Někteří soudci si pletou zásadu volného hodnocení dokazování s libovůlí

Hovoříme s advokátem, expertem na civilní právo procesní a směnečné, exekuční, insolvenční, obchodní a dědické právo JUDr. Radimem Chalupou PhD:

 V dnešním čísle Konkursních novin přinášíme dokončení rozhovoru s jedním z našich předních expertů na civilní právo procesní a směnečné JUDr. Radimem Chalupou, PhD. Díky své mnohaleté praxi jsme mu tak mohli položit otázky nejen směrem k teorii práva, ale také se ho ptát na jeho osobní, praktické zkušenosti s fungováním české justice. A ty nebyly – pro někoho možná překvapivě, pro jiného zas až tolik ne – zrovna moc pozitivní.

„Ve sporných řízeních se zdaleka ne výjimečně setkávám s nekorektním hodnocením dokazování soudci. Někteří soudci si pletou zásadu volného hodnocení dokazování s libovůlí,“ říká JUDr. Chalupa. „Mají-li špičky justice za to, že lze kvalitu soudců plošně hodnotit jako dostatečně vysokou, tak já s nimi uvedený optimismus nesdílím,“ říká v našich zeměpisných šířkách nezvykle otevřeně advokát chalupa.

Pane doktore, jak běžným jevem je v českém insolvenčním řízení popření přihlášené pohledávky, které může negativně ovlivnit uspokojení popřené pohledávky z výtěžku (např. co do určení pravosti) a jaké jsou možné výsledky popření přihlášené pohledávky?

Bohužel nemám sice statistickou představu o tom, kolik přihlášených pohledávek je procentuálně popíráno, popření přihlášené pohledávky v insolvenčních řízeních je však běžným a nezbytným jevem.

Tak jako nelze v nalézacím řízení vyhovět všem žalobám, nelze ani v insolvenčním řízení plošně uspokojovat všechny přihlášené pohledávky. Posouzení existence a důvodnosti uplatnění přihlašovaných pohledávek v insolvenčním řízení má specifický režim, v jehož rámci namísto nalézacího řízení probíhá přezkum těchto pohledávek. Přezkum pohledávek je přitom třeba považovat za akt předběžného posouzení pravosti a výše (jakož i pořadí) přihlášených pohledávek, jehož výsledek může být následně revidován soudem v incidenčním sporu. Při přezkumu může být pohledávka uznána nebo popřena. Výsledkem uznání pohledávky při přezkumu je její zjištění, popření přihlášené pohledávky má několik možných vyústění; právní důsledky popření přihlášené pohledávky závisí na faktu, který účastník insolvenčního řízení pohledávku popřel, zda byla popřena pohledávka vykonatelná nebo nevykonatelná, pohledávka zajištěná nebo nezajištěná a jaký byl výsledek incidenčního sporu, jenž byl případně popřením pohledávky vyvolán. Popření přihlášené pohledávky se ve výsledku projeví tak, že

• přihlášená pohledávka je zjištěna a po skončení řízení, v němž je úpadek řešen konkursem, a upravený seznam přihlášených pohledávek se nestane exekučním titulem – což se děje v případě, že je pohledávka popřena dlužníkem,
• přihlášená pohledávka není zjištěna – což se děje v případě, že nevykonatelnou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním (jedná-li se o pohledávku nezajištěnou) a věřitel nepodal žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky nebo věřitel v takovém incidenčním sporu neuspěl,
• přihlášená pohledávka není zjištěna – což se děje také v případě, že pohledávku popřel jiný přihlášený věřitel a tento s popřením uspěl v incidenčním sporu, který byl zahájen popřením pohledávky, jež bylo uskutečněno ve formě vyžadované zákonem,
• přihlášená pohledávka není zjištěna – což se děje rovněž v případě, že insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním (jedná-li se o pohledávku nezajištěnou) popřel vykonatelnou pohledávku a popření neuplatnil zahájením incidenčního sporu žalobou na určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky nebo v takovém incidenčním sporu neuspěl,
• přihlášená pohledávka je zjištěna – což se děje v případě, že pohledávka není popřena, a v případě, že výsledkem incidenčního sporu, jenž byl vyvolán popřením přihlášené pohledávky, je určení pravosti, nárokované výše nebo nárokovaného pořadí popřené pohledávky.

Jakkoliv se schéma možného vyústění popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení jeví jako komplikované, ve skutečnosti však až zas tak složité není, a především nezavdává důvod k zásadním věcným výhradám.

V předchozí odpovědi jste několikrát zmínil incidenční spory vyvolané popřením pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. Jak hodnotíte právní úpravu těchto incidenčních sporů?

Právní regulaci incidenčních sporů, jež jsou vyvolány popřením pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, považuji v zásadě za zdařilou, byť nikoli za prostou nedostatků. Výhrady mám například k úpravě důkazního břemena v případě, že je incidenční spor zahájen žalobou na určení pravosti popřené vykonatelné pohledávky, ohledně níž se dodatečně ukáže, že byla pohledávkou nevykonatelnou. Uvedenou situaci ne zcela šťastně upravuje ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona (dále rovněž „IZ“), které je naneštěstí poměrně často považováno za normu zakotvující obecné pravidlo upravující rozložení důkazního břemena v incidenčních sporech.

Pro zjednodušení zúžím svoji argumentaci na situace, kdy je popřena pravost přihlášené pohledávky. IZ nezakotvuje všeobecně aplikovatelné pravidlo pro rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného v incidenčních sporech vyvolaných popřením přihlášené pohledávky. A generální úpravu důkazního břemena pro řízení, jež jsou vedena o pravost popřené pohledávky, neobsahuje ani ustanovení § 198 odst. 3 IZ. V odborných kruzích převládá názor, že je v konstatovaném ustanovení zakotveno přesunutí důkazního břemena z žalobce na žalovaného. Uvedený závěr je prezentován například v komentářové literatuře.[1] S názorem, že důkazní břemeno v incidenčním sporech vedených o pravost popřené pohledávky je plošně upraveno v ustanovení § 198 odst. 3 IZ nelze souhlasit. Je výsledkem schematického výkladu ustanovení § 198 odst. 3 IZ, které nereflektuje podstatu v něm zakotvené právní úpravy a regulaci důkazního břemena pro danou specifickou situaci nedůvodně generalizuje.

