Konec tunelování bez trestu? Insolvenční správci vytahují novou zbraň
Žaloby na doplnění pasiv se v Česku dostávají do popředí. Insolvenční správci jimi reagují na návrat rizikových praktik a míří přímo na statutární orgány firem.
Petr Blahuš/23. 4. 2026
Z obsahu:
- Žaloby na doplnění pasiv umožňují přenést náklady krachu na statutáry
- Institut se uplatňuje zejména u insolvencí po roce 2021
- Inspirací je francouzská praxe s tisíci případů ročně
Protože se do tuzemského podnikatelského prostředí začínají vracet metody a praktiky z Devadesátek, jako je třeba tunelování firem nebo využívání bílých koní. Insolvenční správci proto začínají využívat v zahraničí s úspěchem využívané žaloby na doplnění pasiv, které přenáší náklady krachu firem na jednatele a členy představenstev. Tento nástroj nyní získává na významu i u nás, zejména u insolvencí zahájených po roce 2021.
Připomeňme, že tuhle možnost žalovat statutáry zkrachovalých firem žalobou na doplnění pasiv mají insolvenční správci už několik let. Žaloby je navíc možné cílit i na „stínové“ manažery, tedy ty, kteří fakticky řídí společnost z pozadí.
Jak třeba tvrdí insolvenční správce Jan Mašek z AZAM, míří insolvence v českém podnikatelském prostředí v řadě případů opět na hranu. I proto začínají insolvenční správci
sahat po žalobě, která může přenést náklady krachu firem přímo na jednatele a členy představenstev. Takzvaná žaloba na doplnění pasiv se osvědčila ve Francii. Francouzská soudní praxe pravidelně zde postihuje třeba jednání, kdy podnikatel dlouhodobě pokračuje v provozu ztrátového podnikání, nevede řádně účetnictví nebo zpronevěří majetek společnosti. Postihováno žalobou je také pozdní podání insolvenčního návrhu, nebo porušování daňových povinností. Francouzská soudní praxe postihuje také jednání, kdy podnikatel dlouhodobě pokračuje v provozu ztrátového podnikání, nevede řádně účetnictví nebo zpronevěří majetek společnosti. Postihováno žalobou je také pozdní podání insolvenčního návrhu, nebo porušování daňových povinností.
Podle Maška mají tamní insolvenční správci s takovými žalobami na doplnění pasiv zkušenost už od šedesátých let, v současnosti zaznamenávají kolem 3000 případů ročně. Formou likvidace se ve Francii řeší přibližně 40 tisíc insolvencí ročně, přičemž žalob na doplnění pasiv je podáno v necelých 10 procentech případů. Nepoužívá se tedy v každé insolvenci, když její podmínky jsou poměrně přísné a důkazní břemeno leží na žalobci.
Tedy insolvenčním správci. Podle Maška je nutné hlavně identifikovat konkrétní právní jednání či případně nejednání, kterým člen statutárního orgánu přispěl k úpadku.
Cesta zpátky časem
Tuzemská úprava se ke svému francouzskému vzoru otevřeně hlásí už ve své důvodové zprávě, protože právní základ je stejný a francouzská judikatura je se svými stovkami precedenčních rozhodnutí velmi bohatá.
Situace, ve kterých lze podle Maška žalobu na doplnění pasiv typicky používat, jsou za prvé případy, kdy insolvenční správce bude mít důvodné podezření, případně už přímo prokázané podvodné, tedy trestněprávní jednání, které zjevně vedlo k úpadku dlužníka nebo k němu významně přispělo. Druhou kategorií jsou vysloveně flagrantní pochybení statutárního orgánu, například půjde o jednání na úrovni hrubé nedbalosti, kdy si statutární orgán nechal zásadní věci „protéct mezi prsty“ nebo muselo být zcela zjevné, že jeho postup povede ke vzniku škody a tím i k jeho přispění k úpadku společnosti. „V českém právním řádu jsme historicky využívali zejména žalobu na náhradu škody vůči statutárním orgánům. Tyto žaloby ale byly v praxi velmi komplikované a málo úspěšné. Žaloba na doplnění pasiv je flexibilnější a má potenciál být využívána častěji. Myslím si, že se dostane do centra pozornosti,“ říká Mašek. Navíc tu teď existuje řada velkých kauz zahájených po roce 2021, kdy se žaloba na doplnění pasiv dostala do insolvenčního zákona. „Zejména u dluhopisových kauz s tisíci neinstitucionálními věřiteli může vzniknout silný tlak na insolvenční správce, aby tyto žaloby podávali,“ tvrdí insolvenční správce Mašek s tím, že věřitelský výbor může insolvenčnímu
správci výslovně uložit, aby žalobu podal. Věřitelé pak podle Maška nesou náklady s tím spojené. Do těchto nákladů lze zahrnout zejména náklady na právní zastoupení, případně forenzní audit nebo účetní prověrky, ne však již samotná odměna insolvenčního správce.
