Kaleidoskop úpadku IV.

22.4.2016
Rubrika: Ostatní

Kaleidoskop úpadku IV.

   Třetí pokračování Kaleidoskopu končilo citátem ze závěru eseje Migrace, kterou Umberto Eco napsal v roce 1990, a později byla zařazena do sbírky, která u nás vyšla pod názvem „Poznámky na krabičkách od sirek“. Připomeňme si těch několik slov nedávno zesnulého mistra mnoha řemesel: "Zkrátka se připravme na to, že budeme žít v nové éře afroevropské kultury". Od jejich napsání uplynulo více než čtvrt století a můžeme s klidem konstatovat, že jsme tuto výzvu nepochopili, neuchopili, ale naopak ignorovali a dohnali jsme věci tak daleko, že začíná na teritoriu Evropy být spíše reálná představa turkickoarabskoafrické kultury. Budeme hledat odpověď na otázku, co jsme mohli a měli v těch promarněných létech učinit, a co jsme naopak učinit neměli.

   K dobrému postupu patří úspěchy i neúspěchy, vítězství i porážky, stejně jako nadšení i malomyslnost. Nejde tu o dosažení jednolitosti, ale o zvládnutí protikladů, doslova o to, naučit se s nimi žít. Tak nějak zní hlavní myšlenka epilogu k Rukověti bojovníka světla od Paola Coelha a možná celé knihy. Dokonalost je velice ošidný pojem a v chápání některých lidí může být i osudná. Připomeňme si, že život je změna a dokonalá je jenom smrt. Papež František ve své loňské encyklice zdůraznil, že bychom neměli ztrácet schopnost přemýšlet o krizi jako o skutečné události a zároveň o příležitosti ke změně. Dodal bych, že důležité je krizi a s ní spojenou změnu žít a nikoliv o ní pouze přemýšlet. Nejde přece o přitroublá volební nebo mobilizační hesla typu „Yes, we can“ nebo „Wir schaffen das“, která jsou sice schopna získat nějaký krátkodobý souhlas a volební hlasy, ale jejich výsledek je bez onoho umění je realizovat a prožívat spíše negativní. Jde o metodologii a technologii poznání a provedení změny v našem prostředí všude tam, kde cítíme, že událost není v souladu s duchem doby, kontextem nebo paradigmatem. Tomuto pozapomenutému umění nebo dovednosti bychom se měli od samého dětství nenásilně učit.

   Nejde jen o to, jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost neopakovala nebo měla jiné důsledky, ale zejména jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost zopakovala a její důsledky se mohly plně rozvinout a přinést „úsvit nové doby“. Největším uměním je ovšem dokázat rozlišit mezi těmito dvěma případy a zároveň dokázat s oběma pracovat v celé jejich rozporuplnosti. Nejhorší je „nemyslet o krizi jako o krizi“ vůbec a podlehnout kráse nějakého konejšivého klišé v krásném příběhu. Příběhy mají nad lidskou duší v pozitivním i negativním smyslu ohromnou moc, ale měli bychom je držet na místech, odkud na nás mohou zapůsobit, jen když to sami chceme. V divadlech, knihovnách a na posezeních s přáteli. Moudří lidé říkají, že hluboko v základech naší civilizace je řecké drama, které je největším darem Řeků současnosti. Moudří mužové také říkávali, že Řekům neradno věřit, i když přinášejí dary… Pokud vím, stálo je to život i s jejich dětmi, ale je to zase jenom příběh o Láokoónovi. Mimochodem, tento příběh nám připomíná jedna z nejznámějších vatikánských soch světa.