Ustanovení § 198 odst. 3 IZ uvádí: „Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.“ Předmětné ustanovení zcela jistě nezakotvuje přesun důkazního břemena ohledně (ne)důvodnosti popření pohledávky ze žalobce (přihlášeného věřitele, jehož pohledávka byla popřena) na insolvenčního správce. Ustanovení § 198 odst. 3 IZ primárně reguluje skrytou změnu předmětu řízení a dopadů výsledku sporu na právní režim popřené pohledávky a zakládá zvláštní průběh řízení. Uvedené ustanovení řeší situaci, kdy incidenční spor zahajuje žalobou popřený věřitel, který uvedený procesní krok – podání žaloby, jíž se domáhá určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky – činí ve snaze zvrátit výsledek popření pohledávky, přičemž v průběhu řízení se ukáže že pohledávka, jejíž popření vyvolalo předmětný spor, byla v době konání přezkumného jednání pohledávkou vykonatelnou. Jedná se o atypický právní a skutkový základ sporu, v jehož rámci se změnil základní předpoklad a účel vedení řízení. Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem nebo dlužníkem s dispozičním oprávněním vyúsťuje bez dalšího v popření pohledávky s tím, že uvedený důsledek popření lze zvrátit úspěchem přihlášeného věřitele v incidenčním sporu o pravost popřené pohledávky, který může (a pokud chce „přetlačit“ důsledek popření i musí) vyvolat žalobou právě přihlášený věřitel, jehož pohledávka byla popřena. Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem nebo dlužníkem s dispozičním oprávněním naopak k nezjištění pohledávky samo o sobě nepostačuje. Aby popřená vykonatelná pohledávka nebyla zjištěna, musí insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním, který popěrný úkon učinil, uplatnit popření podáním žaloby, kterou zahájí incidenční spor o pravost popřené pohledávky, v němž se bude domáhat určení, že jím popřená pohledávka není po právu, a v tomto sporu uspět. Uvedené incidenční spory mají zcela jiné schéma, uplatňuje se v nich jiný nárok a jsou v nich zásadně odlišně rozložena procesní břemena. Když se incidenční spor o pravost popřené nevykonatelné pohledávky fakticky (i když právně jen skrytě) transformuje na spor o nepravost popřené vykonatelné pohledávky, vzniká v tomto řízení zmatek „prošpikovaný“ anomáliemi, pro něž se jen stěží hledá korektní řešení.

Ustanovení § 198 odst. 3 IZ vzhledem k výše popsaným změnám v předmětném incidenčním sporu (ve sporu, jenž je původně veden o pravost popřené nevykonatelné pohledávky, v němž vyjde najevo, že popřená pohledávka byla již v okamžiku popření vykonatelná) nezbytně upravuje i změnu v důkazním břemenu. Tato změna však nespočívá v přesunutí důkazního břemena ze žalobce na žalovaného, jak se nesprávně podává v komentářové literatuře (a bohužel i v některých rozhodnutích soudů), neboť předmětem „přesouvaného“ břemena musí být z podstaty věci tatáž rozhodná skutečnost, což ve sporu, který je původně veden o pravost popřené nevykonatelné pohledávky a který se následně přemění v řízení o nepravost vykonatelné popřené pohledávky, neplatí. V incidenčním sporu, jehož skutkový a právní základ naplňuje hypotézu ustanovení § 198 odst. 3 IZ, není změna v právním režimu důkazního břemena zaměřena jen na osobu nositele tohoto procesního břemena, ale i na jeho předmět. Mění-li se předmět sporu, mění se nutně i předmět důkazního břemena. V popsané situaci tak není namístě právní regulaci změny důkazního břemena vnímat v intencích přenesení tohoto procesního břemena. Uvedenou změnu je nezbytné považovat za komplexní modifikaci břemena vedení důkazu, v jejímž rámci nese v první fázi sporu žalobce důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyplývá pravost popřené pohledávky, a po dotčené změně předmětu řízení se nositelem důkazního břemena stává žalovaný insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním, který však nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyplývá existence uplatněných popěrných důvodů.

Faktické dopady ne zcela šťastně koncipovaného ustanovení § 198 odst. 3 IZ na skutečný předmět jeho úpravy jsou v podstatě marginální, neboť sporů, na něž uvedené ustanovení pamatuje není a nemůže být mnoho. Zásadní negativní vliv však uvedené ustanovení přináší v případě, že je vnímáno jako generální pravidlo pro rozložení důkazního břemena o pravost popřené pohledávky. Ustanovení § 198 odst. 3 IZ je bohužel poměrně často nesprávně vykládáno tak, že věřitel, jehož nevykonatelnou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník dispozičním oprávněním, nese důkazní břemeno ohledně neexistence popěrných důvodů.

Z výše uvedených důvodů je třeba výklad ustanovení § 198 odst. 3 IZ, který vyúsťuje v závěr, že věřitel, jehož nevykonatelnou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním, nese důkazní břemeno ohledně neexistence popěrných důvodů, striktně odmítnout. Dodatečné objasnění faktu, že popřená pohledávka je vykonatelná, je třeba zohlednit tak, že pohledávka bude účinně popřena jen v případě, že žalovaný insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním v řízení prokáže existenci a relevanci alespoň jedné skutečnosti, jíž bylo odůvodněno popření.

Procesní břemena nemohou být v korektně vedeném řízení mezi žalobce a žalovaného rozložena v rozporu s předmětem řízení a zejména pak s uplatněným nárokem. Předmětem incidenčního sporu vyvolaného popřením pravosti pohledávky je určení, zda popřená pohledávka je či není po právu. Podoba a obsah uplatněného nároku závisí na faktu, zda byla popřena vykonatelná nebo nevykonatelná pohledávka. Zatímco popření nevykonatelné pohledávky vede k jejímu nezjištění samo o sobě, popření vykonatelné pohledávky musí být uplatněno insolvenčním správcem nebo dlužníkem a „potvrzeno“ rozhodnutím soudu v incidenčním sporu. V rámci smysluplně vedených incidenčních sporů vyvolaných popřením pravosti pohledávky se věřitel popřené pohledávky domáhá určení, že popřená přihlášená nevykonatelná pohledávka je po právu. Insolvenční správce a dlužník s dispozičním oprávněním naopak v incidenčním sporu uplatňují nárok na určení, že pohledávka, kterou popřeli, po právu není.[2] Pokud se změní zásadní výchozí parametr řízení, kterým je vykonatelnost či nevykonatelnost popřené pohledávky, nelze v rámci právní konstrukce, kterou vytváří ustanovení § 198 odst. 3 IZ změnit uplatněný nárok, protože žalobce zůstává žalobcem a žalovaný žalovaným, uvedené ustanovení však navozuje fikci, že se změnil předmět řízení.

V korektně vedeném incidenčním sporu je věřitel (v postavení žalobce), jehož nevykonatelná pohledávka byla (co do pravosti) popřena, zatížen důkazním břemenem ohledně skutečností, z nichž lze dovodit pravost pohledávky a nemůže být zatížen důkazním břemenem ohledně skutečností, jejichž prokázání není předpokladem důvodnosti uplatnění nároku, tedy ohledně skutečností, na jejichž existenci nestojí pravost přihlášené pohledávky. Za předpoklady pravosti pohledávky je namístě považovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že pohledávka vznikla. Uvedený závěr podrobně vysvětlím a podpořím argumentací později v rámci výkladu rozložení důkazního břemena ve sporném řízení. Pravost přihlášené pohledávky zcela jistě neodůvodňuje nedůvodnost popření pohledávky. Případný závěr, že věřitel domáhající se určení, že jeho pohledávka je po právu, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které vylučují důvodnost popření pohledávky, zcela překračuje hranice logického a funkčního uspořádání předmětného incidenčního sporu, neboť neodpovídá věřitelem uplatňovanému nároku. Popřený věřitel tedy v jím zahájeném incidenčním sporu, jenž je veden o pravost popřené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, zcela jistě nemusí vyvracet důvodnost popření pohledávky a nemusí se nijak vypořádávat s důvody popření pohledávky. Je naopak na insolvenčním správci nebo dlužníku s dispozičním oprávněním, aby tvrdil a prokázal existenci skutečností, jimiž odůvodnil či odůvodňuje popření pohledávky.