Zásadním důvodem pro podání žaloby na doplnění pasiv, která se dříve příliš často nepoužívala, je časová působnost zákona, protože je tento institut výslovně potvrzen judikaturou Nejvyššího soudu jako sankce. A tu nelze aplikovat zpětně. V praxi to znamená, že právně relevantní jsou až insolvenční řízení zahájená po 1. lednu 2021. Navíc větší
insolvence mají určitou setrvačnost než se dostanou do fáze, kdy lze žalobu na doplnění pasiv reálně podat. „Jednou z podmínek rozhodnutí je znalost rozsahu neuspokojených pohledávek, tedy objemu pasiv, které mají být doplněny. To zpravidla víte až ke konci řízení. Žalobu lze sice podat dříve, ale stejně o ní nelze rozhodnout dřív, než je jasné, kolik věřitelé skutečně nedostanou,“ říká Mašek.
V poslední době se ale navíc znovu začaly objevovat insolvence s parametry vyloženě podvodného jednání podobného těm, které jsme znali z devadesátých let minulého tisíciletí. Konkrétně? Třeba s doslovným tunelováním firemního majetku. Právě v těchto případech má podle Maška institut žaloby na doplnění pasiv své jasné místo. „Existuje totiž určitá paleta situací, kdy insolvenční správce k podání žaloby na doplnění pasiv může přistoupit. Zákonná definice říká, že dotčená osoba musí porušením svých povinností přispět k úpadku dlužníka, musí existovat příčinná souvislost mezi chybným jednáním a úpadkem a následně se hodnotí, jak významně k úpadku přispěla. U případů, kde dochází k vyvádění majetku ze společnosti, je podle mého názoru přispění k úpadku nepochybné,“ tvrdí insolvenční správce a jedním dechem dodává, že takových případů podle jeho zkušenosti přibývá. „Očekávám proto, že institut nyní najde širší uplatnění a jeho využití se bude zvyšovat,“ soudí Mašek.
Jde to i jinak
Upozornil také na to, že tuzemský zákon říká, že statutární orgán musí jednat informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti, takže špatné rozhodnutí samo o sobě žalovatelné není, pokud je opřené o úvahu, kterou by se řídila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení. „V praxi často vidíme, že manažeři si nevedou dostatečnou stopu svého rozhodování. Nezaznamenávají si, proč a na základě čeho se rozhodli, a to se jim později může velmi vymstít, pokud na ně zamíří například právě žaloba na doplnění pasiv,“ upozorňuje Mašek Na jinou častou tuzemskou situací, kdy statutární orgány nepodají včas insolvenční návrh, podle něj existuje v tuzemském právu institut odpovědnost za škodu způsobenou pozdním podáním insolvenčního návrhu podle § 98 a následujícího insolvenčního zákona. V praxi je ale podle Maška těžké prokázat, že právě pozdní podání vedlo k nižšímu uspokojení věřitelů.
Připomeňme, že podle § 69 zákona o obchodních korporacích se ustanovení použijí i na bývalé členy statutárních orgánů, osoby v obdobném postavení, typicky likvidátory, a také na osoby, které se fakticky v takovém postavení nacházejí. To znamená de facto manažery a stínové manažery. Třeba ve Francii se podle zavedené soudní praxe za stínového manažera považuje každá osoba s tak silným vlivem, že ji statutární orgán fakticky poslouchá, třeba ze strachu z odvolání. Mašek ale tvrdí, že v tuzemských podmínkách výklad zákona musí být restriktivní, a musí se také prokázat konkrétní jednání a jeho dopad.
