Hovoříme s advokátem a specialistou na insolvenční právo Mgr. Jiřím Koubkem

KDYBY SI INVESTOŘI UDĚLALI POČÁTEČNÍ REŠERŠI, DO SPOUSTY PROJEKTŮ BY VŮBEC NEINVESTOVALI.  PRO ŘADU PODSTATNÝCH INFORMACÍ PŘITOM STAČÍ GOOGLE

JE TO ZHRUBA DESET LET, CO KAPITÁLOVÝ TRH V ČESKÉ REPUBLICE ZAŽÍVÁ VELKÝ ROZMACH EWMITOVANÝCH EMISÍ PODLIMITNÍCH DLUHOPISŮ – TEDY TĚCH DO MILIONU EURO. SPOLU S NIMI SE VŠAK TAKÉ ZVEDLA OBROVSKÁ VLNA ÚPADKŮ. DŮVODŮ JE NĚKOLIKA, ALER JAK UPOZORŇUJE STUDIE FORENZNÍ AGENTURY SURVEILLIGENCE, KTERÁ SE ZAMĚŘUJE NA VYŠETŘOVÁNÍ A PREVENCI SOFISTIKOVANÉ HOSPODÁŘSKÉ KRIMINALITY, PATŘÍ MEZI NĚ I TEN, ŽE NEMALÁ ČÁST DOMÁCÍCH EMITENTŮ PŘISTOUPILA K TOMUTO ZPŮSOBU FINANCOVÁNÍ ROVNOU S PODVODNÝM ÚMYSLEM. A TAK ŘADA LIDÍ TAK NAMÍSTO VÝDĚLKŮ O SVÉ INVESTICE PŘIŠLA. NAVÍC VLNA ÚPADKŮ TĚCHTO EMITENTŮ ZDALEKA NENÍ U KONCE, JAK PRO KONKURSNÍ NOVINY UVEDL ADVOKÁT A INSOLVENČNÍ EXPERT Z ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE GT LEGAL MGR. JIŘÍ KOUBEK. „OD ZAČÁTKU ROKU JICH ŘEŠÍM DESÍTKY A DALŠÍ JEŠTĚ BUDOU PŘIBÝVAT,“ ŘÍKÁ KOUBEK. 

Už několik let upozorňují zkušení investoři z kapitálových trhů, znepokojené finanční a dozorové instituce, ale i odborná veřejnost, že boom emitovaných podlimitních dluhopisů a obrovský počet nezkušených investorů je časovanou bombou, jak konstatuje i zmíněná studie. Proč k takové situaci vůbec dochází? Není to v tom, že dluhopis je pro investory synonymem pro spolehlivé státní papíry?

Myslím, že ano. Přesně jak říkáte. Retailový sektor je vnímá jako nějakou obdobu státního dluhopisu. A ten mají všichni spojený s vysokou mírou jistoty. Je to něco, čemu obecně důvěřují. Nicméně korporátní dluhopis představuje výrazně rizikovější produkt. Je otázka, jestli do rukou retailových investorů vůbec patří. Každopádně korporátní dluhopis v zásadě není nic jiného než půjčka dané společnosti, a to se všemi riziky, které k tomu patří. Riziko, že vám dluhopis nevyplatí stát, je výrazně nižší, v zásadě nulové. U firmy musíte počítat s tím, že vám nemusí zaplatit třeba nic.

Takže?

To znamená, že je potřeba se na korporátní dluhopisy dívat jako na určitou půjčku, podobně jako když půjčujete sousedovi. U toho si lidé riziko nevrácení peněz uvědomují, zpravidla ho totiž dobře znají a mají přehled o jeho majetkové situaci. U společností je to jiné. Lidé vidí líbivou prezentaci firmy, pěkné webové stránky a ztratí ostražitost. Je potřeba se ale dobře podívat, v jaké ekonomické kondici daná společnost je, jestli má peníze z čeho vrátit, jestli její byznys model, na který se jí peníze půjčují, je životaschopný. Obecně jestli je to něco, co dává ekonomicky smysl. Pokud je na první pohled vidět, že to ekonomicky smysl nedává, je vysoká pravděpodobnost, že společnost peníze nebude schopna vrátit.

