Průvodce EU po jejím úpadku… I.

20.1.2017
Rubrika: Ostatní

Průvodce EU po jejím úpadku… I.

   Vstupujeme do roku 2017 a dovolím si připomenout jen tak pro pořádek, že před půltisíciletím vystoupil Martin Luther ve Wittenbergu se svými články a uplyne tři sta let od narození Marie Terezie. Musím se přiznat, že ze všech adventních, vánočních a novoročních úvah o naší budoucnosti v tomto roce mne oslovila ta, která si pohrávala se srdečnými přáními všeho dobrého do roku 1917 v Rusku a jejich výsledky. Viděl jsem novoroční přání pro tento rok v ruštině, kde dvojice mladých lidí hledí s optimismem do rozzářeného okna se sklenkami šampaňského v rukách a měl jsem takový zvláštní svíravý pocit kolem žaludku. Je dobře, že neznáme své osudy a svou budoucnost, byť po tom mnozí toužíme a jsme za to schopni i leccos utratit.

   Dnes se svět jenom hemží věštci všeho druhu a věštby jsou na odbyt, ať již jsou jejich autoři kartářky, astrologové nebo nobelisté. Mé hluboké přesvědčení spočívá v tom, že budoucnost tvoříme my všichni právě tady a teď. Rád bych se v letošním pokračování svých úvah soustředil právě na to, co činíme kolem sebe tady a teď, že se nám zdá, že to s námi jde v rámci EU poněkud s kopce. Byl bych rád, aby bylo z mých textů patrné, že věřím, že evropská integrace je proces, který je nikoliv dobrý nebo špatný, ale že jde o proces, který může být tvůrčí, že může vytvářet nové možnosti pro život. Stejně tak jsem přesvědčen, že stávající způsob evropské integrace shledávám poněkud nešťastným. Dojdeme i k tomu, že jsem přesvědčen, že už samotný název evropská integrace zdá se mi poněkud nešťastným a zavádějícím. 

   Titulek tohoto ročníku připomíná klasickou knihu Pavla Tigrida „Kapesní průvodce inteligentní ženy po jejím vlastním osudu“ a bez uzardění se přiznám, že jsem se jejím názvem při hledání nového názvu rubriky inspiroval. Trochu jsem ho zkrátil, ale rád bych zachoval podstatu Tigridova přístupu, kdy se snaží odpovědět na dilema mladé inteligentní dámy emigrovat či neemigrovat tím, že popisuje některé klíčové události z československých dějin. I u nás se v poslední době objevují hlasy volající po opuštění EU a dokonce existuje iniciativa „Czexit“. Věnoval jsem evropské integraci a jejímu vlivu na Českou republiku v uplynulých letech v Konkursních novinách hodně prostoru. Na konci tohoto ročníku se završí patnáct let mého pravidelného úsilí zprostředkovat čtenářům svůj pohled na měnící se svět kolem nás. Se změnami je nutně a přirozeně spojen i úpadek řady dosavadních jistot, které jsou reprezentovány určitou strukturou sociálně ekonomického prostředí. Svět se nemění zdaleka jen nenápadně, někdy je to skutečně nápadné až až… 

   Rád bych v tomto roce provedl čtenáře po základních problémech, které přispívají k tomu, že stále více našich spoluobčanů přemýšlí o tom, zda by nebylo lepší z EU vystoupit. Především bych rád na samém začátku sdělil, že jsme lidé a za naše potíže a problémy si většinou můžeme sami, protože naprostá většina toho, co nám v životě vadí, je dílem člověka. Někdy dokonce i nás samotných. Za druhé pokládám za důležité sdělit, že jsem hluboce přesvědčen, že vše co člověk vytvořil, může také změnit - někdy dokonce k lepšímu. Lze to odstranit nebo zničit. Za třetí bych rád vymezil některé pojmy, mezi kterými dochází k mimořádnému zmatení. Jsou to v našem kontextu především pojmy Evropa, Evropská unie, Evropan, obyvatel Evropy, občan evropského státu, občan EU a v neposlední řadě jsou to výše uvedená evropská integrace a s ní pojem integrace EU. Nabízí se ovšem otázka, zda existuje a zda lze vůbec nějak popsat pojem „evropanství.“

