Hranice odbornosti a odborné péče věřitele při posuzování úvěruschopnosti dlužníků
Posuzování úvěruschopnosti dlužníků představuje klíčový institut moderního finančního práva, který se nachází na průsečíku ochrany spotřebitele, prevence předlužení a zájmů věřitelských institucí.
Lukáš Pachl/6. 1. 2026
Z obsahu:
-
Odborná péče věřitele a její hranice
-
Judikatura Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu
-
Princip proporcionality při posuzování úvěruschopnosti
Otázka hranic odbornosti a odborné péče věřitele při posuzování úvěruschopnosti dlužníků nabývá v současnosti na významu především v kontextu s rozhodovací činností tuzemského finančního arbitra a soudů, ale i soudů Evropské unie.
Finančním arbitrem je celá problematika značně zjednodušována a jeho rozhodovací praxe je výlučně ve prospěch spotřebitelů, i když se už rozhodovací praxe jednoznačně přiklonila k závěru, že i požadavky na odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti nejsou jednotné a liší se podle výše poskytovaného úvěru. V rozhodovací praxi je shledávána chyba vždy na straně poskytovatele úvěru a to i v případech, kdy mu spotřebitel vědomě poskytl nepravdivé údaje.
Základní evropský rámec pro posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů byl ustaven směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 této směrnice stanovil, že členské státy zajistí, aby věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Bod 26 odůvodnění směrnice výslovně zdůrazňuje princip odpovědného poskytování úvěrů a uvádí, že věřitelé by měli mít povinnost kontrolovat v jednotlivých případech úvěruschopnost spotřebitele. Nestačí tedy, aby věřitel spotřebitele informoval o podmínkách smlouvy, ale musí také prověřit, jestli na to věřitel skutečně má. Tento přístup reflektuje společenský zájem na prevenci předlužení spotřebitelů a jeho negativních sociálních a ekonomických důsledků.
Dne 30. října 2023 byla v Úředním věstníku EU zveřejněna směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2225 o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen “směrnice CCD II”), která zrušuje směrnici 2008/48/ES. Nová směrnice přináší výrazné zpřísnění požadavků na posuzování úvěruschopnosti. Směrnice CCD II rozšiřuje oblast působnosti na dříve vyloučené formy úvěru, včetně úvěrů do 200 EUR a produktů typu “kup teď, zaplať později” (BNPL).
Podstatným posunem je požadavek na „důkladné posouzení” (thorough assessment) úvěruschopnosti spotřebitele, což představuje přísnější standard než předchozí požadavek na posouzení na základě “dostatečných informací”. Úvěr má být poskytnut pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že je pravděpodobné, že spotřebitel bude schopen plnit závazky ze smlouvy o úvěru způsobem stanoveným v této smlouvě. Členské státy mají povinnost transponovat směrnici CCD II do 20. listopadu 2025, přičemž pravidla mají vstoupit v platnost nejpozději do 20. listopadu 2026.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie
V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK) se Soudní dvůr zabýval výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES. Soudní dvůr judikoval, že článek 8 směrnice ukládá poskytovateli úvěru, aby kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele provedl na základě dostatečných informací, a nikoli jen na základě prostých, ničím nepodložených prohlášení spotřebitele. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr dále potvrdil, že vnitrostátní soudy jsou povinny zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
Další zásadní rozhodnutí představuje rozsudek ze dne 11. ledna 2024 ve věci C-755/22, v němž Soudní dvůr zastal názor, že samotná skutečnost, že spotřebitel doplatí úvěr, nezbavuje věřitele odpovědnosti za případné pochybení při posuzování úvěruschopnosti. Tento judikát zdůrazňuje, že požadavek na řádné posouzení úvěruschopnosti má primárně preventivní charakter a jeho účelem je ochrana spotřebitele před nepřiměřeným zadlužením ex ante, nikoli pouze ex post.
Česká právní úprava posuzování úvěruschopnosti
Základní právní úpravu posuzování úvěruschopnosti v České republice obsahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru” nebo “ZSÚ”). Klíčové ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ stanoví, že poskytovatel je povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo významným navýšením výše úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.
Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.
Pojem odborné péče
Ačkoliv současná právní úprava výslovně nepoužívá termín “odborná péče” v kontextu posuzování úvěruschopnosti (na rozdíl od předchozí úpravy v zákoně č. 145/2010 Sb.), požadavek na odborný přístup věřitele je implicitně obsažen v požadavku na posouzení na základě “nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací”. Judikatura i nadále používá pojem odborné péče jako interpretačního vodítka pro stanovení standardu péče, kterou musí věřitel při posuzování úvěruschopnosti vynaložit.
Odborná péče věřitele při posuzování úvěruschopnosti zahrnuje několik klíčových prvků.