V Česku skončilo od roku 2012 v insolvenci přes tři desítky firem, které vydaly emise za 4,35 miliardy korun. Patří k nim i ty velké jako Zoot nebo investiční skupiny Arca zakladatele Pavola Krúpy. Studie zmiňuje jeden zásadní fakt, a to naivitu investorů, kteří investovali své prostředky do společností, o kterých nemohli mít dostatečné informace. Kdyby se tím investoři zabývali, tak by do některých podniků ani neinvestovali?

Ano, myslím si, že kdyby si investoři udělali počáteční rešerši, do spousty projektů by vůbec neinvestovali. U velké části emitentů, kteří jsou nyní v úpadku, existovaly varovné signály. Bohužel ze zkušenosti vím, že retailoví investoři si zpravidla žádnou velkou lustraci nedělají a pak  to samozřejmě nemůže dopadnout dobře. V tomto směru u nich spatřuji velkou naivitu. Je třeba nicméně říct, že český dluhopisový trh je oproti tomu na Západě stále hodně mladý. Prudký rozvoj dluhopisového trhu nastal teprve před cca deseti lety. Dá se proto říct, že jsme pořád relativně na začátku, což s sebou nese určité porodní nemoci jak na straně emitentů, tak na straně investorů. Trh například ještě není úplně očištěný od různých praktik, které v zahraničí už dávno postihují anebo je vymýtili. Myslím si, že to ještě nějakou dobu potrvá, než se trh sám vyčistí, ozdraví a bude fungovat, jako třeba funguje v zahraničí.

Právě jste zmínil jednu podstatnou věc, že praktiky v zahraničí buď postihují, nebo je vymýtili. To znamená, že se to dá nějakým způsobem ošetřit i legislativně. Je chyba tedy na straně investora, že si informace nezjistil?

Nejsem regulatorní právník, nicméně si myslím, že se právní obec shodne na tom, že regulace podlimitních dluhopisů je vlastně velmi nízká. Záměr zákonodárce byl ze začátku poměrně dobrý a správný. Podlimitní emise byly určeny k neveřejnému získání prostředků primárně od známých, kamarádů či obchodních partnerů třeba za účelem dofinancování nějakého projektu. Bohužel to dopadlo poměrně neslavně jako řada dalších věcí v ČR. Nastal boom podlimitních emisí cílených opravdu na široký trh retailových investorů, kteří si buď neumí anebo nechtějí shánět informace. A tam se dostávám k tomu, že vina, kterou  jste zmiňovala, je oboustranná. Na jedné straně často emitent nabízející nekvalitní produkt a na druhé straně retailový investor bez patřičných znalostí a schopností, který si neuvědomuje možné riziko.

Legislativně je tedy problematika dluhopisů, včetně těch podlimitních, podle vás nastavená dobře? Nebo by se něco mělo změnit?

Já si myslím, že velké emise v zásadě nastavené dobře jsou. Tam by měl mít investor už nyní poměrně dost informací k tomu, aby se mohl informovaně rozhodnout, zda investovat či nikoliv. Druhá věc je samozřejmě to, že to retailoví investoři nedělají. Ve své advokátní praxi jsem se snad nesetkal s nikým, kdo by mi řekl, že přečetl celé emisní podmínky nebo prospekt. V těchto dokumentech se přitom investor dozví ty nejdůležitější informace. Třeba že společnost, do které dotyčný člověk investuje, je jenom účelově založená  k tomu, aby vybrala na základě dluhopisů peníze a ty rozposlala dál v rámci skupiny na jednotlivé podnikatelské projekty. Tam pak každému musí být jasné, že pro případ insolvenčního řízení nebude mít společnost žádný majetek.

