Když jsem v prvním letošním textu formuloval své záměry ohledně podoby dvacátého a zřejmě závěrečného ročníku svých pravidelných úvah pro KONKURSNÍ NOVINY, nemohl jsem tušit, jak dokonale se na tyto mé představy hodí úsloví, když chceš pobavit Pánaboha, vykládej mu o svých plánech. Na straně druhé jsem mohl jen stěží očekávat, že budu moci na závěr mých úvah být svědkem skutečného konce řádu, do kterého jsem se narodil a prožil v něm svůj celý dosavadní život. Dosud jsem byl jenom svědkem umírajícího času, tulákem velkým přechodem epoch lidských dějin. Události související s válkou na Ukrajině, brutální ničení všeho, co se ruskému agresorovi dostalo na dostřel nebo do ruky, včetně vraždění civilního obyvatelstva, ničení památek, srovnání statisícových měst se zemí a celosvětová změna hospodářských vztahů a mezinárodně politického řádu dávají mým plánům nejen úplně nový rozměr, ale zároveň nastavují zrcadlo všemu, co jsem o Evropě a úpadku v nejrůznějších souvislostech v posledních dvou dekádách napsal. Budu upřímný, když vidím tu hromadu lidského neštěstí pramenícího z neschopnosti cokoliv změnit a hlavně neschopnosti se dohodnout, raději bych se svého svědectví těchto hrůz zřekl. I když je to až hrůzostrašně zajímavé, raději bych prostě nebyl.
