Insolvenční poradna: JUDr. Petr Michal, Ph.D.

20.4.2016
Rubrika: Insolvence

Insolvenční poradna

   Na dotaz odpovídá JUDr. Petr Michal, Ph.D., advokát a insolvenční správce

   „Jako věřitel jsem do insolvenčního řízení u Krajského soudu v Ostravě přihlásil svoji pohledávku, kterou jsem řádně doložil všemi důkazy. Při přezkumném řízení mi pohledávku popřel insolvenční správce, a to i když jsem k ní měl rozsudek. Následně na mě insolvenční správce podal žalobu. Při prvním stání u soudu jsem zjistil, že incidenční spor rozhoduje nějaký úplně jiný soudce než ten, který rozhodoval na přezkumném řízení. Sdělili mi, že předsedkyně soudu původnímu soudci incidenční spor odebrala a přiřadila jej novému. To mě docela dorazilo, protože už předtím jsem zjistil, že ta samá předsedkyně soudu dosadila do insolvenčního řízení insolvenčního správce, který to podle pořadníku vůbec neměl dostat. Takže to vypadá, že nějaká předsedkyně soudu, kterou jsem v životě neviděl, dosadila do mého incidenčního sporu žalobce i soudce. Naivně jsem si myslel, že potom, co jsme si na náměstích klíči vycinkali svobodu, se toto nemůže stát. Jak to tedy je?“

   Dovolte, abych se hned na úvod omluvil, že odpověď na vaši důležitou otázku přichází s určitým zpožděním až nyní. Zdržení bylo v tomto případě záměrné, neboť jsem vyčkával na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/15, která se vámi naznačeného problému bezprostředně dotýká.

   Podle § 160 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen „IZ“) platí, že incidenční spory projednává a rozhoduje v nich soudce, před nímž je vedeno vlastní („hlavní“) insolvenční řízení, z nějž incidenční spor vzešel. Ustanovení § 160 odst. 2 IZ pak svěřuje předsedovi insolvenčního soudu pravomoc přikázat insolvenční incidenční spor jinému soudci tohoto soudu, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení.

   Praxe se v tomto ohledu na jednotlivých insolvenčních soudech různí. Nejkřiklavější jsou pak vskutku postupy na vámi zmiňovaném Krajském soudu v Ostravě. Zde se totiž zavedl systém, že se celý nápad incidenčních sporů za kalendářní rok (řádově jde o cca tisíc věcí ročně) opatřením předsedkyně tohoto soudu odejme zákonným soudcům a bez jakýchkoli předem daných, jasných a přezkoumatelných pravidel a zcela mimo rámec rozvrhu práce libovolně přerozdělí mezi jiné soudce.

   Takový stav rozhodně není normální a do civilizované země, která aspiruje na to být demokratickým právním státem, rozhodně nepatří. Zde bych ostatně ocitoval dřívější judikaturu Ústavního soudu ČR, podle nějž „ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru“ (nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009).

   Ústavní soud ČR v aktuálním usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 11/15 formuloval (byť jen jako tzv. obiter dictum) závěr, že požadavek na eliminaci nástrojů, jimiž by mohla justiční správa (a jejím prostřednictvím moc výkonná v podobě Ministerstva spravedlnosti) nepřímo ovlivňovat rozhodovací činnost soudců mj. zahrnuje, aby úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů byla přímou součástí rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu. Jinými slovy bylo jasně řečeno, že přerozdělování incidenčních sporů se nemůže dít netransparentně a na základě neomezené diskrece (libovůle) předsedy soudu, nýbrž jen v mezích rozvrhu práce [shodně Kozák, J., Budín, P., Dadam, A., Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha : Wolters Kluwer, 2013, s. 398; Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha : Leges, 2011, s. 257; Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon. 2. vydání. Praha : Linde Praha a.s., s. 266].

   Každý vidí, že každoročně vydávaná opatření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě o totálním svévolném přerozdělení veškerých incidenčních sporů jiným soudcům se s požadavky formulovanými Ústavním soudem ČR naprosto míjí. Jistě se zeptáte, co to tedy prakticky znamená. Inu, je to takto:

   Rozhodování věci zákonným soudcem je součástí poněkud širšího pojmu obsazení soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013). Náležité obsazení soudu je tzv. podmínkou řízení, jejíž nedostatek brání projednání a rozhodnutí věci (shodně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003-32 nebo ze dne 28. 12. 2011, č. j. 7 Ans 9/2011-106; z literatury viz např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 356).

   Podle § 103 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Znamená to tedy, že soudce je ze zákona povinen už na počátku řízení a pak kdykoliv v jeho průběhu zkoumat, zda je příslušný k rozhodování v dané věci (ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny). Zjistí-li, že příslušný není (tj. že není zákonným soudcem), musí neprodleně z vlastní iniciativy učinit opatření k odstranění této vady řízení (shodně Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 359).

   Nezjedná-li soud (resp. konkrétní soudci svévolně dosazení předsedkyní KSOS do jednotlivých řízení) nápravu z vlastní iniciativy již v průběhu prvostupňového řízení, nezbude účastníkům, než porušení zásady zákonného soudce namítat v řízeních o opravných prostředcích. Zde je totiž třeba připomenout, že rozhodování v nesprávném obsazení soudu je těžkou vadou zmatečnosti [§ 229 odst. 1 písm. f) OSŘ]. V případě odvolání jde přímo o odvolací důvod [§ 205 odst. 2 písm. a) OSŘ], přičemž k této vadě řízení je odvolací soud povinen přihlížet ex officio (§ 212 odst. 1 a 5 OSŘ). Obdobně to platí i pro soud dovolací (§ 242 odst. 3 OSŘ). Zvláštním mimořádným opravným prostředkem, který je speciálně pro tyto případy k dispozici, je žaloba pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. f) OSŘ]. Otevřena je nakonec i možnost podání ústavní stížnosti, případně opět spojené s návrhem na zrušení zjevně protiústavního § 160 odst. 2 IZ.

   Na závěr si dovolím předjímat obranu vedení Krajského soudu v Ostravě. Nejspíš uslyšíme něco o tom, že kdyby měla být nyní dodatečně zjednána náprava trvajícího protiústavního stavu a kdyby mělo být několik tisíc incidenčních sporů navráceno zákonným soudcům, znamenalo by to rozvrat insolvenčních řízení vedených u tohoto soudu. To je ale úplně stejné, jako když mladík souzený pro vraždu svých rodičů žádá soud o shovívavost, protože je sirotek. Z jidiš pro to do naší řeči přešel přiléhavý termín chucpe.