Podlimitní dluhopisy do ruky retailovým investorům nepatří Ty podlimitní dluhopisy v zahraničí nějakým způsobem regulují? 

Je potřeba především říci, že směrem na západ je dluhopisový trh výrazně vyspělejší. Jaká je ale přesně regulace v zahraniční, to se přiznám, že nevím.

Klonil byste se k tomu, aby emise podlimitních dluhopisů nebyly vůbec? Anebo aby byly omezené, určené jen pro některé investory?

Myslím si, že podlimitní dluhopisy nepatří do rukou retailovým investorům. Bohužel tomu v současné době nepomáhají různá dluhopisová tržiště na internetu, kde si může podlimitní dluhopisy koupit v zásadě každý. Mnoho mých klientů  z řad retailových investorů přišlo ke svým dluhopisům právě na nich. Je mimochodem otázkou, zda tato tržiště nepředstavují obcházení regulace, neboť se na nich zpravidla dočtete, že jsou pouze informačním a inzertním portálem, tedy snaží se vyhnout jakékoliv odpovědnosti.

To představuje tedy další možnost, která by se mohla legislativně změnit: zákaz formou on line.

Může to být jedna z možností. Ale nebude to stačit. Další problém nastává ve chvíli, kdy tyto dluhopisy nabízejí ve svých portfoliích finanční poradci často motivovaní nesmyslně vysokou provizí. Ta je typická pro nezdravé emise, tedy emise na financování nesmyslných projektů. Emitentovi je jasné, že racionální investor do něčeho takového investovat nebude, proto musí podpořit distribuci vysokými provizemi pro poradce, kteří pak dluhopisy prodávají za každou cenu. V takových případech se může jednat i o Ponziho schéma (Ponziho schéma označuje podvodné investiční operace, kde investoři svěřují provozovateli fondu peníze za účelem jejich zúročení, avšak provozovatel tyto peníze dále neinvestuje, a namísto toho pouze vyplácí prostředky fondu jen některým investorům – pozn. redakce) nebo rovnou podvod, kdy emitent od začátku ví, že peníze nechce vrátit. A uvědomme si, že finanční poradci motivováni vysokou provizí nabízejí dluhopisy často i těm nejzranitelnějším vrstvám, typicky seniorům, navíc bez ohledu na to, jestli to vyhovuje jejich investičnímu profilu.

Kdo může retailovému investorovi poradit tedy tak, aby se na jeho radu mohl spolehnout? Když ne tedy finanční poradce – byť ten má být od toho, tak právník? 

Správně by to tak být mělo, že radí finanční poradce. Ale ano, i právník do jisté míry pomoct může. Jen pozor, jsme oprávněni poskytovat pouze právní poradenství, nemůžeme poskytovat to investiční. Z naší strany může jít o informace typu, že společnost, která dluhopisy emituje, byla založena teprve před dvěma měsíci, což  třeba není úplně obvyklé. Dále můžeme pro investora provést lustraci, která třeba odhalí, že člověk, který za emitentem stojí, ať už majetkově nebo jako statutár, figuruje v dalších 300 společnostech, z nichž 299 je v úpadku. Můžeme mu poskytnout právní analýzu, ať už se jedná o korporátní historii emitenta, nebo třeba jakým způsobem plní své zákonné povinnosti týkající se zakládání účetních výkazů do sbírky listin. Můžeme se podívat, jestli emitent nemá nějaké exekuce a tak dále. Ale v ideálním případě by tam měla být ještě stejně podpora ze strany finančního poradce nebo někoho z finančního prostředí, kdo řekne jasně, že z finančního pohledu dává investice smysl. V ideálním případě by mělo tak jít o kombinaci zmíněného dvojího poradenství.

