Další plánované změny insolvencí v rámci EU

03.02.2026 | Lukáš Pachl Aktuální čísloInsolvenceZdarma

Evropská unie je blízko přijetí nové směrnice, která má omezit rozdíly ve firemních insolvencích napříč členskými státy. Změny míří na dohledání majetku, rychlejší prodej podniků i větší kontrolu věřitelů.

Lukáš Pachl/3. 2. 2026

Z obsahu:

• sjednocení vybraných pravidel firemních insolvencí v EU

• rychlejší dohledání a zpeněžení majetku dlužníků

• posílení role věřitelů a transparentnosti řízení

Co chce EU novými pravidly změnit

Evropská unie se v listopadu 2025 posunula blízko k přijetí směrnice, která má sblížit další vybrané pravidla zejména firemních insolvencí napříč členskými státy Evropské unie. Prozatímní politická dohoda mezi Radou EU a Evropským parlamentem byla oznámena 19. 11. 2025[1]; po formálním schválení má následovat převzetí nových pravidel do vnitrostátních právních předpisů, a to v horizontu necelých tří let.

V insolvencích se rozhoduje, kolik a jak rychle se věřitelům vrátí, což se promítá i do nákladů na úvěr, jak se oceňují rizika, jak funguje trh s problematickými pohledávkami a jak stabilní je bankovní systém. V rámci Evropské unie musí přeshraniční investor stále ještě počítat s 27 různými režimy, což zdražuje, ale především brzdí investice.

Současné jednání stále ještě nepovedou ke sjednocení insolvenčního práva, ale míří na místa, kde rozdíly mezi státy působí největší problémy. O tomto návrhu se jedná již od prosince roku 2022^[2].

Které oblasti insolvenčního práva jsou v tuto chvíli předmětem jednání.

Podle textu návrhu Rady EU se mají nově zaváděná společná pravidla týkat zejména těchto oblastí:

• odporovatelnost úkonů, které poškodily věřitele (typicky převody majetku před úpadkem),
• dohledání majetku dlužníka v jiných členských státech (včetně přístupu k vybraným registrům),
• předem připravený prodej podniku (rychlý prodej podniku jako fungujícího celku),
• povinnost vedení firmy podat insolvenční návrh včas,
• zjednodušené řízení pro nejmenší podniky,
• věřitelské výbory,
• zveřejnění srozumitelného přehledu národních pravidel.

Věřitel (typicky banka) se při poskytnutí úvěru dívá nejen na dlužníka, ale i na to, jaký bude postup, pokud věřitel nezvládá úvěr splácet. A právě v této otázce jsou v rámci Evropské unie velké rozdíly: V některých státech se majetek dohledává a prodává rychle, v jiných výrazněji pomaleji; někde je snadnější zneplatnit účelové převody majetku těsně před úpadkem, jinde je to zdlouhavé nebo je výsledek nejistý. Podle výzkumu agentury Reuters časové rozpětí doby „návratnosti“ pro investory se uvádí od 7 měsíců do 7 let.

S tím souvisí také velmi rozdílné náklady řízení související s vymáháním pohledávky. Náklady řízení nejsou jen soudní poplatek. Ve skutečnosti se jedná o odměny správců a poradců, znalecké posudky, náklady související se zpeněžováním majetku, právní zastoupení, náklady sporů (odpůrčí žaloby apod.). EBA u soudních nákladů (vyjádřených jako procento z vymožené částky) ukazuje u korporátních případů extrémy od téměř nulových hodnot až po dvouciferná procenta. Jsou bohužel státy, kde se jednoduchý průměr nákladů řízení pohybuje i přes 20 %. Rozptyl uvnitř zemí Evropské unie je velmi výrazný např. v Německu se doba „návratnosti“ uvádí 1,2 roku oproti tomu v České republice 2,1 roku. Náklady na vymáhání jsou v Německu 8 % z vymáhané pohledávky a v Česku 17% vymáhané pohledávky.

Evropská unie sleduje novými pravidly dvě základní věci:

• vyšší předvídatelnost vymáhání pohledávky (věřitel má lépe odhadnout, co dostane a kdy),
• vyšší výtěžek (menší ztráta hodnoty v průběhu řízení, menší prostor pro „zmizení“ majetku).

Odporovatelnost úkonům, které poškozují věřitele

V praxi se často stává, že dlužník krátce před úpadkem převede majetek na spřízněnou osobu, zaplatí „vybranému“ věřiteli, aby ho zvýhodnil, nastaví zajištění tak, aby někoho posunul dopředu na úkor ostatních.

Směrnice chce, aby ve všech státech vznikly základní shodná pravidla, jak takové jednání zpochybnit a „vrátit“ vyvedený majetek do insolvenčního řízení. Věřitelům to pomáhá dvojím způsobem: jednak to zvyšuje šanci na vyšší uspokojení, jednak to zvyšuje tlak na poctivé chování dlužníka už před úpadkem.

