VS Praha - k popěrnému právu věřitelů - plné znění judikátu

19.10.2011

INS 628/2011

O d ů v o d n ě n í :Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 60 INS 628/2011-B-214 ze dne 24.5.2011 odmítl popěrný úkon věřitele č. 1192 GLADIOLUS, a. . .

O d ů v o d n ě n í :Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 60 INS 628/2011-B-214 ze dne 24.5.2011 odmítl popěrný úkon věřitele č. 1192 GLADIOLUS, a.s. (dále jen odvolatel), jímž mělo dojít k popření pohledávky věřitele č. 1506 THE BANK OF NEW YORK MELLON, LONDON BRANCH (dále též jen věřitel) ve výši 4.936.943.550,13 Kč co do její pravosti.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 17.1.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka SAZKA, a.s. (dále jen dlužník) a dne 29.3.2011 (A-153) byl zjištěn dlužníkův úpadek. Přihláškou ze dne 28.4.2011 přihlásil věřitel pohledávku ve výši 4.936.943.550,13 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou a zajištěnou. Tuto pohledávku pak odvolatel nedatovaným podáním došlým soudu dne 20.5.2011 popřel co do pravosti.

Soud prvního stupně vyložil, že insolvenční zákon (dále jen IZ) ve znění účinném do 31.3.2011 neznal institut popření pohledávky věřitelem, když dle § 192 odst. 1 IZ toto právo příslušelo jen dlužníkovi a insolvenčnímu správci, a že nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 14/10 bylo uvedené ustanovení zrušeno dnem 31.3.2011. Přitom Ústavní soud nedospěl k závěru, že by popěrné právo mohlo věřiteli svědčit bez ohledu na psané právo, a naopak za nezbytnou podmínku toho, aby věřitel mohl své popěrné právo využít, považoval jeho zakotvení v platných právních předpisech. K tomu došlo – v časovém prostoru Ústavním soudem k tomu určeném - zákonem č. 69/2011 Sb., jenž změnil IZ s účinností od 31.3.2011 tak, že do něj mimo jiné vtělil možnost popírání pohledávek i ze strany věřitelů a v § 200 IZ upravil postup při realizaci tohoto jejich popěrného práva. Článek II. bod 1. přechodných ustanovení uvedeného zákona stanoví, že ode dne účinnosti novelizace (tj. od 31.3.2011) platí tento zákon i pro insolvenční řízení zahájená před tímto dnem, pokud v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Z toho soud prvního stupně dovodil, že novelizované znění IZ neplatí pro popěrné úkony věřitelů učiněné v insolvenčních řízeních, v nichž bylo rozhodnuto

MSPH 60 INS 628/2011

3 VSPH 712/2011

2

o úpadku dlužníka před 31.3.2011. Protože v dané insolvenční věci bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto před 31.3.2011, tedy v době, kdy tehdy platné znění IZ popěrné právo věřitelů nepřipouštělo, soud odvolatelův popěrný úkon odmítl.

Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil s tím, že by Ústavní soud svým nálezem schválil protiústavní vyloučení popěrného práva věřitelů v řízeních zahájených před 31.3.2011 z důvodu absence pozitivní právní úpravy. Zdůraznil, že odkladem vykonatelnosti nálezu Ústavní soud poskytl zákonodárci nezbytný časový prostor k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a že tímto deficitem ovšem není – jak dovodil insolvenční soud - absence zákonné úpravy umožňující věřitelům popírat pohledávky, nýbrž to, že v důsledku okamžitého zrušení věty první § 192 odst. 1 IZ by nepříslušelo popěrné právo ani správci nebo dlužníkovi. Protože k popěrnému úkonu došlo až dne 20.5.2011, tedy po vydání nálezu, kterým Ústavní soud shledal předmětnou úpravu nepřipouštějící popření pohledávek věřiteli protiústavní, pokládá odvolatel toto své popření za legitimní úkon učiněný v souladu s obsahem cit. ústavního nálezu, v rámci výkonu svých práv zaručených Ústavou ČR (dále jen Ústava) a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina). Z nálezu se nijak nepodává, že by i po jeho vykonatelnosti měla být v řízeních s dříve zjištěným úpadkem dlužníka ignorována práva věřitelů na popření pohledávek. Proto odvolatel považoval napadené usnesení za věcně nesprávné a požadoval, aby odvolací soud podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. v části, která brání výkonu popěrného práva věřitelů v řízeních, v nichž byl úpadek dlužníka zjištěn před 31.3.2011. Nadto soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval důvody jeho popření, ačkoli při přezkumném jednání konaném dne 26.5.2011 popřel pohledávku věřitele též dlužník. Proto měl soud rozhodnout na schůzi věřitelů konané dne 27.5.2011 též o návrhu odvolatele, jímž požadoval rozhodnout o hlasovacím právu věřitele se spornou pohledávkou.

