podal exekuční návrh na základě vykonatelného exekučního titulu a má v exekučním řízení postavení oprávněného. Existuje v reálu tedy možnost, aby došlo zároveň k souběhu insolvenčního a exekučního řízení?

Vztah insolvenčního a exekučního řízení a je vždy vázán na způsob rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Prohlášením konkursu nedochází k přerušení exekučního řízení, v němž zůstává dlužník účastníkem i během trvání konkursu.

Reorganizace pak představuje způsob ozdravění podniku na základě reorganizačního plánu schváleného insolvenčním soudem. Schválený reorganizační plán oddlužení je exekučním titulem, na jehož základě lze nařídit exekuci pro vymožení pohledávky, která byla v plánu zahrnuta a restrukturalizována. Pokud by byla tato pohledávka v insolvenčním řízení popřena, pro zahájení exekuce je nutné pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým je pohledávka uznána. Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu a ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že účinností reorganizačního plánu dochází k zániku původních práv věřitelů a třetích osob, která jsou nahrazena novými právy uvedenými v reorganizačním plánu. Tento proces lze přirovnat k institutu „novace“ ve smyslu občanského zákoníku, avšak na rozdíl od novace se zakládá na právní normě, nikoli na dohodě mezi stranami.

Oddlužení, jakožto nejčastější způsob řešení úpadku, lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. I přes účinky schváleného oddlužení lze za určitých podmínek exekuci nařídit či provést. Avšak pouze na dluhy vzniklé po schválení oddlužení, které nejsou zahrnuty v rámci schváleného procesu. Exekucí lze postihnout pouze majetek dlužníka, jenž nepodléhá ochraně v rámci oddlužení, resp. není uveden v soupisu majetkové podstaty. Typickými příklady jsou dluhy vzniklé neuhrazením nájemného, nedoplatky na energiích nebo nové závazky z běžných smluvních vztahů.

Souběh insolvenčního a exekučního řízení je v praxi možný, protože tato řízení sledují odlišné cíle. Insolvenční řízení usiluje o kolektivní uspokojení věřitelů dlužníka v úpadku, zatímco exekuce slouží k individuálnímu uspokojení oprávněného věřitele na základě vykonatelného rozhodnutí. K souběhu dochází typicky v situacích, kdy exekuce byla nařízena ještě před zahájením insolvenčního řízení nebo pokud insolvenční návrh následuje až po započetí exekuce.

Podle § 109 insolvenčního zákona dochází se zahájením insolvenčního řízení k omezení exekucí. Nelze nařídit nové exekuce, již probíhající se přerušují a po rozhodnutí o úpadku zanikají, pokud se týkají majetku zahrnutého do majetkové podstaty. Insolvenční řízení má tedy obecně přednost, protože chrání majetkovou podstatu ve prospěch všech věřitelů. Výnosy z již provedené exekuce by měly být navráceny do majetkové podstaty a rozděleny podle zásad poměrného uspokojení.

V praxi však mohou existovat výjimky, například pokud exekuce postihuje majetek, který do majetkové podstaty nepatří. Přesto platí, že insolvenční řízení zpravidla převažuje nad exekučním a nastavuje pravidla pro vypořádání majetkových vztahů mezi dlužníkem a věřiteli. Tento systém zajišťuje spravedlivější uspořádání závazků a chrání kolektivní zájmy věřitelů před jednostrannými kroky jednotlivých oprávněných.

Přibývá takových případů a co je podle vás toho příčinou?

Ano, případů souběhu insolvenčního a exekučního řízení v posledních letech skutečně přibývá. Důvodem je dle mého názoru především zhoršující se finanční situace mnoha dlužníků, kteří se dostávají do úpadku v důsledku rostoucích nákladů na život, zvyšujícího se zadlužení a ekonomických tlaků, jako jsou inflace nebo nestabilita na trhu. Tito dlužníci často čelí více exekučním řízením, přičemž neschopnost splácet vede k podání insolvenčního návrhu.

Další příčinou je zvyšující se informovanost věřitelů o možnostech insolvenčního řízení. Mnozí věřitelé si uvědomují, že kolektivní řešení v rámci insolvenčního řízení může být efektivnější než individuální exekuce, zvláště pokud je majetek dlužníka omezený. Současně dlužníci někdy záměrně využívají insolvenční řízení jako ochranný nástroj před exekucemi, což může vést k zahlcení insolvenčních soudů.

Další významný faktor je v legislativním prostředí, které stále více klade důraz na transparentní a spravedlivé vypořádání dluhů. To vede k situacím, kdy věřitelé podávají insolvenční návrhy i v případech, kdy již probíhá exekuce, aby dosáhli kolektivního uspokojení svých pohledávek. Tato dynamika posiluje trend, kdy insolvenční řízení častěji přebírá roli hlavního mechanismu řešení úpadkových situací.

