Dvě mé známé- podotýkám, že policistka a manželka soudce, takže žádné anarchistky nebo jurodivé Pirátky- zažily letos během dovolené na Mallorce nepěkný zážitek. Jsa křivě obviněny místním pobudou, že šly přes jeho pozemek se vykoupat na veřejnou pláž (po stejné cestě chodí bez problémů i desítky místních), dočkaly se tak neurvalého zásahu místní policie z Manacoru, že oběma dámám (řekněme kulantně, že věkově pamětnicím minulého režimu u nás) živě připomněl praktiky represivní komunistické policie u nás do konce roku 1989. Že bylo přitom po ruce více svědectví, jak to opravdu bylo nebo nějaké právo vyjádřit se, či právo spojit se svou ambasádou, jež nás přece podle nápisu v pasu chrání, o povinnosti vést výslech v mateřském jazyce občana EU ani nemluvě? Ale jděte přece- vítejte v roce 2021 ve Španělsku, jedné z největších zemí demokratické Evropské unie!
Můžeme si třebas říci, co je nám koneckonců do Mallorcy, kde je policie slovy jedné české diplomatky z konzulárního oddělení „vždycky tak nějak divná“, když mohu jet na dovolenou utrácet své peníze jinam – tam, kde je hezčí příroda, lepší kuchyně, milejší lidé (a konečně i levněji) a kde se k vám navíc nechová policie jak za fašistického diktátora Franca. Jde ovšem o nebezpečný, globální trend, který je vidět po celé Evropské unii, kde se sice nenápadně, ale o to rychleji opět začínají probouzet snahy posílit roli státu a to včetně jeho represivních složek, na úkor práv jeho občanů. Pro zjištění, kam až tohle vedlo, si stačí nalistovat v dějepise 9. třídy obecné školy kapitolu „Hospodářská krize a nástup fašismu a nacismu v Itálii a Německu.“ Nebo se jen podívat do Googlu na zprávy staré pouhé čtyři roky, kdy španělská policie zmasakrovala jen v Barceloně skoro tisíc bezbranných lidí, kteří přitom jen pokojně demonstrovali za své základní lidské právo – právo mít svůj stát. Další stovky lidí byly zraněny o dva roky později, v říjnu 2019. Udát se tohle ne v Katalánsku ale v Moskvě, tak tu máme válku, ale všichni jsme si už tak trochu zvykli, že se v Bruselu a Štrasburku (respektive v Berlíně) neměří každému stejným metrem. Myslíte, že přeháním? Podle oficiálních statistik bylo při demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze zraněno 592 lidí- a běžně se pro to vžil výraz „masakr na Národní“. Jak potom tedy nazvat činnost španělské policie, při které bylo v EU o 28 let později brutálním způsobem zraněno skoro jednou tolik lidí?
Ovšem represivní metody států Evropské unie jsou i jiného typu, než policejní pendrekiáda. Proto je ústředním motivem posledního letošního čísla Konkursních novin snaha kriminalizovat české advokáty a insolvenční správce za to, že se snaží chránit advokátní tajemství a základní postulát demokratického právního řádu: důvěru mezi klientem a tím, kdo ho zastupuje. Tím totiž není narušováno nic menšího, než ústavní právo každého z nás na svou obhajobu a na spravedlivý proces. (Je zajímavé, že třeba zpovědní tajemství policii nevadí. Tedy zatím.). Záminka k nátlaku na advokáty a správce a jejich šikana a kriminalizace jako nástroj pomstu, když odmítnou, se najde vždycky, a i když se pak ukáže, že to nebyla pravda, stát se přece neomlouvá, ne? Jednou to je snaha bojovat proti organizovanému zločinu, jindy zase proti korupci a snaha hájit ekonomické zájmy Evropské unie. A proto se třeba vyplatí i odposlouchávat porady stovek advokátů se svými klienty, jako tomu třeba docházelo ve vazební věznici Brno kvůli jedné jediné kauze. Kdo ví, zda k něčemu podobnému nedochází na jiných místech republiky i teď, jen se o tom novináři, ti hlídací psi demokracie, ještě nedozvěděli. Je přitom signifikantní, že soudce, který tyto hromadné odposlechy odsouhlasil, byl do funkce jmenován teprve před sedmi roky a před rokem 1989 nebyl ani v KSČ. Což jest důkazem, že ani 30 let demokracie nestačilo k tomu, aby se služebníci státu, placení z našich daní, přestali chovat totalitářsky.
Proto jsme se v tomto čísle ptali jak špiček nově zvoleného orgánu českých advokátů – České advokátní komory – tak i „hlasů z lidu“, řadových právníků a insolvenčních správců, jak se staví k této státní šikaně, co očekávají od svých zvolených představitelů, kteří je mají chránit a jak vidí situaci v příštím roce. Není to moc veselé čtení, ale je nutné se postavit pravdě čelem.
Druhým tématem prosincového čísla Konkursních novin jsou poznatky a závěry Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka, které se zabývá poradenskou a vědeckou činnost v oblasti podnikových krizí, jejích příčin, průběhu a řešení. Jak řeší praktické kroky zvládnutí osobních bankrotů, na to jsme se ptali jejího šéfa, Ing. Jaroslava Schönfelda, Ph.D. Také z jeho slov o naší nepřipravenosti čelit současné globální politické i sociální krizi zamrazí.
Ale abych nekončil tak negativně, dějí se kolem nás i positivní věci: třeba ve zbídačeném Ústí nad Labem se podařilo zdárně dotáhnout do konce jednu z historicky prvních dražeb starých autovraků (bez technické) u nás, a tak třeba brzy z našich ulic a chodníků zmizí všechna ta torza starých ojetin. Když to jde i v Ústí, tak proč ne jinde?
A proto vám (nám) všem přeji upřímně hodně štěstí, lásky a hlavně zdraví nejen u vás, ale i blízkých. Protože ať si Richard Müller zpívá co chce, tohle si za peníze nikdo z nás opravdu nekoupí. Prostě buďte negativní a myslete positivně.
Pour féliciter 2022!