Poskytování úvěrů vyžaduje důkladné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jaké jsou právní rámce, výzvy a paradoxní požadavky na poskytovatele? A chrání regulace skutečně dlužníky?
Materiální stránka posuzování úvěruschopnosti
Posuzování úvěruschopnosti je klíčovým prvkem v procesu poskytování spotřebitelských úvěrů v České republice. Smyslem prověřování úvěruschopnosti spotřebitele je nejen chránit spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost, neboť se tak předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných vazeb a sociálních vztahů, a chrání i dřívější věřitele, přičemž poskytovatel úvěru jej poskytne jen, tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že ten bude schopen úvěr splácet[1].
Zákonný rámec právní úpravy
Současná právní úprava posuzování úvěruschopnosti vychází zejména ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES[2] a je upravena zákonem o spotřebitelském úvěru[3]. Stěžejním ustanovením je pak § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, prostřednictvím, kterého zákonodárce naznačuje způsob, jak by měl poskytovatel úvěru při posuzování úvěruschopnosti postupovat[4].
Bohužel ani zákon, ani judikatura soudů nedává poskytovatelům jednoznačnou a srozumitelnou metodiku, jak při posuzování úvěruschopnosti postupovat, a ani nejsou uváděny příklady „dobré praxe“. Naopak některé požadavky soudů či finančního arbitra na poskytovatele úvěrů se mohou občas zdát jakoby odtržené od reality života.
Poskytovatel má úvěruschopnost spotřebitele posoudit na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru po spotřebitele.
Parametry úvěru jako základní kritérium pro hodnocení úvěruschopnosti
Základním parametrem, který se musí posuzovat při hodnocení, zda byla poskytovatelem řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, musí jednoznačně být samotný úvěrový produkt, který je mu poskytován. Jeho výše, délka a rizikovost musí být definujícím parametrem, který vytyčí nároky na posouzení úvěruschopnosti. Sám zákon o spotřebitelském úvěru zmiňuje rozdílné nároky na postup při hodnocení úvěruschopnosti spotřebitele, kterému je poskytován mikroúvěr a spotřebitele, který si bere například dlouhodobý úvěr.
Posouzení úvěruschopnosti musí být individuální u každého spotřebitele, vychází se tedy především z informací o spotřebiteli samotném, za určitých podmínek však k němu poskytovatel úvěru může použít automatizované nástroje (modely)[5].
Velmi efektivní se v současné době ukazuje využívání statistických modelů s korektivem, tedy kombinace oficiálních statistických údajů a individuálních údajů získaných od spotřebitelů. [6]
Postup při hodnocení úvěruschopnosti
Při posuzování úvěruschopnosti je posuzována především schopnost spotřebitele řádně a včas splácet jednotlivé splátky spotřebitelského úvěru, a to zejména na základě vyhodnocení jeho příjmů a výdajů. Jak uvádí Ministerstvo financí České republiky pro účely posuzování úvěruschopnosti, je tak především důležité s dostatečnou mírou jistoty zjistit výši spotřebitelových příjmů a výdajů.
Pro posouzení je též znalost současné a minulé platební morálka spotřebitele. K tomu slouží především registry dlužníků – databáze obsahující informace zejména o tom, kolik, kdo dluží, a zda je v prodlení[7].
Hodnotí se také další údaje o finanční situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku, závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.
Zákon nestanoví postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných samotným spotřebitelem. Vedle těchto informací získává další údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele i z jiných zdrojů, případně jejich prostřednictvím tvrzení spotřebitele prověří, to vše při respektování principu přiměřenosti[8].
Příjmy je spotřebitel schopen obvykle doložit písemnými doklady a postavit je tak téměř na jisto. Posuzování příjmů se stalo standardem a většina poskytovatelů úvěrů nemá s touto stránkou posouzení úvěruschopnosti problémy. Lze využít řadu listinných dokladů vystavených zaměstnavatelem, daňové přiznání, výpis z banky atp.
Spotřebitelovi dosavadní závazky, jeho platební morálka a údaje o majetku evidovaném ve veřejných registrech jsou rovněž již standardně prověřovány prostřednictvím bankovních i nebankovních registrů, databází dlužníků, katastru nemovitostí, evidence vozidel atd.
