Rozhovor JUDr, Tomáš Sokol
NA POČÁTKU KAŽDÉHO ROKU SE NEJEN ZPĚTNĚ BILANCUJE, CO SE NÁM POVEDLO A CO NE, ALE TAKÉ SE DÍVÁ DOPŘEDU, CO NÁS ČEKÁ. PROTO JSME HNED V PRVNÍM ČÍSLE ROKU 2022 VYZPOVÍDALI PŘEDNÍHO ČESKÉHO ADVOKÁTA A PRÁVNÍKA JUDR. TOMÁŠE SOKOLA. ČLOVĚKA, KTERÝ SE NEJEN VYZNÁ V ZÁKONECH, ALE UMÍ O NICH I ZAUJATĚ MLUVIT TAK, ŽE MU ROZUMÍ KAŽDÝ. A TAKÉ DOVEDE ADRESNĚ UKÁZAT NA NEŠVARY NAŠEHO PRÁVNÍHO SYSTÉMU. „JEŠTĚ NEOSCHL PODPIS PREZIDENTA NA POSLEDNÍ NOVELE EXEKUČNÍHO ŘÁDU A UŽ SE KOLEM TOHO ROJÍ TI, KTERÝM TO TENTOKRÁT NEVYŠLO A ZASE CHTĚJÍ PROSADIT NĚJAKÁ SVÁ „VYLEPŠENÍ“. COŽ JE Z HLEDISKA LEGISLATIVNÍHO OHAVNOST A Z HLEDISKA LIDSKÉHO AROGANCE. VŠE PODLE HESLA: DOKUD TO NEBUDE TAK, JAK CHCI JÁ, TAK NEDÁM POKOJ A NA OSTATNÍ KAŠLU,“ HODNOTÍ CHAOS V ČESKÉM PRÁVU JUDR. SOKOL. V ROZHOVORU TAKÉ VARUJE PŘED STOUPAJÍCÍ KRIMINALIZACÍ PRÁVNÍKŮ, DAŇOVÝCH PORADCŮ A INSOLVENČNÍCH SPRÁVCŮ ZE STRANY STÁTŮ. „JE-LI VŠE TAK, JAK TO ZATÍM VYPADÁ, HRUBĚJŠÍ ZÁSAH DO ÚSTAVNÍHO PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES A TAKÉ NA SOUKROMÍ SI LZE PŘEDSTAVIT JET S VELKÝMI OBTÍŽEMI,“ ŘÍKÁ SOKOL NA ADRESU SKANDÁLNÍHO ODPOSLOUCHÁVÁNÍ STOVEK ADVOKÁTŮ V BRNĚ, POSVĚCENÉ TAMNÍM SOUDCEM. „SNAD AŽ NA WATERBOARDING.“ TVRDÍ NÁŠ PŘEDNÍ ADVOKÁT A EXMINISTR VNITRA, KTERÝ CHTĚL SVÉHO ČASU ZAKÁZAT KOMUNISTICKOU PARTAJ, JEJÍŽ DUCH V ŘADÁCH ČESKÉ POLICE EVIDENTNĚ I PO 30 LETECH PŘEŽÍVÁ. PŘESTO SOKOL STÁLE VĚŘÍ, ŽE NOVÉ VEDENÍ VNITRA BUDE LETOS OCHOTNÉ JEDNAT O SNÍŽENÍ TLAKU NA VYŠETŘOVATELE, JEDOUCÍ ČASTO PODLE DOSUD TOTALITNÍHO „ČÁRKOVÉHO“ SYSTÉMU. VARUJE TAKÉ PŘED SCHVÁLENÍM INSTITUTU HROMADNÝCH ŽALOB. „OBÁVÁM SE, ŽE VZNIKNE POMĚRNĚ ZNAČNÝ PROSTOR PRO RŮZNÉ PRÁVNÍ ŠMEJDY, KTEŘÍ BUDOU NABÍZET VEDENÍ TĚCHTO SPORŮ, POCHOPITELNĚ ZA ÚPLATU- A ŠPATNĚ.“ PODOBNĚ SILNĚ SE VYJADŘUJE I NA ADRESU POLITICKÝCH AKTIVISTŮ, STOJÍCÍCH ZA TZV. „MILOSTIVÝM LÉTEM“, KTERÉ NAZÝVÁ VYŽÍRKAMI PLACENÝMI Z NAŠICH DANÍ. „JE TO SILNÁ LOBISTICKÁ SKUPINA ASOCIÁLŮ, KTEŘÍ NENÁVIDÍ KOHOKOLIV, KDO I JEN VYPADÁ, ŽE BY MOHL MÍT VĚTŠÍ MAJETEK,“ DODÁVÁ ČERSTVÝ SEDMDESÁTNÍK SOKOL.
