Insolvenční poradna – Může si dlužník schovat mzdu za stravné? Odpověď vás překvapí
Zaměstnanec na cestách? Ne vždy je stravné jen nepostižitelná náhrada. Jak se v tom vyznat a kdy už jde o nepoctivý záměr, vysvětluje JUDr. Pavel Berger.
JUDr. Pavel Berger/9. 4. 2025
Z obsahu:
-
Co jsou cestovní náhrady a jak fungují
-
Judikatura Nejvyššího soudu a její dopad
-
Zneužívání stravného v praxi
-
Povinnosti insolvenčního správce
-
Doporučení a možná sankce
Lze v rámci insolvenčního řízení postihnout dlužníkovi vyplacené cestovní náhrady (zejména stravné)?
Úvodem je vhodné upřesnit, o jaké cestovní náhrady se v tomto článku jedná. Konkrétně jde o náhrady uvedené v § 156 a následujících zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“), přičemž jako příklad budou sloužit výdaje na stravné podle odst. 1 písm. d) tohoto ustanovení. Výše stravného je určována každoročně 1. ledna Ministerstvem práce a sociálních věcí, přičemž od těchto stanovených sazeb se může zaměstnavatel odchýlit na základě smlouvy či vnitřního předpisu, a to zásadně ve prospěch zaměstnance. [1]
§ 163
Stravné
(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné nejméně ve výši
a) 148 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 225 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 353 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
Z pohledu daňového práva není stravné vnímáno jako zdanitelný příjem a to až do výše, kterou stanoví § 176 ZP pro zaměstnance dle § 109, odst. 3 ZP (zaměstnance, kterým je vyplácen plat). Ovšem jakákoliv částka, která přesáhne tento limit, je z pohledu daňového práva považována za zdanitelný příjem. Z této konstrukce je patrná snaha zákonodárce odlišit skutečné stravné, definované jako refundace vynaložených výdajů, o nichž se předpokládá, že by je zaměstnanec za běžných okolností pravděpodobně nevynaložil buď vůbec, nebo jen v menším rozsahu (srov. 21 Cdo 2419/2007), od plnění nad rámec refundace (nad rámec § 176 ZP), které má ve skutečnosti spíše charakter odměny za práci. [2]
§ 176
Stravné
(1) Při poskytnutí stravného se § 163 odst. 1 až 3 nepoužijí. Zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den pracovní cesty stravné ve výši
a) 148 Kč až 177 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 225 Kč až 271 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 353 Kč až 422 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.
Klíčovým rozhodnutím, na jehož základě jsou cestovní náhrady často brány plošně jako nepostižitelné příjmy, je rozhodnutí NS 21 Cdo 3774/2013 ze dne 10. 4. 2014. Tento judikát se sice primárně zabýval problematikou výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, ale v rámci odůvodnění rozhodnutí bylo určeno, že: „ z uvedeného vyplývá, že pro pohledávku, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli z titulu cestovních náhrad, na niž zaměstnanci vznikl nárok podle příslušných ustanovení zákoníku práce, nelze nařídit ani provést výkon rozhodnutí (exekuci) srážkami ze mzdy povinného, neboť do čisté mzdy se náhrady cestovních výdajů nezapočítávají a nejsou ani zahrnuty v taxativním výčtu uvedeném v ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř.“ Přeneseně tedy nelze cestovní náhrady, potažmo stravné, postihnout ani v rámci insolvenčního řízení.
Z tohoto judikátu, který měl docílit stavu, že dlužníkům nebudou zabavovány skutečné cestovní náhrady, a tedy přeneseně zmenšována výše jejich nezabavitelné částky, se však stal nástroj, kterým je dlužníky a zaměstnavateli velmi často narušována základní podstata insolvenčního, resp. exekučního řízení. Jak to v praxi funguje? Dlužník, jenž pracuje v zaměstnání, které předpokládá dlouhé pracovní cesty, typicky řidiči kamionů a dálkových autobusů, se domluví se zaměstnavatelem, že mu bude podstatná část mzdy vyplácena prostřednictvím abnormálně vysokých cestovních náhrad, např. zmíněného stravného, které sice zaměstnanec musí zdanit, ale nelze ho již postihnout v rámci insolvenčního, resp. exekučního řízení, právě na základě ustálené praxe, založené výše citovaným judikátem. Tímto dochází k výraznému zkracování věřitelů a obcházení smyslu zákona.
Jak by tedy měl ve věci správně postupovat insolvenční správce?
Vzhledem k tomu, že povinností dlužníka je v rámci oddlužení použít mimořádné příjmy k mimořádným splátkám a že excesivní výše cestovní náhrady neodpovídá účelu její nezabavitelnosti (je tedy co do nepřiměřené části mimořádným příjmem), měl by insolvenční správce v daném případě vyzvat dlužníka k vydání mimořádného příjmu. Otázkou zůstává jakým způsobem určit přiměřenou výši cestovní náhrady. Dle mého názoru je třeba k jednotlivým případům přistupovat velmi individuálně, s přihlédnutím k druhu a účelu jednotlivé cestovní náhrady, konkrétně však např. u řešeného stravného by se maximální výše měla určovat podobně, jako se určuje v případě hodnocení zdanitelnosti příjmu (tedy dle § 176 ZP)
Pokud s dlužníkem nebude na částce nalezena shoda či bude kategoricky odmítat vydání, nezbývá insolvenčnímu správci nic jiného než posuzovat takové jednání dlužníka jako nepoctivý záměr, když toto jednání vede k poškození věřitelů a k nižšímu uspokojení jejich pohledávek. Insolvenční správce by měl v dané věci informovat insolvenční soud s tím, že jednání dlužníka není v dané věci poctivé, což by mohlo vést ke zrušení schváleného oddlužení.
Autor: JUDr. Pavel BERGER, advokát a insolvenční správce
- Za zaměstnance v tomto případě považujme zaměstnance zaměstnavatele, který není uveden v § 109, odst. 3 ZP, tedy takového, kterému není vyplácen plat ↑
- BOGNÁROVÁ, Věra, § 163 – Stravné, In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol., Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 849, marg. č. 14. ↑