   Evropa je geograficky vnímána tradičně jako světadíl, který vznikl tak, že na něm žili ti, kteří objevili ostatní světadíly a tak jim přišlo logické i zeměpisně vymezit nějak ten, na kterém žijí a tvoří. Z dnešního pohledu se to zdá být překonané, protože Evropa je dokonce už i podle školních osnov spíše hustě osídlený poloostrov na západě Eurasie. Jména Evropa, stejně jako Asie, jsou prastará, ještě akkadská, a znamenají západ respektive východ slunce podle vnímaní starých civilizací Středního a Blízkého východu. Odtud se dostala do řečtiny a latiny. Početné pokusy vymezit zeměpisné hranice mezi Evropou a Asií na Kavkaze a na Urale jsou nejlepším důkazem toho, že tam asi žádné skutečné hranice nebudou. Evropa tedy jako zeměpisný pojem ve smyslu světadílu tedy ztrácí pomalu smysl, zůstává tedy jako pojem civilizační, kulturní a politický. V žádném případě ovšem nelze Evropu personifikovat, snad mimo oblast mýtů a bájí. Nelze tvrdit, že Evropa něco chce, něco potřebuje, někoho nenávidí, miluje, podporuje…atd. atd. atd., tak jak jsme toho svědky v médiích a jak se často vyjadřují politici. Evropa není ovšem v žádném smyslu jednotná. Naopak, je krásná svou pestrostí a proměnlivostí.

   EU je nadnárodní organizace, která sdružuje státy v západní části území Evropy. Její podoba a fungování jsou dány Lisabonskou smlouvou, která upravila základní smlouvu z Maastrichtu. Tragédie Lisabonské smlouvy spočívá v tom, že zavedla možnost majorizace menšiny, a proto se o některých věcech v EU raději nemluví, protože nikdo nechce být přehlasován. Konec konců, má v EU jakési slovo Evropská rada, což je shromáždění představitelů členských států, tzv. summit EU. Dále evropská komise, kde má každá členská země svého komisaře a do třetice Evropský parlament, kam volí občané EU své zástupce-europoslance. Vyplývá z toho, že EU může ve vztahu k nějakému partnerovi nebo procesu zaujmout jakési stanovisko, takže teoreticky je možné přijmout formulaci, že EU je toho názoru, že… Je to jev tak řídký, že je skoro zázračný podle Humeovy břitvy, ale stává se to. Pokud ovšem EU projeví nějaký názor, jde v drtivé většině případů o kompromis, který dokládá existenci groupthinku, tedy výsledku, který je daleko horší a nesmyslnější, než nejhorší a nejnesmyslnější názor, který vstoupil původně do diskuse. Další personifikace EU jsou ovšem podobně nesmyslné jako v případě Evropy. EU nic necítí, není zklamána, nadšena, nikam se nekloní… atd. atd. atd. EU tedy nemá s Evropou mnoho společného. Mantrou EU je jednotnost, Evropa je přirozeně pestrá. EU je lidský výtvor, bohužel minimálně ovlivněný realitou, zatímco Evropa je přírodní výtvor, bohužel, významně ovlivněný člověkem. Společné jim je, že obě mají vliv na životy Evropanů a především, že obě mají personální obsah, tedy, že jejich tvůrci jsou, byť v různé míře, lidé.