Pane doktore, ústředním tématem minulého čísla, posledního v roce 2021, byly stoupající tendence represivních a kontrolních orgánů českého státu kriminalizovat naše advokáty a insolvenční správce jen za to, že se snaží chránit advokátní tajemství a základní postulát demokratického právního řádu: důvěru mezi klientem a tím, kdo ho zastupuje. Tím přitom není narušováno nic menšího, než ústavní právo každého z nás na svou obhajobu a na spravedlivý proces. Vyjadřoval se nám k tomu jako nový předseda České advokátní komory, tak i „řadoví“ advokáti a teď bych rád znal – a věřím, že i naši čtenáři- i váš názor na tento znepokojující trend, který bude určitě – jak ČAK varuje – stoupat i v letošním roce.
Je nesporné, že v loňském roce se objevilo několik znepokojivých případů trestního stíhání advokátů za jednání, které, vycházeje z jeho popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, nebylo ničím jiným než poskytováním právní služby. K tomu je třeba hned dodat, že mohlo skutečně jít o zcela legální a regulérní poskytování právní služby anebo o jednání nezákonné, které ovšem vyšetřovatel nebyl schopen přesně popsat v usnesení, jímž trestní řízení zahajoval. Já se osobně domnívám, že v daných případech šlo o prvou variantu, ale abych byl fair, zmiňuji i tu druhou možnost.
Na jedné straně je to jistě znepokojivé, současně je ale třeba uvést, že jde o jednotky případů a nejde až tak o ochranu advokátního tajemství, ale spíše o nesprávný závěr, že advokát se právní službou podezřelé osobě aktivně zapojuje do protiprávního jednání, nebo dokonce do trestné činnosti, čímž ji též páchá. Advokátní tajemství pak je atakováno v důsledku takového obvinění, protože advokát nemůže (nebo obvykle nemůže) vystoupit ze své role, zbavit sám sebe mlčenlivosti a vypovídat. Jsou na to různé názory podle jednoho, advokát je-li trestně stíhán, není již vázán advokátní mlčenlivostí, ale právě v tom by asi bylo největší nebezpečí pro důvěru v to, že advokát zachová mlčenlivost o tom, co se při poskytování právní služby klientovi dozvěděl. Protože by prostě stačilo zahájit trestní stíhání advokátka a říct: „A teď vyklop, co víš.“ Celkově jde ale o poměrně složitou situaci, protože na rozdíl od toho, co lze označit za „běžnou“ trestnou činnost v mnoha případech tzv. hospodářské kriminality, včetně toho, co je označováno za daňovou delikvenci není ani zcela jasné, co vlastně ještě je legální a co již legálním není. Typicky je spor v případě tzv. agresivního daňového plánování, tedy hledání možností jak se ještě stále legálním způsobem, vyhnout úplně nebo z části placení daně. Ale takových oblastí je více. Výhledově tedy jde o to problémová trestní stíhání monitorovat, vyvozovat z nich určitá obecná zjištění a komunikovat s orgány činnými v trestním řízení, jimž třeba vysvětlovat, zjednodušeně řečeno, že ne vše při poskytování právní služby může být tak jednoduché, jako když advokát zastupuje klienta v rozvodu.