Zjišťování výdajů spotřebitele
Problémy v praxi obvykle nastávají v otázce posuzování výdajů spotřebitele. Po poskytovateli úvěrů je vyžadován individuální přístup při hodnocení těchto výdajů. Je zřejmé, že spotřebitel velkou část svých výdajů vynaloží na zajištění běžných životních potřeb jako jsou náklady spojené s bydlením a běžnou spotřebou. Aby bylo možno tyto náklady posoudit musí poskytovatel znát formu bydlení spotřebitele, existenci společného jmění manželů, počet osob v domácnosti a počet vyživovaných osob.
Vedle těchto běžných výdajů mohou mít spotřebitelé také řadu dalších relevantních výdajů jako jsou výdaje na léky, výdaje na vzdělávání, dopravu, výdaje spojené se zájmovou činností atd.
Využití statistických metod s korektivem
Výdajovou stránku spotřebitele je nejvhodnější doložit prvotními doklady, prokazující skutečnou výši nákladů na bydlení, každodenní spotřeby atp. Ne vždy je však takový postup vhodný nebo možný. Spotřebitelé se často snaží své výdaje podhodnotit s vidinou jednodušší cesty k finančním prostředkům z úvěru. Poskytovatel úvěru by tak měl i k údajům od spotřebitele přistupovat obezřetně a v případě sebemenší pochybnosti je porovnat s dostupnými údaji Českého statistického úřadu, které poskytují velmi spolehlivý údaj o relevantních výdajích. Tato metoda se jeví rovněž jako vhodná v případech, kdy spotřebitel doklady o výdajích nedisponuje např. proto, že nájemní smlouva je uzavřena na partnera spotřebitele, spotřebitel bydlí u rodičů apod. Není rozhodně vhodné v takových případech spoléhat pouze na data z výpisu z bankovního účtu, které mohou být velmi zavádějící. Zároveň však platí, že poskytovatel úvěru nedisponuje jakýmikoliv prostředky, prostřednictvím kterých by byl schopen ověřit existenci ni neexistenci např. výše uvedených nájemních smluv.
Bankovní výpis není vhodný způsob doložení výdajů spotřebitele
Soudy ani finanční arbitr ve svých rozhodnutích nedávají poskytovatelům úvěru žádný návod, jak tvrzení dlužníka o jeho nepravidelných výdajích ověřit. Velmi často se tak uchylují ke konstatování, že výdaje dlužníka měly být posouzeny na základě výpisu z bankovního účtu spotřebitele.
Vůbec si ovšem neuvědomují, že takové posouzení je velmi nepřesné a potenciálně nebezpečné jak pro spotřebitele, tak pro poskytovatele úvěrů. Zatímco podhodnocení příjmů povede maximálně k tomu, že spotřebiteli nebude úvěr poskytnut. Podhodnocení výdajů může paradoxně vést přesně k těm důsledkům, kterým má posuzování úvěruschopnosti předcházet. Právě posuzování výdajů podle výpisu k bankovnímu účtu může velmi často vést k podhodnocení výdajů. Řada spotřebitelů, zejména těch straších, využívá stále ještě ve velké míře hotovost a platby složenkami a z výpisu z bankovního účtu se tak poskytovatel dozví mnohdy jen výši jeho příjmu a maximálně platby spojené s bydlením jako je nájemné či inkaso. Naopak mladí spotřebitelé využívají mnohdy více bankovních účtů, mezi které dělí své výdaje. Poskytovatel tak není schopen reálně ověřit správnost tvrzených výdajů ze strany spotřebitele. Musí se skutečně velmi často spolehnout jen na jeho tvrzení, jehož správnost a úplnost spotřebitel obvykle stvrzuje svým podpisem. V případě, že spotřebitel často vybírá hotovost, není poskytovatel úvěru rovněž schopen zjistit, jak byly tyto finanční prostředky využity. Což samozřejmě neznamená, že by výpis z bankovního účtu v praxi nebylo možno využít vůbec, ale nemůže se rozhodně stát alfou a omegou posuzování úvěruschopnosti. Může se však stát vhodným korektivem, právě k již výše zmíněným datům získaným prostřednictvím údajů Českého statistického úřadu.
Je otázkou, jestli by po většině zjištění nesprávného prověření úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru nemělo následovat podání trestního oznámení pro úvěrový podvod[9], poskytovatel úvěru by neměl být sankcionován za to, že mu spotřebitel neuvedl správné nebo úplné informace.