Ustanovení § 198 odst. 3 IZ tak nezakládá právní pravidlo, podle nějž se v incidenčním sporu vedeném původně o pravost popřené nevykonatelné pohledávky, ohledně níž se dodatečně ukázalo, že již v okamžiku popření byla pohledávkou vykonatelnou, přesouvá důkazní břemeno ohledně skutečností odůvodňujících popření pohledávky ze žalujícího popřeného věřitele na insolvenčního správce nebo dlužníka s dispozičním oprávněním. Je tomu tak především proto, že věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, nikdy důkazní břemeno ohledně skutečností, na jejichž existenci je založeno popření, nenesl. Změna jednoho z výchozích parametrů popření, a to faktu, zda se popření týká nevykonatelné či vykonatelné pohledávky, přináší do již vedeného incidenčního sporu změnu uspořádání důkazního břemena, v jejímž důsledku se nositelem tohoto precesního břemena stává skutečně namísto žalujícího věřitele žalovaný insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávnění. Změna v důkazním břemenu se však týká nejen personalizace nositelů tohoto břemena, ale i skutečností, které musí být v řízení prokázány, neboť na žalujícím věřiteli leží v okamžiku podání žaloby procesní břemena (břemeno tvrzení a důkazní břemeno) ohledně skutečností, z nichž vyplývá pravost popřené pohledávky, když naopak žalovaný insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním je poté, co se ukáže, že popřená pohledávka, o jejíž pravost je incidenční spor veden, byla v okamžiku popření vykonatelná, zatížen břemenem tvrdit a prokazovat skutečnosti odůvodňující popření pohledávky.

Ustanovení § 198 odst. 3 IZ je tedy nezbytné aplikovat výlučně na situaci, pro kterou je do zákona včleněno, na jeho základě do předmětného incidenčního sporu prosadit skrytou změnu v předmětu sporu, zohlednit fakt, že nastala změna v rozhodných skutečnostech a vycházet z nové topografie důkazního břemena, v jehož rámci nese žalovaný insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů nepravosti popřené pohledávky, a nečinit z něj obecné pravidlo pro rozložení důkazního břemena v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky.

Uvedený závěr doplňuji konstatováním, že věřitel popřené nevykonatelné pohledávky nenese důkazní břemeno ohledně neexistence skutečností, které odůvodňují popření pohledávky – nenese je ani obecně, ani v incidenčním sporu, na nějž pamatuje ustanovení § 198 odst. 3 IZ.

Neobsahuje-li IZ specifické pravidlo rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného v incidenčních sporech vyvolaných popřením přihlášené pohledávky, je třeba vyjít z pravidla základního. Základní pravidlo rozložení důkazního břemena je namístě hledat v teorii analýzy norem[3] nebo v teorii analýzy skutečností (v teorii právo zakládajících, právo ruších a právu překážejících), o níž jsem hovořil v první části rozhovoru.[4]

V podrobnostech odkazuji na první část rozhovoru v minulém čísle vašich Konkursních novin, kde jsem se problematikou důkazního břemena zabýval poměrně podrobně. Pro ty, kdo uvedenou první část rozhovoru nečetli, předkládám alespoň základní myšlenky teoretické platformy důkazního břemena.

Mám za to, že základní pravidlo rozložení důkazního břemena mezi žalobce a žalovaného je třeba hledat buď v teorii analýzy norem nebo v teorii analýzy skutečností.

Stěžejním výstupem teorie analýzy norem je následující vymezení pravidla rozložení důkazního břemena: „Účastník řízení, jehož procesní návrh nemůže být úspěšný bez použití konkrétní právní normy, nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně faktu, že skutkové předpoklady této právní normy jsou naplněny. Stejný význam lze přikládat i stručnější formulaci, že každá strana musí tvrdit a prokázat skutkové předpoklady jí příznivé normy (normy, jejíž právní následek je pro ni prospěšný).“[5] Teorie analýzy norem a v rámci této teorie Leo Rosenbergem koncipované základní pravidlo důkazního břemena představuje procesualistikou aktuálně nejuznávanější teoretický pohled na problematiku důkazního břemena.

Jedná se o respektovanou a uznávanou podobu základního pravidla rozložení důkazního břemena, nikoli však o jedinou. Pravidlo pro rozložení důkazního břemena ve sporném řízení lze smysluplně stanovit nejen ve vazbě na právní normy, z nichž procesní strana dovozuje existenci či neexistenci uplatněného nároku, ale i na základě skutečností, z nichž účastníci řízení dovozují pro ně příznivé právní následky. Koneckonců i sám L. Rosenberg využil (v publikaci Zivilprozessrecht) k vymezení základního pravidla důkazního břemena odlišnou definici: „Každá ze stran nese důkazní břemeno ohledně existence všech (i negativních) předpokladů jí příznivé právní normy.“[6], čímž akcentoval skutečnosti jako skutkové předpoklady relevantních právních norem. Podle teorie analýzy skutečností lze pravidlo rozložení důkazního břemena vymezit tak, že „žalobce nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností, které zakládají právo, a naopak žalovaný nese důkazní břemeno ohledně existence skutečností právo rušících, skutečností právu překážejících (zabraňujících) nebo skutečností právo oslabujících“.

Základní pravidlo pro rozložení důkazního břemena lze formulovat buď ve vztahu k právní normě, od které jsou nárok či námitka odvozovány, nebo ve vazbě na skutečnosti, které uplatněné právo zakládají nebo mu překáží. K vymezení základního pravidla důkazního břemena nabízím následující formulaci:

• při využití vazby na právní normu, od níž jsou nárok či námitka odvozovány, nese strana sporu důkazní břemeno ohledně těch skutečností, které představují skutkové předpoklady (naplňují hypotézu) právní normy, z níž tato dovozuje pro sebe příznivé právní následky – žalobce tak nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které naplňují hypotézu základní normy, z níž dovozuje existenci nároku, žalovaný nese důkazní břemeno ohledně namítaných skutečností představujících skutkové předpoklady protinormy, z niž dovozuje neexistenci nebo neuplatnitelnost nároku;
• při využití vazby na skutečnosti nese účastník řízení důkazní břemeno ohledně těch skutečností, z jejichž existence pro sebe dovozuje příznivé právní následky – žalobce tak nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které právo zakládají, žalovaný nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které zabraňují (překážejí) vzniku práva nebo právo ruší, případně právo oslabují.

