Jak investovat, abychom nepřišli o své úspory 2. část

Jak vyplývá z nejčerstvějších výzkumů, zhruba šest lidí z deseti u nás (přesněji 59 procent) vnímá znehodnocení svých úspor stejně velkým problémem jako zdražování. To je potvrzením toho, že tváří v tvář jedné z největších inflací v Evropě si stále více lidí začíná uvědomovat fakt, jim jejich často celoživotní úspory mizí doslova před očima. Reálné chudnutí každého z nás dosahuje podle postavení na pracovním trhu v průměru kolem 8 – 15 procent, a to už není legrace. Ale co s tím?

Čím dál více lidí proto dnes přemýšlí, jak a kam své často pracně nabité celoživotní úspory vložit, či jak je investovat, aby nakonec neskončili na ulici jako žebráci.  Konkursní noviny tedy přináší na pokračování ekonomicko – investiční materiál na téma bezpečné investice a zároveň několik tipů, jak tomu zabránit. A třeba i z této nejvyšší inflační tragédie v novodobých dějinách českého státu vyjít s trochou štěstí i s nějakým ziskem.

Posledních několik let je ve světě opravdu pohříchu velmi turbulentních. Zdá se, že zlaté, klidné roky kolem milénia a těsně po něm jsou pryč, když od americké invaze do Iráku v roce 2003 po sérii dezinformací a fake news CIA o jeho zbraních hromadného ničení (která později odstartovala v celém světě migrační vlny a tzv. arabské jaro) je svět stále v nějakém neklidu. Není proto divu, že za takovýchto klasickým investicím nepříznivých časů, ke kterých se posléze přidala globální epidemie čínské chřipky Covid19, z ní vyplývající hospodářskou krizí Západu, následovaná pokračováním války na Ukrajině a nyní obří inflací, drahotou a boomem cen energií, která (zatím) z našich majetků ukousla téměř třetinu, se čím dál více lidé snaží zachránit svá jmění  všemi možnými způsoby. Jedním z těch méně známých, leč přesto výhodných, jsou investice do umění. Jak Konkursním novinám potvrdila řada oslovených expertů na investice do umění, způsob obchodování s touto komoditou si přesto (nebo právě proto?) vede již tradičně výborně. Což je důkazem tohoto, že i přes všechna výše zmíněná ekonomická rizika a globální faktory je tento segment velice silný a stabilní. „Vysoká inflace a nejistota ohledně dalšího vývoje ekonomiky jednoznačně vede investory a zájemce o umění investovat velké částky na uměleckém trhu,“

potvrdil nám třeba Vladimír Lekeš, ředitel umělecké galerie Adolf Loos Apartment and Gallery v Praze, která se specializuje jako aukční síň a galerie na prodej kvalitních obrazů, plastik a designu významných českých a zahraničních umělců. Uplynulý rok byl pro galerii LOOS podle Lekeše tak opět rokem rekordním, co se týče výnosů z aukcí uměleckých děl i jejich objemu. K tomu přispěla i čerstvá novinka tzv. „výběrové aukce moderního a současného umění“, kde se nabízí vždy jen velmi omezené množství položek té nejvyšší kvality s minimální vyvolávací cenou od 100000 Kč, přičemž jsou všechna tato díla pečlivě vybírána, konzultována a prověřována jednotlivými znalci na daného autora. „Do těchto aukcí zařazujeme pouze díla s vysokým investičním potenciálem. Na vzestupu jsou stále tzv. „blue chip“ investice, tedy díla autorů, o které je stálý zájem a poptávka po nich kontinuálně výrazně převyšuje nabídku. Jmenovitě například díla od Františka Kupky, Toyen, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského či Alfonse Muchy. Historicky platí, že takto kvalitní díla dokážou hodnotu vložených úspor spolehlivě ochránit. Čísla za posledních deset let dokazují, že reálné znehodnocení nehrozí,“ řekl Konkursním novinám Lekeš. Také zkušenosti ostatním znalců umění potvrzují, že se zájem sběratelů přesouvá na moderní, ale i současné umění. Ze stálic klasické moderny se jedná například o díla malířů Emila Filly, Antonína Procházky, Bohumila Kubišty, Jana Zrzavého nebo Josefa Čapka, který byl Němci umučen v koncentračním táboře.  Co se pak týče poválečného umění, tak sběratelé mají podle expertů stabilně zájem o díla například Zdeňka Sýkory, Mikuláše Medka, Milana Dobeše, Kamila Lhotáka nebo Olbrama Zoubka. „Stále však roste zájem o postmoderní umění, zejména o abstrakci, geometrismus a současnou tvorbu mladých umělců. Jmenovat můžeme například jednoho z nejvýraznějších umělců současné české scény Jana Gemrota, dále Zdeňka Trse či Michaela Rittsteina,“ zdůrazňuje ředitel galerie LOOS.