Paradoxem rozhodovací praxe soudů i finančního arbitra však je, že zatímco od poskytovatelů úvěrů požadují důsledné individuální posuzování každého spotřebitele, oni ve své rozhodovací praxi paušalizují a vůbec nerozlišují povahu, délku, výši a rizikovost úvěru pro spotřebitele. Jejich rozhodovací praxe je zcela konstantní bez ohledu na to, o jaký úvěr se jedná.
Dalším aspektem, který je nutno zohlednit je, že poskytovatel úvěru má při zjišťování informací o spotřebiteli postupovat přiměřeně, tak aby požadované informace excesivně nezasahovaly do soukromé sféry spotřebitele. Poskytovatel může informace zjišťovat, nejvýše v tom rozsahu, které je nezbytně nutné ke splnění jeho povinnosti a při respektování práv spotřebitele na ochranu jeho osobních údajů. Stávající praxe soudů i finančního arbitra vyžaduje od poskytovatele úvěrů v mnoha případech, aby překročil pomyslnou hranici mezi údaji nutnými k prověření úvěruschopnosti a mezi jeho soukromím. Jak jinak tedy posuzovat situaci, kdy bude poskytovatel vyžadovat doklady prokazující spotřebitelovu léčbu, zájmy jeho dětí, zlozvyky apod.
Soudy ani finanční arbitr rovněž nezohledňují, že při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vznikají poskytovatelům úvěrů náklady, které celou transakci ekonomicky zatěžují. Čím vyšší nároky na prověření úvěruschopnosti jsou na poskytovatele kladeny, tím dražší se úvěr ve své podstatě stane pro spotřebitele.
Zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti
Zcela nesmyslné se v kontextu smyslu posuzování úvěruschopnosti jeví zneplatňování již splacených úvěrových smluv. Je-li smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zjistit, zda je v jeho možnostech poskytovaný úvěr splatit, je zcela nepochopitelné konstatovat, že se tak nestalo, když byl tento úvěr řádně splacen.
Na zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti a zpětné poukazování na formální vady při posuzování úvěruschopnosti poukázal již i Nejvyšší soud České republiky[10]. Nejvyšší soud uvedl, že „samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost, tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací“. Je vytýkáno, že soudy se nezabývají skutečnou ekonomickou situací spotřebitele v době sjednávání úvěru, ale vychází pouze z formalistického přezkumu úkonů provedených ze strany poskytovatele úvěru, doku naleznou v jeho postupu nějakou chybu.
Ostatně tuto skutečnost potvrdil Nejvyšší soud České republiky i ve svém dalším rozhodnutí[11], kde konstatoval, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
Pokud tedy spotřebitel úvěr řádně splatil muselo by se v řízení o neplatnost smlouvy prokázat, že v době, kdy byl spotřebiteli úvěr poskytnut byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. V případech rozsudků, jimiž je prohlašována neplatnost smluv, které byly spotřebitelem řádně uhrazeny, aniž by současně bylo posouzena skutečná neschopnost spotřebitele úvěr splácet v době, kdy mu byl poskytnut, postupují soudy a finanční arbitr ryze formalisticky a nerespektují tak duch a smysl právní úpravy.
Jak zdůraznil i Nejvyšší soud České republiky smyslem právní úpravy je zjistit skutečnou schopnost spotřebitele úvěr splácet oproti pouhé formalistické kontrole naplnění požadavků při posuzování, kterou velmi často prosazují soudy i finanční arbitr.
Autor: Lukáš Pachl
Foto zdroj: pexels.com
- Nejvyšší soud České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ↑
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS ↑
- Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ↑
- § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. ↑
- https://www.mfcr.cz/cs/financni-trh/spotrebitelske-uvery/spotrebitelsky-uver/produktova-regulace#1 ↑
- SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 86 [Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 426. ↑
- https://www.mfcr.cz/cs/financni-trh/spotrebitelske-uvery/spotrebitelsky-uver/produktova-regulace#1 ↑
- Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci 17 VSOL 127/2017-39 ze dne 17.10.2017 ↑
- § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník; Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. ↑
- Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.6.2019ve věci 20 Cdo 1704/2019 ↑
- Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27.9.2023 ↑