Vyjadřuji přesvědčení, že v incidenčních sporech vyvolaných popřením pravosti pohledávky je třeba respektovat závěry doktríny ohledně důkazního břemena a prosadit následující schéma rozložení důkazního břemena:

• věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyplývá, že jeho pohledávka je po právu,
• insolvenční správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním, kteří popřeli vykonatelnou pohledávku (v případě dlužníka i nezajištěnou), nesou důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze dovodit, že popřená pohledávka není po právu, když důkazní břemeno nesou zejména ohledně důvodů popření,
• jiný přihlášený věřitel nese důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž vyplývá, že jím popřená pohledávka není po právu, když uvedená břemena nese zejména ohledně důvodů popření,
• všichni uvedení účastníci incidenčního sporu nesou ohledně konstatovaných skutečností nejen důkazní břemeno, ale i břemeno tvrzení.[7]

Podrobnější výklad problematiky rozložení důkazního břemena v incidenčních sporech lze nalézt v článku Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení pravosti popřené pohledávky.[8]

A jak je to s uplatněním směnečných nároků v insolvenčním řízení a incidenčních sporech?

Teď se dostáváme k mému oblíbenému tématu. Propojují se v něm dvě moje specializace – směnečné a insolvenční právo. K tomuto uvádím, že jsem ve své advokátní praxi při zastupování věřitelů, kteří v insolvenčních řízeních a případně v následných incidenčních sporech uplatňovali směnečné nároky, zažil desítky názorových kolizí se soudci a insolvenčními správci. Uvedené názorové střety se týkaly úzkého okruhu témat – tvrzení a doložení kauzy směnky a vyplňovacího oprávnění v rámci přihlášky směnečné pohledávky a otázka břemena tvrzení a důkazního břemena ohledně kauzy směnky v incidenčním sporu, který byl vyvolán popřením přihlášené směnečné nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem nebo dlužníkem s dispozičním oprávněním.

Evergreenem byla výzva insolvenčního správce věřiteli k doplnění přihlášky směnečné pohledávky o tvrzení objasňující kauzu směnky, sdělení, zda směnka vznikla vyplněním blankosměnky, a pokud tomu tak bylo, tak jaký byl obsah vyplňovacího oprávnění, kumulovaná požadavkem na doložení těchto skutečností listinami. Uvedenou výzvu činili insolvenční správci s poučením, že v případě nedoplnění přihlášky v intencích výzvy bude přihláška odmítnuta. Uvedený postup insolvenčních správců odporoval abstraktní povaze směnky a směnečné pohledávky, která je do tohoto cenného papíru vtělena. Klienti – věřitelé předmětných přihlášených pohledávek – odmítnutí přihlášky nechtěli riskovat, takže rezignovali na svoje právo uplatňovat směnečnou pohledávku a její existenci dovozovat výlučně ze směnky a nebýt nuceni tvrdit kauzu abstraktního cenného papíru – směnky a další aspekty vzniku pohledávky. Výzvy insolvečních správců k doplnění přihlášky směnečné pohledávky, které nerespektovaly abstraktní povahu směnky a směnečné pohledávky, tak byly zpravidla saturovány, čímž přihlášení věřitelé insolvenčním správcům poskytovali argumentační podporu pro popření pohledávky.

Nerespektování abstraktní povahy směnky a směnečné pohledávky představovalo poměrně dlouho průvodní jev incidenčních sporů vyvolaných popřením směnečné pohledávky. Insolvenční soudci, kteří rozhodovali v těchto incidenčních sporech, nechtěli o abstraktní povaze směnečné pohledávky nic slyšet a důkazní břemeno v řízení posuzovali procesně tak, že žalobci jako věřitelé, kteří se domáhají určení pravosti popřené nevykonatelné směnečné pohledávky, musí v řízení pod sankcí ztráty sporu tvrdit skutečnosti osvětlující kauzu směnky a tyto i prokazovat a stejně tak i tvrdit a prokazovat existenci a obsah případného oprávnění vyplnit blankosměnku. Uvedený postoj byl často argumentován úvahou, že v incidenčních sporech platí insolvenční zákon a nikoli zákon směnečný.

První zlom v uvedeném segmentu „směnečných“ incidenčních sporů nastal před několika lety v okamžiku, když incidenční spory vyvolané popřením přihlášené směnečné pohledávky začali rozhodovat soudci, jejichž pravidelnou agendu představovaly směnečné spory. Tito soudci správně vnímali fakt, že směnečná pohledávka je abstraktní a že tato okolnost má zásadní vliv na rozložení důkazního břemena ohledně kauzy směnky, dohody o vyplnění blankosměnky a případného excesu při vyplnění směnečného blanketu.

Druhý a rozhodující posun k narovnání výše uvedených problémových aspektů uplatňování směnečných nároků v insolvenčních řízeních nastal vydáním usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 ICdo 51/2015, jehož právní věta zní: „Uplatňuje-li věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pouze pohledávku ze zajišťovací směnky, nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Pro skutkové vymezení předmětu přihlášky (jsou-li uplatňována jen práva ze směnky) není vylíčení takových okolností potřebné (právně významné) a přihlašujícího věřitele ohledně těchto skutečností nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.“

Uvedené rozhodnutí se zabývá podstatnými náležitostmi přihlášky směnečné pohledávky do insolvenčního řízení, konkrétně faktem, zda okolnosti osvětlující kauzu směnky a okolnosti vzniku směnky (fakt, zda směnka vznikla vyplněním směnečného blanketu a jaký byl obsah vyplňovacího oprávnění) představují nutnou součást substanciace přihlášky, čímž explicitně řeší nezbytný obsah přihlášky směnečné pohledávky. Současně však vymezuje okruh skutečností, které je věřitel povinen tvrdit při uplatnění směnečného nároku v insolvenčním řízením řízení, tedy konstatuje skutkové okolnosti, ohledně nichž věřitel přihlašující směnečnou pohledávku nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Nejvyšší soud uvedeným rozhodnutím implicitně deklaroval abstraktní povahu směnečné pohledávky a význam tohoto faktu pro rozložení procesních břemen v insolvenčním řízení. Uvedené rozhodnutí je zcela jistě přiměřeně aplikovatelné na incidenční spor vyvolaný popřením pravosti nevykonatelné směnečné pohledávky. Z citovaného rozhodnutí je tudíž namístě dovozovat, že v incidenčním sporu, jenž je veden o pravost popřené nevykonatelné směnečné pohledávky, je namístě zohlednit i část právní věty konstatovaného judikátu, která se věnuje břemenu tvrzení a důkaznímu břemenu, v důsledku čehož je nezbytné procesní břemena v uvedených incidenčních sporech posuzovat tak, že věřitel, který se domáhá určení pravosti popřené směnečné pohledávky nenese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně kauzy směnky a existence či obsahu případného oprávnění vyplnit blankosměnku, jakož i ohledně faktu, že směnka, do které je vtělena sporná směnečná pohledávka byla dotvořena řádným vyplněním blankosměnky.