   Ani EU jako systém ovšem nemůže fungovat bez lidského faktoru. Je třeba si uvědomit, že o půlmiliardě lidských bytostí žijících a snících v rámci EU rozhoduje jedna milióntina, asi tak pět stovek vyvolených. Je to promile z promile a konec konců i tato hrstka je tvrdě hierarchizována, takže můžeme hovořit o tom, že skutečný vliv má trvale deset, ale možná jen pět skutečných lídrů. Od nich se rozbíhají nitky ovládající bruselské mechanismy i národní vlády, takže Evropská rada i Evropský parlament připomínají spíše loutková divadla než setkání rozumných lidí. Výsledky vzcházející ze summitů a zasedání europarlamentů překonávají svou stupiditou jakákoliv očekávání či spíše obavy. 

   Evropan či Evropané jsou pro výklad velmi složitými pojmy, poměrně úspěšně se vzpírající jakékoliv definici. Jsou to pouzí obyvatelé Evropy nebo dokonce i ti, kteří na jejím území z různých důvodů delší dobu jen pobývají?!? Je Evropan něco jako starousedlík nebo je to někdo, kdo má určitý pohled na svět?!? Jsem Evropanem vůbec já…?!? A proč…?!? Obecně přijatý názor, že Evropan je prostě obyvatel Evropy, dnes v očích některých z nás neobstojí. Jedni by chtěli jako důkaz rodokmen a druzí za Evropany pokládají málem i ty, kteří se rozhodnou kdesi ve světě, že budou v Evropě žít. Nechci provádět žádné historické exkursy k invazi Hunů, Mongolů, Turků nebo stěhování národů či náboženským válkám nebo šílenství XX. století, a proto se dopustím pokusu o definici dnešního Evropana. Jsem přesvědčen, že opravdovým Evropanem je dnes ten, kdo se aktivně podílí na utváření prostředí v Evropě, a přitom respektuje zájmy druhých. Připouštím samozřejmě možnost Schumpeterovy „kreativní destrukce“, ale vylučuji úmyslné a samoúčelné ničení a zabíjení. Základními hodnotami by pro Evropany měly být mír, svobodná možnost volby a volný čas. Tyto hodnoty jsou základem prostředí, které by si měli Evropané pomáhat navzájem tvořit a chránit a ukazovat ostatním obyvatelům Země bez nároku na jeho univerzálnost. Žádný Evropan by už neměl komukoliv na naší planetě vnucovat jeho způsob života. Dovolím si upozornit, že jsem si tyto tři hodnoty určil sám, prostě proto, že mi přišly smysluplné a navzájem se doplňující a posilující. Pátrání po hodnotových kořenech Evropy, čímž někdy před deseti lety strávili autoři pokusu o Ústavu Evropy spoustu času, když se nemohli dohodnout, zda jsou více antické, křesťanské nebo židovské, skončilo ve slepé uličce. Stejně tak nejsem přitahován donekonečna omílanými hodnotami liberální demokracie, volného trhu a individuálních svobod, které se často navzájem vylučují. Navíc si všichni vzpomínáme na časy, kdy základní hodnotou, smyslem i cílem celého procesu evropské integrace byl právě mír. Byla to zcela jiná organizace než dnes.

   To, co je důležité pro Evropana i občana EU, je právě jednota práv a povinností. Jednota v tom smyslu, že není práv bez povinností a kde existuje povinnost, tam by mělo existovat i s ní spojené právo. Samotná instituce občana, ať již státu nebo EU, jakkoliv je samozřejmě spojena s konkrétní lidskou bytostí, je především komplexem práv a povinností. Nadstavbou jednoty práv a povinností by měly tvořit občanské ctnosti. Dnes žijeme v prapodivné iluzi absolutizace lidských práv, která jsou prý přirozeně dána každé lidské bytosti bez výhrad a bez jakýchkoliv souvisejících povinností. Je to iluze vysoce nebezpečná, která ve svém důsledku vede k extrémnímu individualismu a popírá nejen to, že člověk je tvor společenský, ale dokonce i existenci společnosti jako takové. Lidská práva mohou náležet jen člověku a ten nemůže být člověkem, aniž by žil v duálních vztazích k ostatním lidem, vůči kterým má povinnosti, spočívající v ochraně jejich práv. Pojmy občana EU a Evropana tedy nelze volně zaměňovat nejen jednoduše proto, že velká skupina Evropanů prostě není občany EU, protože žijí v státech, které nejsou členy EU a navíc spousta neobčanů EU žije i v členských zemích EU. Volná záměna za Evropany neměla být možná ani u samotných občanů členských zemí EU, protože bychom měli mít na paměti, že občan je více instituce a Evropan je více lidská bytost.