   Pokud bych měl poskytnout nějaký obraz či podobenství přístupu k věci, pak bych si dovolil obraz sportovního utkání, například legendárního fotbalového mače Sparta-Slavia. Příliš mnoho lidí je pouhými fanoušky, kteří jdou spatřit vítězství jedněch a porážku druhých. Nic jiného je nezajímá. Nezajímá je ani způsob, kterým je vítězství dosaženo. Zfalšovaná penalta, podplacený rozhodčí nebo zranění spoluhráče, to jim je jedno. Naše barvy jsou předem amnestovány, neboť naše cíle jsou vznešené a prostředky k jejich dosažení jsou jimi předem posvěceny. Jenom menšina diváků chodí na kopanou, tedy na fotbal, kterému navíc rozumí, s vědomím, že prvořadou podmínkou pro dobrý fotbal jsou dva dobré týmy. Takovým lidem je jasné, že dva týmy by se jim brzy okoukaly, a tak k dobrému fotbalu potřebují celou ligu a dále podle míry hloubky poznání kontextu reprezentaci, systém soutěží, děti, mládež a old boys nepočítaje. Tohle všechno skalní fanoušek, kterého zajímá jen úspěch vlastních barev, nepotřebuje, ale zdaleka ještě nepatří k nejhoršímu, co můžeme v dění kolem fotbalového utkání pozorovat. Je tu ještě skupina vlajkonošů, táhnoucích před utkání městy a otravující a ohrožující lidem majetek a život o víkendu, a pak tu jsou rowdies, kterým stačí příslušnost k nějaké skupině jako důvod k agresivitě vůči rowdies druhé strany. Dříve šlo o rvačky na stadionech, nyní dochází k ozbrojeným střetům zcela mimo stadion a někdy dokonce i mimo místo konání zápasů. Přitom vůbec netvrdím, že na fandovství je něco špatného, ale poměrně přesně je možné vyjádřit myšlenku, že začíná být něco špatně v momentu, kdy se kvůli fandění se začíná vytrácet vnímání důležitosti kvalitní hry na různé úrovni souvislostí. Jde o pochopení jednoduchého principu, že jedna ruka netleská…

   Na tomto místě je vhodné připomenout i další princip, jehož populární verze zní: „Špatné peníze vytlačují z oběhu dobré peníze.“ V originále „Bad money drives out good“. Nejranější popis obecného jevu lze nalézt ve hře Žáby aténského dramatika Aristofana. Překlad příslušné pasáže zní: „Naše město se chová stejně k mužům i k penězům. Má věrné a ctihodné syny. Má ... mince nezkažené, zlaté či stříbrné, všechny dobře vyražené, prověřené a čistě zvonící. A přesto je nikdy nepoužíváme! Jiné putují z ruky do ruky, bídná mosaz, vyražená teprve minulý týden a označená mizernou značkou. Stejné je to s muži, které známe pro ctnostný, bezúhonný život a vznešená jména. Místo nich dáváme přednost mužům mosazným...“   

   Poprvé o této zákonitosti rozsáhle pojednal někdy po roce 1377 Francouz Nicholas Oresme, biskup z Lisieux v díle Tractatus de Origine, Natura et Mutationibus Monetarium se stavěl proti úpravám peněz králem pro královo obohacení. Prohlásil takové zlehčování mincí za nespravedlivé a nepřijatelné, protože vede k demoralizaci lidí, narušuje obchod a k odlivu vzácných kovů ze země. Mikuláš Koperník napsal ve svém De Monetae Cudendae: „Není možné, aby mince se správnou vahou a mince zlehčené obíhaly zároveň. Všechny dobré mince jsou hromaděny, roztaveny nebo vyvezeny a v oběhu zůstávají pouze mince zlehčené.“ Tento jev byl nazván Greshamovým zákonem až v roce 1857, kdy ho anglický ekonom Henry D. McLeod připsal siru Thomasu Greshamovi. Byl úspěšným obchodníkem, jako královský zmocněnec radil anglické královně Alžbětě I. v záležitostech týkajících se měnové reformy. Poukazoval na to, že její otec, Jindřich VIII., kvůli zlehčování svých mincí vyvolal pokles směnného kurzu anglických mincí a odliv veškerého ryzího zlata z království.

