Evropa a úpadek - 13

28.6.2006

Je opravdu horký červnový večer a máme 14 dnů po volbách, zatímco na Slovensku se bývalí spoluobčané vraceli od uren zhruba o týden později. Po týdnu neuvěřitelných spekulací o chodidle Baroše a stehně Kollerově a strategickém géniu Brücknerově jsme dostali od Ghany jednoduše nářez a na starodávném Staroměstském náměstí zklamaný dav provozoval místo fandění našim rasistické bučení.

Zklamaný dav se ostatně choval daleko hůře, když projevoval své zklamání nad výsledky voleb na náměstí Václavském. Nicméně bylo dost frustrující slyšet, že se kolem "Staromáku" široko daleko bál objevit kdokoliv, kdo nebyl čistý Slovan podle vzoru Árijec. Inu, začíná se zdát, že národní zájmy a nacionalismus ve svých nejprimitivnějších formách začínají na širých rodných evropských lánech bujet o sto šest. A nejen v těch nejprimitivnějších a primitivních, ale i v těch velice sofistikovaných.

Vzpomínám si, jak před několika lety vstoupil do rakouské a tím i do evropské politiky fenomén Haider. Tehdy v reakci na svobodnou vůli rakouských občanů zazněly bruselské trouby a zvěstovaly příchod Antikrista a nad Rakouskem se začal vznášet interdikt, nikoliv nepodobný tomu, který papež vyhlásil nad Prahou, dokud tam bude dýchat Mistr Jan. Rakušany to velice pobouřilo, stálo to mnoho diplomatického úsilí, ale vztah k Unii to trvale poškodilo. O pět let později se zdá při pohledu na výroky předních evropských lídrů, že Jörg Haider není Antikristem, že byl jenom tradičním nešťastníkem, který řekl, že císař je nahý, o něco dříve, než se to sluší a poněkud příliš tradičním a srozumitelným slovníkem. Pokud bychom ovšem srovnávali obsah i formu Haiderových myšlenek a výroků s rétorikou současného vedení polského státu včetně jeho prezidenta, pak se jedná skutečně o jemné poznámky korutanského intelektuála

(Pokračování na s. 3)

(Dokončení ze s. 1)

k některým dílčím nesrovnalostem mezi rakouskými zájmy a politikou EU ve srovnání s hrubým polským nacionalismem, xenofobií, rozdmýcháváním protievropských a protiruských nálad a vášní a útoky na vše nekatolické. Evropa mlčí. Interdikt nikde, i když to, co se v Polsku děje, je natolik protievropské a neetické, že by si to, viděno optikou, kterou EU pohlížela na Rakousko a Heidera, zasloužilo velice tvrdé sankce. Možná je to tím, že Polsko je pod ochranou papeže a tím i boží. A bůh v Polsku pomáhej všem, kdo v něj slepě nevěří. Ostatně, jak by mohl Brusel kritizovat Polsko, když si chce do své ústavní smlouvy napsat tak usilovně, že Evropa stojí na univerzální hodnotě křesťanství.

Daleko více než tyto medializované viditelné projevy nové nacionální vlny by nás však měly zajímat skrytější projevy. Pokud bychom měli hledat jejich společný jmenovatel, pak by se dal pojmenovat jako boj proti globalizaci. Zatímco Brusel hovoří neustále o důležitosti vytvoření Evropské unie jako globálního hráče a partnera Spojených států, Ruska, Číny, Japonska, Indie nebo latinské Ameriky či světa islámu, tak evropské země si nedělají žádné iluze o schopnosti EU toho dosáhnout. Příkladem mohou být dlouhodobě budované vztahy velké Británie s USA, Německa s Ruskem a dlouhodobě autonomní politika Francie. Vedoucí evropské státy si jsou vědomy toho, že se nemohou stát samy globálními hráči, ale jak se zdá ještě méně věří tomu, že toho mohou dosáhnout v rámci Evropské unie. Institucionální rámec EU a jeho vývoj v posledních letech jim dává za pravdu.