A myslíte, že to v případě Policie České republiky, jedoucí dodnes tvrdě v komunistickém duchu podle tzv. čárkového systému bude stačit?
Co se bude v této oblasti dít v letošním roce lze těžko odhadovat. Doufám, že takových případů přibývat nebude, ale na druhou stranu půjde i o to, jak agresivně budou vystupovat orgány činné v trestním řízení ve věcech, kdy je sporné, oč vůbec jde. Počítám tak i s pokračováním dialogu s orgány činnými v trestním řízení, míněno jejich vrcholnými představiteli, který začal v loňském roce a v němž bylo dohodnuto, že bude třeba se na toto téma ještě setkat.
S tímto nebezpečným stavem souvisí i má další otázka: určitě se k vám dostala zpráva o aktivním brněnském soudci, který kvůli jedné korupční kauze povolil na půl roku odposlouchávat všechny výslechové místnosti v celé vazební věznici, kam docházejí – podotýkám že v úplně jiných kauzách- desítky advokátů ke svým mandantům, obviněným v úplně jiných kauzách. Koneckonců, ČAK proto tomuto kroku protestoval a žádá jeho přísné a podrobné prošetření. Co na to říkáte?
Zatím to vypadá na pěkný malér. Podle dostupných informací bylo půl roku „napíchnuto“ 10 návštěvních místností – což jsou tuším veškeré návštěvní místnosti, které v té věznici mají – sice se souhlasem soudu, ale bez souhlasu ministra spravedlnosti, který je dle zákona č. 555/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů nezbytnou podmínkou. A v důsledku toho zřejmě byly po stejnou dobu odposlouchávány a nahrávány všechny rozhovory, co v těch místnostech proběhly. Tedy a zejména desítky a spíše stovky rozhovorů mezi advokáty a jejich klienty, obviněnými a odsouzenými, kteří ale s trestním řízením, v jehož rámci byl odposlech realizován, neměli nic společného. Ať si každý představí, jak by se mu líbilo, kdyby jeho konzultace s advokátem, a to o čemkoliv, byla nahrávána jen proto, že ji náhodou vedou v místnosti, která je „napíchnutá“ kvůli něčemu, s čím nemá nic společného. Je-li vše tak jak to zatím vypadá, hrubější zásah do ústavního práva na spravedlivý proces a také na soukromí si lze představit jen s velkými obtížemi. Snad až pak waterboarding nebo něco takového. Česká advokátní komora a v závěsu za ní i Unie obhájců se v této věci domáhají vyšetření celé podezřelé akce, ale zejména, potvrdí-li se uvedené podezření, garancí, že se něco podobného nebude opakovat. A mimochodem, nejde jen o návštěvní místnosti ve věznicích. Co takhle kanceláře soudců, podezřelých z trestné činnosti, kde ale probíhali porady o rozhodnutí ve věcech, které s žádným podezřením z trestné činnosti nesouvisely? Jak se zdá, i to už tady bylo.
V koaliční smlouvě, ze které vychází vládní program, se v sekci spravedlnost píše, že nová koalice dovede do konce odbornou debatu a předloží ke schválení nové moderní procesní předpisy – trestní řád a občanský soudní řád, co by podmínky zrychlení a zefektivnění řízení. Také chce vyhodnotit nedávnou právní úpravu exekucí, dopad institutu chráněného účtu a administrativní zátěž zaměstnavatelů, čímž se má podle ní nalézt vyvážené řešení respektující pomoc zodpovědným dlužníkům i práva seriózních věřitelů, zastavit nezákonné exekuce a zkrátit dobu insolvenčního řízení na tři roky. Myslíte, že na to tak široce rozkročená pětikoalice bude mít sílu a vůli, že opravdu osloví nejen různé lobbisty ale i odborníky – právníky a advokáty – a co se povede za ty maximálně čtyři roky její vlády dokončit, resp. co podle vás skončí pod stolem?
