Průvodce EU po vlastním úpadku… II.

20.2.2017
Rubrika: Ostatní

Průvodce EU po vlastním úpadku… II.

   Po minulém úvodním terminologickém exkurzu na téma rozdílných významů pojmů spojených s výrazy EU a Evropa zůstaneme i při druhém provázení Evropské unie po jejím vlastním úpadku v rovině jazykové. Budeme si všímat pojetí výrazů „evropská integrace“ nebo „proces evropské integrace“. Tentokrát bych nazval popisovaný kámen úrazu „takovým malým přeřeknutíčkem“. Kdo by snad neznal onen starý vtip, ve kterém jeden kamarád vysvětluje druhému, proč se vlastně po několika desítkách let náhle rozvedl, připomenu, že i zde šlo o „takové malinkaté přeřeknutíčko“.

   Dotyčný džentlmen se totiž jako po desítky let chtěl u snídaně obrátit na manželku s prosbou: „Nepodala bys mi marmeládu, miláčku…?!?“ a najednou sám sebe uslyšel, jak říká: „Ty krávo, zkazila jsi mi celý život…“ Rád bych předeslal, že zatímco v tomto vtipu je „malinkaté přeřeknutíčko“ postavené na poměrně rozdílných významech zcela různých sentencí, pak „malinkaté přeřeknutíčko“, o které jde při výkladu pojmu evropská integrace, je postaveno na skoro identických slovech, ovšem, bohužel, s kardinálně odlišnými významy.

   Pojem integrace má mnoho významů, ale obecně jde o komunikaci směřující k nějaké vyšší kvalitě koexistence, cesta k nalezení funkčního vyššího celku. Výsledkem má být zcela jistě určitá podoba vyšší míry jednoty a proces, který k tomu vede, se nazývá sjednocování. Jde o jednotu a sjednocování. Tyto pojmy se v myslích evropských elit poněkud zvrtly a byly nahrazeny pojm jednotnost a jednocení.

   Než se budeme zabývat dotyčným malinkatým přeřeknutíčkem, které je symbolem velkých problémů, je na místě otázka, kdy k tomu celému asi začalo docházet. V Konkursních novinách v rubrice „Evropa a úpadek“ před deseti lety byla uvedena následující slova (psána kurzívou), která si jako jejich autor dovolím s odstupem dekády okomentovat.

   Státy EU rovněž směřují ke svému obzoru danému neodvratným bodem zvratu, který rozhodne o tom, zda se budou dále spojovat, nebo rozcházet. Tento „breaking point“ vidí všichni, i ti méně chápaví. Nejde vůbec o to, zda nastane či ne. Jde o to, že jedni se na něj těší, protože se jim budoucí integrace líbí, druzí se na něj těší s nadějí, že na něm něco vydělají a budoucnost je příliš nezajímá a třetí se ho bojí a všemožně se snaží postup skupiny zbrzdit. Bohužel europesimisté a eurooptimisté vedou otevřené spory a vzájemně se oslabují a tím předávají pomalu klíčové pozice těm, kteří se těší na onen bod zlomu, obzor, jako takový nikoliv proto, aby šli dál, ale proto, aby si na něm postavili DUTY FREE a mýto. A to je ze všeho ta nejhorší varianta.

   Aktuálně můžeme konstatovat, že boj eurooptimistů a europesimistů zuří dál a jejich mocenské pozice už jsou dávno v rukách eurohokynářů. Brexit jejich pozice jen posílí, protože rozpoutá další spory o evropské vznešené cíle a hodnoty, za kterými se ze všeho nejlépe krade. Programem eurohokynářů je sice existující, ale nefunkční EU, a tento program naplňují s neutuchajícím úsilím ve vlastním zájmu a v zájmu cizích velmocí, především USA, Ruska a Číny. Řešení jakýchkoliv problémů je obtěžuje a dobře je to vidět na uprchlické vlně. Je více než patrné, že se eurohokynáři propojují s organizovaným zločinem s jediným cílem - vydělat na uprchlické vlně a lidském neštěstí.