Před několika dny jsem se blížil po okruhu od Černého Mostu na Jižní Město a k obrovské nevoli ostatních účastníků silničního provozu jsem překračoval povolenou rychlost jen o 20 až 30 kilometrů za hodinu, což na tomto místě znamená, že jste za blbce a ostatní na vás začnou najíždět a troubit. Byl vlahý podvečer a tu mi z počínajícího šera vystoupil obrovský osvětlený bigboard s nápisem "Vy kontrolujete klimatické změny". Vůbec jsem netušil, co že je to za reklamní chyták, a už vůbec mne nenapadlo, že to může někdo myslet vážně. Až když jsem na druhý den uviděl tenhle trochu menší výkřik i na sídle informačního centra EU v Jungmannově ulici, pochopil jsem odkud vítr fouká. Na www.euroskop.cz jsem pochopil, že to Brusel myslí vážně. Vzpomněl jsem si na legendárního pana Vajíčko a totalitní otázku "Nesvítí zbytečně?", která zářila z černobílých obrazovek neméně jasně jako pouliční osvětlení v pravé poledne. Bůhví proč jsem si vzpomněl i na nápis ve školní jídelně, který zářil vedle okénka, kam jsme chodili vracet nádobí s často nedojedenou stravou. Stálo tam "Nedojedls?!? Ber si méně!!!" Když jsem si četl, na čem se usnesl klíčový politický summit EU v polovině června, skromně řečeno mnoha slovy úplně na ničem, tak jsem si uvědomil, že takto vedená Evropská unie se může skutečně zmoci pouze a jenom na kárání svých obyvatel, že se nechovají podle představ bruselského úředníka. Koneckonců, je lépe se usnést na čemkoliv než na ničem - to je zřejmě heslo summitů EU. V tomto trendu lze očekávat, že budoucí komuniké ze summitů EU budou obsahovat základní shodu nad tím, kde a kdy se summit konal, popřípadě jako bonus i shodu nad tím, jaký byl den v týdnu.

Ostatně, vraťme se k tomu bigboardu za Černým Mostem. Hned za ním se tyčil další s nápisem "Češi myslí na jedno!" A podle obrázku šlo o pivo. O malý kousek dál byl ovšem třetí bigboard, který hlásal, že prezervativy Pepino hledají partnery napříč politickým spektrem a mně se vrátila naděje, že Češi myslí i na něco jiného než na pivo nebo fotbal. Rozhodně ale Češi nemyslí na klimatické změny a už vůbec ne na jejich kontrolu. Je pravda, že bučíme na Staromáku, když si černoušek kopne do mičudy a Čech to nechytí, ale nevolíme masově ani Českou národní stranu jako Slováci, ani Ligu českých rodin nebo Českou sebeobranu jako Poláci a Národní frontu máme na rozdíl od Francouzů už taky za sebou. Je to dobře a znamená to, že bychom se mohli v nové době dobře vyznat a hodně z ní vytěžit.

Položme si nyní možná poněkud absurdní otázku. Co společného mají Bolívie, Polsko, Francie, Rusko, Španělsko a Peru? A odpověď?! Každý z těchto států po svém bojuje proti globalizaci. V únoru oznámila francouzská vláda své rozhodnutí spojit energokoncerny Suez a Gaz de France. Naoko jde pouze o to, že velké podniky snáze zaplatí nákladné investice. Hlavně však záleží na tom, aby francouzská vláda mohla ovlivňovat cenu energie. "Národní šampiony" (jak jim ve Francii říkají) navíc nemůže spolknout zahraniční investor. Francouzský ministerský předseda Dominique de Villepin hovoří o "ekonomickém patriotismu". Průkopník Haider před lety hovořil o tomtéž, ale v nevhodnou dobu a hlavně neměl ve svém slovníčku ta správná nová slůvka jako "národní šampion." Stejně argumentuje španělská vláda, která se zuby nehty brání tomu, aby německý energogigant E.ON ovládl španělský koncern Endesa. Z Itálie požadavky na ochranu domácího průmyslu dobře známe, ale teď už i z Německa slyšíme, že je třeba globalizaci ukázat, kam až smí jít, a že se němečtí podnikatelé mají chovat "vlastenecky". "Ekonomický patriotismus" se tomu říká v nové evropštině.

