Nejvyšší soud rozhodl, k neplatnosti lichevních smluv musí soudy přihlížet i bez návrhu
13.12.2023
K neplatnosti lichevních smluv od teď musí soudy přihlížet i bez návrhu, tedy aniž tento problém nadnese jedna ze smluvních stran.
V kauze prodeje jednoho pražského bytu, ke kterému došlo za nápadně nevýhodných podmínek, padlo u Nejvyššího soudu rozhodnutí, které nejen vyřešilo celý případ, ale také jednou provždy vyřešilo rozpory stran pohledu na neplatnost lichevních smluv.
Nejvyšší soud (NS) tak rozhodl ve věci sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 v senátu složeném z předsedy Pavla Horáka a soudců Pavla Tůmy a Bohumila Dvořáka. Tento senát NS v dovolacím přezkumu k otázce, zdali se soud má zabývat neplatností lichevní smlouvy i bez návrhu, dospěl k závěru, že právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům a je neplatné dle § 588 o. z. Jak vyplývá již z dosavadní judikatury k důsledkům neplatnosti dle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy (NS 23 ICdo 56/2019), porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. K obdobnému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, která je podle § 1796 o. z. neplatná. Takové jednání při uzavírání smlouvy tedy buď naplňuje znaky lichvy (příčí se dobrým mravům) a je absolutně neplatné, nebo nenaplňuje znaky lichvy (dobré mravy porušeny nejsou) a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není.
Podle mluvčí Nejvyššího soudu (NS) Gabriely Tomíčkové bylo dosud při aplikaci občanského zákoníku z roku 2012 v praxi sporné, zdali k neplatnosti lichevní smlouvy má soud přihlížet i bez návrhu (tzv. absolutní neplatnost) nebo jen k námitce jedné ze stran smlouvy (tzv. relativní neplatnost). Problém ještě podle ní zvyšoval fakt, že nejednotná řešení této otázky byla i dosavadní komentářová literatura. „Nejvyšší soud se aktuálně touto otázkou zabýval na základě dovolacích námitek v případu, kdy dle zjištění soudů nižších stupňů žalovaný zneužil lehkomyslnost otce žalobců při uzavření lichevní kupní smlouvy o převodu bytové jednotky,“ uvedla mluvčí. „Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky právních následků uzavření lichevní smlouvy. Pro samotnou otázku naplnění znaků lichevní smlouvy dovolání přípustné nebylo,“ dodala Tomíčková.
Připomeňme, že Občanský zákoník v paragrafu věnovaném lichvě uvádí, že neplatná je taková smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, a zabývá se také situací, kdy smlouva slibuje prospěch, jehož majetková hodnota je v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění. Sporný ale dosud zůstával pohled na to, kdy mají soudy k neplatnosti přihlížet, zda vždy, anebo jen na základě návrhu jedné ze smluvních stran. A právě čerstvé rozhodnutí NS rozhodlo, že k neplatnosti lichevní smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, když uvedl, že občanský zákoník přesně konkretizuje jednání, které se svou povahou příčí dobrým mravům, a je tedy neplatné, a to absolutně. „Právní jednání se buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. K obdobnému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy,“ uvedl NS.
Celou problematikou neplatnosti lichevních smluv se NS zabýval na základě kauzy, kdy rodina prodala byt v Praze za nápadně nevýhodných podmínek. Soudní rozhodnutí hovořila o zneužití lehkomyslnosti majitele a tísně, do které se před tím rodina dostala, přičemž pražské soudy označily kupní smlouvu za neplatnou, a to nyní také NS definitivně potvrdil. Ze skutkových zjištění soudů podle mluvčí NS Tomíčkové mimo jiné vyplynulo, že otec žalobců nejprve poskytl svou bytovou jednotku jako zástavu za úvěr, který byl poskytnut jeho synovi. Později otec žalobců uzavřel kupní smlouvu o převodu bytové jednotky za kupní cenu, která byla v hrubém nepoměru k její obvyklé ceně. K uzavření smlouvy měl otec žalobců přistoupit za účelem úhrady dluhu z úvěru. Žalovaný přitom otce žalobců ujišťoval, že nezaplatí doplatek kupní ceny, čímž poruší smlouvu a následně bude možno proto od smlouvy odstoupit, vrátit peníze a byt bude převeden zpět na otce žalobců. Soud prvního stupně vyhověl žalobě a určil, že ke dni své smrti byl otec žalobců vlastníkem předmětné bytové jednotky. Odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřenou kupní smlouvu soudy obou stupňů posoudily jako neplatnou lichevní smlouvu. Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítnul.
Autor: Petr Blahuš
Foto: Archív KN
Reklama
Aktuální číslo
2024 – 08