Vy jste zmínil, že vám několik lidí pod rukama prošlo, kteří byli nuceni situaci s dluhopisy řešit.  Obrátili se na vás až v momentě, kdy už bylo zle?

Jak kdo. Mně, bohužel, rukama prošlo už několik stovek takových lidí. Někteří informovanější klienti přišli ještě relativně včas. Tedy ve chvíli, kdy se například začaly šířit informace, že určitý emitent má problémy, protože jim nevyplatil výnos z dluhopisu. Pro ty se nám často podařilo peníze zachránit. No a pak za námi samozřejmě chodili i klienti v pozdějších fázích, například až ve chvíli, kdy už byl zjištěn úpadek emitenta, a začala běžet lhůta pro přihlašování pohledávek. Zde už nám obvykle nezbývá téměř žádný manévrovací prostor a jedinou možnost představuje přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení. Nejhorší jsou případy, kdy klient přijde už i po této lhůtě. Tam nám nezbývá než konstatovat, že už je pozdě na cokoliv.

A jak je možné, že to vlastně nevěděli?

Může k tomu dojít tak, že emitent neuvědomí své věřitele o tom, že je s ním zahájeno insolvenční řízení. Pokud se klient o svou investici nestará a nesleduje ani insolvenční rejstřík, nebo alespoň média, může se stát, že insolvenční řízení vůbec nezaregistruje. Absence jakékoliv komunikace vůči věřitelům je typická u emitentů, kteří emisí dluhopisů buď od počátku sledující nepoctivý záměr anebo v případě neúspěchu podnikání zcela rezignují na své zákonné povinnosti jako je například vedení účetnictví. Takoví emitenti prostě s věřiteli úplně přestanou komunikovat a takzvaně zavřou krám.

Hrozí jim přece postih.

Samozřejmě. Nevedení nebo zkreslování účetnictví je trestný čin. Statutáři mají také neomezenou osobní odpovědnost, jsou povinni jednat s péčí řádného hospodáře. Problém je ten, že v podvodných schématech, o jakých se bavíme, jsou osoby na pozici statutárního orgánu často nastrčeny jako takzvaní bílí koně. To jsou lidi, které v zásadě nejde kontaktovat a ani právně postihnout. Jsou to často osoby s trvalým bydlištěm na obecním úřadu. Na druhou stranu jsou to přesně ty typy informací, které by si retailový investor, pokud by chtěl, dokázal i sám obstarat. Stačí si zadat jméno toho člověka nebo název emitenta do Googlu a během deseti vteřin třeba zjistíte, že se jedná o člověka, který byl nedávno pravomocně odsouzen za podvod, nebo kterému už zkrachovalo deset podnikatelských projektů.

Finanční gramotnost chybí

Předpokládám, že takto to tedy nějak funguje v zahraničí. Přijde mi, že tohle by šlo jednoduše legislativně ošetřit, aby osoba zodpovědná za chod firmy osoba, která chce vydávat dluhopisy, ale nemá trvalé bydliště jinde než na obci, tak aby jí to nebylo umožněné. A nezůstalo to tak na bedrech toho, kdo kupuje, ale servis by vykonal stát.

To se dá jednoduše obejít, například prostřednictvím výše zmiňovaných bílých koní. Proto si myslím, že by pomohla spíše osvěta finančního prostředí a jeho kultivace. Jde o zvýšení právní a finanční gramotnosti investorů, a to tak, aby si lidé byli schopni informaci obstarávat sami. V tuto chvíli vidím často jak neochotu, tak i určitou neschopnost. Lidé neví, co si hledat, na co se zaměřit, na co se ptát, co si zjišťovat. Pokud by se gramotnost zvýšila, rapidně ubyde případů, kdy se lidé spálili na nepovedené investici.

Jak moc je tedy „jištěný“ podlimitní dluhopis?

