Komentář k § 390 insolvenčního zákona

20.2.2017
Rubrika: Insolvence

§ 390 insolvenčního zákona

   (1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

   (2) Podáním návrhu na povolení oddlužení nejsou dotčeny účinky spojené s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem.

   (3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

   Komentář:

   Dle prvého odstavce komentovaného ustanovení platí, že dlužník usilující o využití dobrodiní oddlužení musí návrh na jeho povolení podat zásadně společně s insolvenčním návrhem. Ke druhé větě daného odstavce pak lze uvést, že oprávnění dlužníka žádat o povolení oddlužení ve lhůtě tam uvedené dopadá pouze na případy, ve kterých insolvenční návrh podá jiná osoba než dlužník a nikoliv též na případy, kdy jiná osoba přistoupí k řízení o dlužnickém insolvenčním návrhu, neboť v intencích ustanovení § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona se nejedná o další insolvenční návrh (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. KSBR 38 INS 29430/2013, 1 VSOL 867/2014- A – 25).

   Dále je třeba říci, že právní teorie rozlišuje dva druhy lhůt, a to lhůty hmotněprávní a lhůty procesní. Procesní lhůty lze přitom dělit na lhůty zákonné a soudcovské; lhůty soudcovské jsou stanoveny soudem a lze je soudním rozhodnutím prodloužit, zákonné lhůty jsou pak ty, jež pro provedení určitého úkonu stanoví přímo zákon. Z tohoto hlediska je tedy možno lhůtu dle ust. § 390 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona zařadit mezi procesní lhůty zákonné, neboť její (neměnná) délka je stanovena přímo právním předpisem. Lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení dle naposledy uvedeného ustanovení, kterou jakožto zákonnou procesní lhůtu nemůže soud, resp. předseda senátu dle ust. § 55 občanského soudního řádu prodloužit, pak v souladu s ust. § 57 odst. 1 občanského soudního řádu počne běžet dnem následujícím po dni, kdy byl insolvenční návrh dlužníkovi doručen. Prominutí zmeškání této lhůty (jež u zákonných procesních lhůt obecně přichází v úvahu) pak není podle ust. § 83 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení – i pokud by o ně dle ust. § 58 občanského soudního řádu účastník včas požádal – přípustné (srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. KSPL 51 INS 5683/2015, 2 VSPH 2161/2015-A-23).

   Odmítnout návrh na povolení oddlužení podle třetího odstavce rozebíraného paragrafu však insolvenční soud může pouze tehdy, jestliže byl dlužník při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o tomto následku přesně a určitě poučen (viz. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. KSOL 16 INS 28255/2015, 1 VSOL 680/2016-A-18). Jak přitom uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není podstavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku (což je situace typická zejména v případech, kdy insolvenční návrh věřitele směřuje proti dlužníku - fyzické osobě), lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (že dlužník není podnikatelem). Tomu odpovídá poučení, podle kterého: „Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne.“.

   Jak již vyplývá ze shora řečeného, třetí odstavec komentovaného paragrafu ukládá insolvenčnímu soudu opožděný návrh na povolení oddlužení odmítnout. Současně bude rozhodnuto o prohlášení (nepatrného) konkurzu na majetek dlužníka (o jehož úpadku soud rozhodl na podkladě podaného insolvenčního návrhu). Uvedené pak platí i v případě, že je předmětný návrh podán k tomu neoprávněnou osobou. Vyjde-li tedy například v řízení najevo výslovný nesouhlas s dlužníkovým oddlužením ze strany jednoho z věřitelů, který má vůči dlužníkovi pohledávku, která má svůj původ v jeho podnikání [přičemž nejde o pohledávku dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) nebo c) insolvenčního zákona], je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku tímto sanačním způsobem [§ 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona], což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení právě podle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. KSPA 44 INS 6662/2015, 4 VSPH 493/2016-B-27).

   JUDr. Oldřich Řeháček