K odvolání se písemně vyjádřil věřitel THE BANK OF NEW YORK MELLON, LONDON BRANCH, který navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit. Nesouhlasil s odvolatelovými vývody s tím, že kromě zjevné neopodstatněnosti námitek, jimiž se snaží existenci jeho pohledávky (insolvenčním správcem uznané) zpochybnit, nebyl odvolatel s ohledem na přechodná ustanovení novely IZ (č.l. II bodu 1 zákona č. 69/2011 Sb.) k popěrnému úkonu oprávněn, neboť v daném insolvenčním řízení byl úpadek dlužníka zjištěn před účinností této novely nastalé dne 31.3.2011. V tomto závěru vycházel věřitel zejména z toho, že pokud není pozitivní právní úpravy, která by účinky popěrného úkonu věřitele stanovila, nemohou s ním být žádné důsledky spojeny (žádných právem předvídaných důsledků tu není). Deficit zákonné úpravy popěrného práva přitom podle ustálených judikatorních závěrů (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3904/2010 či nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS-st.10/99 a III. ÚS 3/96) není možné překlenout ani výkladem či analogií, neboť - jak plyne z Ústavy a Listiny - ve veřejném (procesním) právu není možné bez specifické úpravy zasahovat do práv jednotlivých subjektů). Ústavní soud – jak vysvětlil např. ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 602/06 či nálezu Pl. ÚS 32/08 - zastává v systému veřejné moci výlučně úlohu negativního zákonodárce, tj. nepřísluší mu kompetence právní normy svými rozhodnutími vytvářet či dotvářet. Proto zrušil-li Ústavní soud nálezem sp.zn. Pl. ÚS 14/10 větu první § 192 IZ, nemohlo tím dojít ke včlenění popěrného práva věřitele do IZ; došlo jen k tomu, že zákonodárce byl takto donucen k přijetí nové úpravy, která bude ústavně konformní. Ústavní nález počítal s tím, že soudy budou po přechodnou dobu (do doby jeho vykonatelnosti) aplikovat původní právní úpravu, a výslovně ponechal na zákonodárci, jakým způsobem popěrné právo věřitele upraví. Podle judikatury Ústavního

MSPH 60 INS 628/2011

3 VSPH 712/2011

3

soudu (viz např. nález pléna sp.zn. Pl. ÚS-st. 31/10) přitom platí, že po dobu takového odkladu vykonatelnosti (při zrušení právního předpisu pro futuro) se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny ji aplikovat.

Účel nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/10 pak byl naplněn zmíněným zákonem č. 69/2011 Sb. účinným od 31.3.2011, který se předmětnému nálezu nepříčí (zmíněný ústavní deficit neprodlužuje) ani tím, že – v zájmu zachování kontinuity stávajících insolvenčních řízení a právní jistoty jejich účastníků – má být nová úprava ve sledované části aplikována jen na řízení, ve kterých bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka až po její účinnosti. Toto přechodné ustanovení vyjadřující vůli zákonodárce proto není protiústavní a tudíž není zapotřebí podrobit ho revizi Ústavním soudem, jak odvolatel navrhuje. Připuštění výkladu prosazovaného odvolatelem by znamenalo vážný zásah do právní jistoty vztahů nastalých v neukončených insolvenčních řízeních, na které se novela nevztahuje, a nutně by vyvolalo nepřijatelný právní chaos. Věřitelé by se pak totiž mohli zpětně (po provedeném přezkumu) domáhat svého popěného práva, na něž by ovšem nebylo možno aplikovat předchozí ani nový režim popěrných úkonů insolvenčního správce.