Nepovažoval bych aktuálně za korektní vyjadřovat se k reálnosti a zejména k možnosti vládní koalice zvládnout úkoly, které má ve svém programu. Zcela jistě nejsou evidentně nereálné, a zcela jistě by asi vládní program měl být zaměřen na maximum dosažitelného. To, co se podaří za čtyři roky, vydrží-li tedy koalice celé tyto čtyři roky, nebo nepodaří, není ovšem dáno jenom jejím záměrem a jeho technickou realizací, ale například následnou reakcí odborné veřejnosti. Tím mířím zejména na oba zamýšlené procesní předpisy, jejichž rekodifikace už poměrně značně diskutována, a to stále ještě není nic proti tomu, co zřejmě nastane, jakmile bude legislativní návrh ležet na stole.
Případné další pokusy měnit exekuční řád jsou v přímém rozporu s mnohokrát na různých úrovních deklarovaném principu právní jistoty, která je jedním ze základních principů právního státu. Mnohokrát se také hovořilo o tom, že opakované novelizace právního předpisu vedou k přesnému opaku. Jak si má běžný občan vytvořit právní vědomí, když se právní předpisy mění tak rychle, že to nestíhají zaznamenat ani odborníci? Mnohokrát se mluvilo i o tom, že jednou schválený či novelizovaný právní předpis by neměl být po několik let měněn, nejde-li o naprostou nezbytnost. Takříkajíc havarijní stav. Ještě neoschl podpis prezidenta na poslední novele exekučního řádu a už se kolem toho zákona rojí ti, kterým to tentokrát nevyšlo a zase chtějí prosadit nějaké své „vylepšení“. Což je z hlediska legislativního ohavnost a z hlediska lidského arogance. Vše podle hesla, dokud to nebude tak, jak chci já, tak nedám pokoj. A na ostatní kašlu.
A na co by se podle vás měla budoucí vláda spíše zaměřit: na modernizaci trestního práva nebo civilních norem?
Návrh nového trestního řádu je již v docela pokročilém stadiu paragrafového znění, jde jen o to, jak bude konvenovat představě stávající koalice, jejíž vláda by ho případně měla předložit Parlamentu. Práce na jeho civilní obdobě zatím tak nepokročily, ale asi není důvod, proč nepokračovat. Opět samozřejmě s politickým požehnáním. Jinou věcí je zodpovězení otázky, zda změny provést formou více či méně rozsáhlé novely anebo cestou kompletní rekodifikace. I to je ale věcí politického rozhodnutí. A pokud jde o hmotné právo, osobně si myslím, že by mělo platit to, co jsem už výše uvedl. Novelizovat jen tam, kde to je skutečně naprosto nezbytné. Za sebe takových nezbytností mnoho nevidím. Zejména, když beru v úvahu nepříliš hlasitě zmiňovaný fakt, že materiálním pramenem práva se pomalu leč jistě stávají i rozhodnutí nejvyšších soudů, zejména jejich velkých senátů jakož i soudu ústavního. Což platí například i pro pokusy zcela zbytečně měnit úpravu nutné obrany v trestním zákoníku.
V poslanecké Sněmovně se také znovu ocitl návrh zákona o hromadném řízení, protože ta minulá ho nechala přes potřebnou kampaň „Za hromadné žaloby“ rok a půl uležet, až nakonec spadl pod stůl. Přitom je to už více jak rok, co byla přijata evropská směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů, a proto musí i Česká republika nejpozději do 25. prosince letošního roku přijmout odpovídající zákon na národní úrovni. Přijetí zákona o hromadném řízení se tak nelze vyhnout a přes probíhající tlak lobbistů velkých firem, kterým tento zákon leží v žaludku, bude tato evropská směrnice dříve nebo později transponována do našeho práva. S vědomím toho, jak fungují volení zástupci českého národa, a ačkoliv se kvůli škodám vzniklým po krachu Bohemia Energy ale i dopadům tzv. covidu jasně ukazuje potřeba takového zákona upravujícího hromadné řízení, kdy si myslíte, že ten to zákon bude schválen – ať už v jakékoliv podobě? A stihne se to vůbec?