   Ve skutečnosti je Greshamův zákon pouze případem obecnějšího ekonomického zákona, podle nějž není v tržním hospodářství nikdy žádná komodita využita k plnění funkce, kterou může stejně dobře naplnit i komodita levnější. Troufnu si říci, že jde ještě o obecnější zákonitost společenskou nebo kulturní, spočívající v tom, že každá úroveň komunikace má sobě přiměřenou kvalitu svých prostředků. Jde o duální, nikoliv jednostrannou vazbu, která si hledá své optimum. Podle mého názoru má totiž i Greshamovo pravidlo své meze právě tam, kde zlehčovaná měna, jako materializovaná důvěra, přestává být schopna právě tuto roli nositele důvěry plnit. Vzpomeňme jen na český groš, který byl eurem dávno před EMU, ale postupně svou funkci díky zlehčování ztrácel, až ho bylo nutno nahradit po třicetileté válce tolarem. Platí tedy i to, že všechno má své meze, tedy jak zlehčování měny, tak i jednosměrná substituce prostředků komunikace obecně.

   Vzájemné ovlivňování úrovně komunikace a jejích prostředků je také mou korekcí zdánlivě beznadějného trendu popisovaného Greshamovým zákonem. Sám velký Tomáš Akvinský se snažil hledat východisko z tohoto pochmurného pravidla a přišel s antitezí, že dobré se světem šíří rychleji než špatné. Jev popisovaný Greshamovým zákonem musel Tomáše hodně trápit, když proti němu vystoupil s takovou prostoduchou razancí. Pro jím tvrzenou skutečnost totiž nelze najít v našem prostředí žádný rozumný příklad, nehledě na to, že dobré a špatné jsou natolik subjektivní pojmy, že jsou často zaměnitelné. Charles Darwin se kromě obrazu kapitalismu volné soutěže určitě držel Tomášova učení, a proto tvrdil, že přežívá to lepší, ergo lépe adaptované. I proto máme na světě daleko více krys a potkanů než třeba antilop a zeber, jak upozorňuje prof. Stanislav Komárek. Ten také upozorňuje na jeden příklad, ve kterém se středověký scholastik se svou tezí „neuťal“. Tím je vyhánění „špatného“ metylalkoholu z organismu „dobrým“ etylalkoholem.

   Do třetice všeho dobrého a zlého, říkává se. Jako třetí zákonitost bych rád uvedl již několikrát uváděnou tendenci našeho prostředí stávat se složitějšími a složitějšími včetně následných skokových zjednodušení v podobě spontánních kolapsů. Prostředí je z pohledu složitosti uspořádáváno jednak tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu a jednak hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí. Dále platí, že složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat. A na závěr připomenu, že části prostředí bez pestrosti, různorodosti, rozmanitosti, diversity nebo variability nemohou přetrvat ani přežít. Tento soubor tendencí jsme v naší rubrice už několikrát uváděli. Pokud si nyní můžeme dovolit malé shrnutí trendů, kterým čelíme, pak tu máme tendenci k potlačování variability prostředí, tendenci k určité devalvaci komunikačních prostředků, která si časem vyžádá nutnou úpravu, tendenci ke zvyšování komplexity prostředí, která končí v těžko předvídatelném místě a čase kolapsem. Na první pohled se zdá, že tendence potlačování variability a zvyšování komplexity jdou zdánlivě proti sobě, ale není tomu tak. Zvyšování složitosti totiž není provázeno zvyšováním pestrosti a variability, ale právě naopak postupným zamrzáním vazeb a plasticity celého systému. To posiluje nejen potlačování diverzity a variability, ale i devalvaci komunikačních vazeb. Výsledkem je něco, co se dá nazvat stagnací.