   Evropská integrace je ryze neekonomický cíl pro korporaci s názvem Evropská unie. A je to cíl pro celek. Snaha o “paretovská“ řešení tohoto úkolu na základě možných ekonomických zisků a ztrát pro jednotlivé členské země je pokusem o kvadraturu kruhu nebo perpetuum mobile. Jestliže se jakýkoliv systém má překlopit do skutečné nové kvality a struktury, pak je poněkud protismyslné a anachronické kalkulovat s budoucími zisky a ztrátami jeho stávajících částí, protože ty už prostě v nové kvalitě a struktuře nebudou v současné podobě existovat.

   Ke změně kvality nedošlo už jenom proto, že vedení EU je obsazeno právě eurohokynáři bez jakéhokoliv nadhledu a smyslu pro celek. Organizovat cokoliv, co jim nepřináší peníze, se jim příčí. Naopak v zájmu svém i cizí moci ničí vše, co by mohlo sloužit skutečné integraci. Ničí akceschopnost, identitu, různorodost, odstraňují vše, co se vymyká jakémusi šedému průměru. Nesjednocují, ale jednotí. 

   Situace, ve které se nyní EU nachází, se podobá stavu, který byl… popsán jako „pohyb korporace kolem hranice chaosu“. Takový stav není dlouhodobě udržitelný zejména proto, že dochází k relativizaci hodnot a nouzi pravidel, kterými se korporace řídí, aniž by se vytvářely nebo dokonce mohly vytvářet pravidla nová…. To v praxi vytváří živelnou diskriminaci v evropských vztazích daleko účinněji, než na druhé straně stačí nejrůznější bruselské reglementy harmonizaci EU deklarovat nebo dokonce reálně vytvářet. A v kombinaci právních systémů se to projevuje zvláště bolestně. Tento stav se samozřejmě velice neblaze dotýká úpadkového práva a úpadku jako takového. Nejde pouze o to, že zatímco obchodní společnosti se „europeizují“, tak úpadkové právo se v tomto směru spíše stahuje do národních jurisdikcí. Nařízení 1347/2000 se stalo tak trochu legendárním „kůlem v plotě“. Daleko podstatnější je to, že se neutváří evropský standard společného nebo morálního pohledu na úpadek. Ten zůstal na lokální nebo skupinové úrovni a je v rámci EU velice roztříštěný. A protože platí, že dobrý zákon by měl být normativním výrazem širšího společenského konsenzu, vypadá to tak, jak to vypadá.

   S odstupem desetiletí nelze než konstatovat, že se popisovaný problém kolem úpadkového práva a Nařízení 1347/2000 stal v EU smutným standardem. Dnes prakticky v ničem a na nic nemáme evropský pohled, a pokud je nastolován a prosazován, tak je patrné, že je tak činěno s úmyslem zvýšit ke všemu společnému v EU odpor. Uprchlické kvóty, odzbrojování obyvatelstva, likvidace soukromí - to jsou jen některé smutné příklady. Když se většina Evropanů dozví, jaký je evropský přístup k nějaké problematice, mají pocit, že sami Evropany nejsou.

   Často hovoříme o evropských hodnotách. V minulých pokračováních jsem o těchto hodnotách psal v kontextu se zněním Smlouvy o evropské ústavě a její první hlavy. Jsem přesvědčen o tom, že významnou evropskou hodnotou bylo vždy hledání, nalézání, rozumný pohyb v duchu poznání. V poslední době jako kdyby se zdálo, že Evropa místo poznání hledá zisk a pohybuje se tam, kde ho cítí ve větší míře. Bojím se toho, že je to cesta opravdu, ale opravdu špatným směrem. A jestli někdo tvrdí, že si za získané peníze může potom kdykoliv poznání koupit, tak se opravdu, ale opravdu hluboce mýlí….