Podle Lekeše je aktuálně také zvýšený zájem o nákup děl od nových klientů, kteří se sbíráním začínají. „Těmto klientům vždy radíme, aby se snažili zorientovat na trhu s uměleckými díly. Nespoléhali se pouze na rady různých „poradců“ a nedali na masivní, někdy i klamavou reklamu, ale poradili se vždy na více nezávislých místech, nejlépe u starších sběratelů či obchodníků,“ řekl Konkursním novinám Lekeš. Začínající sběratel by si měl podle něj také vyjasnit, jaký druh umění se mu líbí (například malba, socha, fotografie, sklo) a hned pak si stanovit určitý jednotící prvek – může jít například o určité období, okruh autorů, společný motiv nebo techniku – který mu pomůže vymezit svoje sběratelské aktivity na širokém poli umění. „Sběratelům obávajících se falz, doporučujeme nakupovat výhradně v kamenných obchodech, tedy na aukcích a prodejních výstavách, které pořádají renomované společnosti, nikoliv v dražbách a nabídkách na internetu či jeho prostřednictvím,“ radí Lekeš a podotýká, že jejich společnost jako jediná v České republice poskytuje na zakoupená umělecká díla doživotní záruku pravosti. „Můžeme si dovolit tuto záruku našim klientům poskytnout z důvodu několika stupňového prověřování včetně restaurátorských a chemických analýz. Jsou to sice metody drahé, stojí nás nemalé finanční prostředky navíc, ale chceme, aby byli naši klienti s nákupem spokojeni a vraceli se k nám,“ říká Lekeš, jehož společnost nedávno čelila kvůli aukci nejdražšího obrazu v dějinách Čechie nejen kriminálnímu jednání ze zahraničí, pravděpodobně od potomků německého nacisty ze saských Drážďan, který tento Kokoschův legendární obraz v minulosti držel. Ale také neprofesionalitě kurátorky Židovského muzea a fake news ze strany České televize. Jak také Lekeš podotkl, v případě koupě díla od žijícího autora je pravděpodobnost koupě padělku nízká: přesto je žádoucí požádat o potvrzení autora o pravosti příslušného díla.

Pokud už dílo vlastníte, doporučují experti pečlivě uschovat od něho veškerou dokumentaci, jako například faktury, posudky nebo certifikáty a samozřejmě mít zajištěné kvalitní pojištění nemovitosti či domácnosti, které obsahuje připojištění cenných předmětů. Krádeže obrazů se objevují jen výjimečně, neboť každý potencionální kupec chce doložit provenienci (původ) díla, obrazy jsou také evidovány v registrech kradených děl nebo jsou o krádeži informované renomované galerie. Takové dílo je poté téměř neprodejné.

Nejen Kokoschka, ale i Penny Black

Ovšem investice do umění, to nejsou jen obrazy, plastiky, malby či sochy. Jsou to také třeba investice do filatelie, protože i ony malé, vesměs staré poštovní známky jsou dnes již uměním – a to uměním vysoce výnosným.

