Rychlé oddlužení, formálně legální smlouvy a sliby pomoci. Nová studie ukazuje, že moderní lichva v Česku není výjimkou, ale systémem, který připravuje lidi o bydlení.
Petr Blahuš/27. 1. 2026
Z obsahu:
-
Zpětný leasing a P2P úvěry jako nástroj ztráty nemovitostí
-
Drobní podnikatelé bez ochrany spotřebitele
-
Selhání dohledu a reakce státních institucí
Rychlé oddlužení, formálně legální smlouvy a slib, že „se to dá vyřešit“. Nová studie Moderní lichva v praxi upozorňuje, že v tuzemsku nejde o jednotlivé excesy, ale o systematické praktiky, které končí většími dluhy a ztrátou bydlení. Podle studie se jedná o desítky tisíc případů, což je důkazem toho, že současná pravidla zde již nestačí.
Studie, kterou vydává Institut prevence a řešení předlužení, upozorňuje naléhavě na existenci paralelního byznysu s úvěry mimo zákonnou regulaci spotřebitelských úvěrů, jehož terčem se stávají lidé, kteří se dostanou do náhlých finančních potíží. Problém je v tom, že místo skutečné pomoci tito nešťastníci narážejí na nabídky, jejichž cílem je získání nemovitosti hluboko pod její kupní cenou. Ve studii je tak popsán nejen samotný fenomén moderní lichvy, ale i to, jak se s ním (ne)vypořádávají jednotlivé instituce.
Jak známo, lichva už dnes nemá podobu půjček „na ulici“. Nejčastěji ve své moderní podobě probíhá přes podnikatelské nebo takzvané peer-to-peer (P2P) úvěry nebo zpětný leasing nemovitosti nabízený jako „oddlužení“. „Všechny tyto modely spojuje zdání, že o nemovitost v žádném případě nepřijdete. Ve skutečnosti právě o ni jde,” říká dluhová poradkyně, právnička a spoluautorka Petra Lomozová.
Zpozornět by lidé měli, zejména pokud po nich věřitel žádá podpis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. „Dlužník tím dopředu souhlasí, že když nebude splácet, není potřeba soud. De facto tím věřiteli dává zelenou k rychlé exekuci a dražbě,” dodává Lomozová.
Zvlášť ohroženou skupinou jsou pak podle Institutu drobní podnikatelé, na které v těchto situacích zákon o spotřebitelském úvěru nepamatuje. „Lidé v akutní finanční krizi jsou lichváři cíleně tlačeni k využití svého IČO nebo k jeho účelovému založení, protože na běžný úvěr už nedosáhnou, a přicházejí tak o ochranu spotřebitele,“ vysvětluje právník a hlavní autor studie Mgr. Jakub Sosna. Podle něj nejde o náhodné případy, ale o systematický obchod s dluhy, který využívá mezer v zákonech i formální legality.
Úřady nekonají tak, jak by měly
Institut upozorňuje také na rezervy v činnosti institucí, jako Česká národní banka, soudy či policie, které by měly podobným postupům nejen předcházet, ale také na ně účinně reagovat. Jako jedno z řešení autoři navrhují zejména rozšíření ochrany před predátorskými praktikami i na fyzické osoby – podnikatele. Zákonodárci by se také měli zaměřit na regulaci nebo úplný zákaz zpětného leasingu nemovitosti a hledání legálních alternativ, které lidem umožní řešit dluhy bez rizika ztráty bydlení.
Problém podle autorů zůstává dlouhodobě mimo zájem státu. Přitom studie na základě analýzy dat z katastru nemovitostí, živnostenského rejstříku a dalších zdrojů uvádí, že jde o desetitisíce obětí, což už signalizuje možný značný sociálně-bezpečnostní dopad na jeho fungování.
Mimochodem, právě nedávno dopadli kriminalisté z odboru hospodářské kriminality Karlovarského kraje (ve spolupráci s kriminalisty z hospodářské kriminality v Liberci), skupinu čtyř osob, která podváděla a padělala veřejné listiny, aby s pak s pomoci těchto takto pozměněných osobních dokladů a listin získávala finanční prostředky z exekučních řízení vedených soudními exekutory. Celkem si takto čtyřlístek podvodníků za nejméně pět let přišel minimálně na 50 milionů korun.
Jak to celé fungovalo? Trestná činnost obviněných byla, a to je nutno říci, bohužel velmi sofistikovaná. Obvinění zjišťovali v exekučních řízeních ty dlužníky, kteří měli nemovitý majetek, a hodnota tohoto nemovitého majetku převyšovala vymáhanou dlužnou částku. V takovém případě by měl být přeplatek z prodeje nemovitosti, po úhradě všech dluhů a odměny exekutora, předán dlužníkovi. Obvinění za použití padělaných osobních dokladů, tuzemských i zahraničních, vystupovali jednak jako dlužníci, jednak jako zmocněnci dlužníka, přičemž si nechávali zasílat od exekutorů peníze na jimi ovládané bankovní účty zapsané na třetí osoby. Dalším způsobem bylo přihlášení neexistující pohledávky do exekučního řízení spolu s vykonatelným exekučním titulem, obvykle rozhodčím nálezem.
S exekutory obvinění komunikovali emailem nebo datovou schránkou dlužníka nebo zmocněnce dlužníka, kterou ovládali na základě padělaných osobních dokladů. Rovněž padělali ověřovací doložky pošty na listinách, které poté nechali konvertovat do elektronické podoby a odeslali e-mailem nebo datovou schránkou exekutorskému úřadu jako pravé.
Poté, co exekutorský úřad zaslal peníze na určené účty, obvinění je obratem vybrali v hotovosti z bankomatu. Obvinění rovněž ovládli pomocí padělaných osobních dokladů statutární orgán obchodní společnost se zahraničním vlastníkem, a pokusili se formou tzv. „dobrovolné dražby“ prodat její nemovitý majetek. Dále na základě nepravdivé smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy nechali u nemovitosti údajného dlužníka zapsat zástavu v katastru nemovitostí, aby bylo možné v budoucnu přistoupit k exekuci a prodeji tohoto nemovitého majetku.
Petr Blahuš