Česká justice se sice obecně vzato stále zlepšuje, přibývá soudců, jejich erudice, a naopak ubývá rozsudků, které jsou na první pohled „cinklé“ nebo přinejmenším nesmyslné. Přesto, třeba stolice Nejvyššího soudu, dlouhodobě vykazuje podle některých právníků tendenci odmítat dovolání. To, co jste mi teď řekl, mi ale přijde, jako by jste s tímto sebehodnocením ze strany soudců ne zcela úplně souhlasil? A souhlasíte s takovým názorem i na tendence soudců odmítat dovolání: Pokud ano, čím je pak tato neochota podle vás způsobena?

Více než dvacet let působím v advokacii, takže mám za sebou v postavení advokáta, jenž zastupuje dovolatele v dovolacím řízení, poměrně hodně sporů a snahu soudců Nejvyššího soudu hledat snadné a rychlé řešení v podobě odmítnutí dovolání pociťuji poměrně intenzivně. Nemám pochyb o tom, že zdaleka ne zanedbatelná část dovolacích řízení, která by měla být rozhodnuta meritorně, končí odmítnutím dovolání. K uvedenému doplňuji, že se nezabývám trestním právem, takže můj pohled na míru projednatelnosti dovolání omezuji pouze na civilní spory. S názorem, že na Nejvyšším soudu existuje tendence preferovat odmítnutí dovolání na úkor jejich věcných projednání souhlasím. Netvrdím, že se uvedený „funkční“ postoj ke způsobu vyřízení dovolání týká všech soudců a všech senátů. Nechci se ani vyjadřovat k procentu dovolání, která jsou odmítnuta. S usneseními, jimiž bylo odmítnuto dovolání, která nemohla být motivována jinak než upřednostnit odmítnutí dovolání na úkor jeho projednání, jsem se však setkal poměrně častokrát.

A jaká je příčina nízké míry meritorního projednání podaných dovolání? Prvotním důvodem je samozřejmě úspora vynaložené práce. Nepopírám, že i při odmítnutí dovolání je třeba dovolání analyzovat a projít spis, podle mne však není pochyb o tom, že seznámení se se spisem, prostudování, promyšlení a posouzení případu nemusí být při odmítnutí dovolání zdaleka tak intenzivní jako při meritorním vyřízení tohoto mimořádného opravného prostředku. Úspora času při projednání dovolání však představuje jen jevovou stránku problému. Skutečnou příčinu nadužívání procesního řešení v podobě odmítnutí dovolání je však třeba hledat jinde.

Dovolací řízení v civilních věcech je podle mého názoru stiženo dvěma zásadními nedostatky. Jednak je to již zmíněné příliš časté procesní řešení dovolacího řízení odmítnutím dovolání, jednak příliš dlouhá doba trvání dovolacího řízení. Nevím, jaká je průměrná doba trvání dovolacích řízení, v nichž soud o dovolání rozhodne věcně, ale moje zkušenost s dovolacím řízením je taková, že dva nebo tři roky není žádná míra. A dva nebo tři roky rozestupu mezi podáním dovolání a rozhodnutím ve věci je příliš. Pozdě poskytnutá soudní ochrana ohrožených nebo porušených subjektivních práv výrazně ztrácí na funkčnosti. Jsem si vědom faktu, že dovolací řízení není třetí instancí, a že jeho jediným cílem není reparace nesprávného rozhodnutí. Jediným cílem dovolacího řízení však není ani výklad práva vytváření manuálů pro soudy nižších instancí. Jádrem každého dovolacího řízení je případ a přezkum právního posouzení věci odvolacím soudem a procesního postupu v řízení. A pokud přijde zrušení exekučního titulu dva nebo tři roky po zahájení exekuce, přichází soudní soustava s korektním rozhodnutím s „křížkem po funusu“. A dovolací řízení je příliš dlouhé. Snaha zkrátit jeho délku častým odmítáním dovolání není dobré a přijatelné řešení.

Existují kromě této problematiky v českém civilním právu podle vás ještě nějaké jiné problematické aspekty při rozhodování českých soudců, kteří si někdy podle názoru laické, ale i části odborné veřejnosti „dělají, co chtějí“?

Žijeme ve světě, který je významně ovlivňován nedokonalostí a chybami. Takže ani v rozhodování soudů není vše optimální. Je to přirozené a lidské, nicméně to neznamená, že častěji se opakující se nedostatky nemá smysl pojmenovat a snažit se je z rozhodování soudů eliminovat. Ve sporných řízeních se zdaleka ne výjimečně setkávám s nekorektním hodnocením dokazování soudci. Někteří soudci si pletou zásadu volného hodnocení dokazování s libovůlí. Tito soudci si v průběhu sporu utvoří představu, jak by chtěli rozhodnout, nicméně výsledky dokazování jsou takové, že pro výrok, který má již soudce v hlavě, neposkytují oporu. A přichází dilema, zda původní představu o tom, jak spor rozhodnout, změnit, nebo zda výstupy z dokazování přetvořit k obrazu svému a zjistit skutkový stav, který obsahu dokazování neodpovídá, nebo mu dokonce odporuje. Rozsudků, v jejichž odůvodnění je konstatován skutkový základ rozhodnutí (zjištěný skutkový stav), k němuž nebylo možné dospět korektním hodnocením dokazování, jsem ve své advokátní praxi zaznamenat poměrně hodně.

Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že je na soudci, kterým důkazům přiřadí jakou váhu. Právo a povinnost hodnotit provedené důkazní prostředky „volně“ soudce zcela jistě neopravňuje k tomu, že z provedeného dokazování zjistí cokoli se mu zamane. Soudce je povinen hodnotit každý důkaz zvlášť a všechny v jejich vzájemných souvislostech a přihlédnout i k dalším skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Hodnocení důkazů je procesem, v němž sehrává zásadní roli subjektivní pohled soudce. Ten by však měl vždy respektovat obsah provedených důkazních prostředků. Při uplatnění zásady volného hodnocení důkazů sehrává zásadní roli jejich hodnověrnost. Za nepřehlédnutelný faktor je přitom třeba považovat fakt, že svědci v řízeních často lžou, v důsledku čehož soudce musí provádět selekci informačních výstupů, které vyplynou z dokazování.

Soudce však nesmí důkazy dezinterpretovat, a stejně tak je třeba považovat za nepřípustnou účelovou selekci jen některých částí svědeckých výpovědí nebo listin a činit z nich skutkové závěry, které jsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování. A bohužel se s takovým hodnocením dokazování při zjišťování skutkového stavu soudem lze v některých sporných řízeních setkat.

Máte nějaký recept na potlačení uvedeného negativního jevu?

Normativní pravidla pro hodnocení dokazování jsou nastavena správně. Rozhodování, tedy i hodnocení dokazování je primárně dáno subjektivním faktorem. Míra výskytu nesprávného hodnocení dokazování v soudních řízeních je tak přímo úměrná lidské a odborné kvalitě soudců.