Vyjdeme-li ze základního rámce úmluvy je česká právní úprava v této oblasti již nyní přísnější, než dohoda Rady EU a Evropského parlamentu. Nebude tedy pravděpodobně nutné v této oblasti provádět žádné změny.

Dohledání majetku

Druhé velké téma dohody je snaha o zajištění rychlého zjištění majetku dlužníka. Pokud správce nevidí do účtů, registrů a vlastnických struktur, může být insolvence jen formální řízení „nad prázdnou krabicí“.

Toto je skutečně největší novinkou, která by měla zavést možnost, aby určené soudy/úřady měli mít pravomoc vyhledávat i v bankovních registrech jiných států přes propojovací systém BARIS (bank account registers interconnection system). V praxi: insolvenční správce v ČR požádá, česká určená autorita dotazuje přes BARIS a dostává výsledek z jiného státu – bez nutnosti podávat žádosti bankám v cizině.

Aby se z toho postupu nestal „nekontrolovatelný sledovací nástroj“, dohoda doplňuje několik brzd:

• přístup jen pro konkrétní případy a jen pokud je relevantní pro konkrétní řízení (účelově vázáno na identifikaci a dohledání majetku podstaty a majetku pro podání odpůrčích žalob),
• ověření podmínek přístupu (kdo a kdy kontroluje, že žádost je „legitimní“),
• organizační a technická bezpečnost + omezení přístupu na určené a prověřené osoby,
• povinné logy o každém dotazu (kdo, kdy, v jaké věci) a jejich uchování po dobu, která má umožnit kontrolu zneužití.

Druhým nástrojem je problematika zjišťování skutečných vlastníků podniků. Dohoda, aby správci měli včasný přístup k vybraným údajům o skutečném majiteli z propojených registrů (BORIS) – a hlavně aby přístup probíhal bez upozornění dotčené entity/uspořádání či osoby (typicky aby nezakryly stopy).

Třetí pilíř je přístup insolvenčního správce k národním databázím majetku v dalších státech Evropské unie. směrnice chce, aby správce měl přímý a rychlý přístup k údajům potřebným pro dohledání majetku podstaty i majetku relevantního pro odporovatelnost prvních úkonů – a to bez diskriminace podle toho, zda byl správce ustanoven „domácím“ nebo „cizím“ soudem.

V příloze dohody se uvádí typové kategorie registrů, které budou podléhat přístupům:

• katastrální a pozemkové registry,
• registry movitých věcí (zejména vozidla / lodě / letadla tam, kde se evidují vlastnická práva),
• hypoteční registry,
• registry/databáze k vlastnictví cenných papírů (např. přes centrální depozitáře),
• zástavní registry včetně režimů typu výhrada vlastnictví,
• registry o zabavení/omezení majetku,
• registry práv duševního vlastnictví (patenty, ochranné známky).

Text počítá s tím, že členské státy mají Komisi nahlásit, které konkrétní národní databáze do systému spadají, a Komise je má zveřejnit v Úředním věstníku a na e-Justice portálu. To bude praktická „mapa pokladů“ pro přeshraniční správce.)

Předem připravený prodej podniku

Nejpraktičtější a zároveň prozatím nejspornější částí dohody je pokus o sjednocení pravidel pro rychlý prodej podniku jako fungujícího celku (pre – pack). Smysl je jednoduchý: podnik má často větší hodnotu „v chodu“ než rozprodaný po částech. Když se čeká měsíce, zákazníci odejdou, zaměstnanci se rozutečou a značka ztratí cenu.

Budoucí úprava má umožnit, aby se prodej připravil už před zahájením hlavního insolvenčního řízení a aby se po zahájení mohl rychle dokončit. Evropská komise i Rada tento postup preferují jako cestu k vyššímu výtěžku pro věřitele, a k efektivnějšímu insolvenčnímu řízení.

Proč je toto téma tak kontroverzní?

• když se prodává rychle, hrozí, že proces nebude dost otevřený;
• existuje riziko, že se k podniku dostane „správná“ spřízněná osoba za „správnou“ cenu.

Proto se v evropské debatě tlačí na to, aby prodej byl průhledný a soutěžní a aby byla posílena kontrola střetů zájmů. Předpokládá se jistá forma veřejné kontroly a v přípravné fázi prodeje nezávislou osobou, která po zahájení insolvenčního řízení podá o přípravě prodeje zprávu.

Předem připravený prodej má také umožnit převod klíčových „nevypořádaných“ smluv (typicky dodávky, nájmy, servis) na kupujícího i bez souhlasu smluvního partnera – aby se hodnota podniku nesnižovala okamžitým „ukončením“ kontraktů.

Zároveň ale dohoda obsahuje také ochranu smluvní svobody:

• protistrana může mít právo ukončit smlouvu (typicky s výpovědní dobou), pokud by jí převod nespravedlivě poškodil,
• převod lze vyloučit, pokud by kupující byl přímý konkurent a hrozilo zneužití citlivých informací,
• soud může rozhodnout o ukončení smlouvy, a text chrání i některé případy licencí (zejména aby nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práv).

