Česká ekonomika roste, klesá nezaměstnanost, jsou vyšší platy a více pracovních příležitostí. Roste však i zadlužení obyvatel České republiky. Na konci prvního čtvrtletí letošního roku jejich celkový dluh poprvé v historii přesáhl dva biliony korun a meziročně vzrostl o 162 miliard.
Většina lidí si půjčuje, protože počítá s tím, že částku, kterou si půjčili, splatí. Mnohým se to daří, protože výše dluhu ohroženého nesplácením se meziročně snížila o šest miliard na celkových 41 miliard korun a podíl ohroženého dluhu dnes přestavuje pouhá dvě procenta z celkové částky. Jiným se to stále nedaří, takže zadlužených je u nás ještě dost – přibližně 655 tisíc. Jde o problém, se kterým by se měl někdo vypořádat. Ale kdo? Sami dlužníci? Někteří nemohou, jiní nechtějí. A věřitelé? Ti by o své peníze neradi přišli. Proto pomocnou ruku chce zadluženým podat stát. A tak Poslanecká sněmovna v současné době projednává další novelu insolvenčního zákona, která má pomoci dlužníkům z takzvané dluhové pasti. Podle návrhu by někteří z nich dokonce nemuseli během sedmi let splatit ani korunu.
A co na to věřitelé, kteří by o své pohledávky přišli? Nadšeni jistě nejsou, protože půjde o jejich peníze a zásah do vlastnických vztahů. A kdo jsou tito věřitelé? Nejde jen o poskytovatele úvěrů, ale například i o živnostníky, kteří odvedli práci nebo dodali zboží, za které nedostali zaplaceno. Samozřejmě jde i o nájemníky nebo majitele bytů, kteří zaplatili poplatky za některé služby a příspěvky do fondu oprav za své insolventní sousedy. Řada z nich odpovědnost za vznik svých pohledávek nést nemůže – nikomu peníze dobrovolně nepůjčili.
Je jisté, že současná situace je opravdu zralá na něco, co by se dalo nazvat, jak řekl v našem rozhovoru docent Luboš Smrčka z Vysoké školy ekonomické v Praze, hromadným oddlužením populace. Otevřeme ale tím nejspíše dveře k ještě většímu morálnímu hazardu, než v minulosti. Druhá novela insolvenčního zákona v navrženém znění by byla, jak prohlásil prezident České asociace věřitelů JUDr. Pavel Staněk, „…dalším krokem k vychýlení žádoucího rovnovážného stavu výrazně ve prospěch dlužníka na úkor věřitele.“ Odstranění minimální hranice dluhu, který dlužník musí v průběhu oddlužení splatit, může být také pro dlužníky jasným signálem, že své dluhy nemusí platit. A to samozřejmě ovlivní nejen ty, kteří se dnes skutečně nacházejí v bezvýchodné situaci, kterou nedokáži řešit, protože nedosáhnou na aktuální podmínky oddlužení, ale i dlužníky, kterým splácení doposud nedělalo větší obtíže. A nakonec: Stát úpravou inolvenčního zákona vlastně řeší sociální problém.
Pokud by současná Poslanecká sněmovna měla další novelu insolvenčního zákona ještě před volbami schválit, musí si pospíšit. Zdá se však, že tento problém včas nezvládne a postoupí jej k vyřešení až Sněmovně následující.
Karel Žítek, šéfredaktor