Michail Chodorkovskij přišel o své ropné impérium, protože Vladimír Putin by rád kontroloval ruský energetický sektor. Zestátnění majetku Chodorkovského proběhlo (alespoň na oko) státoprávní oklikou. Přímočaře postupuje nový bolivijský prezident Evo Morales, který škrtem pera zestátnil velké části ropného komplexu země. Přidat se chce i Venezuela, pátý největší ropný exportér světa. Prezident Hugo Chavez plánuje zvýšení podílu státu na všech aktivních ropných koncernech v zemi na minimálně padesát jedno procento. Také právě zvolený peruánský prezident Ollanta Humala plánuje zestátnění některých klíčových oborů. Čím dál tím více států se začíná vzpírat globalizaci.

Ještě donedávna si vlády nechaly líbit diktát ekonomiky a poslušně zachycovaly nezaměstnané do ochranné sítě sociálního státu. Teď se karta obrací. Národní státy nemají z čeho vydržovat nezaměstnané a udržovat životní standard občanů. O situaci v Německu, kde zahraniční investoři produkují největší zisky, platí největší daně, ale zároveň rozbíjejí sociální kapitál masovým propouštěním bílých límečků, jsem v této rubrice psal v loňském roce. Nespokojenost obyvatelstva se stoupající nezaměstnaností a klesající životní úrovní si v demokratických společnostech vynucuje ochranářskou politiku vlády. Frustrovaní voliči mohou politikům odebrat jejich moc. Proto se národní státy neřídí podle ekonomických teorií a nabádání globalizátorů, nýbrž vstupují do arény jako soudržné pospolitosti, energicky bránící zájmy svých vlastních občanů.

Francouzský ministerský předseda Dominique de Villepin hovoří "o ekonomickém patriotismu". Hospodářská politika evropských států je zaměřená především národně; řečeno na rovinu je národně egoistická.

Národní stát slábne, tvrdí přívrženci globalizace. Naštěstí to není absolutní pravda, podobně jako žádné jiné tvrzení. Podívejme se na již zmiňované Polsko. Loni v prosinci vyzvala polská vláda italskou banku Unicredito, aby prodala část svého právě získaného polského impéria. Poláky okamžitě okřikla Evropská komise, že o tom rozhoduje ona, nikoliv členská země. Poláci se však nezalekli a prohlásili, že když Unicredito do konce dubna nevyhoví, část jeho filiálek prostě zestátní. Šef Unicredita Alessandro Profumo dlouho neváhal, partii vzdal a upsal se k prodeji dvou set z pěti set šedesáti polských filiálek své banky. Proč tolik povyku? Varšava se obávala propouštění polských zaměstnanců v nově vzniklé italské bance. Právem - Italové už měli spočítáno, kolik na personálních nákladech ušetří.

Rozhodný postup našich sousedů je příkladem národní antiglobalizační politiky, která je ovšem samozřejmě tak trochu šmrncnutá i polským nacionalismem a unikátní schopností Poláků jít kdykoliv proti všem. Západně orientované země sice svobodné podnikání zakázat nemohou, ale omezit je z pudu sebezáchovy musí. Používají k tomu zejména dvě zcela systémové metody:

Jednak oddělují vlastní trhy od globalizační válcovačky výrobních nákladů, která ničí prioritně pracovní příležitosti. Oddělování provádějí za pomoci celní politiky, ztěžují zahraničním investorům vstup na domácí trh a subvencují vlastní výrobce. Stejně jako Poláci se chovají Francouzi, Italové, Španělé a mnozí jiní. Sama Evropská komise je zavalena stohy stížností na členské země, které brání cizincům při nákupu domácích firem. Mimochodem, i sama Evropská unie, stejně jako globálně orientované Spojené státy a Japonsko, brání pomocí cel a subvencí vlastní (kupříkladu zemědělské) trhy před levnější konkurencí. Cílem této politiky je odpojit některé trhy od světové konkurence, tj. vyčlenit části národní ekonomiky z dosahu globalizace. Je to ekonomicky nerozumné? Možná, ale i politicky nevyhnutelné. Mimochodem, právě tato metoda ukončila globalizaci před sto lety. Nezvládnutí tohoto procesu pak vedlo ve 20. století k celé sérii politických, ekonomických a válečných katastrof.

