Diskuze bývá definována jako výměna názorů k danému tématu. Má zpravidla vést k vyřešení, nebo alespoň k vyjasnění problému. Proto i část tohoto čísla Konkursních novin věnujeme prezentaci názorů k novele insolvenčního zákona, která v Poslanecké sněmovně již prošla prvním čtením.
Jaká jsou fakta a co z diskuze v Poslanecké sněmovně i mimo ni vyplývá? Poslední veřejné dostupné údaje o zadluženosti v České republice jsou alarmující. V současnosti mezi námi žije více než 860 tisíc osob, které jsou zatíženy exekucí. Téměř půl milionu lidí je přitom zatíženo nejen jednou exekucí, ale hned třemi a více exekučními řízeními. Zhruba 150 tisíc lidí má dokonce více než deset exekucí. Stát dnes na to, že je tak velké množství lidí v dluzích, doplácí. Lidé mu neodvádí finanční prostředky do státního rozpočtu a ten jen zatěžují, protože čerpají sociální dávky. Kdyby se je podařilo navrátit do reálné ekonomiky a oni se oddlužili, začali pracovat, nebyli by na podpoře, měli příjmy a odváděli z nich daně, bylo by lépe. Kdo by si to nepřál?
Takovou možnost nabízí novela insolvenčníhoo zákona projednávaná v Poslanecké sněmovně, která v jedné z variant počítá i s tím, že dlužník by po sedmi letech nemusel věřiteli zaplatit ani korunu. Je to reálné?
V postavení věřitelů nejsou jen finanční nebo bankovní instituce. Jsou to i firmy, které poskytují služby a zboží, také sdružení vlastníků bytů, stát, města i obce. Jak uvedl jeden z diskutujících, „…honíme živnostníky, dáváme jim třicetitisícové pokuty za to, že pošlou se zpožděním kontrolní hlášení, a teď říkáme těm, kteří nezaplatili daně, že jim to odpustíme?“
V předloženém návrhu zákona bohužel nejsou zásadní analýzy a informace, na základě kterých by bylo možné posoudit, zda je návrh v souladu s právními, nebo ústavními pravidly, ani jaké budou jeho finanční náklady a zda namísto pomoci lidem v bezvýchodné situaci nepovede k masivnímu zneužívání na úkor věřitelů. Jak uvedl další z diskutujících, „…důvodem nemůže být jen aktuální číslo lidí v dluzích ani mediální masáž podpořená některými neziskovými organizacemi. To nedává obrázek o tom, proč a jací lidé se zadlužují. Dokonce ani nevíme, v kolika případech se ocitají v dluzích jen vlastní nezodpovědností a v kolika případech vinou objektivních příčin, které nemohou ovlivnit.“ Chybí tu také přiznání státu, že řeší sociální problém. Nikdo také neřekl jaké budou dopady novely na věřitele a samozřejmě i na administraci velkého množství nových případů. Budou snad pokryty v rámci narozpočtovaných prostředků a stávajícího personálního zabezpečení kapitoly Ministerstva spravedlnosti ČR? Jak je vidět, v souvislosti s touto novelou bude ještě třeba dost vysvětlit.
Na závěr v diskusi v rámci prvního čtení v Poslanecké sněmovně mimo jiné zaznělo, že je to věřitel, kdo primárně nese riziko insolvence svého dlužníka. To je sice pravda, ale znamená to snad, že dlužník nenese riziko žádné?
Karel Žítek
šéfredaktor