Které právo má pak v reálu navrch: to insolvenční, nebo exekuční?

V reálu má zpravidla navrch insolvenční právo, v teoretické rovině to již tak jednoznačně nevidím. Zahájením insolvenčního řízení dochází podle § 109 insolvenčního zákona k automatickému omezení exekučního procesu. Exekutoři nesmí nařídit nové exekuce na majetek dlužníka, a již probíhající exekuce jsou přerušeny. Pokud insolvenční soud rozhodne o úpadku, exekuce vztahující se k majetku zahrnutému do majetkové podstaty zanikají. Insolvenční právo primárně zajišťuje spravedlivé vypořádání všech pohledávek a chrání dlužníka před neomezeným náporem exekucí. Exekuční právo je však omezeno pravidly insolvence, například prostřednictvím moratoria. Nicméně tímto není vyloučena, možnost zahájení exekučního řízení pro vymáhaní nově vzniklých dluhů dlužníka.

Dlužník, který během insolvenčního řízení přijímá nové závazky, o nichž ví, že je nebude schopen splnit ve lhůtě jejich splatnosti, porušuje povinnosti vyplývající z insolvenčního zákona, což může vést ke zrušení oddlužení a obnovení exekucí.

Současný souběh insolvenčního a exekučního řízení je spojen s řadou problematických otázek, které nejsou dostatečně vyřešeny ani v právních předpisech, ani v judikatuře soudů České republiky. Dle názoru Ústavního soudce JUDr. Jaromíra Jirsy by tento problém mohl být odstraněn právním předpisem, jež by upravoval souběh insolvenčního a exekučního řízení.

Lze v případě oddlužení, co by nejčastějšího způsobu řešení úpadku, i přes účinky schváleného oddlužení nařídit či provést exekuci? 

Na tuto otázku jsem již odpověděl, ano, je to možné.

Novela insolvenčního zákona je kontroverzní právní norma; mezi odborníky, diplomaticky řešeno, je proti ní řada výhrad. A to hlavně kvůli vycházení vstříc dlužníkům při zkrácení doby jejich oddlužení z pěti na pouhé tři roky. Je něco, co na novele vadí vám?

Novela insolvenčního zákona, která zkracuje dobu oddlužení z pěti na tři roky, skutečně vyvolává kontroverze, a to i mezi mnoha odborníky. Z mého pohledu má tato úprava své pozitivní stránky, jako je snaha o rychlejší návrat dlužníků do ekonomického života, ale také několik zásadních problémů, které mohou mít dlouhodobé důsledky.

Jedním z hlavních nedostatků je dle mého názoru významné oslabení principu spravedlivého uspokojení věřitelů. Kratší doba oddlužení znamená, že věřitelé mají méně času na získání alespoň částečného plnění svých pohledávek. To může zejména u nezajištěných věřitelů vést k výrazně nižšímu uspokojení, což je z jejich pohledu nespravedlivé. Novela tak vyvolává logicky otázku, zda není přílišným ústupkem ve prospěch dlužníků, kteří se mohou z dluhů dostat rychleji, aniž by plně splnili své závazky.

Další problém vidím v riziku tzv. morálního hazardu. Zkrácení oddlužovací lhůty může být vnímáno jako signál, že dluhy nejsou tak závažným závazkem a že cesta k oddlužení je snadná. To může motivovat některé osoby k méně odpovědnému finančnímu chování, což není zdravé ani pro jednotlivce, ani pro ekonomiku jako celek.

Kriticky je nutné posuzovat i administrativní náročnost této novely. Tříletý proces oddlužení může zvýšit tlak na insolvenční správce a soudy, které budou muset efektivněji kontrolovat plnění podmínek oddlužení v kratší době. To klade vyšší nároky na jejich kapacity a přináší riziko, že některé procesy nebudou dostatečně kontrolovány.

A konečně, novela nereflektuje dostatečně rozdíly mezi jednotlivými dlužníky. Zkrácení oddlužení na tři roky je aplikováno plošně, aniž by se braly v úvahu individuální okolnosti, jako je výše dluhu nebo schopnost dlužníka splácet. V praxi tak může docházet k situacím, kdy by někteří dlužníci mohli být schopni splácet déle a věřitelé by mohli být uspokojeni lépe.

Hlavní problém novely vidím v nevyváženosti mezi ochranou věřitelů a pomocí dlužníkům. Zkrácení oddlužení má jistě své pozitivní efekty, ale je otázkou, zda nejsou tyto změny příliš rychlé a jednostranné. Z mého pohledu by bylo vhodnější více reflektovat starou zásadu platnou od římského práva, že dluhy se mají plnit. Stávající legislativní stav ale reflektuje aktuální nálady ve společnosti a je výrazem politického výkonu moci.