Druhou cestou, jak omezit destruktivní vliv globalizace na vlastní ekonomiku, je snaha států kontrolovat klíčová hospodářská odvětví. Z tábora zastánců globalizace slyšíme, že v éře globalizace údajně zaniká ekonomická role státu. Vlády v rozvinutých zemích jako by to neslyšely. Dobře vědí, že tam, kde nadnárodní koncerny sídlí, nepropouštějí, nýbrž investují, honosí se sociální odpovědností a platí daně. Hospodářská moc, a tím i politická stabilita států souvisí také s počtem centrál velkých firem ("global players") na jejich území. I zde se zatím nejdůsledněji chová francouzská vláda. Výslovným cílem její hospodářské politiky je vznik zmiňovaných "národních šampionů". Národní sjednocení firem ve strategických branžích je žádoucí; nadnárodní sjednocení je pro Paříž přípustné jedině tehdy, když má vlastní firma navrch a samozřejmě, když má sídlo někde na území Francie.

Zdá se tedy, že globalizace není nezvratný vývojový trend, a podobně se zdá, že to nebude ani universální recept na hospodářsky úspěch v 21. století. Pohonným motorem globalizace je evidentně hledání globálně nejnižších pracovních nákladů. A právě tím globalizace nastavuje nohu kapitalismu, který je výsledkem individuální kalvínské morálky a lokální spolupráce s národními státy, které sám pomáhal v 19. století vytvořit. Aby nepadl, je nutné přibrzdit nadbytečný kapitál, který se toulá v podobě lehkonohé informace o jakémsi saldu na jakémsi účtu po celém světě, a chtivě se rozhlíží po nových možnostech rozmnožení. I když se přibrzdění podaří, tak ještě není vyhráno. Prosadí-li státy obranářská opatření a rozpojí některé globální trhy, bude to mít výhody i nevýhody. Na lokálních trzích by pak měly opět šanci domácí produkty, které zajišťují domácí pracovní místa. Ale ty jsou zase dražší než uniformní globalizované zboží. Spotřebitelé, kteří najednou budou muset platit vyšší ceny za domácí výrobky, svým vládám jistě nepoděkují. Je to ale lepší než být bez práce. Politici však ve skutečnosti nemají na vybranou. Když se jim nepodaří uchránit kritickou masu pracovních příležitostí doma, tak bude reakce voličů daleko razantnější.

Že to znamená návrat k plánovanému hospodářství? To jistě ne, ale co když alternativa zní: řízený, nebo žádný kapitalismus? Jde opravdu o víc, než se zdá na první pohled. Buď úspěšné zbrzdíme globalizaci, nebo si zopakujeme sto let starou lekci násilného ukončení globalizačního excesu v krvavých lázních první poloviny 20. století. jen velice málo si uvědomujeme jaký zlom pro celou Evropu znamenal konec "století páry". Nevíme o něm vůbec nic a učit se nám moc nechce. Ale kdo by chtěl hned malovat čerta na zeď?!Nicméně se zdá, že globalizační vlak se rozjel příliš rychle, než aby stačilo jen brzdit. Chce to i nějaký úhybný manévr, ale to na kolejích nejde. Jestli nemáme k dispozici výhybku, tak nezbývá než věřit, že jde o alespoň o globalizační trolejbus.

Rád bych za řadu myšlenek v tomto pokračování poděkoval panu Petru Robejškovi, z jehož statí jsem je čerpal.

Autor: (zak) KONKURSNÍ NOVINY Č. 13 / 2006