Možností, jak tyto vzácné a investičně zajímavé známky získat, je více: existují například specializované filatelistické aukce nebo se lze obrátit na odborníky, kteří se v branži vyznají a za úplatu vám nákup takových známek zprostředkují. Pokud máte spolehlivé reference a znalosti o vývoji cen na trhu s touto komoditou, lze tyto prostředníky obejít a investičně zajímavé známky nakoupit od jejich majitelů – filatelistů přímo. Naopak jako za rizikové někteří experti považují

například různé nabídky zprostředkované některými internetovými portály. „Tam laik rychle narazí, a pokud to vůbec pozná, těžko se pak bude domáhat nápravy,“ řekl Konkursním novinám jeden z oslovených odborníků na známky, který si nepřál sdělit své jméno. Pokud někdo, kdo se v tomto segmentu umění nevyzná a zvažuje svou první investici v rámci filatelie, měl by se prostě podle něj poradit s odborníky z této branže.

Také prezident Prestige Philatery Club Prague Tomáš Mádl tvrdí, že právě známky (které v dětství sbírala asi většina z generace tzv. Husákových dětí) jsou dlouhodobě brány jako zajímavá investiční komodita. Stejně jako Lekeš z galerie LOOD, i filatelista Mádl to dává do souvislosti s nejistou ekonomickou dobou, ve které se nyní my i celý svět nachází a obří inflací. „Málokterá investice dnes dokáže porazit inflaci, ale některé známky přitom dokážou během pár let jejich majiteli vydělat dvojnásobek,“ tvrdí Mádl. Podle prezidenta Prestige Philatery Club Prague jsou za raritní známky považovány ty, které mají podložené atesty a dochovalo se jich jen velmi omezené množství. „Zdaleka ne všechny znánky dokážou svým výnosem porazit skoro dvacetiprocentní inflaci, ale i ty běžnější raritní kusy dokážou držet svoji hodnotu, takže jejich majitel sice nezbohatne, ale ani nezchudne,“ vysvětluje Mádl a jako příklad přidává známku zvanou Neapolská Trinacria z roku 1860. Když jí v roce 2020 koupil jeden český investor, stála ho 600000 korun. Ovšem už za dva roky na to byla vydražena za zhruba 1,4 milionu korun, plus poplatky! Také historicky první známka světa – britská Penny Black z roku 1840 – se před ještě několika roky prodávala do hodnot kolem 100000 korun, ale v současnosti její cena běžně dosahuje až 200000 Kč, tedy dvojnásobného zisku. I přes tato velmi zajímavá čísla a rekordní zhodnocení ale filatelie není zcela jednoduchou disciplínou, ve které se dá snadno vyhrát a znásobit své jmění. Pochopení všech jejich úskalí a mechanismů, včetně zákulisního fungování, trvá několik let – jako konečně do každého druhu byznysu.

Na velikosti nezáleží

Po stránce umění existuje ještě jedna komodita, na které lze úspěšně investovat. Velikosti sice malá, ale výnosy velká. A to jsou staré mince. Ty se na našem území používaly už 300 let před naším letopočtem. Ze sběratelského hlediska jsou obvykle nejzajímavější právě staré ručně ražené mince. Mezi ty nejdražší ale paradoxně patří moderní ražby. Nejvzácnější ročníky svatováclavských

dukátů z první republiky, považovaných za jakýsi svatý grál československé numismatiky, které boháči kupují už svým dětem do kolébky, přijdou až na 25 milionů korun, přičemž ještě nedávno stály jen dvacetinu této sumy. Obecně vzato, investice do starých mincí jsou tak nejen výhodnější a výnosnější, jak penzijní spoření (prakticky zruinovaná vládní neschopností snížit drtivou úroveň inflace) ale také mnohé z jiných typů investic. Když si k tomu připočteme nárůst nervozity na

finančních trzích, která bublá od západní globální ekonomické krize v roce 2008, navýšené později o šílenství kolem čínského chřipkového viru Covid19 a dosahujícího nyní svého temného vrcholu kvůli hyperinflaci a válce na Ukrajině, je jasné, že běžně užívané peníze ztrácejí hodnotu, a lidé tak hledají bezpečné přístavy, kam je uložit. Investují proto ve zvýšené míře do drahých kovů, umění nebo právě mincí. Právě tato posledně jmenovaná komodita – protože v sobě často obsahuje

