Posuzování úvěruschopnosti: novela ZSÚ, která opět zhoršuje postavení věřitele
Posuzování úvěruschopnosti má nově více zohledňovat skutečnou schopnost splácet než formální chyby v procesu. Novela ZSÚ však ponechává řadu nejasností, které mohou i nadále vyvolávat spory a právní nejistotu.
Lukáš Pachl/2. 6. 2026
Z obsahu:
- Posuzování úvěruschopnosti má být založeno na skutečné schopnosti splácet, nikoli na formálních chybách.
- Řádně splacený úvěr by měl hrát významnou roli při hodnocení platnosti smlouvy.
- Právní jistota věřitelů je podle autora nezbytnou podmínkou fungujícího úvěrového trhu
Když se veřejně mluví o spotřebitelských úvěrech, obvykle se rychle vytvoří jednoduchý příběh. Na jedné straně stojí spotřebitel, na druhé věřitel, a mezi nimi zákonodárce, který má prvního chránit před druhým. Jenže takto jednoduchý svět existuje spíše v politických prohlášeních než v praxi. Skutečný úvěrový trh je složitější. Věřitel není jen někdo, kdo „půjčuje za úrok“. Je to subjekt, který nese riziko nesplacení, financuje své provozní náklady, plní dohledové povinnosti, investuje do dat, compliance a prevence podvodů, a navíc má být připraven obhájit každé rozhodnutí i po mnoha letech. Spotřebitel zase není vždy jen slabší stranou v klasickém smyslu. Může být i osobou, která úvěr řádně splatila, nic nenamítala, a teprve následně svůj údajný nárok postoupila specializované společnosti, která na starých úvěrových smlouvách staví svůj „podnikatelský záměr“. Jejich přičiněním je úřad Finančního arbitra zahlcen, což se jednoznačně musí promítnout do kvality jejich činnosti. O tom, že takové spory nejsou hypotetické, svědčí i judikatura Nejvyššího soudu, kde vystupují společnosti uplatňující postoupené nároky ze splacených spotřebitelských úvěrů, ale také výroční zpráva Finančního arbitra za rok 2025.
Novelizace zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je proto zajímavá nikoli tím, že by konečně vyřešila problém posuzování úvěruschopnosti, ale spíše tím, že ukazuje slabost české legislativní techniky. Zákonodárce opět otevírá velké téma, ale nejde až k jádru. Povinnost posuzovat úvěruschopnost zůstává. Věřitel má před uzavřením smlouvy důkladně posoudit, zda spotřebitel bude schopen úvěr splácet, a má vycházet z informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze úvěru. Současně platí, že úvěr lze poskytnout jen tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. To je rozumné pravidlo. Žádný seriózní věřitel nemá zájem půjčovat lidem, kteří objektivně splácet nemohou. Takové úvěry nejsou obchod, ale budoucí ztráta.
Současný problém: formalismus místo skutečné úvěruschopnosti
Problém se však nachází jinde, v následku. Současná právní úprava spojuje poskytnutí úvěru v rozporu s výsledkem posouzení s neplatností smlouvy. Spotřebitel pak vrací jen jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Tato konstrukce měla původně působit jako tvrdá prevence proti neodpovědnému půjčování. V praxi se však změnila v právní arzenál, jenž firmy dokonce veřejně nabízejí a který lze použít i tam, kde žádné skutečné předlužení nenastalo. Stačí tvrdit, že věřitel nedoložil ten či onen krok, že neověřil určitý údaj, že nepracoval s výdaji dostatečně podrobně, že model nebyl dost průhledný. Spor pak neřeší otázku, zda dlužník byl schopen úvěr splatit, ale k pitvání úvěrového spisu. Dochází tak jednoznačné podpoře finanční nezodpovědnosti a zneužívání práva.
