Dvě covidová léta, která jsou za námi, se negativně podepsala na výkonu celé ekonomiky. Firmy se v té době často musely vypořádávat s výpadky dodávek, propadem poptávky, rostoucími cenami surovin i dopravy atp. Když už to vypadalo, že se situace začíná postupně vracet do normálu, začaly svižně narůstat ceny energií, které postupně dosáhly dříve nepředstavitelných výšin. Po covidu tak firmy čelí nové výzvě, která je v důsledku předchozí pandemie zastihuje v horší finanční kondici a s vyčerpanými finančními rezervami. Z období pandemie ekonomika přechází plynule do času vysoké inflace, drahých peněz a klesající kupní síly.
Růst cen energií, který je často spojován s válkou na Ukrajině, započal už v loňském roce. Ještě do poloviny roku 2021 se cena jedné megawatthodiny silové elektřiny na německém trhu, od kterého se odvozují ceny pro tuzemskou ekonomiku, pohybovala okolo 50 eur. Spotová cena, stejně jako forwardové ceny pro roky 2023-5 se nacházely těsně u sebe a nikde nebylo na první pohled vidět žádné napětí nebo potenciální problém. V letních měsících však došlo k radikálnímu obratu. Cena elektřiny se na spotovém trhu rozkmitala až ke 400 eurům a prudce začaly zdražovat kontrakty pro rok 2023. S útokem Ruska na Ukrajinu a všemi následnými konsekvencemi pak už vývoj jen nabral více na obrátkách.
Situace na trhu eskalovala do té míry, že 1 MWh pro následující rok stála letos v létě i 1.000 eur, což konečně vzbudilo dostatečnou pozornost politické scény u nás i v zahraničí. Sice se začaly v první řadě řešit důsledky, nikoliv příčiny současného neutěšeného vývoje na trhu, nicméně bylo to alespoň něco pro začátek. Různé země přicházely s různými řešeními, z nichž nejsympatičtěji stále ještě vypadá tzv. iberská cesta, v rámci které Španělsko a Portugalsko oddělily ceny plynu od cen elektřiny takovým způsobem, že to tyto státy nestálo v podstatě téměř nic navíc. V našich končinách se přistupuje na cestu cenových stropů pro maloodběratele a výrobce. Řeší se možnost dodatečné daně pro energetické společnosti, kterou by zatím přesně nespecifikované náklady na zastropování bylo možné alespoň částečně pokrýt.
Problém drahých energií ovšem není pouze problémem domácností, jak by naznačoval akcent věnovaný právě těmto odběratelům. Když se totiž podíváme na konečnou spotřebu elektřiny zjistíme, že domácnosti se na ní podílejí pouze 27 %, navíc z významné části s ještě fixovanou cenou. V mnohem horší pozici jsou průmyslové podniky, které spotřebují 40 % elektřiny, nebo firmy ve službách s 30 % podílem. Dopad zvýšení cen elektřiny je proto v případě podnikatelského sektoru mnohem významnější než u domácností, zvlášť když míra zajištění je s velkou pravděpodobností u podniků mnohem nižší.
Výpočet vycházející z průměrné spotřeby za poslední tři roky nám dává zjednodušenou představu alespoň řádu částek, které firmy budou muset zaplatit za elektřinu takříkajíc navíc. Při skoku ceny silové elektřiny o 200 eur za 1 MWh jde za celou ekonomiku o 300 mld. korun s tím, že třeba jen strojírenské firmy zaplatí o 21 mld. více, chemické o téměř 16 mld. navíc, a tak bychom mohli pokračovat dále. Když si uděláme stejné cvičení u plynu se 150 eury, tak tu máme dodatečné náklady za celou ekonomiku ve výši cca 225 mld., opět s největším dopadem do průmyslu. Jde sice jen o velmi zjednodušený výpočet, ale dává docela dobře tušit, že u vyšších cen energií se nebavíme o důsledcích v jednotkách, ani desítkách, ale přímo ve stovkách miliard korun, které se v krajním případě propíšou do finanční situace firem, podnikatelů, domácností i veřejného sektoru.
Logicky se pozornost všech proto v této situaci upíná na úspory. Přesto v řadě oborů je možnost úspor nebo alespoň zohlednění zvyšujících se nákladů v cenách jen velmi omezená. Česká ekonomika je navíc stále v subdodavatelské pozici, která limituje prostor pro zvyšování cen, stejně jako mezinárodní konkurence producentů přicházejících ze zemí, které tak dramatickým vývojem cen energií neprocházejí. Stačí se podívat na USA, kde jsou ceny energií pětinové nebo do Asie, která se rozhodně nezatěžuje dodatečnými výdaji na tzv. zelené úsilí.
Firmy u nás i v části střední Evropy jsou tak pod tlakem nákladů i konkurence a často v mnohem horší pozici než v době covidu. Nepřekvapuje už proto intenzita zpráv o uzavírání některých provozů či celých firem. Ať už jde o sklářské výroby či některé potravinářské firmy apod. Jak drtivý bude dopad vysokých cen energií zatím nelze přesně spočítat, ani říct, o kolik procent přibude bankrotů. Záležet bude totiž i na výsledcích právě přijímaných opatření ze strany evropských i národních autorit. Přicházejí sice pozdě, jsou často docela nejasná, a především nemíří na fungování trhu, které má chtě nechtě k dokonalosti hodně daleko, respektive na omezenou nabídku energií. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na vývoj okolo německé či belgické jaderné energetiky.
Petr Dufek, hlavní analytik Banky CREDITAS
Reklama
Aktuální číslo
2024 – 08