Osobně jsem poněkud skeptický k institutu hromadných žalob. Obávám se, že vznikne poměrně značný prostor pro různé právní šmejdy, kteří budou nabízet vedení hromadných sporů, pochopitelně za úplatu. A špatně. Nicméně je zřejmé, že nějaký zákon bude muset být přijat a krom jiného by současně s ním měly být podle mého názoru nastaveny i právní bariéry, které znemožní činnost rozličných podnikatelských subjektů v oblasti poskytování právních služeb. A samozřejmě dost důležité bude, zda půjde o systém opt-in nebo opt-out. Podobně pak, kdo by fakticky měl být tím, kdo žalobu povede a podobně. Pokud pak jde o vámi zmiňovaný krach, zde se obávám, že jde spíše o problém nedostatečné regulace, protože zákazníci této společnosti nepřímo obchodovali na trhu s energiemi, což je vždy rizikový podnik. Možnost hromadných žalob zrovna tenhle druh problému nedokáže ani v budoucnu vyřešit. Když například dodavatel energií skončí s dodáváním, protože ceny šly nahoru a on nemá zač nakupovat, tak dost pravděpodobně nebude mít ani na náhradu újmy či na slevu pro své zákazníky a nebude oč žalovat a soudit se. Pokud jde o náhradu „covidových“ škod, byly by hromadné žaloby zcela nepoužitelné, i kdyby zákon o nich již byl účinný.
Ptal jsem se i proto, že kvůli zákazům a nařízením vlády nemohla spousta lidí pracovat a jejich nasmlouvané pracovní projekty, které je živily, byly zrušeny. Je všeobecně známo, že „stát se neomlouvá“ a stejně tak je jasné, že stát bude chtít co nejvíce žádostí či žalob o uhrazení vzniklé škody anulovat. Jaká je podle vás třeba šance pro člověka, který na základě Krizového zákona nebo opatření vyhlášených na základě Nouzového stavu přišel o sérii autorských přednášek či koncertů? Má vůbec cenu podávat žalovu na stát – a komu ji adresovat: ministerstvu vnitra, financí (co by správci státní kasy) nebo vládě, protože to byla ona, kdo ho vyhlásil?
Také se touto problematikou zabýváme, takže prohlásit, že to nemá cenu, tedy smysl, by bylo asi minimálně dost kontraproduktivní. Nicméně krizový zákon i tzv. pandemický zákon mají ustanovení upravující právo na náhradu škody, čehož asi nelze nevyužít, nebo to alespoň nezkusit. A ti, kdo spravují cizí majetek, typicky představitelé akciových společností dokonce musí, pokud se valná hromada neusnese, že takovou žalobu společnost podávat nebude. Spor bude zřejmě veden především o to, v jaké výši škoda vznikla anebo, a to se zdá být zatím největší problém, o prokázání příčinné souvislosti mezi opatřením a tvrzeným vznikem škody. Nicméně hranice možností nastaví až judikatura soudů, a tedy ani nezbývá nic jiného než soudní spory vést, protože pokud vím, zatím v žádném případě stát škodu dobrovolně nenahradil. Adresát je obecně jasný, stát zastoupený ministerstvem. Zde je výběr již věcí celkové právní konstrukce, ale i když poškozený „nestrefí“ ministerstvo, které by de iure mělo stát zastupovat, nic se neděje.
Za pár dní vyprší lhůta tzv. „milostivého léta“. I podle samotných aktivistů přitom tohoto státně – populistického dobrodiní využije jen celkově malé procento dlužníků z masy asi 800 tisíc lidí v exekuci. Jaké máte o efektivitě této kontroverzní právní normy informace vy, a splnil tento institut podle vás svůj účel – tedy snížit počet dlužníků? Část analytiků se třeba domnívá, že kvůli kombinaci stoupající inflace, rostoucích cen a vládních opatření proti živnostníkům se počty lidí žijících v dluhové pasti bude brzy stejně zvyšovat.