Co má novela změnit a proč to nemusí stačit
Novela se snaží tuto logiku otočit směrem k materiálnímu pojetí. Ministerstvo financí samo vysvětluje, že cílem je soustředit se na skutečnou schopnost spotřebitele splácet, nikoli na formální chybu v procesu. To by mohlo znít jako zásadní a pochopitelná změna. Ve skutečnosti jde spíše o pokus napsat do zákona to, k čemu už dospívá část judikatury. Nejvyšší soud v posledních rozhodnutích zdůraznil, že samotné pochybení v procesu posouzení ještě automaticky neznamená neplatnost smlouvy. Rozhodné má být, zda zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Jestliže spotřebitel úvěr splatil, splátka představovala rozumný podíl jeho příjmu a nebylo prokázáno, že byl v době uzavření smlouvy fakticky neúvěruschopný, je neplatnost celé smlouvy nepřiměřeným důsledkem.
To je správný směr. Právo má trestat skutečné porušení, nikoli vytvářet loterii z formálních nedostatků. Ochrana spotřebitele nemá být proměněna v bezrizikový investiční produkt pro třetí osoby. Jestliže někdo půjčku dostal, použil, splatil a teprve poté se objeví profesionální vymáhač „spotřebitelského nároku“, který tvrdí, že úvěr byl od počátku neplatný, nejde už o klasickou sociální ochranu slabší strany. Bohužel tento typ lidí se objevuje již i mezi neziskovými subjekty. Nejedná se však o proklamovanou ochranu spotřebitele, ale o čistý byznys. Jde o sekundární trh se spory. Takový trh může být legální, ale zákonodárce by neměl předstírat, že je totožný s ochranou domácnosti v dluhové pasti.
Zde se dostáváme k jádru kritiky. Novela je prezentována jako vyjasnění. Jenže vyjasnění je pouze částečné. Jestliže se do zákona vloží materiální test, ale zároveň se přesně neřekne, jaké vady jsou podstatné, kdo co prokazuje, jaký význam má řádné splacení, jak se má posuzovat nízká splátka ve vztahu k příjmu a jaký prostor má věřitel pro proporcionalitu, právní nejistota nezmizí. Jen se přestěhuje do jiné části sporu. Místo otázky „byla úvěruschopnost posouzena dokonale?“ se bude vést otázka „měla procesní vada vliv na výsledek?“. To je sice přijatelnější otázka, ale stále otázka otevřená pro nákladné a dlouhé soudní dokazování.
Právní jistota jako podmínka odpovědného úvěrování
Z pohledu věřitelů je zásadní, aby pravidla byla předvídatelná. Věřitel nepotřebuje slabý zákon. Potřebuje zákon, podle kterého lze bezpečně nastavit procesy. Pokud mu stát řekne, že musí porovnat příjmy, výdaje, závazky a dosavadní platební morálku, je to splnitelné. Pokud mu ale zároveň neřekne, jaké minimum dokumentace stačí pro různé typy produktů, výší úvěru a rizikových profilů, vytváří regulaci zpětného hodnocení. Po bitvě je každý generál. Po pěti letech od uzavření smlouvy se vždy najde údaj, který mohl být ověřen ještě o něco lépe.
Problém nastává tehdy, když se z ochranné doktríny stane jednostranný politický reflex. Debata pak vidí každé zpřesnění ve prospěch právní jistoty věřitele jako oslabení spotřebitele. To je omyl. Právní jistota věřitele není opakem ochrany spotřebitele. Je její podmínkou. Bez předvídatelného práva se odpovědný úvěr zdražuje, zpomaluje a mizí z okrajových segmentů trhu. Výsledkem pak není lepší ochrana slabších klientů, ale přesun poptávky k méně regulovaným, šedým nebo rodinným zdrojům financování. Na jedné straně je odpovědné úvěrování, na straně druhé zodpovědnost spotřebitelů definovaná alespoň bazálně formou finanční gramotnosti. V současné době však spotřebitelům stát prostřednictvím absolutní ochrany a umožněním zneužití spotřebitelských práv říká, nechovejte se zodpovědně. Úvěr můžete kdykoliv zneplatnit a úroky si nechte vrátit.
Přiměřenost sankcí a role řádného splacení
Stejně opatrně je třeba číst i námitky, že oslabení sankce neplatnosti povede k nedůslednosti. Sankce má být účinná, přiměřená a odrazující. To však neznamená, že má být automatická a likvidační i při marginální vadě. Je rozdíl mezi věřitelem, který neposoudil nic, ignoroval registry, nezkoumal příjem a poskytl úvěr zjevně insolventnímu člověku, a věřitelem, který měl podklady o příjmu, ověřil bezdlužnost, pracoval s interním modelem, ale neprokázal jeden dílčí údaj o výdajích v podobě, kterou si soud po letech představuje jako ideální. První případ si tvrdou sankci zaslouží. Druhý případ volá spíše po přiměřené korekci, nikoli po anulaci ekonomiky celé smlouvy.