- věřitel musí od spotřebitele získat údaje o jeho příjmech, výdajích, majetkových a osobních poměrech,
- věřitel nesmí vycházet pouze z nedoložených prohlášení spotřebitele, ale musí tyto informace ověřit z objektivních zdrojů
- věřitel je povinen nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (úvěrové registry), pokud je to nezbytné
- věřitel musí zohlednit stávající závazky spotřebitele a jeho schopnost je plnit.
Významnou roli v procesu posuzování úvěruschopnosti hrají v České republice úvěrové registry. V České republice existují tři základní úvěrové registry: Bankovní registr klientských informací (BRKI), Nebankovní registr klientských informací (NRKI) a SOLUS. Tyto registry obsahují jak pozitivní informace (o existenci úvěru a jeho řádném splácení), tak negativní informace (o prodlení se splácením). Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost nahlédnout do těchto databází, pokud je to nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost
Podle § 89 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel porušil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 nebo poskytl spotřebitelský úvěr, i když jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě neplatnosti smlouvy je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Poskytovatel nemá nárok na úroky ani jiné platby nad rámec jistiny. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
Judikatura českých soudů
Zásadní rozhodnutí pro výklad požadavků na odbornou péči věřitele představuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí judikoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
Významný posun v judikatuře Nejvyššího soudu představuje rozsudek ze dne 27. září 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž se Nejvyšší soud přiklonil k tzv. materiálnímu pojetí povinnosti posoudit spotřebitelovu úvěruschopnost. Nejvyšší soud uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná pouze tehdy, pokud byla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a poskytovatel úvěru přitom zjistil, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, a úvěr přesto poskytl, anebo pokud poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele neposoudil vůbec, anebo ji posoudil vadným způsobem tak, že se v důsledku toho nedozvěděl o existenci důvodných pochybností o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
Jinými slovy, pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Tento přístup reflektuje skutečnost, že chráněn je zájem na naplnění materiálního znaku, tedy neposkytnout nezodpovědně úvěr tomu, kdo není schopen jej splatit.
V rozsudku ze dne 31. července 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima. Nejvyšší soud dovodil, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima, pokud z nich vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
Minimální standard odborné péče
Z výše citované judikatury lze vyvodit minimální standard odborné péče, který musí věřitel při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele dodržet. Tento standard zahrnuje následující prvky:
Získání informací od spotřebitele. Věřitel musí od spotřebitele získat údaje o jeho příjmech, výdajích, majetkových poměrech, osobní situaci (počet členů domácnosti, počet vyživovaných osob) a stávajících závazcích.
Ověření poskytnutých informací. Věřitel nesmí vycházet pouze z nedoložených prohlášení spotřebitele, ale musí požadovat objektivní doklady. Míra ověření musí být přiměřená výši úvěru, riziku a konkrétní situaci spotřebitele.
Výše poskytovaného úvěru, zde však musí být velmi důležitým korektorem. S prověřováním úvěruschopnosti spotřebitele vznikají věřiteli nemalé náklady a nelze proto objektivně požadovat stejnou míru odborné péče u mikroúvěru v řádu několika tisíci korun a u úvěrů v řádech statisíců korun.
Nahlédnutí do úvěrových registrů. Pokud je to nezbytné, věřitel musí nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (BRKI, NRKI, SOLUS), aby zjistil, zda spotřebitel neeviduje jiné závazky nebo prodlení.
Posouzení schopnosti splácet. Na základě získaných a ověřených informací musí věřitel provést porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a zhodnotit, zda bude schopen hradit pravidelné splátky úvěru spolu s ostatními závazky.
Zohlednění možných budoucích negativních scénářů. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti zohlednit i možné budoucí negativní vývoje, jako je ztráta zaměstnání, snížení příjmů nebo nárůst nezbytných výdajů, ale tyto kritéria nemohou být při posuzování zásadní, protože jak lze dovodit z judikatury Nejvyššího soudu, smyslem posuzování úvěruschopnosti je posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splatit k okamžiku, kdy mu je úvěr poskytován.
Princip proporcionality
Judikatura i evropská legislativa zdůrazňují princip proporcionality při posuzování úvěruschopnosti. To znamená, že hloubka a detailnost posouzení musí být přiměřená typu, výši a době trvání úvěru. U krátkodobých úvěrů menších částek může být přiměřené méně intenzivní ověření než u dlouhodobých úvěrů vysokých částek. Princip proporcionality však nesmí vést k bagatelizaci povinnosti posoudit úvěruschopnost ani u menších úvěrů.
Z judikatury lze dovodit také hranice odborné péče, tedy co od věřitele vyžadováno není. Věřitel není povinen provádět vlastní šetření o skutečné finanční situaci spotřebitele nad rámec jím poskytnutých údajů a běžně dostupných databází. Věřitel není povinen zajišťovat absolutní jistotu, že spotřebitel bude schopen úvěr splatit, ale pouze vyloučit důvodné pochybnosti o této schopnosti. Věřitel není povinen předvídat všechny možné budoucí okolnosti, které by mohly ovlivnit schopnost spotřebitele splácet.
Lukáš Pachl