   Pokud jde o samotnou evropskou integraci, pak je k dispozici podivuhodná definice, která říká, že evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Potenciálním opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská desintegrace. Něco tak pozoruhodného nemohl vymyslet jen tak někdo a je na místě si připomenout nedávná slova profesora Miroslava Bárty, předního světového egyptologa, že se mu zdá, že ti, kteří formulují evropskou politiku, nepatří k nejbystřejším. Vytváření užšího svazku mezi národy Evropy je něco zcela nereálného a nerealizovatelného. Je to hloupé ze své podstaty stejně jako socialistické bratrství mezi národy. Takové úrovně vztahů prostě nejsou národy efektivně schopny. To už jsou lepší Svěrákovy verše pro děti: Národy, mějte se rády, rozeberte barikády, vydlážděte k sobě chodník, svět je náš rodinný podnik. Více smyslu pro realitu má i známý slogan Proletáři všech zemí spojte se, protože ten neoperuje s národem, ale obrací se k určitým lidem. Výsledek se dostavil, národy a národní státy prostě nebyly schopny od určitého okamžiku další integrace a ještě užších svazků a tak bruselské rozumbrady napadlo, že nejlepší bude národy rozpustit a národní státy nejprve zbavit suverenity a následně zrušit. Stejně tak je Bruselu nebezpečný lid a je třeba jeho existenci nejlépe vědecky vyvrátit. Zde si dovolím podobenství, že jsme díky rozpadu SSSR unikli z pasti absolutizace kolektivizace a plánovitého hospodářství, abychom v EU upadli do pasti absolutizace individualismu a volného trhu. Je těžké hovořit o integraci tam, kde není co a koho integrovat. Představitelé EU hovoří o evropské integraci, ale ve skutečnosti dezintegrují a rozbíjejí vše, co by integrovat mohli. Kdybychom velezrádně připustili Gorbačovovu vizi Evropského domu, pak je skutečnost taková, že dnešní evropské elity melou a drtí cihly, kameny, dřevo a ostatní stavební prvky na prášek a snaží se postavit příslovečný hrad z písku bez vody.

   Vážení a milí čtenáři, toto bylo první zastavení Průvodce EU po jejím úpadku, které by se dalo nazvat podle filmového Švejkova legendárního výroku: "Co blázníte, vždyť jsou tady lidi…" Představitelé EU a jejich orgánů skutečně dokonale ignorují skutečnost, že jejich nikým nekontrolované a silou prosazované fantasmagorie mají zničující dopad na životy skutečných, opravdových lidí. Lidé z Bruselu připomínají generály, kteří klidně obětují obě křídla i střed, jenom aby vstoupili do historie. Přitom mají pocit, že nám ukazují, jak se dělají dějiny ve velkém stylu, a diví se, že se neradujeme, když na nás stříkají jejich špínu. Pouhé zajišťování míru na evropském kontinentu, péče o svobodnou volbu a komplexní investice za hranicemi EU, které by přinášely nám všem dobré jméno, jsou nezajímavé. Velká Británie, srdce Commonwealthu, podivuhodného uskupení více než půl stovky subjektů, země s originálními zvláštními vztahy k USA, nemohla v EU zůstat. Ztratila by vše, co po druhé světové válce vykonala, aby se vyrovnala se ztrátou pozice světového impéria. Právě fungování řady jiných integračních procesu ve světě může být pro EU dobrým příkladem. Bohužel, v Bruselu si myslí, že co nejde silou, půjde ještě větší silou, protože podle euroelity pravda sedí na delším konci klacku.

   (zak)