Právo Evropské unie ostatně nevyžaduje slepý formalismus. Vyžaduje odpovědné půjčování, účinné sankce a ochranu před předlužením. Soudní dvůr EU zdůraznil důkazní břemeno věřitele a význam dostatečných informací. Zároveň ale evropský rámec nechává členským státům prostor pro konkrétní nastavení sankcí. Česká debata by proto neměla být vedena heslem „co nejtvrdší sankce, tím lepší ochrana“. Přiměřenost není slabost. Přiměřenost je základ právního státu a ekonomické racionality.
Zvlášť citlivé je řádné splacení úvěru. Samo o sobě samozřejmě nemůže zpětně legitimizovat jakékoli porušení povinností. Kdyby věřitel vůbec nic neposoudil, nelze říct, že následné splacení vše zhojilo. Ale řádné splacení je silný faktický signál. Ukazuje, že spotřebitel zřejmě nebyl osobou, která objektivně nemohla splácet. Má-li soud po úplném splacení prohlásit smlouvu za neplatnou, měl by přesvědčivě vysvětlit, proč se i přes tento fakt domnívá, že úvěr neměl být poskytnut. Bez tohoto požadavku se ochrana spotřebitele mění v sankční formalismus.
Zákonodárce by měl udělat víc než jen posunout formulaci. Měl by zavést bezpečné přístavy pro věřitele. Například pravidlo, že u nízkých úvěrů s nízkou splátkou postačí jednodušší, ale dokumentovaný proces; že řádné splacení zakládá vyvratitelnou domněnku úvěruschopnosti; že nepodstatná procesní vada nevede k neplatnosti, pokud by úvěr byl poskytnut i při bezvadném procesu; a že osoba, která nárok nabyla od spotřebitele za účelem hromadného uplatňování, nemá být zvýhodněna oproti samotnému spotřebiteli. Taková pravidla by nechránila nezodpovědné věřitele. Chránila by trh před právní spekulací.
Ekonomické dopady nejistoty na úvěrový trh
Ekonomický rozměr bývá v této debatě podceňován. Každá nejistota má cenu. Pokud věřitel neví, zda mu soud za několik let nezneplatní smlouvu kvůli spornému detailu, promítne toto riziko do ceny, dostupnosti nebo přísnosti schvalování. Nejvíce na to nedoplatí bohatý klient s vysokým příjmem a čistým registrem. Doplatí na to klient na hraně: zaměstnanec s kolísavým příjmem, samoživitelka, mladá rodina bez dlouhé úvěrové historie, senior s nižším důchodem, člověk po krátkodobém výpadku příjmu. Právě tito lidé pak slyší, že se je zákon snaží chránit, ale v praxi jim odpovědný poskytovatel raději nepůjčí.
Není fér tvrdit, že věřitelé chtějí půjčovat bez kontroly. Seriózní věřitelé chtějí pravý opak: jasnou kontrolu, dobrá data, rozumnou proporcionalitu a stabilní výklad. Tvrdý dohled České národní banky, pokuty a licence jsou důležitější než dodatečné soukromoprávní rušení smluv v případech, kde spotřebitel žádnou platební újmu neutrpěl. Veřejnoprávní sankce míří na nastavení systému. Soukromoprávní neplatnost má chránit konkrétního spotřebitele. Pokud se tyto dvě funkce smíchají, vznikne nebezpečný hybrid: sankce se tváří jako ochrana jednotlivce, ale fakticky financuje procesní podnikání třetích osob.
