O vinách a dluzích IV.

Toto pokračování zahájíme banálním konstatováním, že už je jaro. Máme po Velikonocích, svátcích jara, ukřižování, zmrtvýchvstání vzkříšení nebo době nové řeči, jak říká Kiplingův Mauglí. Letos má ovšem tato banalita zvláštní význam. Je totiž zároveň sdělením o tom, že skončila definitivně zima, kterou se podařilo naší zemi a společnosti přečkat ve vztahu k energetické krizi nad očekávání klidně. Byl to souběh několika vlivů. Patří mezi ně nepochybně počasí, situace na světových i regionálních  trzích, dílčí inovace, úspory energií podniky i obyvatelstvem, vládní cenové stropy a zajištění dodávek energií, především plynu, z terminálů v zahraničí. Tento mix subjektivních i objektivních vlivů se nakonec pro tuto zimu ukázal jako dostatečný. Podařilo se snížit závislost na dodávkách z Ruska, především pokud jde o plyn. To je karta, která nám zůstane v ruce i do budoucna. Z východu tak k nám přímo přitékají už jenom některé ropné produkty. Ovšem globální námořní obchod s uhlovodíky se stal zároveň velmi neprůhledný a často lze jen obtížně určit, odkud vlastně obřími loděmi převážené rodné produkty a plyn pocházejí. Nicméně v úsporách, inovacích a diverzifikaci energetických zdrojů můžeme a musíme pokračovat, to máme ve vlastních rukách a je to správná cesta. Dále bychom měli přestat s primitivním se vymlouváním na zlé Rusko a Čínu, které mohou podle některých našich politiků za všechny naše obtíže. Je to nedůstojné a směšné, protože vždycky platilo, platí a platit bude, že za většinu našich problémů může naše lenost, tupost a neschopnost a pomoc nemůžeme očekávat od nikud jinud, než od našich schopností,  pracovitosti a činorodosti. Pokud nás podpoří alespoň částečně počasí a situace na trzích, můžeme očekávat, že se v roce 2025 budeme cítit v nové situaci alespoň trochu stabilně a nebudeme se muset pořád ohlížet přes rameno, zda se k nám nesnáší nějaká ta černá labuť.