Personální a technické zajištění je pro efektivní chod soudů samozřejmě velmi důležité a je třeba jej zabezpečit. Nevidím do vnitřních záležitostí soudů, takže se k nim nemohu smysluplně vyjadřovat. Jen mne napadá, že tento problém, pokud existuje (což neumím posoudit), zcela jistě nevznikl v době „vládnutí“ této vlády, což znamená, že není namístě případnou nečinnost předchozích vlád přičítat k tíži vlády premiéra Fialy.

Reagoval bych však na jinou část položené otázky, ve které zaznělo, že v tomto státě rozhodují fundovaní soudci. K tomuto tématu se vyjádřit mohu, neboť mám za sebou kvanta soudních sporů. Mají-li špičky justice za to, že lze kvalitu soudců plošně hodnotit jako dostatečně vysokou, tak já s nimi uvedený optimismus nesdílím. Ve školství se lze setkat s dobrými a špatnými učiteli, v ordinacích, ambulancích a nemocnicích působí dobří a horší lékaři. A stejně tak v soudních řízení rozhodují soudci, kteří mají rozdílnou odbornou a lidskou úroveň. Nebudu se vyjadřovat k faktu, kolik soudců rozhoduje dobře a kolik špatně. Nicméně soudce, kteří si talár s fialovým lemováním a kulaté razítko v šuplíku nezaslouží, jsem ve své advokátní praxi pokal častěji než jen výjimečně.

Doplnit stavy odborného personálu je otázka organizační a finanční, což je podle mne záležitost řešitelná. Zvýšení odborné a lidské úrovně soudců je však během na mnohem delší trať.

Pojďme ale ještě teď na skok od civilního k trestnímu právu. Co říkáte na snahy státu orgánům činným v trestním řízení formou novely zákona o advokacii usnadnit prohlídky u advokátů, kterými se tak snadno dostanou k důkazům, na které jinak neumí dosáhnout zákonným důvodem nebo svou chytrostí? Podle člena představenstva ČAK Lukáše Trojana by touto novelou trestního řádu došlo ke snížení ochrany klientských informací a porušení ústavních principů právního státu…

Esenciálním pilířem advokacie je povinnost mlčenlivosti. Klient, který očekává poskytnutí právní pomoci v nejlepší možné podobě, musí advokátovi sdělit všechny skutečnosti, tedy i poskytnout všechny v úvahu připadající důkazní prostředky. A aby mohl klient advokátovi svěřit i ta nejcitlivější tajemství, musí mít záruku, že informace a podklady sdělené či svěřené advokátovi nebudou využity proti jeho zájmům.

Integrální součástí práva na obhajobu je nedotknutelnost povinnosti mlčenlivosti advokáta, která je nasměrována i vůči orgánům činným v trestním řízení. Ve středověku platilo pravidlo, že přestupníci zákona mohli hledat útočiště v kostele. V intencích aktuálního času shledávám jistou ideovou paralelu tehdejšího kostela s advokátní kanceláří. Samotné osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nebo i odsouzené soudem v trestní věci se před výkonem státní moci ke svému advokátovi fyzicky uchylovat nemohou, informacím (včetně důkazů) však advokátní kancelář musí útočiště poskytnout. Trestní řízení představuje svým způsobem souboj mezi policií a státním zastupitelstvím na jedné straně a advokátem, který hají podezřelého nebo obviněného či obžalovaného, na druhé straně. A advokátní kancelář musí být „citadelou“ pro informace a podklady, které klient poskytl advokátovi za účelem poskytnutí právní pomoci. Advokát samozřejmě nemůže legálně sloužit jako úschovna pro listiny a věci, které by klienta usvědčovaly z trestné činnosti. Nicméně ty z nich, které klient poskytl advokátovi za účelem vedení obhajoby, musí zůstat pro vyšetřování a dokazování v trestním řízení orgánům činným v trestním řízení důsledně nedostupné.

Nedotknutelná musí být komunikace mezi podezřelým, obviněným či obžalovaným a jeho advokátem a stejně nedotknutelné musí být i pozůstatky a rezidua této komunikace.

Je všeobecně známo, že by si policisté rádi chodili k advokátům pro důkazy proti jejich klientům, v právním státě je však takový způsob vyšetřování nepřijatelný. Stejně nepřijatelné je, když se orgány činné v trestním řízení pokouší podezřelým či obviněným „dostat na kobylku“ útoky na jejich advokáty. Obstarávat si důkazy proti podezřelým či obviněným u jejich advokátů zasahuje podle mého přesvědčení do práva občanů na obhajobu.

A vidíte v trestním řízení další problémové aspekty?

Když už jsme u trestního práva, rád bych se vyjádřil k otázce hypertrofie trestního postihu patologických projevů obchodních vztahů. Mám za to, že v našem státě je nadužívána trestní represe. Nabývám dojmu, že každý, kdo má tužku a papír, má za to, že si jen tak (a beztrestně) může podávat trestní oznámení, jak se mu zlíbí. Trestní řízení je zneužíváno k obstarávání důkazů pro civilní řízení, k objasnění skutkového stavu obchodních a civilních sporných vztahů i k ovlivňování civilních sporů. Z vyšetřovatelů, státních zástupců a trestních soudců se v důsledku uvedeného trendu stávají „odborníci“ na občanské, obchodní, insolvenční a třeba i směnečné právo. Zažil jsem třeba, že vedení soudního sporu, tedy využití ústavním právem garantovaného a občanským zákoníkem výslovně zakotveného žalobního práva, je v trestním řízení hodnoceno státními zástupci i soudy jako trestný čin, což považuji za zcela nepřijatelné, neboť v uvedeném případě se jedná o jasné nadřazování trestního práva nad právo ústavní. Mám za to, že by se kriminalizace obchodních sporů měla užívat spíš jako šafrán, než jako denní chléb, což se bohužel aktuálně neděje.

Ve vaší poslední monografii Excesivní uplatnění a zneužití směnky se poměrně kriticky vyjadřujete k právní úpravě rozhodčího řízení. Mohl byste čtenářům stručně přiblížit svůj kritický pohled na arbitráže?

Rozhodčí řízení představuje jeden z mála segmentů výkonu veřejné moci, které stát deleguje na soukromé osoby. Z teoretického pohledu se jedná o vysoce diskutabilní počin, v praktické rovině je třeba existenci rozhodčího řízení považovat za běžnou a potřebnou součást života. Rozhodčí řízení je důvodně považováno za neodmyslitelnou součást systému užívaného k naplnění požadavku na vymahatelnost práva. Legitimita rozhodčího řízení je založena na přesunu pravomoci projednat uplatněné nároky a rozhodnout o nich ze soudů na rozhodce. Některé součásti veřejné moci jsou nedelegovatelné – mám na mysli například působení většiny silových složek státní správy, některé segmenty výkonu veřejné moci na privátní subjekty přenést lze. Při uvedeném přenesení pravomoci státu rozhodovat o subjektivních právech a povinnostech účastníků právních vztahů však musí být respektovány jisté nepřekročitelné limity. A za jednu z hranic, která musí při předání výkonu veřejné moci soukromým osobám zůstat nedotčenou, je efektivní dohled státu nad výkonem delegované státní moci. A na tuto stát v intencích přenesení pravomoci soudů rozhodovat v civilních řízeních na rozhodce v podstatě rezignoval.