Z těchto důvodů podle věřitele postupoval soud prvního stupně správně, když ve věci použil dosavadní právní úpravu, a protože ta (byť jde o mezeru v zákoně) neobsahuje úpravu umožňující popření pohledávky věřitelem, správně popěrný úkon odvolatele odmítl.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 14/10 ze dne 1.7.2010, vyhlášeným pod č. 241/2010 Sb., zrušil s účinností od 31.3.2011 ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem IZ, které přiznávalo právo popírat přihlášené pohledávky jen dlužníku a insolvenčnímu správci a jednotlivým věřitelům popěrné právo výslovně zapovídalo. Uvedené ustanovení představovalo dle názoru Ústavního soudu protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout zákonodárci časový prostor k odstranění tohoto ústavního deficitu zákonné úpravy. Proto odložil vykonatelnost svého nálezu s tím, že poté, co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní mezeru rozšířením okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze, jakým způsobem zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů (zda bude zákonná úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či bude zvoleno jiné řešení). Konkrétní řešení dané problematiky ponechal Ústavní soud na zákonodárci zdůrazniv, že je ve svém rozhodnutí nemůže nijak předjímat.

K odstranění vytčeného ústavního deficitu insolvenčního zákona byl přijat zákon č. 69/2011 Sb., jímž byl s účinností od 31.3.2011 změněn IZ tak, že do něj bylo, mimo jiné, vtěleno též právo věřitelů popírat přihlášené pohledávky. Stalo se tak novým zněním § 192 odst. 1, a zvláště pak novým zněním § 200 a změnou či doplněním dalších souvisejících ustanovení (§ 51 odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3 až 6, § 336 odst. 4). Ta upravují nově, a zcela specificky, zejména lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, jeho náležitosti co do formy a obsahu, důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky perfektního popěrného úkonu věřitele (z hlediska zjištění popřené pohledávky a z hlediska s ní spojených hlasovacích práv) i postavení a procesní povinnosti popírajícího věřitele v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem.

MSPH 60 INS 628/2011

3 VSPH 712/2011

4

Protože zákon č. 69/2011 Sb. ve svých přechodných ustanoveních v článku II. neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se jím založené nové úpravy popírání přihlášených pohledávek věřiteli, je třeba na tuto úpravu vztáhnout obecné přechodné ustanovení po bodem 1. Podle něj není-li dále stanoveno jinak, platí IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 69/2011 Sb. i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Toto přechodné ustanovení je součástí zákona, jímž je soud při svém rozhodování vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Z uvedeného plyne, že pokud – jak odvolací soud ze spisu ověřil – byl v dané věci usnesením č.j. MSPH 60 INS 628/2011-A-153 zjištěn úpadek dlužníka dne 29.3.2011, tj. před účinností novely IZ provedené zákonem č. 69/2011 Sb., nebylo tu možno aplikovat ustanovení IZ ve znění této novely, která (teprve) popěrné právo věřitelů zakotvila. Za takové situace pak – ve smyslu rozhodného přechodného ustanovení novely pod bodem 1. – byl režim popírání pohledávek v daném insolvenčním řízení spravován dosavadní úpravou IZ, tj. v jeho znění účinném do 30.3.2011, které popírání přihlášených pohledávek věřiteli nepřipouští.

Odvolacímu soudu jsou známa usnesení vydaná dne 1.8.2011 v daném insolvenčním řízení jiným jeho senátem pod sen.zn. 1 VSPH 715/2011 a 1 VSPH 716/2011, v nichž je přijat závěr, že i za popsané procesní situace, kdy podle zmíněných přechodných ustanovení je užití novelizovaného znění IZ o popírání pohledávek věřiteli vyloučeno, je třeba – v duchu závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10 - popěrným úkonům věřitelů, učiněným v tomto řízení před přezkumným jednáním, právní (procesní) validitu přiznat (a to s přiměřeným použitím stávajícího § 200 IZ), a že tudíž tyto úkony jako právně neúčinné odmítnout nelze. Odvolací senát 3 VSPH však tyto závěry nesdílí.