právě drahé kovy – si dobře uchovává svou hodnotu a přenáší ji dál i přes celé generace. Zároveň se dají snadno přenést přes celou planetu, citelně svými zisky předbíhají inflaci a přimíchané do portfolia dalších investic snižují jeho volatilitu a ještě přidávají k jeho výkonnosti. Mimochodem, podle střízlivých odhadů se ještě dnes v českých, moravských a slezských domácnostech, na půdách a ve sklepích – ale třeba i zakopaná někde v lese či podél starých kamenných valů podél cest nacházejí tajně ukryty mince za vyšší desítky miliard korun. Tyto rodinné cennosti tam schovávali lidé třeba za komunismu, během měnové reformy, ale i dávno v historii obchodníci nebo prchající velmožové, kteří se potřebovali rychle skrýt před nebezpečím.

„Když se ve světě zeptáte, kdo jsou největší sběratelé, tak obvykle zazní mezi pár dalšími národy i Češi. Jsou to sběrači všech zajímavých věcí a je až neuvěřitelné, jaké vzácné kousky dokážou po celém světě sehnat,“ tvrdí například Elizej Macho, jeden z našich největších odborníků na staré mince. Spolu s Radoslavem Chlapovičem, jehož děd pracoval jako technický náměstek v nejstarší nepřetržitě fungující státní mincovně ve slovenské Kremnici, založili v roce 2010 česko-slovenskou firmu Macho & Chlapovič, která dnes prodává platidla za stovky milionů korun a je největším aukčním domem s numismatikou v České republice.  „Šli jsme do toho s myšlenkou, že v celém regionu chybí firma, která dokáže servisovat sofistikovanou klientelu. Zaměřili jsme se proto na lidi, kteří jsou vytížení a nemají čas spravovat svou sbírku. A vyhovuje jim, že za ně někdo létá po světě, sbírá pro ně špičkové kousky, ověřuje pravost, poskytuje jim konzultace, cenové analýzy a prognózy budoucího vývoje,“ vysvětlil před časem svou motivaci pro časopis Forbes Macho. Mimochodem, roční obraty na numismatických aukcích dosahují vyšších stovek milionů korun. Jak on, tak jeho společník Chlapovič, mají lásku – a zkušenosti – ke starým mincím a všemu kolem nich doslova zažranou pod kůži, protože se tímto odvětvím byznysu zabývají jejich rody už po několik generací. „Numismatika jako královské hobby se rozvíjela po dlouhá století, ale jako investiční trh až zhruba od roku 1850. A po celých 170 let je cenový vývoj neustále rostoucí exponenciála bez velkých propadů. Jen v posledních letech se sklon této křivky značně mění a roste ještě prudčeji,“ doplnil v rozhovoru svého společníka slovenský podnikatel Chlapovič. Není to ale žádná novinka. Zvýšený zájem o budování numismatických sbírek se v Československu i později, po jeho politickými špičkami vynuceném rozpadu v obou samostatných státech – České a Slovenské republice, objevil již na přelomu milénia. Právě tehdy se na tento byznys vrhla vlna čerstvě zbohatlých byznysmenů a podnikatelů, kteří si otevřeně řečeno takto chtěli zlegalizovat (tzv. vyprat) své často hodně špinavé a krvavě vydělané miliony.