   Znovu je nutné konstatovat, že se neblahá tušení z jara roku 2007, týkající se uchvácení EU hokynáři a penězoměnci, vyplnila měrou více než vrchovatou. Lze tedy říci, že chleba se začal zřejmě lámat tam, kde otcům zakladatelům evropské integrace, kteří byli přes veškeré možné výhrady nositeli mírového étosu, začal docházet s narůstajícím věkem dech. Dopustili se chyby spočívající v tom, že nehledali své nástupce, kteří by nesli dál pochodeň evropské integrace v duchu míru a dalších výrazných morálních imperativů, ale chtěli přijmout normu, která by již nedovolila cestu zpět. Tou normou se měla stát Evropská ústava. Najednou toho bylo společně s velkým rozšířením EU v roce 2004 a nastupujícím islámským terorismem trochu moc a další, především společenská a politická integrace, se zadrhla, a to zabrzdilo i velkou hospodářskou integraci. To vše posadilo do křesla evropskou hokynářskou, příštipkářskou a veksláckou galerku či plotnu, která nám dnes otravuje každodenní osobní, rodinný i obecní život. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a otcové zakladatelé EU se ukázali jako prvotřídní dlaždiči. Zbývá podotknout, že autor těchto řádků by velice rád uváděl ve svém komentáři k vlastním, dekádu starým textům, že se tehdy hluboce mýlil. Zůstal sice eurooptimistou, ale stal se hlubokým a přesvědčeným EUskeptikem. 

   Zpět k sjednocení a jednocení, tedy k našemu „malinkatému přeřeknutíčku“. Sjednocování znamená složitý, odborně, lidsky, společensky, politicky i časově náročný proces. Máme-li sjednocovat, musíme hledat možné společné rámce, ve kterých mohou kandidáti sjednocování fungovat, stejně jako hodnotové úběžníky, ke kterým se mohou vztahovat. Rámce i úběžníky by měly být v kvalifikovaně vedeném integračním procesu především motivující, a nikoliv omezující nebo dokonce likvidační. Vše musí vycházet z toho, že pro moudrého sjednotitele spočívají pojmy rámce i úběžníku v pravděpodobnosti, že lze při jejich existenci ze známých událostí usuzovat na podobu průběhu věcí a dokonce na určité budoucí následky. Pro Brusel jsou pojmy rámec i úběžník blízké pojmu zákon v podobě neměnného pravidla, které teprve dává tomu všemu, co se podle něho řídí, smysl.

   Ničeho, co by zavánělo zdravým rozumem nebo odborností, ovšem nejsme v EU svědky. Rámec se vymyslí někde ve slonovinových věžích Bruselu a potom se do něj všechny dotčené snaží euroelity doslova narvat. Pokud někde něco přebývá, neupraví se rámec, ale usekne se to. Přitom neustále posloucháme z Bruselu, že odpovědí na chyby EU je více ještě EU. Jako kdyby se z Bruselu ozývaly motivy legendárních Husákových slov z dubna 1969. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť. Tak zněla slova, která předznamenala řádění prověrkových komisí, velké jednocení strany a společnosti a neštěstí pro statisíce lidí a jejich rodiny v tehdejším Československu. Obecně se o tomto období hovoří jako období normalizace. Stačí si dosadit pár euroslovíček a máme podstatu řady probruselských výlevů. Kdo nejde s námi, jde proti nám… a nedostane dotace, a také proletáři všech zemí spojte se… nebo sankce. Bruselské rámce mají ještě jednu vlastnost. Je jich moc a připomínají spíše hustou klec, takže opět platí, že „jako lvové bijem o mříže.“

   S úběžníky je to podobné. Je hezké se k něčemu vztahovat a nechat se tím svým způsobem v životě vést. Píšu vést a nemyslím tím rozhodně vodit. Pokud se totiž máme nechat vést více úběžníky najednou, brzo zjistíme, že se nemůžeme ani pohnout. V našem trojrozměrném světě stačí přesně tři úběžníky, kterými se chceme dát najednou vést, abychom byli zcela paralyzování. Kolem nás není žádná mříž, žádná zeď a žádný řetěz, ale svoboda je pryč. Kolem nás i v nás jsou samé dobré úmysly, a my mezi nimi pomalu umíráme jako Buridanův osel. Do mysli se vkrádá představa skřivánků na niti, kteří se ještě trochu zmítají, ale nelétají a nezpívají.