   Pokud si chceme odpovědět na otázku z úvodu textu, tedy co jsme v uplynulém čtvrtstoletí mohli nebo měli dělat jinak, abychom se teď nepotýkali s problémy, které představuje terorismus a současná migrační krize, pak je možné určitě vyjmenovat celou řadu konkrétních situací podle vzoru „kdybych to byl bejval věděl, byl bych tam byl bejval nechodil“, ale důležitější je pojmenovat určité trendy, který jsme se měli pokusit zachytit, abychom zabránili současnému stavu, který se dá těžko vyjádřit jinými slovy než stres, křeč a stagnace. Projevuje se to mimo jiné tak, že jsme kdykoliv připraveni k vymetání Augiášových chlévů v zásadě kdekoliv na světě, ale ne u nás doma, tedy NIMBY, jak říkají dnešní mladí. Děsíme se představy, že by někdo náš nahromaděný hnůj, ve kterém už dávno nejsme jenom po kolena, vymetl ve stylu velkého Hérakla, protože ono by s tím hnojem mohlo uplavat něco cenného a příjemného včetně nostalgie za hnojem  Ozývají se hlasy zdůrazňující globální odpovědnost, včetně neuvěřitelně dětinských přestav o snižování teploty naší planety prostřednictvím organizovaného celoplanetárního festivalu odpovědnosti. Přirozené odsouvání odpovědnosti z našeho dvorku na dvorky sousední nevede k ničemu jinému než ke globální neodpovědnosti.

   Stará moudrost říká, že problémy, které jsou řešitelné penězi, nejsou problémy. Další moudrost tvrdí, že problémy nelze řešit metodami, prostřednictvím kterých vznikly. Pokud tedy máme odpovědět na titulní otázku, pak je třeba uvést, že klíčem je nenechat společnost nevratně zamrznout a odsoudit ji k pomalému nebo rychlému zániku. V tomto konkrétním případě je klíčové zcela změnit náš postoj k celé situaci. Změna postoje spočívá především v tom, že si musíme uvědomit, že problém, ve kterém se nacházíme, není řešitelný penězi. Tupost, se kterou se snažíme ze situace vyplatit, je pozoruhodná. Jen těžko hledat lepší příklad primitivismu ve stylu něco za něco je smlouva s Tureckem, která nebude fungovat, ale i kdyby fungovala, problém migrace nevyřeší žádné peníze.

   Naše společnost je však prosáklá vztahy postavenými na něco, za něco. Pokud jsme zobecnili Greshamův zákon až na obecnou úroveň prostředků komunikace, pak musíme konstatovat, že hodnota prostředků současné komunikace evropské společnosti jsou hluboko pod optimem  a bude nutné se vrátit ke komunikaci na vyšší úrovni než je ta, ke které stačí jako prostředky pouhé peníze. Nebude to jednoduché, protože peníze jsou vynikajícím prostředkem komunikace a zcela přirozeně mají tendenci ovládat, další a další komunikační kanály a nahrazovat jejich komunikační prostředky. Přesto je patrné, že na skutečně důležité problémy nestačí a ty je třeba řešit bez nich. V průběhu uplynulého čtvrtstoletí jsme uvěřili tomu, že se můžeme z našich potíží vykoupit penězi, a to byla základní chyba. K tomu je nutné se vypořádat s usilovným neustálým zdokonalováním modelu evropské společnosti, která vychází z přesvědčení, že v základu každé úspěšné společnosti musí ležet liberální demokracie a tržní hospodářství. Bezalternativnost řešení v kombinaci s politickou korektností přispívá k rychlému zamrzání společnosti, její normalizaci a hluboké stagnaci při vysoké křehkosti, která ji činí vysoce zranitelnou.

   Shrnuto, podtrženo a s nadsázkou řečeno, žijeme v době, kdy společenské bytí přestalo předbíhat společenské vědomí, protože mu prostě zmizelo z dohledu. Možná je tomu tak proto, že společenské vědomí a na něm postavené rozhodovací procesy v EU jsou oslepovány a paralyzovány politickou korektností, normalizací a bezalternativností, podobně jako před třemi desítkami let v Československu. Řešením je rychlé uvolnění, zvýšení variability a hledání jiných způsobů myšlení. Jde o to vytvořit vzájemně se doplňující dvojice, které by se mohly efektivně spolurozvíjet.

   Jenže, kde najít Hérakla, který by vpustil řeky do našeho EUova chléva…?!?

   (zak)