Důležité je také nepodceňovat rozdíl mezi spotřebitelským úvěrem jako sociálním problémem a spotřebitelským úvěrem jako běžnou finanční službou. Veřejná debata často pracuje s nejhorším případem: člověk v tísni, kumulace dluhů, agresivní reklama, neschopnost vyznat se ve smlouvě. Takový případ skutečně vyžaduje ochranu. Jenže právo se pak aplikuje i na tisíce zcela běžných situací, v nichž si domácnost půjčí menší částku, splácí ji bez problémů a po skončení vztahu neexistuje žádný sociální konflikt. Pokud stát nastaví pravidla podle extrému, zatíží i normální případy. A jestliže se z každé drobné nejistoty stane potenciální neplatnost, zůstane ve výsledku méně prostoru pro rychlé, legální a transparentní financování.
Zákonodárce by měl zároveň otevřeně říct, že stoprocentně přesné posouzení úvěruschopnosti neexistuje. Věřitel pracuje s informacemi dostupnými v určitém okamžiku. Nevidí budoucí nemoc, rozvod, ztrátu práce, růst nájemného ani změnu chování spotřebitele. Úvěruschopnost proto není věštecká disciplína, ale odborný odhad založený na datech. Právo by mělo hodnotit kvalitu tohoto odhadu podle informací dostupných v době uzavření smlouvy, nikoli podle toho, co se o spotřebiteli zjistilo až později. Jinak se odpovědné úvěrování mění v odpovědnost za budoucnost, kterou žádný podnikatel nemůže nést.
Právě proto je vhodné trvat na proporcionalitě. Úvěr na několik tisíc korun, splatný v několika měsících, nemůže být posuzován stejnou administrativní vahou jako hypotéka nebo dlouhodobý konsolidační úvěr. Přiměřenost neznamená benevolenci. Znamená, že míra ověřování má odpovídat výši, délce a rizikovosti úvěru. To ostatně odpovídá i logice samotného ZSÚ. Pokud zákon používá slova nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, nemá tím říkat, že věřitel musí vždy provést maximální možnou kontrolu. Má provést kontrolu rozumnou a obhajitelnou.
Novela tedy opravdu může „nic nezměnit“ v tom nejdůležitějším. Nezmění povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost. Neodstraní potřebu dokladů, registrů a individuálního vyhodnocení. Nezruší odpovědnost věřitele za zjevně nezodpovědné půjčení. A pokud nebude napsána dostatečně přesně, nezmění ani chuť specializovaných žalobců hledat ve starých smlouvách procesní slabiny. Změní pouze slovník sporu. Tam, kde se dnes mluví o nedostatečném posouzení, se bude zítra mluvit o vlivu vady na výsledek, důvodných pochybnostech a materiální úvěruschopnosti.
Odpovědné úvěrování potřebuje jasná pravidla
Přitom správné řešení není složité. Věřitel má nést odpovědnost, pokud poskytl úvěr člověku, u něhož muselo být z dostupných informací zřejmé, že splácet nebude. Spotřebitel má být chráněn, pokud byl do úvěru vtažen bez reálného posouzení nebo přes zjevná varování. Ale věřitel, který rozumně posoudil dostupné informace a poskytl splatitelný úvěr, nesmí žít roky v právním stínu. Právo nemá trestat za to, že proces nebyl dokonalý. Má trestat za to, že výsledek byl nezodpovědný.
Český zákonodárce by proto měl přestat vyrábět neurčité kompromisy mezi aktivistickým voláním po co nejtvrdší sankci a potřebou funkčního úvěrového trhu. Odpovědné úvěrování není totéž, co preventivní podezřívání věřitelů. Ochrana spotřebitele není totéž, co obchodování s nároky po splacení úvěru. A právní stát není totéž, co permanentní nejistota, v níž soud až ex post rozhodne, zda byl věřitel dostatečně pečlivý podle měřítek, která zákon sám nikdy jasně nevyjádřil.
Novela ZSÚ má šanci posunout debatu správným směrem, pokud přijme materiální pohled: rozhodné má být, zda úvěr byl pro spotřebitele splatitelný a zda věřitel postupoval přiměřeně povaze rizika. Pokud však zůstane jen u neurčitých vět, bude to promarněná příležitost. Věřitelé nezískají jistotu, budou z trhu odcházet, spotřebitelé nezískají lepší ochranu a zhorší se jim přístup k finančním službám, a právní spekulanti získají další sezonu. A to je výsledek, který si nemůže přát nikdo, kdo bere odpovědné úvěrování vážně.
Lukáš Pachl