V mnoha rozhodčích řízeních se lze setkat s nedostatečným standardem procesního vedení sporu, nekorektním zjišťováním skutkového stavu, pochybným průběhem a výsledky dokazování, nízkou kvalitou věcného a hmotněprávního posouzení uplatněných nároků, jakož i s absencí nestrannosti rozhodování. Cesta k nápravě křivd generovaných nekorektními rozhodčími řízeními má podobu téměř neprůchodné lesní stezky, jejíž cílovou rovinku uzavírá masivní závora. Právní úprava rozhodčího řízení se k možnosti reparace zásadních pochybení a nepravostí, které se v rozhodčích řízeních vyskytnou, otočila nikoli čelem, ale zády.

Byl jsem účastníkem mnoha rozhodčích řízení jako zástupce účastníků (a některých arbitráží i v postavení rozhodce). A zažil jsem tak absurdní průběhy sporů vedených na bázi rozhodčích řízení, které mne zbavily jakýchkoli iluzí a které vyústily v zásadní skepsi k postoji státu, který kontrolu korektnosti vedených rozhodčích řízení nastavil do zcela minimalistické roviny. Absolvoval jsem rozhodčí řízení (a nemyslím jen jedno) jako zástupce žalovaného, ve kterém byl člen tříčlenného rozhodčího senátu zjevně domluven s předsedou senátu, jehož nominaci tento člen navrhl a prosadil, na výsledcích sporů, které byly těmto známy a určeny předem s tím, že projednání nároků představovalo absurdní frašku, při níž si mne tito dva členové rozhodčího senátu „mazali na chleba“. Jako příklad uvedu nejabsurdnější zážitek v rozhodčím řízení. V pozici právního zástupce žalovaného jsem absolvoval rozhodčí řízení, v němž byla pravost podpisu na směnce zkoumána tak, že člen senátu nominovaný žalobcem vedle sebe položil směnku a občanský průkaz žalovaného a na základě shlédnutí podpisů na těchto konstatoval pravost podpisu na směnce; moje snaha prosadit znalecké zkoumání pravosti podpisu na směnce byla předem odsouzena k neúspěchu.

Celá řada rozhodčích řízení je bohužel negativně ovlivněna faktem, že rozhodce či rozhodci nerozhodují nestranně, ale prosazují zájmy účastníka řízení, který je do pozice rozhodce nominoval. Za tohoto stavu věci je rezignace státu na efektivní přezkoumatelnost rozhodčích nálezů nepřijatelná.

Výčet právních prostředků, s jejichž využitím lze dosáhnout kasace či revize věcně nesprávných rozhodčích nálezů a nálezů, jejichž vydání předcházela zásadně nekorektní rozhodčí řízení, je obzvlášť krátký. Potenciál možných opravných či kasačních, případně revizních řízení reparovat obvyklé (a přitom zásadní) nedostatky rozhodčích řízení a vydaných rozhodčích nálezů není nijak zvlášť významný; naopak mám za to, že je v podstatě zanedbatelný.

K nápravě vad a nedostatků rozhodčích řízení a rozhodčích nálezů může vést přezkum:

• rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu jinými rozhodci,
• rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu soudem podle ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů,
• ústavnosti rozhodčího řízení ústavním soudem.

Přezkoumatelnost věcné správnosti rozhodčího nálezu je v podstatě nulová a sanace zásadních procesních vad, pokud tyto nejsou vadami navozujícími zmatečnost řízení, taktéž neexistuje.

Možnost primárního přezkumu rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu v opravném řízení (například v řízení odvolacím) je až na dále uvedenou výjimku eliminována jednoinstančností rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení lze sice kontrahovat jako „dvojinstanční“, neboť účastníci rozhodčí smlouvy nebo rozhodčí doložky se mohou dohodnout, že rozhodčí nález bude na základě žádosti jedné nebo obou stran rozhodčího řízení přezkoumán jinými rozhodci. Přezkum rozhodčího řízení a vydaného rozhodčího nálezu v „druhé instanci“ uskutečněný v intencích ustanovení § 27 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů však představuje cestu z „bláta do louže“. Přezkumné rozhodčí řízení se nevymyká režimu, v jehož rámci se projevuje podstatná část problémových aspektů, jež jsou vlastní rozhodčímu řízení. Možnost reparace nesprávnosti rozhodčího nálezu jinými rozhodci sehrává ve spektru nástrojů využitelných k nápravě pochybení rozhodců v rozhodčím řízení zanedbatelnou roli i z toho důvodu, že bývá dohodnuta jen výjimečně.

Ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů umožňuje přezkum rozhodčích nálezů v soudním řízení. Věcný přezkum rozhodčích nálezů nezávislými soudy je však zapovězen. Možnost úspěšného uplatnění nároku na zrušení rozhodčího nálezu je vázána jen na:

• nejzásadnější procesní vady, které ve většině případů odpovídají vadám zmatečnostním, když mezi tyto nespadá nekorektní průběh řízení a
• existenci okolností, které odůvodňují obnovu řízení.

Výsledek jednostranně vedeného rozhodčího řízení, v jehož závěru uspěje (s vydatnou pomocí rozhodce nebo rozhodců) ten jeho účastník (zpravidla žalobce), který by v případě

• spravedlivého vedení sporu v souladu s procesními pravidly upravujícími průběh řízení,
• řádného zjištění skutkového stavu a
• korektního právního posouzení zjištěného skutkového stavu

Spor k úspěšnému výsledku nedovedl, nelze anulovat na základě soudního přezkumu rozhodčího řízení a rozhodčího nálezu.

Věcný přezkum rozhodčích nálezů ústavním soudem je nemožný. Ústavní stížnost není opravným prostředkem, a to ani mimořádným. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů; nemá postavení nejvyšší instance soudní soustavy orgánů, nelze jej považovat ani za orgán vykonávající dohled nad výkonem soudní moci. Řízení o ústavní stížnosti slouží k přezkumu ústavnosti soudních řízení. Podle mého přesvědčení by řízení před ústavním soudem (o ústavní stížnosti) mělo představovat platformu i pro přezkum ústavnosti rozhodčích řízení, ve skutečnosti tomu tak ale není, a pokud ano, tak ve výrazně omezeném rozsahu.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu je taková, že je právem potenciálních účastníků sporného řízení přesunout rozhodování o uplatněném nároku, a stejně tak i jeho projednání do rozhodčího řízení, tito však musí následně nést následky v podobě atypického průběhu řízení. Ústavní soud ve svém rozhodování vytýčil jasnou hranici pro přezkum ústavní konformity rozhodčího řízení a tuto situoval do mezí soudního přezkumu rozhodčího řízení, jak je tento vymezen ustanovením § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Ústavní soud přezkum ústavnosti rozhodčího řízení vymezil jako nadstavbu nad soudním přezkumem rozhodčího řízení, která je ohraničena mantinely danými pro přezkum rozhodčího řízení obecnými soudy. Hranici soudní přezkoumatelnosti rozhodčího řízení, jež je uskutečňována ve zcela nedostatečném rozsahu, Ústavní soud nepřekračuje, Ústavní soud tak v zachování kontroly nad korektním výkonem delegované soudní moci sehrává marginální roli.