   Jak už bylo uvedeno, Brusel nás v rámci našeho „malinkého přeřeknutíčka“ s pomocí našich domácích pohůnků nesjednocuje, ale jednotí. Mnozí z nás si pamatují, co to znamená, někteří zahrádkáři tak činí doposud. Rostlinky vyrostou, povyrostou, ale nejsou stejně veliké a jsou nepravidelně rozmístěné. Nemají ten správný spon. Někdo určí, jak má záhon vypadat, a v duchu Husákových dubnových tezí musí vše, co se nehodí do přijatého rámce, pryč. Výsledkem je něco vyjednoceného, unifikovaného, jedině správného, podle předem přijatého vzoru, kadlubu, formy. Normalizace, nic skutečně živého, ani žádná pořádná dynamická figura, samá pevná forma. Snem jednotitelů je spíše KLDR než sjednocená Evropa, která využívá všech předností svých částí. Brusel vidí pevné řady, rozestupy, jediné výrazy, obraty na povel. Vzpomínám si na spokojené, ba hrdé pohledy zahrádkářů i zemědělců na záhony ředkviček, kedluben, salátu nebo pole řepy. Naprosté odstranění svobodné vůle, autentičnosti, vše podřízeno jedinému účelu, stát se co v největším objemu salátem nebo řepným cukrem. Lze si jen obtížně domýšlet, k čemu máme sloužit my, až projdeme procedurami eurojednotitelů, ale nic dobrého to pro nás, naše rodiny a obce nebude.

   Už dnes zbavuje EU Evropu a Evropany jejich budoucnosti tím, že výrazně a usilovně směřuje k zamrznutí. Jsme obklopeni celou řadou legend, které jsou pevně svázány kauzalitou. Karel Marx se svým poněkud bystřejším sponzorem by s jejich historickým materialismem museli zaplakat štěstím, jak se kolem nás prosazují „zákony“ společenského vývoje a stávají se nedotknutelnými modlami. Jsou to ubohé uzlíčky fundamentalistických, zamrzlých, kauzálních pravd a často dokonce tautologií, které k nám přicházejí z Bruselu v rámci integračního procesu. Václav Havel kdysi napsal, že nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. Integrační proces by měl být spíše Auerbachovou figurou v nejlepším slova smyslu. Figura je symbolem proměn, reinterpretace smyslu minulosti, figura dokáže spojovat lidí i události. EU by měla být přes všechny možné pohledy konec konců živou proměnlivou organizací lidí a hlavně pro lidi.

   Závěr tohoto pokračování věnuji klasickým myšlenkám o přírodě. Nejprve z Ovidia, autora věhlasného díla Proměny. Natura, to, co se rodí, dává zrod podobám z jiných podob, též netrvá při ničem táž tvář, a věcí novitelka příroda stále v jiné předělává způsoby dřevní. Přidám něco z Lucretia a jeho díla O přírodě. Proto i praprvky věcí, tak tvrdím znova a znova, musí podobně všechny se lišit od sebe tvarem, neboť je příroda tvoří, a nikoliv člověk svou rukou, jeden z nich maje za vzor a přesnou podobu jeho. Slova klasiků přímo ukazují, jak má vypadat integrace živých celků. Jednocení to rozhodně není. Zbývá poznámka, že Brusel jednotí EU daleko hloupěji než zemědělec nebo zahrádkář, kteří jednotí podle těch rostlin, kterých je nejvíce a tvoří přirozený standard záhonu nebo pole v době jednocení. Brusel notoricky jednotí EU podle menšinových skupin a jevů a preferuje je proti většině.

   Podruhé jsme se EU snažili ukázat, proč v současné době spěje k bezvýznamnosti. Evropská integrace je klíčovým procesem, který by měl EU charakterizovat jako projekt výhodný jejím součástem a hodný respektu partnerům ve světě. EU tento proces absolutně nezvládá a nahrazuje tvůrčí sjednocování většin a menšin normalizačním, mechanickým jednocením ve jménu menšin a nemravných prebend svých hokynářských politických a byrokratických elit.  

   (zak)