Promlčecí doba a rozhodčí nálezy vydané na základě neplatné rozhodčí smlouvy

20.10.2016
Rubrika: Rozhodčí řízení

Promlčecí doba a rozhodčí nálezy vydané na základě neplatné rozhodčí smlouvy

   Judikatura obecných soudů v otázkách rozhodčího řízení není v posledních letech k věřitelům disponujícím exekučním titulem v podobě rozhodčího nálezu vydaného nikoli stálým rozhodčím soudem příliš vstřícná. Jedním z témat k jejich zamyšlení je i otázka běhu, resp. stavění promlčecí doby v případě, že jejich rozhodčí nález bude prohlášen za nicotný, resp. bez právních účinků [nezpůsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“ či jen „e. ř.“)].

   Nejvyšší soud České republiky dospěl v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (R 92/2013), k závěru, že „Byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.[1]) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.“

   Dojde-li k zastavení exekučního řízení vedeného na základě rozhodčího nálezu, který není způsobilým exekučním titulem pro absolutně neplatnou rozhodčí doložku ve smyslu shora uvedeného usnesení velkého senátu NS ČR, vyvstává otázka, jak se takové soudní rozhodnutí o zastavení exekuce dotkne běhu promlčecí doby ohledně nároku, který byl věřitelem uplatněn v rozhodčím řízení před rozhodcem ad hoc, a který byl následně exekuován.

   Nejvyšší soud ČR se touto otázkou zabýval mimo jiné v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 ICdo 19/2015, když dospěl k závěru, že otázka výkladu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“ či „obchodní zákoník“), ve vztahu ke stavění promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR doposud řešena. I přes to, že se stanovisko Nejvyššího soudu vztahuje k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku, který byl zrušen v rámci rekodifikace soukromého práva účinné od 1. 1. 2014, lze mít za to, že výklad je aplikovatelný i za současné právní úpravy.

   Podle ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 31. 12. 2013 (dále jen „ObčZ 1964“ či „starý občanský zákoník“) platilo, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku rovněž platilo, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. V obou případech lze tedy mít za to, že se promlčecí doba staví.

   Nejvyšší soud ČR vyšel z výkladu ustanovení § 14 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení") o způsobu zahájení rozhodčího řízení, podle něhož platí, že rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci (rozumějme předsedovi rozhodčího senátu ad hoc, případně jeho členu, pozn. autora). Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Na souzenou kauzu bude dopadat druhý případ, tedy situace, kdy žaloba není doručována stálému rozhodčímu soudu, ale rozhodčímu tělesu vznikajícímu ad hoc (ať již se jedná o rozhodce nebo rozhodčí senát). V případě, že konkrétního rozhodce určuje třetí osoba, bude rozhodným okamžikem až okamžik, kdy žaloba bude doručena přímo rozhodci, tedy osobě, kterou zmiňovaná třetí osoba určí, tedy řečeno slovy analyzovaného judikátu: „Byl-li tedy v rozhodčí doložce sjednán způsob jmenování ad hoc rozhodce třetí osobou, je třeba za okamžik zahájení rozhodčího řízení považovat den doručení žaloby rozhodci jmenovanému v souladu s rozhodčí doložkou. K uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení tedy řádně došlo.“

   Na otázku, zda se běh promlčecí doby podáním žaloby na základě neplatné rozhodčí smlouvy staví, odpovídá Nejvyšší soud ČR kladně, přičemž podle jeho názoru není ani rozhodné, zda se promlčení nároku bude posuzovat podle starého občanského zákoníku či podle obchodního zákoníku. Argumentace Nejvyššího soudu ČR lze podle našeho názoru označit za přiléhavou, byť se musela vypořádat se striktní textací ustanovení § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, podle níž by se promlčecí doba měla stavět pouze za předpokladu, že by rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě platné rozhodčí smlouvy. Nejvyšší soud v daném případě argumentuje, zcela správně, právní nejistotou v případě doslovného až formalistického výkladu tohoto ustanovení. Podle našeho názoru by tak věřitel nesl odpovědnost za posouzení platnosti rozhodčí doložky, kterou obě strany považovaly v době jejího uzavření za platné ujednání (vycházíme přitom z předpokladu, že jednání každého směřuje k tomu, aby jednal platně). „Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen.“ Věřitel by tak byl nucen z opatrnosti podat současně s podáním rozhodčí žaloby i žalobu k civilnímu soudu. Jedno z těchto řízení by ovšem muselo být zastaveno z důvodu překážky litispendence, resp. z důvodu úspěšně vznesené námitky nedostatku pravomoci civilního soudu ve smyslu ustanovení § 106 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

   Věřitel by podle našeho názoru mohl teoreticky test platnosti rozhodčí doložky provést tak, že by podal žalobu k civilnímu soudu čekaje, zda (i) protistrana namítne existenci rozhodčí smlouvy či (ii) zda obecný soud žalobu projedná, neboť dospěje k závěru, že rozhodčí smlouva je neplatná. Tento postup však může být pro věřitele časově i finančně nákladný a může být ze strany věřitele dobrovolným vzdáním se výhod rozhodčího řízení.

   V této souvislosti je třeba učinit zmínku ještě o jednom soudním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z června letošního roku - rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 29 ICdo 41/2014. Ten, navazující na shora uvedené usnesení velkého senátu, v rámci insolvenčního řízení nejprve uzavírá, že V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr (jako v R 92/2013, pozn. autora) přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul.“ Následně se věnuje vztahu stavění promlčecí doby a rozhodčího nálezu, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Rozhodčí řízení v daném případě tedy formálně skončí právní mocí rozhodčího nálezu a tento se stává (měl by se stát) vykonatelným. Nejvyšší soud ČR zastává stanovisko, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Nejvyšší soud ČR v tomto judikátu totiž poměřuje práva věřitele, „jehož“ rozhodčí nález byl zrušen podle příslušných ustanovení zákona o rozhodčím řízení (§ 31) na straně jedné, a práva věřitele, „jehož“ rozhodčí nález byl exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, aniž by byl zrušen v řízení podle zákona o rozhodčím řízení (§ 31), na straně druhé. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti uzavírá, že v druhém nastíněném případě nemůže mít věřitel co do otázky promlčení nároku „méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.“

   Lze tedy uzavřít, že věřitel, který disponuje formálně pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem vydaným nikoli stálým rozhodčím soudem, je nadále ohrožen tím, že v exekučním, případně insolvenčním řízení bude jeho rozhodčí nález označen za nezpůsobilý exekuční titul bez právních účinků. Nicméně shora uvedená judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahující se k vlivu této - pro něj nové – situace na stavění promlčecí doby mu dává naději domoci své svého nároku před obecnými civilními soudy.

 

   JUDr. Ing. Martin Kohout, Ph.D.

   (Autor je advokátem v Praze a odborným asistentem na Katedře práva Univerzity Jana Amose Komenského Praha).

 

 

 

[1] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.