Podlimitní emisi lze vydat do jednoho milionu euro. Regulace ČNB je zde poměrně nízká, emise nepodléhá schvalovacímu procesu. Naproti tomu u větších emisí už musí emitent vydat prospekt a v něm se před investory „svléknout do naha“. Tedy detailně popsat své podnikání, parametry emise a poskytnout další informace. Nicméně je potřeba říci ještě jednu věc. Existuje taková magická formulka, která u retailových investorů neuvěřitelně funguje a kterou podvodníci často používají: prospekt byl schválen ze strany ČNB. Lidé na to slyší. Domnívají se, že když to schválila ČNB, tak to musí být v pořádku. Jenže ta pouze posoudila daný prospekt tak, že splňuje všechny formální náležitosti podle zákona. Tedy, že obsahuje všechny zákonné informace. Nic ale neříká o tom, jestli je podnikatelský model emitenta smysluplný. A to si retailoví investoři mnohdy neuvědomují.

Počet úpadků eminentů poroste i letos

Jaký je aktuální stav v insolvencích? 

Stále přibývají nové dluhopisové a jiné kauzy. Podle mého odhadu bude letošní rok podobný těm dvěma předchozím, tedy poroste počet úpadků emitentů korporátních dluhopisů a s tím i počet poškozených investorů. Někdy se člověk nestačí nad podnikatelskými záměry divit, viz nejrůznější jeseteří farmy v Rusku, muniční sklady ve Venezuele a tak dále. Ruku v ruce s tím souvisí snaha mnoha investorů za každou cenu zhodnotit své peníze. Tito lidé dávali v poslední době peníze často bez rozmyslu do čehokoliv, co zrovna viděli na internetu. Pak se však nemohou divit, že to nedopadlo podle jejich představ.

Pokud vím, podílíte se na řešení insolvenční kauzy skupiny C2H Michala Mičky (součástí jsou značky Pietro Filipi nebo Kara Trutnov). Jak se vyvíjí?

Jde už zhruba o 500-600 poškozených investorů, které zastupuji. Problém je, že insolvenční řízení strašně dlouho trvají. U velkých kauz není výjimkou, když to trvá pět až devět let. V tomto případě běží insolvenční řízení teprve třetím rokem. Stav je takový, že jsou přihlášené pohledávky, správce vede incidenční spory, přičemž už teď je zřejmé, že společnosti jsou nemajetné. Hlavní majetek, které společnosti měly, byly vnitroskupinové pohledávky, které měly vzájemně vůči sobě, a ty jsou nedobytné. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že to v daném případě nedopadne jinak než obvykle, kdy se obvyklá míra uspokojení nezajištěného věřitele pohybuje mezi 3 – 5 %. A tady jsme opět u toho. Kdyby si lidé přečetli emisní podmínky, zjistili by, že společnosti byly založeny za účelem, aby vybraly peníze a poslaly je dál na projekty typu Kara či Pietro Filipi. Ale emisní podmínky nikdo nečte. Z lidského hlediska se investorům nedivím, že se jim nechce číst sto stránek, na druhou stranu, když do něčeho dávám své peníze, tak bych si měl zjistit, o co jde.

Zřejmě při rozhodování převáží emoce. Lidé se rozhodnou podpořit nějakou svou srdeční značku.

Ano, retailoví investoři se rozhodují velmi často emotivně. Kara – to znám, tam chodím nakupovat, to bude dobré. Emitenti s nekvalitním produktem si také často při prezentaci pomáhají známými VIP osobnostmi či sportovci. Když takoví lidé propagují dluhopisy, lidé jim věří. Jsou automaticky nastavení tak, že když do toho dal peníze ten olympijský vítěz, tak to bude dobré. Člověk by měl ale v takovém případě spíše naopak zpozornět, protože když máte kvalitní produkt, takovou „pomoc“ slavných nepotřebujete.

TEXT: MONIKA GINTEROVÁ, FOTO: ARCHIV KN