Dohoda míří k tomu, aby kupující nekupoval podnik se závazky z minulosti, ale tzv. „free and clear“,

U zajištění (zástav apod.) dohoda připouští, že uvolnění zajištění se řídí národním právem, ale stát může nastavit i odchylku od požadavku výslovného souhlasu zajištěného věřitele, pokud zajištěný věřitel proti uvolnění nevznese námitku.

Dohoda také počítá s možností prodeje podniku „spřízněným osobám“, ale tyto budou svou vazbu na dlužníka veřejně přiznat.

Povinnost podat návrh do 3 měsíců od zjištění finančních potíží

Dohoda zavádí pravidlo, že vedení firmy má podat návrh na zahájení insolvenčního řízení do tří měsíců od okamžiku, kdy zjistí své vážné finanční potíže, ledaže přijme jiné kroky, které věřitele ochrání obdobně.

Dopad na řízení firem bude zřejmý. Poroste význam vnitřních kontrol, včasného varování a dokumentace rozhodnutí. Pro věřitele je to nástroj proti situaci, kdy se podnik udržuje při životě tak dlouho, až je na konci prázdno.

Zjednodušené řízení pro nejmenší firmy

U nejmenších podniků bývá insolvence paradox: náklady na řízení jsou často vyšší než výtěžek zpeněžení majetku. Směrnice proto míří na zjednodušené likvidační řízení, které má být rychlejší, více digitální a méně administrativně náročné. To je důležité i pro banky a obce: i malá pohledávka je pořád pohledávka a systém má být schopen ji rozumně vypořádat.

Z pohledu věřitelů je klíčové, aby zjednodušení neznamenalo „snížení kontroly“. U nejmenších dlužníků se totiž často objevují spory o převody majetku na rodinu nebo o to, zda vůbec existuje majetek, který někde „leží“.

Toto téma se však v rámci vyjednávání ukázalo jako méně důležité a v rámci dohody se neprosadilo povinné zjednodušené řízení pro malé podniky.

V rámci dohody se však objevila jiná myšlenka, která může mít v blízké budoucnosti výrazné dopady na úpravy oddlužení v České republice.

Z dokumentů je patrný tlak na to, aby úpadkové právo umělo realizovat osvobození od dluhů také v případech, kdy dnes insolvenční řízení nelze zahájit, protože dlužník není schopen hradit ani náklady insolvenčního řízení, typicky odměnu insolvenčního správce. V takových případech by náklady na insolvenční řízení takových subjektů musel hradit v celém rozsahu stát.

Věřitelský výbor: více kontroly věřitelů nad řízením

Další prvek je posílení role věřitelů přes věřitelský výbor. Cíl je praktický: když věřitelé mají společný orgán, snadněji hlídají práci správce i podstatná rozhodnutí v řízení. Rada EU výslovně uvádí zavedení pravidel k věřitelským výborům jako jednu z částí dohody. Věřitelský výbor nemusí být povinnou součást každé insolvence, volen má být tehdy, pokud to dává „ekonomicky smysl“.

Strany dohody se jednoznačně shodují na závěru, že věřitelský výbor nesmí být jen „klub tří největších bank“, ale musí reprezentovat zájmy všech skupin věřitelů na insolvenčním řízení zúčastněných. Zaměstnanci dlužníka by měli mít garantovanou účast ve věřitelském výboru.

Stručný přehled národních pravidel: méně tápání pro zahraničního věřitele

EU chce také, aby každý stát zveřejnil srozumitelný přehled (factsheet) svého insolvenčního režimu na portálu e-Justice. Obsah musí být stručný, přesný, jasný, neklamavý a ne-technický, podaný „vyváženě a férově“; zároveň má být v souladu s informacemi poskytovanými na e-Justice podle čl. 86 nařízení 2015/848^[3].

Factsheet má mít povinné oddíly v pevně daném pořadí:

1. podmínky zahájení insolvenčního řízení
2. přihlašování, přezkum a zjištění pohledávek
3. pořadí pohledávek a rozdělení výtěžku
4. průměrná vykazovaná délka insolvenčních řízení (navázaná na vykazování podle směrnice 2019/1023)

Komise má zajistit, aby factsheet byl přístupný veřejnosti v angličtině, francouzštině a němčině a zároveň v původním jazyce, pokud je odlišný. Členské státy mají povinnost factsheet aktualizovat do 1 měsíce po relevantních změnách národního práva. A factsheet musí obsahovat výslovnou větu ve stylu: „Tento přehled je správný ke dni…“

Lukáš Pachl

1. Rada EU, tisková zpráva k politické dohodě (19. 11. 2025); Evropská komise, tisková zpráva (20. 11. 2025) ↑
2. Rada EU, kompromisní text směrnice „harmonising certain aspects of insolvency law“ (ST 16459/2025), recitál (1) a právní základ; Evropská komise, návrh COM (2022) 702 final a doprovodné SWD (2022) 395 ↑
3. Nařízení (EU) 2015/848, čl. 86 (informace o národním insolvenčním právu) a rozhodnutí 2001/470/ES o Evropské justiční síti. ↑