V současnosti firma Macho & Chlapovič každoročně pořádá několik aukcí mincí, plus vedle toho nabízejí jejich sdílené vlastnictví formou fondu kvalifikovaných investorů. Ti měli údajně za dva a půl roku své existence zhodnocení 61 procent. V neposlední řadě Macho & Chlapovič také prodávají drahé kovy. Suma sumárum, díky tomu všemu se jejich celkové firemní tržby v roce 2021 vyšplhaly na 600 milionů korun. Své zákazníky mají ve více než padesáti zemích světa, ovšem jádro byznysu leží ve střední Evropě, Beneluxu, Francii a Švýcarsku. „V zahraničí máme tradiční klientelu – bohaté rodiny, majitele velkých koncernů,“ říká Macho. Po celém světě také jejich česko-slovenská firma shání mince, které z našeho území zmizely s tím, jak odsud odcházela šlechta vlivem nejrůznějších historických krizí. „Velkou sbírku českých, slovenských a rakouských mincí vlastnil například jihokorejský majitel Samsungu I Kun-hi. Když v roce 2020 zemřel, jeho dědici začali sbírku rozprodávat a nám se podařilo velkou část získat,“ pochlubil se Forbesu Macho. Ještě nedávno se také dařilo poměrně snadno kupovat mince z území Českého královstvství a Československa (ty byly ještě na rozdíl od dnešní české národní měny skutečně kryty zlatem) na aukcích v Hongkongu, Londýně nebo New Yorku, ovšem nástup celosvětové koronapaniky srazil jejich zisky a úspěšnost z 90 procent na zhruba 10 až 20 procent. „Zájem o numismatiku je tak velký, že si i české mince kupují lidé z Asie nebo USA. Investují do nich například ti, kdo vydělali na kryptoměnách a teď chtějí peníze uložit zase jinam,“ tvrdí Macho. I proto je často mnohem těžší než mince prodat, naplnit jimi aukce. Někdy se ale poštěstí – například do jedné z aukcí v roce 2021 se podařilo sehnat mince vyražené ze zlata z největšího zlatého pokladu, jaký se kdy v Evropě našel. (Stalo se to 11. června 1771 v Podmoklech na Rokycansku, kde bylo ve svahu potoka objeveno v bronzovém sudu až 7000 zlatých keltských mincí o váze až 50 kilogramů ryzího zlata; bohužel naprostou většinu tohoto náletu nevyčíslitelné historické ceny, pocházející pravděpodobně z majetku keltského náčelníka – krále z nedalekého oppida ve Stradonicích zabavil a ukradl německý šlechtic knížete Karl Egon von Fürstenberk – pozn. red.)

Někdy ale člověk nemusí roky běhat po české, moravské a slezské krajině s detektorem kovu, aby přišel k bohatství přes nalezené staré mince. Mimochodem, většina amatérských hledačů spíše než prostory zaniklých vesnic a osad, které jsou už doslova „přeorány“, preferují kamenné zdi oddělující v horách bývalá políčka, okraje lesů – ovšem podle starých map, protože zalesnění se v průběhu doby mění – a okolí božích muk, křížků a jiných ve své době důležitých orientačních bodů. Mnohdy stačí jen pořádně prošmejdit staré sklepy nebo půdy doma na chalupě. Tak se třeba podařilo zbohatnout nálezci sbírky pražského podnikatele Josefa Nováka, dědice nejstaršího pražského paláce U Nováků ve Vodičkově ulici, který zemřel v roce 1936, která ležela po desítky let zapomenuta ve starém kufru v jednom pražském domě. Její cena po vydražení byla 58 milionů korun. Ani to ale nebyl numismatický aukční rekord, protože vůbec nejdražší mince, které Macho & Chlapovič prodali, stály každá kolem třiceti milionů korun. „Šlo o čtyřicetidukáty a padesátidukáty Ferdinanda III., které prošly privátními prodeji. Zajímavé byly také cykly aukcí zakladatele FAnn parfumerie Jaroslava Kokoluse, který se rozhodl rozpustit svoji sbírku mincí z 19. a 20. století a z nichž každá aukce překonala sto až 120 milionů korun,“ přiblížil pozadí svého numistatického rekordu majitel aukční česko – slovenské síně Macho. Ten se spolu se svým společníkem v posledních letech vrhl i na zcela nový druh sběratelských investic, tzv. niche oblasti, které ještě nikdo nesbírá. Mezi ně patří například sběratelství a aukce starých medailí a vyznamenání, která teď podobně jako celý numismatický svět prožívá obrovský boom. Na rozdíl od mnoha starých mincí, jejichž cena za poslední roky ale vyskočila natolik, že si jejich koupi již mnoho lidí nemůže dovolit, na staré metály to ještě do značné míry tak neplatí. „Do budoucna se proto stále více bude rozvíjet sdílené vlastnictví, ať už formou fondů, nebo NFT, či blockchainu,“ domnívá se Macho.