Nepohlížím na tu akci milostivě, a dokonce ani příliš nemám rád výraz „dluhová past“. Svatý Martin se podle legendy rozdělil se žebrákem o svůj plášť. To považuji za symbol dobročinnosti. Dnešní dobrodinci, zhusta obyčejní vyžírkové placení z dotací, se taky ochotně rozdělí s žebrákem, ale o váš plášť. Analogicky prý kdysi říkal Karel Čapek, že komunista ochotně za své ideály obětuje váš život. Z cizího se snadno rozdává, a to je i celý problém milostivého léta. Hádám, že na 1000 dlužníků připadá jeden, který je opravdu politováníhodným případem, kdy dluh je výsledkem nešťastné shody okolností. To se může přihodit každému, a na takového je jistě na místě brát ohled. Musí být ale jasně identifikován. A ne a konto toho 1 zvýhodnit 999 dlužníků, kteří si své dluhy přivodily minimálně hrubou nedbalostí, s níž si půjčovali či dopouštěli se civilních deliktů, typicky jízdou na černo nebo neplacením poplatků. A zejména to není důvod, aby bylo postiženo 999 poctivých věřitelů, kteří tak či onak nakonec na svoji poctivost doplatí. Podle mého názoru by „dobro – činnosti“ neměla předcházet „zlo – činnost“. Nebo ne bezprostředně. Což je právě problém s částí akce, označené jako „milostivé léto“. Statisíce dlužníkům mohou – ale také nemusí – představovat vážnější ekonomický nebo politický problém, jde ale o to, jak velké jsou jejich dluhy a jaká je jejich reálná schopnost je splácet. To nikdo příliš nezkoumá. Nicméně, i kdyby to zmíněný problém byl, je to především problém státu, a ten by si s ním měl poradit. Ne ovšem na úkor majetku jiných, měst, obcí, akcionářů akciovek, ve kterých má stát většinu, prostě na úkor cizího majetku. Chce-li stát hromadně promíjet své pohledávky, a má-li k tomu opravdu silné důvody, což si v daném případě ani nemyslím, nechť tak učiní, byť i to jde z peněz daňových poplatníků. Jenže v tomto případě stát řadě subjektů s odděleným vlastnictvím samostatným, uložil fakticky povinnost sanovat oddlužení těch, kteří zaplatí jistinu a necelou tisícovku na úhradu nákladů exekuce. Co ale s dalšími náklady? Města i ostatní subjekty, kterých se milostivé léto dotýká, měly nepochybně pohledávky, ty pohledávky až na asi naprosté výjimky musely projít soudním řízením. To, opět až na naprosté výjimky, stálo peníze, ale ty dlužník uhradit nemusí. Ani nemusí hradit úroky z prodlení. Zkuste si například poslat otázku podle zákona 106/1999 Sb. některé obci, o kolik přijde v důsledku toho, že nebudou vymoženy náklady řízení.
Uznávám, že v některých případech je terno i jen zaplacení jistiny a také existuje řada pohledávek, které se prodávají hluboko pod nominálem. Jenže to pak je svobodné rozhodnutí věřitele a není mi jasné, proč mu stát takový postup direktivně vnucuje.
Kromě toho si kladu otázku, jaký pocit asi má ten, kdo v červnu loňského roku splatil své dluhy i s příslušenstvím, tedy i s náklady na vymožení a úroky z prodlení. Zatímco ti, kteří to nestihli, teď významně ušetří. Dost pravděpodobně má pocit, že je za vola. A skoro jistě řada jiných dlužníků bude v budoucnu kalkulovat s možností podobné akce a splácet jen velmi neochotně své dluhy. Zdá se, že je u nás spousta těch, kteří si neuvědomují, že některá jednání a postupy, zejména jde-li o jednání a postupy státu, nejsou jen projevem momentální vůle, ale mohou být vnímány jako symbol, signál nebo dokonce závazek do budoucna. Tedy návod k chování.
