Již léta navštěvuji různé úřady a instituce. Co od nich mohu očekávat mně velmi často neprozradí prohlášení jejich šéfů v novinách, nebo v televizi, ale to, jak se domluvím s prvním člověkem, kterého v úřadě potkám – s vrátným, nebo tiskovým mluvčím.
Před časem jsem se obrátil na jeden významný úřad s žádostí o rozhovor s některým z jeho úředníků. Měl se týkat novely insolvenčního zákona účinné od 1. července 2017, kterou tento úřad připravil. Někteří insolvenční správci totiž neměli při uplatňování novely jasno a já jim chtěl zprostředkovat informace, aby netápali. Poslušně jsem úřadu odeslal otázky předem – to abych odpovídajícího náhodou nezaskočil – a čekal, kdy za některým z úředníků, který se touto problematikou zabývá, budu moci přijít. Nejspíše ale tentokráte měli všichni důležitější věci na práci, než daňovým poplatníkům prostřednictvím novin vysvětlovat co pro ně za jejich peníze dělají. Přestože jsem svoji žádost několikrát opakoval a věc urgoval, kýžený výsledek se ani po dvou měsících nedostavil.
Protože se při jednání s nejrůznějšími institucemi nenechávám odradit, obrátil jsem se tentokráte na státní podnik, který spadá pod jiné ministerstvo. Má například na starosti přijímání a odesílání zásilek – pohlednic, psaní i balíků. Zajímalo mne totiž jak často občané využívají jeho službu DINO – dluhové inkaso obyvatelstva, kterou před lety nabízel. A co se nestalo – dopadl jsem podobně. Nejdříve jsem měl odpovědného pracovníka zavolat za měsíc. Když jsem mu po měsíci zatelefonoval a žádost zopakoval, bylo mně sděleno, že se mi ozve sám nikoliv za měsíc, ale dokonce již v pondělí dopoledne. Bohužel mně opomněl sdělit které pondělí dopoledne to bude, takže jsem čekal marně. Po čase jsem se mu ozval opět sám a tentokráte se dozvěděl, že bych mu měl zavolat příští týden v úterý, a to odpoledne. Bohužel si tento dobrý člověk rozhodl vzít právě v onom týdnu dovolenou, takže na jeho vyjádření, které má v popisu práce, čekám dodneška.
No, nic. Zkusil jsem se tentokráte obrátit na někoho, kdo nereprezentuje žádnou státní instituci a na svůj chléb vezdejší si nevydělává sliby, ale prací. Tentokráte jsem o informace požádal jednoho předního insolvenčního správce. A světe div se – uspěl jsem! Nestyděl se mi sdělit co právě dělá, jak jednání v souvislosti s naším předním důlním podnikem pokračují, i jak jsou složitá a co bude dál. Přitom se na jeho plat, na rozdíl od výše zmíněných státních zaměstnanců, neskládají daňoví poplatníci. Musí si peníze vydělat sám.
Je možné úředníky, které nezajímají jejich zaměstnavatelé – daňoví poplatníci – převychovat? Dnes nejspíše těžko, protože mají své jisté a netrpělivě čekají na vyšší platy. Jejich šéfům, kteří je řídí a také za ně zodpovídají, by se to ale povést mohlo. Daňoví poplatníci sice mohou být i pro ně anonymní a nezajímavé tváře z ulice, zeměměřiči K. Franze Kafky, ale jen dočasně. V těchto dnech se totiž opět stali váženými a politiky ctěnými voliči, kterým je možné slíbit cokoliv. Dokonce i to, že si jejich nekontaktní podřízení na různých úřadech a ministerstvech na své zaměstnavatele alespoň někdy najdou čas.
Karel Žítek
šéfredaktor