Zajímal by mě také váš názor na finální podobu výtvoru našich zákonodárců lidově řečeno zákon o hromadných žalobách. I tuto právní normu musela Česká republika přijmout stejně jako novelu insolvenčního zákona – na rozkaz Evropské unie. Po bouřlivých debatách mezi politiky a právníky zvítězila varianta opt in. Je to podle vás správné nebo byste byl spíše pro variantu opt out?

Hromadné žaloby představují institut inspirovaný zahraničními class actions, zejména z USA, kde byl tento mechanismus často zneužíván. Tento nástroj, původně zamýšlený k ochraně práv poškozených spotřebitelů, se v některých případech může stát prostředkem k vyvíjení nátlaku na potencionální žalované nebo k podávání žalob s cílem dosáhnout finančního vyrovnání. Domnívám se, že justice by se neměla podílet na regulaci trhu tímto způsobem. Pro Českou republiku bylo ale přijetí zákona o hromadných žalobách vlastně povinné, neboť bylo nezbytné implementovat směrnici Evropské unie.

Zákon o hromadných žalobách a volba modelu opt-in je krok, který má své opodstatnění, ale také určitá úskalí. Opt-in znamená, že se každý dotčený musí aktivně přihlásit k účasti v žalobě, což respektuje individuální svobodu volby a brání tomu, aby někdo byl zahrnut do hromadného řízení bez svého vědomí. Z hlediska ochrany práv jednotlivců je to přístup, který je konzervativnější a méně invazivní, což odpovídá tradici českého právního prostředí. Tento model také přispívá k lepší kontrole nad řízením a omezuje možnost zneužívání hromadných žalob jako nástroje pro nekalé praktiky, například nátlak na podnikatele.

Na druhou stranu má model opt-in i své nevýhody. Klíčovým problémem je, že velké množství oprávněných osob často zůstane mimo žalobu, protože o ní nemusí vědět, nebo se obávají administrativní či finanční náročnosti přihlášení. To může vést k tomu, že výsledky hromadné žaloby nebudou dostatečně reprezentativní a právní nástroj ztratí na efektivitě. Naproti tomu model opt-out, kde jsou všichni dotčení automaticky zahrnuti, pokud se aktivně neodhlásí, by mohl vést k většímu dopadu a efektivnějšímu vymáhání práv.

Osobně se přikláním k názoru, že model opt-in je v současné situaci přijatelnější volbou. Zajišťuje rovnováhu mezi ochranou práv jednotlivců a odpovědným využíváním tohoto nového institutu. Avšak z dlouhodobého hlediska bych zvážil možnost hybridního přístupu, kdy by u určitých typů sporů, například u nízkých spotřebitelských škod s vysokým počtem postižených, mohl být uplatněn opt-out model. To by mohlo zvýšit efektivitu systému, aniž by byl narušen princip svobody volby.

Víte, konečná podoba zákona je kompromisem, který odpovídá českému právnímu prostředí a jeho současné míře připravenosti na takto komplexní nástroj. Přesto bude klíčové sledovat praxi a případně zákon upravit na základě zkušeností, aby se stal skutečně efektivním a spravedlivým nástrojem.

Je ještě něco, na co jsem se nezeptal a co byste chtěl, aby tu zaznělo?

Ano. V neděli 17. listopadu 2024 nás opustil významný český advokát s mezinárodním přesahem, profesor Alexander J. Bělohlávek, který je jistě velmi dobře znám svou publikační činností v oblasti insolvenčního práva. Rád bych mu tímto vzdal úctu a připomněl jeho přínos nejen pro českou, ale i světovou právní komunitu. Osobně jsem měl tu čest napsat recenzi do Bulletinu advokacie na jeho monografii z roku 2020 s názvem Evropské a mezinárodní insolvenční řízení.

Byl to právě profesor Bělohlávek, který varoval před unáhleným zaváděním nových mechanismů, aniž by byla plně využita stávající procesní opatření, a upozorňoval na potenciální rizika spojená s implementací hromadných žalob v českém právním prostředí. Jedním z hlavních problémů označoval mezinárodní uznávání rozsudků v případech hromadných žalob, zejména u modelu opt-out. Některé státy, jako například Kypr, Velká Británie a Irsko, totiž považují tento přístup za neslučitelný s jejich veřejným pořádkem, což komplikuje uznávání takových rozsudků v mezinárodním kontextu. Dalším bodem jeho kritiky je riziko zneužívání hromadných žalob k vymáhání tzv. „astronomického výpalného“, kdy náklady spojené s těmito žalobami nakonec nesou v konečném důsledku pouze a výlučně spotřebitelé.

Osobně se s jeho názory ztotožňuji a mám za to, že tento rozhovor vhodně na závěr doplní.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Petr Blahuš

Foto: Se souhlasem Davida Řezníčka