Označení dluhová past skví v erbu poměrně rozsáhlého podvodu, zbudovaného na zcela lživé představě o stovkách tisíců dlužníků, kteří úpí v dluzích, jež jim z ničeho nic vznikly. Pročež je povinností všech ostatních se tak či onak na sanaci takových dluhů podílet. Jak jsem zmínil, je jen velmi málo těch, kteří se do situace, která je obtížná, dostali bez vlastního přičinění. Například uzavřeli půjčku v době, kdy měli reálnou šanci na její splacení, ale pak buď přišli o práci, nebo ji nemohli ze zdravotních důvodů vykonávat apod., a tak se ocitli v čemsi, co by bylo možné označit za past. Podle mých zkušeností – a jsou zkušenosti s tisícími dlužníků – zdrcující většina jsou ale prostě lidé, kteří si napůjčovali zcela nekriticky nebo jim z nějakého jiného protiprávního jednání vznikla povinnost platit a teď na to nemají. Jinak řečeno, do zmíněných problémů se dostali vlastním přičiněním. Je-li jich komu líto a nemůže to vydržet, ať vezme své úspory a vyprostí ubožáka z tvrzené pasti. Nic proti tomu. Ale ať do toho netahá ty, kteří si dobročinnost představují jinak. Především na bázi dobrovolnosti. Ne jako za bolševiků, kdy se na Fond solidarity strhával „dobrovolný“ příspěvek rovnou v mzdové účtárně.
A zase, zkuste se ptát, v kolika případech to vypadá tak, že dlužník, když zjistí, že nemůže splácet, tak si prostě půjčí peníze někde jinde, pak ještě někde jinde a pak ještě jednou, aby se skutečně dostal do situace, která, vzhledem k jeho výdělkovým možnostem, vypadá zcela beznadějně. Jenže nikdo ho nenutil, aby si znovu vypůjčoval, neměl-li na zaplacení původního dluhu. Když přitom místo toho mohl – a měl – jít za věřitelem a pokusit se s ním nijak dohodnout. Většina těch, co jsou označováni za obyvatele dluhových pastí, se ani v nejmenším nesnaží svoji situaci řešit, jen strčí hlavu do písku a doufají, že se to nějak přežene. A ono to, díky docela silné lobbistické skupině asociálů, kteří nenávidí kohokoliv, kdo i jen vypadá, že by mohl mít větší majetek, případně naivků, také fakt funguje. S trochou nadsázky lze říct, že za chvíli to už bude vypadat tak, že dluhy, zejména státu, obcím a podobným subjektům bude platit opravdu jen ten, kdo si neváží vlastního majetku.
Poslední otázkou se vracím obloukem k faktu, že před několika dny začal nový rok 2022. Pane doktore, nedávno jste oslavil sedmdesátku – snad to není nějaké faux pas to prozradit. Jak se udržujete stále v pohodě a zdraví, které je dnes důležitější jak jindy, když zdravotnictví nestíhá kvůli čínskému viru léčit ani závažné nemoci? Necítíte se po tolika letech v justici už vyhořelý a zralý na životní etapu aktivního důchodce? A co byste v tomto roce popřál této zemi i nám všem?
Důchod beru, aktivní snad také jsem, tak zřejmě už jsem do téhle etapy nastoupil. Vyhořelý se necítím, protože spíš nestíhám dělat všechno, co mne baví. Včetně sportu, jakož i občasných návštěv hospody. V pohodě jsem díky tomu, že jsem tak zřejmě od narození psychicky vybaven, jakož i díky rodičům a jejich výchově. Spíše však péči. K čemuž ještě můj kamarád lékař tvrdí, že je to též proto, že můj optimismus hraničí s imbecilitou. Což, alespoň pokud jde o ten optimismus, není pravda, protože musím být, zejména ve své profesi, až surový realista. Jiná věc je, že mne ta realita až tak neznepokojuje, protože „nihil sub sole novum“. A přání? Aby to nebylo horší, než to je. Všem zdraví a co možná svobodný život bez zbytečného omezování.
Reklama
Aktuální číslo
2024 – 08