O cyklistech placených z našich daní a (ne)veselých zítřcích

O Češích se vypráví řada bonmotů. Jeden z méně příznivých říká, že jsme jako cyklisti – ti se směrem nahoru vždy hrbí, za to dolů umí jen šlapat. Což přesně odpovídá chování řady úředníků, kteří i v dnešní těžké době – za situace, kdy sami nepřišli ani o práci, ani o korunu mzdy – tvrdě, a jak se už ukazuje možná i nezákonně kvůli snaze vlády šetřit kde se dá, vymáhají od lidí zpět i tu mizernou almužnu, kterou jim stát během covidu dal za jím zrušené akce a živnosti. Buďme konkrétní, takto asociálně se chovají třeba úředníci ústeckého berňáku Irena Brožová a Miloš Dvořák. A to navzdory „proklientskému“ přístupu k lidem postiženým covidem, veřejně deklarovanému ministrem financí Stanjurou (ODS). Pokud má ovšem takhle vypadat slib jednání s lidmi, pak je načase, aby byly volby do Parlamentu co nejdříve.

A další příklad, shodou okolností také z chlívku ODS: politický turista, europoslanec a její současný člen Saša Vondra zase nechal jako ministr obrany před 10 lety (ještě než se musel po vytunelování 950 milionů v kauze Promopro sám odporoučet) rozprášit elitní záložní prapor Vojenské policie jen proto, že si jeden z jejich příslušníků (toho času novinář) dovolil napsat pravdu o jeho nemanželském dítěti s někdejší spolupracovnicí prezidenta Havla a dnešní europoslankyní (také za ODS). Co na tom, že byl tento útvar po stránce odborné díky největšímu procentu policistů a právníků nejlepší ze všech záložních praporů VP? (Dokonce v něm sloužil vysoký státní zástupce a současný generál a šéf GIBS Radim Dragoun).

Toto chování nejen přesně odpovídá již uvedenému, ale také další charakteristice, kterou zmiňuje spisovatel a bývalý mluvčí Škody Plzeň Jan Drnek: „Češi jsou jako na věky zapouzdřené dítě. Zpupní v přesile a naříkající, žalující a stěžující si v potížích, stále se dovolávající pomoci druhých, kterým místo hrdosti zbyla jen kombinace strachu a pýchy.“ Nu, tváří v tvář současnosti se můžeme jen přát, aby tento stát a ministryně obrany (opět z ODS) ještě tyto odborně zdatné muže nepotřebovaly.

Co ale budeme každopádně potřebovat všichni, bude špunt do peněženky. Protože je už jisté, že i ta sebemenší naděje na světlo na konci inflačního tunelu je pryč. Čekají nás možná až roky chudnutí, kdy se naše úspory budou rozplývat rychleji než sněhulák na Sahaře. Možná zažijeme i politickou nestabilitu, sociální bouře a vlny kriminality zaviněné růstem osobních bankrotů, krachů firem a vlnou insolvencí, podobně jako tomu bylo za Velké krize.

A přesto i za této situace plánují politici opakování na samé hraně ústavnosti balancujícího Milostivého léta, ačkoliv se ještě nedávno dušovali, že se jedná o výjimku v našem právu. Proto jsme se v tomto čísle zaměřili na jeho zhodnocení a bilancování a to jak z pohledu těch nahoře, tak i lidí zdola. A také řečí čísel, která nám přišla do redakce od firem, které vinou tohoto aktu musely rušit kvanta exekucí. Bez ohledu na problémovost aktu č. 1 jsme ale dali možnost vyjádřit se i jednomu z jeho duchovních otců, poslanci Výbornému (KDU-ČSL). Věříme totiž, že demokracie není diktát, ale diskuze a že právě jen tak vzniká pokrok. Doufejme, že pokud už bude „milost č. 2“, budou do ní aspoň zapracovány i věcné námitky. Do té se modleme, aby někoho nenapadlo zmáčknout červený knoflík ve svém kufříku.