Jak již řečeno, dosavadní znění IZ účinné do 30.3.2011 pro insolvenční řízení popírání pohledávek ze strany jednotlivých věřitelů neupravovalo a naopak ho výslovně vylučovalo. Takovou úpravu vyřazující věřitele z možnosti popírat přihlášené pohledávky ostatních věřitelů shledal Ústavní soud protiústavním s tím, že – jak se z jeho nálezu podává - jde o deficit zákonné (procesní) úpravy, který nelze překlenout výkladem ani analogií. Proto musí být tento nedostatek zákonodárcem co suverénním normotvůrcem odstraněn, a to - ve lhůtě poskytnuté mu k tomu odkladem vykonatelnosti nálezu – přijetím nové úpravy, která popěrné právo věřitelů a postup při jeho realizaci (celkový právní režim výkonu tohoto práva a jeho procesních důsledků) zakotví. To zákonodárce učinil zákonem č. 69/2011 Sb., jímž do IZ s účinností od 31.3.2011 vtělil popěrné právo věřitelů a upravil jeho celkový právní režim, a současně – v rámci své zákonodárné kompetence – vyjádřil v přechodných ustanoveních měnícího zákona vztah předchozí a nové právní úpravy.

Novou úpravu popírání přihlášených pohledávek ze strany jednotlivých věřitelů přitom zákonodárce - jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 69/2011 Sb. – provedl tak, aby při promítnutí závěrů vyjádřených v citovaném nálezu Ústavního soudu byla zachována koncepční východiska IZ, která spočívají v nově pojatém postavení insolvenčního správce a přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení a jejich vzájemných souvislostech, a aby současně byl výkon popěrného práva věřitele vymezen způsobem, který zabrání zneužití tohoto institutu mimo rámec těch hodnot, jež mají být (podle argumentace Ústavního soudu v předmětném nálezu) prostřednictvím popěrného práva věřitelů chráněny.

MSPH 60 INS 628/2011

3 VSPH 712/2011

5

Přechodná ustanovení této novely pojal zákonodárce tradičně, zakotvením nepravé zpětné účinnosti tohoto zákona. Pokud současně - s ohledem na zásadní procesní důsledky, jež se zejm. ve vztahu k přihlašování a přezkumu pohledávek pojí s rozhodnutím o úpadku dlužníka, otevírajícím další fázi insolvenčního řízení - stanovil (v rámci čl. II. bodu 1.) obecně, a to i ve vztahu k nové úpravě popírání přihlášených pohledávek věřiteli, limity použitelnosti novely v již probíhajících insolvenčních řízeních tak, že se tento zákon nepoužije v řízeních, ve kterých již před nabytím jeho účinnosti bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, neshledává v tom odvolací soud ničeho ústavně nekonformního.

S ohledem na charakter a význam institutu popření pohledávky v insolvenčním řízení je odvolací soud přesvědčen o tom, že jakkoli předchozí úprava IZ nepřiznávající věřitelům popěrné právo byla Ústavním soudem shledána protiústavní, nelze toto procesní právo v insolvenčním řízení účinně realizovat jinak než na podkladě právní úpravy, kterou je – v rámci zákonodárcovy úvahy - režim jeho výkonu a procesních důsledků s tím spojených explicitně vymezen. To se stalo až novelou IZ provedenou zákonem č. 69/2011 Sb.

Z toho plyne dle názoru odvolacího soudu jediný možný závěr, a sice že pokud věřitel učinil popěrný úkon v insolvenčním řízení, na něž se předmětná novela podle jejích přechodných ustanovení nevztahuje, nelze její ustanovení při posouzení tohoto popěrného úkonu nikterak, ani přiměřeně, použít. Takový úkon je třeba posoudit podle předchozí úpravy IZ, a protože ta popření pohledávky věřitelem neupravuje a naopak ho výslovně zapovídá, nelze s tímto věřitelovým úkonem žádné právní účinky spojovat. Jestliže zákon určitý procesní úkon a jeho důsledky nepředvídá, nemůže je soud sám „konstruovat“ svojí rozhodovací činností.

O popsanou situaci jde právě v projednávané věci, kdy odvolatel jako přihlášený věřitel podáním došlým soudu před přezkumným jednáním (dne 20.5.2011) popřel pohledávku jiného přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení, jež ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. je co do režimu popírání pohledávek spravováno předchozí úpravou IZ účinnou do 30.3.2011. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že tento odvolatelův popěrný úkon je právně bezúčinný, a zvolil i odpovídající procesní postup, když rozhodl o jeho odmítnutí.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 8. září 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Borodáčová

712/2011-B-543

KONKURSNÍ NOVINY Č. 21 / 2011