V civilním procesním právu se lze setkat i s jinými podobami delegace pravomoci soudů na soukromé osoby. Příkladem uvedeného přesunu výkonu soudní moci na soukromé osoby je exekutorská činnost exekutorů a výkon funkce insolvenčních správců. Obě tyto podoby delegace pravomoci soudů na soukromé osoby jsou však korigovány kontrolním mechanismem v podobě soudního přezkumu zásadních úkonů exekutorů při výkonu exekutorské činnosti a insolvenčních správců při přezkumu přihlášených pohledávek a dalšího „vedení“ insolvenčního řízení. Rozhodčí řízení je však z uvedeného věcného soudního přezkumu vyňato. Pokud se tedy rozhodci při vedení rozhodčího řízení nebo vydání rozhodčího nálezu „utrhnou z řetězu“ nemá poškozený účastník rozhodčího řízení nikde zastání.

Absence širší a hlubší přezkoumatelnosti výstupů rozhodčího řízení, které představuje delegaci pravomoci soudů na soukromé osoby, považuji za nekorektní nakládání se státní mocí. Potlačením přezkoumatelnosti průběhu rozhodčího řízení a věcné správnosti rozhodčích nálezů vložil stát do rukou rozhodců velkou důvěru a časté nepřípadnosti, s nimiž je možné se v rozhodčích řízeních setkat, usvědčují uvedený režim výkonu soudní moci v rozhodčím řízení soukromými osobami z nesprávnosti. Rezignace státu na účinnou kontrolu a reparaci zásadních chyb při výkonu rozhodcovské činnosti považuji za systémově vytvořenou černou díru na spravedlnost. Podrobnější výklad výrazně limitované přezkoumatelnosti průběhu rozhodčího řízení a v něm vydaného rozhodčího nálezu lze nalézt v mé publikaci Excesivní uplatnění a zneužití směnky, kterou vydalo nakladatelství Leges s.r.o. v roce 2022.

(pb)

[1] P. Taranda in: HÁSOVÁ, J. Insolvenční zákon. Komentář. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2017. s. 784: „Pokud by v průběhu řízení o žalobě na určení existence pohledávky vyšlo najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to samo o sobě důvodem k zamítnutí této žaloby. (…) Jinými slovy, důkazní břemeno v incidenčním sporu se z žalujícího věřitele přesouvá na žalovaného insolvenčního správce a řízení proběhne tak, jako kdyby pohledávka již při popření byla vykonatelná.“ MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Evropského parlamentu a Rady 2015/848 a prováděcími předpisy. 3. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 409-410: „Ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená „nevykonatelná“ pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby; dochází toliko k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene z věřitele na insolvenčního správce (nebo popírajícího dlužníka), jenž je poté naopak povinen prokázat důvod svého popření, jako by byl spor zahájen (v opačném postavení stran) dle §199.“ A. Stanislav in: KOZÁK, J. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR [cit. 24.4.2018]. In: ASPI: [právní informační systém]. ASPI ID: KO182_2006CZ: „Pochybení věřitele při označení vykonatelnosti přihlášené pohledávky není samo o sobě důvodem pro zamítnutí incidenční žaloby. Vyjde-li v rámci dokazování najevo, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, přechází důkazní břemeno na žalovaného insolvenčního správce nebo dlužníka. Navržené důkazy musejí respektovat podmínky dané v § 199.“

[2] Popření pohledávky dlužníkem s dispozičním oprávněním má stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Dále v textu budu zmiňovat jen popření pohledávky insolvenčním správcem a postavení insolvenčního správce v incidenčním sporu vyvolaném popřením pohledávky (zejména v intencích rozložení procesních břemen), uvedený výklad však bude možné vždy vztáhnout i na dlužníka s dispozičním oprávněním, jenž popřel přihlášenou pohledávku.

[3] Zakladatelem teorie analýzy norem (normové analýzy) je L. Rosenberg,  za spolutvůrce této teorie je považován B. Betzinger. L. Rosenberg normovou teorii představil ve svém díle „Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuchs und der Zivilprozessordnung“, jež vyšlo v prvém vydání v r. 1900, v druhém podstatně doplněném vydání pak v r. 1922; B. Betzinger své myšlenky vyložil v díle „Die Beweislast im Zivilprozess mit besonderer Rücksicht auf das Bürgerliche Gesetzbuch“, jež vyšlo poprvé v r. 1893, pak opět v r. 1903 a v r. 1910.

[4] Shodně CHALUPA, R. Směnka v soudním řízení. Praha: Leges, 2017, s. 179; obdobně MACUR, J. Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984, s. 110. Obdobně WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s, 277.

[5] ROSENBERG, L. Die Beweislast. 3. vydání. München – Berlin: C. H. Beck, 1953, s. 98-99: „Diejenige Partei, deren Prozeßbegehr ohne die Anwendung eines bestimmten Rechtssatzes keinen Erfolg haben kann, trägt die Behauptungs- und Beweislast dafür, daß die Merkmale des Rechtssatzes im tatsächlichen Geschehen verwirklicht sind. Es wird keinen Mißdeutungen ausgesetzt sein, wenn wir statt dieser Formulierung kurz sagen, jede Partei hat die Voraussetzungen der ihr günstigen Norm (= derjenigen Norm, deren Rechtswirkung ihr zugute kommt) zu behaupten und zu beweisen.“

[6] ROSENBERG, L., SCHWAB, K. H., GOTTWALD, P. Zivilprozessrecht. 17. vydání. München: C. H. Beck, 2010, § 115 Rn. 7: “Danach trägt jede Partei die Beweislast für das Vorhandensein aller (auch der negativen) Voraussetzungen der ihr günstigen Normen.”

[7] Předložený závěr je dán funkční vazbou mezi břemenem tvrzení a důkazním břemenem, která určuje, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno nese ve vztahu k určité skutečnosti vždy tatáž strana sporu. Obdobně P. Lavický viz předchozí odkaz č. 7.

[8] CHALUPA, R. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení o určení pravosti popřené pohledávky. Bulletin advokacie [online]. 2018. ISSN 1805-8280. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/bremeno-tvrzeni-a-dukazni-bremeno-v-rizeni-o-urceni-pravosti-poprene-pohledavky.

CHALUPA, R. Problémové aspekty incidenčního sporu vyvolaného popřením nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem nebo dlužníkem s dispozičním oprávněním; specifika incidenčního sporu vyvolaného popřením směnečné pohledávky. EPRAVO.cz [online]. 2022. ISSN 1213-189X. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/problemove-aspekty-incidencniho-sporu-vyvolaneho-poprenim-nevykonatelne-pohledavky-insolvencnim-spravcem-nebo-dluznikem-sdispozicnim-opravnenim-specifika-incidencniho-sporu-vyvolaneho-poprenim-smenecne-pohledavky-115693.html?mail.