Ale i drobní střadatelé nemusí plakat; někdy stačí, když kape, nemusí hned pršet. Například za trojici dvacetikorunových mincí s obrázky zakladatelů Československa prof. T. G. Masaryka, dr. M. R. Štefánika a dr. R. Beneše, vydaných v roce 2018 ke 100. výročí vzniku slavného společného státu Čechů a Slováků, se dá dnes, po pouhých pěti letech, získat i pár tisíc. Podstatně větší zájem ale v současnosti vyvolávají bimetalové mince, vydané centrální bankou ke 100. výročí vzniku československé koruny. Mince o nominální hodnotě 2000 Kč  se prodávala za 10000 korun, ale už jen dva týdny po svém prodeji ji první sběratelé s vidinou střednědobého a delšího investičního plánu poptávali za až 14 tisíc korun; jejich cena dnes, po pěti letech, je ještě mnohem vyšší.

A razantně se zvýšila cena i další pamětní mince od ČNB, ražená v říjnu 2018, opět k výročí vzniku Československa. Desetitisícovka se zpočátku prodávala za necelých 30000 korun, ale už v květnu o rok později se její cena vyšplhala na 45000 Kč. To znamená zhodnocení investice za zhruba půl rok o téměř 100 procent! Také nedávné tisícové fronty zájemců o další pamětní ceninu – bankovku v hodnotě 1000 Kč s přítiskem bankovkového kolku, vydané ČNB nedávno u příležitosti 30. výročí úspěšně provedené měnové odluky od Slovenska po rozbití Československa, jasně svědčí o tom, že si lidé dobře spočítali, že se jim ty dlouhé hodiny čekání v mrazu na ulicích před pobočkami bank bohatě vyplatí. A již brzy.

Vydělat lze také na zahraničních novodobých pamětních medailích- musí se k nim ale vázat nějaký zajímavý příběh nebo kulaté výročí.  Teď je například značný zájem (nejen) ve Velké Británii o mince s motivem nedávno zamřelé královny Alžběty II. Jejich cena tak stoupá. A to i mezi českými sběrateli, kteří se po smrti panovnice vrhli na nákup zlatých a stříbrných mincí s jejím vyobrazením, ať již sami nebo přes specializované weby. Například u společnosti Zlaťáky.cz stály v roce 2021 mince k oslavám 95. narozenin královny Alžběty II. 70900, jiné mince (k výročí 70 let její vlády) stály 78990 Kč a prodávaly se letos. Dnešní cena obou položek vzrostla po smrti královny o desítky procent, v některých případech ale až o stovky procent. A jejich zhodnocení by mělo podle odhadů ještě stoupat nejméně dalších 3–5 let. Důvodem je kromě jejich omezeného nákladu také fakt, že tento typ mincí lidé nekupují primárně kvůli zhodnocení, ale jako sběratelský kousek. Proto existuje pouze málo lidí, kteří jsou ochotni je prodat, naopak poptávka po těchto mincích je nyní výrazně vyšší. Kombinace obou těchto faktů žene jejich cenu nahoru. To potvrzují i statistiky společnosti Aukro.cz, podle které budou mít podle něj v nejbližším období podle všeho rostoucí tendenci ceny všech investičních a sběratelských předmětů, které byly vydány v omezených nákladech a nesou vyobrazení této oblíbené panovnice. Takových existují až tisíce motivů, protože řada světových mincoven je dodnes součástí britského Společenství národů. Navíc mince s motivem královny navíc můžou razit i jiní eminenti, pokud si zařídí licenci k jejich ražbě. Na všech motivech ale vždy nalezneme jeden z pouhých pěti oficiálních portrétů Alžběty II: z let 1953, 1968, 1985, 1998 a 2015.

Autor: Petr Blahuš